Ještě před raňajkami jdu vyfotit tropickým deštěm smáčenou zeleň na zahradě. Sice hodně pršelo, ale vedro je děsný, a vlhkost tak velká, že nám na trávníku plavou ryby. Po snídani si chvilku čteme, a čekáme, jestli se rozhodne ten tropickej déšť pokračovat, nebo jestli si dá pauzu. Počasí se umoudřilo, tak vyrážíme do místního muzea podívat se na cepy a hrábě. Ne, to tady tedy neměli, ale zase tam bylo spousty dřevěných artefaktů, které se podařilo zachránit. Jenže budova muzea byla stejně velká jak jízdárna koní ve Svinčicích, ale kdyby se všechny exponáty složili na jedno místo, tak by se to vešlo do naší garáže. No, snad se jim to podaří jednou zaplnit. Parádní ovšem bylo, že celá hala byla příjemně klimatizovaná. To jsme ale pocítili až tehdy, když jsme otevřeli dveře exitu, a vrazilo nás to zpátky. Venku jsme se šli podívat ještě do místní zahrady, která byla perfektně udělaná. Pořád jsem pátral po tom, proč jsou stromy obehnané pletivem, když tam není žádné zvíře. Až téměř před odchodem jsme našli dvě polynéské slípky. Těch jsou na ostrovně tisíce, a byly tam zavlečeny již při objevení ostrova. Jsou tak asi třetinové o proti našim krasavicím, ale fakt pěkný. Pak jsme se šli podívat na vlny k moři, a pak jsme se přesunuli do automobilu, a nastavili trasu do Arahurahu Marae. V muzeu jsme totiž viděli kopie soch tiki, které vznikaly mezi 14. a 18. stoletím. Tedy ty pravé. A protože jsme se nespokojili s náhražkou, vydali jsme se za originály. V průvodcích psali, že tam je pořád narváno, ale to nebyl dnešní případ, když ostrov navštívil Neptun. Takže když jsme dorazili na místo, vystřídali jsme se s jedním párem, a celé posvátné místo bylo naše. Jo, a bylo tam pár slípek. Sic začala zase padat voda, ale my zůstáváme v klidu, protože nám maminka nabalila sebou hodně Monte 🙂 (oblíbená reklama po revoluci). Samozřejmě to nebyla maminka, ale Sloník, a nebylo to Monte, ale pláštěnky. Udělali jsme pár fotek, a když už nám proud vody začal podrážet nohy, vrátili jsme se k autu, a pak mezi civilizaci. Následoval návrat na ubikaci, kde zjišťujeme, že jeden banánovník nevydržel nápor vody, a i s metrovým trsem banánů se skácel k zemi 🙁 . Fakt velká škoda. Skáčeme do bazénu, a pak na chvilku do pelechu. Vystihujeme, kdy je déšť nejmenší, a vyrážíme do nedalekého přístavu. Jenže tam nám obloha dala jen dvacet minut času, a zase zapnula pršení. Ale tentokrát pořádný. Jedeme tedy domů, kde plánujeme program na dalších pár dnů. A večer? Však už víte...