Tři hodiny. Ne jako, že máme doma troje hodiny, ale vstáváme ve tři hodiny, dáváme si čaj, trocha té hygieny, přeparkovávám auta, nakládám kufry, které jsme včera večer zabalili. Těsně před odjezdem nám přišla podat tlapku Mikina, a vyrážíme na Goparking, kde zcela tradičně necháváme auto. Během chvilky nás převážejí na letiště. Kufr házíme na pás, kolega za přepážkou nám ho odbaví až do San Francisca, a my můžeme jít na kontroly, a hned ke gejtu. Na salonek v teď ráno nezbývá čas. Vylétáme přesně podle jízdního řádu. Nejdříve uděláme okruh nad Prahou, a pak už rovnou na sever. Let v pohodě, v Londýně jsme o chlup dříve. Přesun mezi terminály trvá krapet déle. Nejdříve několik kilometrů autobusem s řidičem, a pak o něco menší trasu mezi gejty s autobusem bez řidiče. Mezi tím jsme opět zvládli kontroly, a zbývá čas navštívit salonek, a pořádně se nasnídat. No, proti Praze je tohle jen slabá kopie salonku. A záchody? Zlatej Vietnam! Ale něco k snědku jsme si dali, s pitím to bylo horší… A pak už bordujeme. Tentokrát jsem vzal sedadla před jednou kuchyňkou, takže za námi je zeď, a my si můžeme pokládat opěradlo jak chceme a nikoho neobtěžujeme. Už máme za sebou sváču a asi oběd. I když, kapča teď vyhlásil noc, tak možná to byla večeře… A sakra, prospal jsem Grónsko! Teď je pod námi Labradorské moře. A to jsem vždycky myslel, že to je pes. Ivana chrní dál, já koukám na Apolo 11… Po brzkém obědě opět usínáme. Apolo dobrý, ale přepnul jsem na Audiotéku. Tentokrát se mi zdá, že Ivana spí víc než já. Párkrát jsme se byli projít a napít se, a samozřejmě nechyběla toaletka. Asi hoďku před přistáním nám přinesli další teplé jídlo. Jen jsme to dodlábnuli, začalo se klesat. Přistáváme jako do peřinky. Konstatujeme, že po celou cestu se ani jednou nerozsvítil symbol připoutejte se. První cesta na letišti vedla na imigrační. Ale jelikož jsem všechno připravil do aplikace MPC (Mobile Passport Control) šlo všechno jako po másle, včetně sejmutí otisků prstů. Jenže pak mu asi hráblo, a začal nám vyprávět, jak to místo okolo nebezpečný, a že se tady střílí, a podobně. Se smíšenými pocity odcházíme k pasu pro kufr. Ten jsem předtím zkontroloval, že opravdu přiletěl s námi. Čekali jsme poměrně dlouho, přeci jenom to letadlo je velký jako kráva. Pak už ho ulovím z pasu, a jdeme na místní vlakometro BART, na žlutou linku. Za půl hoďky jsme v centru města, asi třista metrů od hotelu. Všude plno lidí, spousty krámků, prostě turistickej ráj. A nikde žádné bouchačky. Jdeme se ubytovat, a hned vyrážíme na obhlídku nejbližšího okolí. Kousek od hotelu narážíme na kabelovou tramvaj. Již je tu jen pár linek této rarity, ale jsou stále funkční. Pak si dáváme malou sváču a pití, kupujeme adaptér USA -> EU, abychom si mohli nabíjet techniku. Pak na chvilku do sámošky, a zátky na hotel. Dneska to zabalíme brzo, přeci jenom jsme vzhůru od třech hodin Patokryjského času. Takže to dopisuji, a dobrou...