Sotva ráno pootevřu oko, už vidím, co se děje za závěsem na zahradě. Vaří se tam banány!!! Kamarád chtěl v půl desáté našeho času vědět, kolik je tu stupňů. Tak jdu do auta, a posílám fotku z palubky, kde je třicet jedna. Ve stínu samozřejmě, pod krytým stáním. Posnídáme, a vyrážíme ještě k jednomu posvátnému místu, které je od nás asi dvacet minut. Je mnohem přehlednější než to první, ale nejsou tu bohužel původní sochy. Když místo prohlédneme, vyrážíme ke třem vodopádům, kde už jsme sice jednou byli, ale kam nás pracovník obce nepustil, protože to bylo nebezpečné, jak se přeháněl ten tropický liják. Dnes to tedy konečně vyšlo. Cestou se ještě stavujeme na Venušin výběžek, kde si dáváme kávu, a spoustu pití. Pak pokračujeme dál k vodopádům. Cesta na parkoviště vedla stejně jako posledně mezi takovými podezřelými domky, kde pobíhala cikáňata, psi a slepice. Ivana sice říkala, že sice vypadají jako naši cikáni, ale že můžou být úplně normální. Zamknul jsem tedy auto, spolknul jsem zlatý prstýnek, a jedeme dál. Z parkoviště je to k vodopádu jen několik minut. Dneska je tu pár lidí, protože když jsou třicítky, nikdo nezůstane doma, a jde raději do pralesa. Místo opravdu pěkné, voda padala asi z takovééééééééééhle výšky. V tom přišel místní Lakatoš, a jal se koupat v jezeru pod vodopádem. Na kameru jsme to už říkali, ale správný Tahiťan se pozná podle toho, že vypadá jako sud. A Tahiťanka taky. Takže fakt krásný zážitek. Cesta k dalším vodopádům byla však z bezpečnostních důvodů uzavřená, a tak se vracíme zpět k autu. Do navigace zadávám směr ubytování, ale cestou se ještě několikrát stavujeme na místech, odkud je výhled do zálivů, kde většinou jezdí surfaři, nebo jsou tam palmy. Takhle dojedeme zase k Venušinu výběžku, kde si dáváme obídek a odpočinek. Pak nás čeká zastávka v marketu a cesta domů, protože i když jsme hodně pili, jsme z toho horka úplně k.o. Po příjezdu domů padáme do bazénu a chladíme se. Pak chvilku pauza a pak nástup na večeři. Jenže tentokrát nás na ní pozvali domácí. Podávalo se sushimi a poisson cru, což je národní jídlo Francouzské Polynésie a jeho příprava je velmi jednoduchá a rychlá: čerstvý tuňák se nakrájí na kostičky, a pak se krátce marinuje v čerstvé limetkové šťávě. Kyselina způsobí, že maso lehce zbělá a zatáhne se. Přidává se nakrájená čerstvá zelenina, jako jsou rajčata, okurky, jarní cibulka nebo mrkev. Byla to pecka! My už jsme to sice jedli čerstvé z marketu, ale tohle byl jiný level. A k tomu samozřejmě francouzské víno. No, ono se tu jiné ani nepije. Pak přišel na řadu koláč tartan pies. Chlapsky je to obrácený koláč, kdo by však chtěl recept, ať se obrátí na Ivanu. A teď pozor. Závěr večera! Domácí přináší pálenku z ananasů, kterou otevírají jednou za rok. No, ale to se nedá popsat. Meruňkovice, hruškovice, slivovice a další zůstávají pomyslném žebříčku daleko na konci. Prostě: nebe v hubě. No, a to by bylo asi tak pro dnešek všechno. Před námi je poslední noc, a právě mi přišel do schránky mail od Tahitské vlády, kde se praví, že udělují Ivaně čestný diplom za překlad z angličtiny!