No, dneska to bude krátké. Včera jsme odstartovali z Papeete před půl nocí a za vydatného deště. Nicméně v pohodě jsme vystoupali, a já usnul ještě před večeří jako špalek. Po jídle jsem si nasadil sluchátka, a pustil si něco do uší. Ze mě by měl Pavlov radost. Na mě to působí jako na psa kost. Prostě nasadím si sluchátka, a do deseti minut spím. To byl přesně tento případ. Spím si, a v tom z kokpitu někdo štěkne "do prdele", nebo tak něco, a letadlo se propadlo. A já, jak jsem byl rozespalej a připitomělej, tak jsem si to vůbec neužil! Tryskáč se srovnal, a spal až do snídaně, která byla asi hodinu před přistáním. Pak nám pilot ukázal kus San Francisca, a šli jsme na přistání. První cesta vedla opět k imigračnímu úředníkovi. A jelikož jsem všechno připravil v době mezi přistáním a zastavením u gejtu, všechno proběhlo neuvěřitelně rychle. Já jsem ani nemusel na kontrolu očí. A pak jsme museli, protože se při prvním přistání v USA vyndávají kufry na pás, absolvovat kompletní odbavení. V tomto případě žádná zkratka přes connections nebyla. Ale jak už jsme mazáci, odbavili jsme se zase úplně sami, jako když jsme letěli na Tahiti, akorát s tím, že teď se provádělo odbavení přes Londýn až do Prahy. Takže v Londýně se nebudeme muset odbavovat. Pak jsme šli posedět do jedné z mnoha restaurací, než se otevřela přepážka pro hození kufrů na pás. Následovalo několik kontrol, dneska jsem pro změnu houkal já, ale prošli jsme. Potom jsme se přesunuly do lounge na oběd a hodně pití 🙂 . Já tady teď dopisuji deník, Ivana si čte, a oba pijeme "manhatána", jak říká Pepa Kopřiva. Až to všechno vypijeme, přesuneme se ke gejtu, a budeme nastupovat do té létající dvoupatrové stodoly. Odlétáme v 16:35 místního SFO času. Jestli na to bude čas, ozveme se ještě z Londýna nad Temží...