Jen jsem ráno otevřel dveře od ložnice, viděl jsem ten masakr venku balkóně. ani jsme neotevírali dveře, a snídali jsme v obýváku za rohem, aby na nás nesvítilo slunce. Opět jsme se rozhodli pro cestu do hor, abychom dnešní den přežili. Máme naplánováno vyjet do výšky tisíc metrů nad mořem do Boca da Encumeada, kde se hned u parkoviště nachází leváda “do Norte”. Nejdříve se vydáváme proti proudu cca kilometr a půl, kde má leváda přítok, který přitéká tunelem 600 metrů dlouhým. Protože nemáme čelovku, svítíme si mobilama a kamerou. Dojdeme asi do třiceti metrů, a pak se vracíme vracíme zpět ke vchodu, protože s tímhle vybavením se opravdu nedá jít dál. Ale zážitek to byl zajímavý, to zase jo! Pomalu se vracíme do výchozího bodu, kde si ve velice pěkné restauraci dáváme polívku. Ivana rajskou, a já něco jako česnečku. Pak jdeme kousek po proudu levády, ale přišli mraky a udělala se pěkná zima, tak se vracíme zpět k autu. Vracíme se do do Funchalu na vyhlídku Pico dos Barcelos, která leží nad městem a město je z ní jako na dlani. Tady si dáváme kávu, a když jí dopíjíme, začíná pršet. Jen tak tak jsme dorazili do auta, a začalo lejt. No nic, pomalu sjíždíme na dálnici a pokračujeme do Miradouro do Cristo Rei, tedy na útes, kde je socha Krista jako v Riu, jen krapet menší. Tady není po dešti ani památky, a sluníčko opět pere, jako by to bylo zadarmo. Dostáváme dobrej nápad, že od Krista sejdeme dolů k vyhlídce. Když se dole otočíme, a vidíme ty schody nahoru, už nám to nepřipadá jako výborný nápad. Vysupíme ke Kristovi, a pak ještě na parkoviště a přesouváme se k nám, pod vzletovou dráhu, kde se nacházejí různá hřiště, posilovací stroje, motokáry, hospoda… Tohle všechno je pod prodloužením původní dráhy, které je dlouhé jeden kilometr. Dráha tak stojí na 180 sloupech sedmdesát metrů vysokých, a všechny ty dříve vyjmenované věci jsou umístěny pod ní. Opět se spustil liják, ale je to trochu jiné než v Česku. Sice leje stejně, ale současně je při tom dvacetšest stupňů, takže je to parádní teplá sprcha. No, a hlavně za deset minut je zase čisté nebe a slunce pálí jako blázen! Pak už jedeme domů, chvilku pauza a kafe, a potom pro večeři do bufíku. Cestou vyhazujeme láhve od vína, které nám sem pořád někdo strká ke koši v kuchyni. A pak opět nastává Madeirský večerní zvyk, tentokráte se sousedy. A oni už se vlastně přidali včera. Je to prostě nakažlivé 😛 .
Neděle – 10. den
