Do Londýna přilétáme podle plánu. V letadle byl děsnej hukot od klimatizace, no ale co se dalo dělat. Když tak shrnu chování posádek na dálkových letech, musím konstatovat, že už to není to, co to bývalo. Dříve, a pravda u jiných aerolinek, když se podávalo jídlo, tak nejdříve přinesli hlavní chod a pití, a k tomu třeba salát či jinou přílohu. Pak se tác odnesl, a po nějaké do přinesli něco sladkého ke kávě. A když se strávilo sladké, po nějakém čase přinesli svačinu. Třeba housku, máslo, salám nebo sýr. A pití. Voda, džus, pivo, víno. No, ale u British Airways, ale i u United Airlines, servírování probíhala úplně jinak. Tam přinesli všechno najednou na tácku o velikosti dvou třetin papíru A4. Tedy hlavní chod, salát, sladké, svačinu, pití i kafe. Takže docela masakr. Navíc netuším, kdo je schopný to sníst všechno na jednou. No, a za dvacet minut se sbíraly tácky a zbytky jídla. A že jich bylo. Takže ne, tohle se mi fakt nelíbilo. Jediný přínos, který tento styl servírování měl, byl pro posádku. Ta po sklizení nádobí zalezla do kuchyněk, a už je nikdo neviděl. A když měl někdo žízeň, musel si tam dojít. Takže po přistání v Londýně jsme se přesunuli na jiný terminál. Z části pěšky, a z části autobusem. Tam jsme si vybrali jeden z pěti salonků, s kterými má Erste uzavřenou smlouvu, a tam jsme se zapíchli. Dáváme si pozdní oběd, hodně pití a nějakou kávu. A už žádný alkohol, protože z Prahy budu řídit. Když se přiblížil čas odletu, přesouváme se k bráně, a pak do letadla. Pak hop, a jsme v Praze. Počkáme si na kufr, a jdeme na zastávku mikrobusíků od GoParking. Během chvilky jme na parkovišti, kde vedle auta nalézám na zemi srdíčko pro štěstí, které jsem dostal od Ivany. No vida, leželo tam skoro tři neděle... A následuje čtyřicet minut jízdy domů. Konstatujeme, že se nám ta dovolená povedla!!!

A na závěr rekapitulace cest po Tahiti. TADY.