Ráno snídáme doma. Pršut a mortadela, takže žádné velké vaření. Pak vyrážíme s Ivanou sami, bez kluků, na dopolední procházku po místních uličkách. Jenže cestou potkáváme bar, kde mají vystavené pěkné croissanty. No, takové se přece nedají jen tak minout. Jdeme tedy na druhou snídani. K pečivu si dáváme presso a cappuccino. Teď už jsme snad na dopolední courání připravení.

Chceme se podívat na zvonici u baziliky Svatého Ducha. Jenže nám říkají, že je v soukromých rukou a nepřístupná. No nic, dnes tedy začínáme památkou, na kterou se nedostaneme. Přes most Santa Trinita pokračujeme na náměstí Santa Trinita, kde stojí bazilika Santa Trinita. S těmi názvy si tedy moc práce nedali. Na druhou stranu se to dobře pamatuje.

Pak čekáme na kluky a už společně pokračujeme k paláci Vecchio. Před ním stojí David. Ne, není to Michal David, ale ten od Michelangela. A aby to bylo úplně přesné, venku stojí jeho kopie, originál je v Galerii Accademia. Takže Michal tu není ani tentokrát. Krátce nahlédneme i do muzea a pak pokračujeme dál.

Dostáváme se k Santa Maria del Fiore a obhlížíme ji zvenku. Ty památky jsou prostě úžasné! Při minulé návštěvě Florencie, v září 2013, jsme vystoupali i na její Giottovu zvonici. Nahoru vede 414 schodů a tenkrát jsme mysleli, že se nám roztrhnou plíce. V deníčku jsem tehdy přiznal, že posledních deset výškových metrů bylo hodně náročných. Výhled byl ale parádní. Jo, a cestou dolů jsme se pak škodolibě usmívali na ty, kteří se teprve plazili nahoru. Dneska si ji zatím prohlížíme pěkně ze země.

Jo, během dopoledne jsme taky koupili sprej na vyvraždění komárů. Ti totiž v bytě v noci prováděli nálety a nenechali nás spát. Terasu máme sice luxusní, ale noční letecký provoz v ložnici jsme si neobjednali. Takže s nimi bude potřeba trochu srovnat vztahy. Cestou domů se ještě stavujeme v trattorce na oběd a pak už jdeme bydlet a odpočívat.

Po obědě a odpočinku vyrážíme k bazilice Santa Maria Novella a její zvonici. Dopadlo to jako vždycky. Bazilika zavřená, zvonice nepřístupná. No, dneska nám ty věže nějak nejdou. To ale vůbec nebrání tomu, abychom si na náměstí dali luxusní tiramisu a kávu. A někteří, tedy já, ještě dvojku Chardonnay. Ke kultuře se člověk musí umět postavit i jinak než čelem k zavřeným dveřím.

Potom se různými uličkami pomalu vracíme směrem k domovu. Jdeme podél řeky, míjíme jez a při zapadajícím slunci děláme fotky. Tady by člověk mohl fotit pořád. U domu se dělíme. Kluci jdou bydlet, my s Ivanou jdeme ještě nakoupit. Pak se i s nákupem vracíme domů a jdeme večeřet na terasu. To se nám tedy povedlo vybrat bydlení! No, a to je dnes asi všechno. Ještě vyřešit ty komáry, abychom nemuseli zase celou noc dělat protivzdušnou obranu.