Jižní Morava

Jižní Morava

3. 6. 2021 – čtvrtek

Tramtadáááááá, fanfáry ohlašují po hodně dlouhé době odjezd na dovolenou. Tentokrát vyrážíme na Jižní Moravu do obce Velké Bílovice, do sklípku a hotelu Stanislav Mádl. Tento pobyt jsem dostal od slečen z katastru k šedesátinám. Poukaz byl samozřejmě i pro mou manažerku. Až do Prahy cesta utíkala, navigace hlásí, že tam budeme za necelé čtyři hodiny. Však taky nedávno mluvčí ŘSD říkal, že dálnice je už průjezdná úplně celá. Po dvou hodinách jsme ale přišli na to, jak to myslel. Opravdu průjezdná byla, ale na pěti místech jen v jednom jízdním pruhu. A do toho kamióny. Děs běs, ale po pěti hodinách jsme na místě. Hotel z venku vypadá luxusně, jdeme se ubytovat a vybalit věci. A i uvnitř je to krásné. Po vybalení jdeme na první procházku. No kam jinam než do Habánských sklepů, které jsou od nás necelý kilometr. Na recepci se ještě ptáme, jestli dělají exkurze a ochutnávky ve vlastním vinařství. Recepční nám zavolala sklepmistra, a s tím se domlouváme na pátek odpoledne, aby prej měl na nás čas. Cestou k Habánům potkáváme desítky sklípků a i zajímavě pojmenované ulice: Rulandová, Portugalová, Ryzlinková… V Habánech zjišťujeme, že prohlídka se už nekoná v místě výroby vína, ale o pár desítek metrů dál v nově zrekonstruované budově, která stojí na starém Habánském sklepě. Je čtvrtek odpoledne, turisti nikde, místní jsou na vinici, a my jsme tam úplně sami. První kontrolní otázka byla, jestli stále dělají exkurze o ochutnávky. Dělají, a my jsme byly první na letošní prohlídku. Jdeme jen my dva a průvodce. Ten umí dobře povídat i nalejvat. Sklep je pěkně udržovaný a navazuje na něj několik odboček, kde jdou pořádat třeba svatební hostiny a podobně. Když jsme ochutnali všechny vzorky, jdeme pomálu zpět do Bílovic. Nejdeme však přímo do hotelu, ale o statek dál, kde má vinařství František Mádl, bratr našeho hostitele. I tam pořádají degustace. Vzhledem k tomu, že do nás v Habánech lili top vína, tak tyhle se mi zdály takové vodové. Ale i tak dobrý. Následuje cesta na hotel, večeře a klid na pokoji.

4. 6. 2021 – pátek

Po snídani vyrážíme na rozhlednu Na Podluží. Je to třicet metrů vysoká rozhledna postavená jako příhradový stožár. Dostal jsem vynikající nápad, že jí zdolám na jeden zátah. Nebyl to dobrý nápad, do konce dovolený jsem pak nemohl chodit ani do schodů, ani ze chodů. Ale výhled super! Z rozhledny se jedeme podívat na nedalaký větrný mlýn., který byl nedávno velice citlivě zrekonstruovaný. A pak už směřujeme do Čejkovic, kde sídlí továrna na vůně. Už jsme tam byli před třeni roky, a pořád je to tam stejně krásné. Jedná se o “továrnu” Sonnentor, kde se vyrábí různá koření a čaje. Vše samozřejmě ve kvalitě bio. Dáváme si kávičku, jdeme se podívat na místní vyhlídku a pokračujeme dál na rozhlednu Slunečné. Po jejím zdolání si dáváme kafíčko a pauzu, než se vydáme na Stezku mezi vinohrady, která je v blízkosti obce Kobylí. Zcela nečekaně je na kopci a venku je zase stopadesát stupňů. Ale pěkné! A pak už se vracíme zpátky na hotel, kde máme domluvenou degustaci. Před stihneme ještě oběd, a když dopíjím pivko, přichází sklepmistr a jdeme na to. Ochutnávka trvala dvě hodiny a dozvěděli jsme se spoustu informací jak o víně, tak o místním vinařství. Ochutnali jsme asi patnáct vzorků, Ivana říká, že minimálně dvacet, a jsme na konce. Jenže… Po nás následovala další exkurze, nějaký třídní sraz strojařů, a byli jsme pozváni na druhé kolo. Ivana to vzdala a šla si číst na pokoj. Tohle kolo ochutnávky trvalo tři hodiny, a ochutnali jsme všechno. Domů jsem přišel po čtyřech, ale po svejch. Následovala večeře, a pak pád do postele.

5. 6. 2021 – sobota

Hned ráno po snídani se jedeme a jdeme podívat na kapličku v obci Němčičky, která je mezi vinicemi. A kaplička nebyla mezi vinicemi sama. Bylo tam s ní i občerstvení Mezi řádky. Absolutně úžasné. Něco jako hospoda Na Mýtince. Nikde nikdo, absolutní ticho a vynikající víno. Od obsluhy zjišťujeme, na kterém statku si můžeme koupit krabici vína a odcházíme. Statek se jmenuje Vinařský dvůr J. V. Stávka, připravují tu svatební hostinu, ale věnují se nám a my si odvážíme vytoužené víno. Pak se vracíme do Čejkovic, ale tentokrát nejdeme do Sonnentoru, ale do Templářských sklepů. Nejdříve do restaurace na oběd, a potom do sklepů na exkurzi a degustaci. Obojí moc pěkné. Potom se pomalu vracíme zpět do Bílovic se zastávkou v Habánských sklepích, kde si kupujeme několik krabic vína. A protože se nám ještě nechce na hotel, hned na kraji Bílovic odbočujeme a jedeme, a pak jdeme ještě na vyhlídku Hradištěk. Cestou je také občerstvovací stanice a konečně vidíme Bíloveckou slípku. Pak se přesouváme na chvilku na hotel, a později odpoledne jdeme k vinaři Zbyňkovi Osičkovi na degustaci. Sklípek na na kraji Bílovic mezi vinicemi a panuje tam klídek a pohoda. A má moc dobré víno. Také si kupujeme nějaké víno a po malé přepršce se vracíme na hotel.

6. 6. 2021 – neděle

Poslední snídaně, balíme a jdeme si koupit místní víno. Pak skáčeme do auta a jedeme směr Čechy. Cestou jsme se chtěli ještě stavit na jedné rozhledně, ale bohužel nešlo odbočit z dálnice, takže jedeme ku Praze. Kamiónů je malinko, takže cesta trvá tentokrát něco málo přes třiapůl hodiny. Cestou se stavujeme na sváču u Mekáče, a pak stavíme až na střeše OC Šestka, kam jdeme na oběd na Indické restauraci. No, a pak už jedeme rovnou domů.

Bylo to moc hezké, ale klidně bych tam zůstal celý týden!

Fotky jsou TADY, video a panorama níže.

 

 

 

 

 

 

Horní Hrad

Horní Hrad

Ani dnes nezůstáváme doma a vyrážíme směrem na město Ostrov. Tam ale nedojedeme, a za obcí Stráž uhýbáme z hlavní silnice. Jedeme asi kilometr a půl do kopce, kde odstavujeme na parkovišti auto. Dále pokračujeme pěšky až k samotné zřícenině hradu Horní Hrad, který je v soukromých rukou, a tudíž je otevřen. Na zřícenině pobývá omladina, která zde slavila příchod nového roku, osm pávů a kočky. Zjišťujeme, že je otevřený i bufík, kde si dáváme kávičku. Pak vezmeme tištěného průvodce, kterého nám dala paní na pokladně, a procházíme hradem. Je opravdu hodně rozlehlý, a je vidět, že stále probíhají restauratérské práce. Po prohlídce si dáváme v již zmíněném bufíku grilovanou klobásu. Paráda.
A něco málo o hradu: Počátky hradu Hauenštejnu nejsou dosud plně objasněny. Rozbor místního jména Hauenstein, vzniklého z tvarů Haue (tj. motyka, sekera či palice) a stein (skála, v přeneseném významu hrad) v sobě odráží skutečnost, že v okolí hradu probíhala těžba. Jeho poloha střežící soutěsky Ohře na pomezí Loketska a Žatecka v blízkosti saských hranic byla navíc velmi výhodná. Posádka hradu pohledově skrytého za zvlněným terénem mohla úspěšně ovládat pohyb na řece i v jejím blízkém okolí. Úplná historie hradu je popsána přímo na webových stránkách TADY.
Hrad nyní vlastní pan Pavel Palacký, který zříceninu koupil od obce Krásný Les v roce 2000. Podrobně opět TADY.
Před opuštění areálu se jdeme ještě podívat do blízké kaple. Pak už scházíme podél potoka pod hradem zpět k parkovišti pro auto a hurá domů… A velice povedený den zakončujeme doma sledováním muzikálu Kleopatra!

Fotky výletu jsou TADY.

Dopoledne s Leontýnkou

Dopoledne s Leontýnkou

Ani dnes nezůstáváme doma, a hned po snídani vyrážíme na ikonické místo neméně ikonického filmu. Jedeme na zříceninu hradu Krakovce, který si zahrál jako hrad Brtník ve filmu Ať žijí duchové. A za Leontýnkou! Také se tu natáčela pohádka Princ a Večernice.
Hrad postavil v roce křivoklátský purkrabí Jíra z Roztok, vedoucí královské dvorní hutě a jeden z oblíbenců krále Václava IV. Hrad jím zbudovaný byla velkolepá výtvarně vyspělá luxusní stavba, směle konkurující obytným komfortem hradům královským. Roku 1414 zde hostil Jindřich Lefl z Lažan Jana Husa před cestou Mistra na kostnický koncil. Palác byl vystavěn jako trojkřídlá dvoupatrová budova. Ke stavebním úpravám došlo začátkem 16. století (pozdně gotická okna) a v 17. století (nedochované renesanční štíty). Věž půdorysného tvaru podkovy v čele jádra hradu je vyzděna z lomového kamene. Krakovec nebyl nikdy podstatně přestavován.
Roku 1783 vyhořely dřevěné části budov, které od té doby nebyly opraveny. Roku 1855 došlo ke zřícení velké části kaple, v roce 1883 bylo strženo východní křídlo dynamitovou náloží.
Od roku 1914 je hrad stavebně zajišťován. V současném čase je z paláce nejlépe dochováno jižní křídlo, a to v celé výšce. Ze západního křídla se zachovala vnější obvodová stěna a části příčných zdí, z východního křídla zbylo obvodové zdivo pod úrovní nádvoří.
Počasí nám úplně nepřálo, celou cestu jsme jeli proti nízko položenému slunci, a sotva jsme na místě udělali pár fotek, zatáhlo se a začalo fučet jako prase. Cestou domů se ještě stavujeme u kláštera v Dolním Ročově.

A fotky jsou TADY a Leontýnka níže!

Na procházce s Goethem

Na procházce s Goethem

Abychom pořád nesmrděli doma, vyrážíme v pondělí na výlet k zámku Krásné Březno, respektive do jeho parku, protože zámek je kvůli pandemii uzavřen. Barokní zámek Krásný Dvůr byl postaven na místě gotické tvrze za Františka Josefa Černína v letech 1720 až 1724. Na zámek navazuje unikátní krajinářský park, nejstarší představitel tohoto typu parku v Čechách. Vybudován byl v letech 1783 až 1793 za Jana Rudolfa Černína. Park má rozlohu téměř 100 ha a nachází se v něm mnoho romantických staveb, například Novogotický templ, Panův templ, Gloriet, Obelisk či Lusthaus.
V letech 1783 až 1793 založil Jan Rudolf Černín u zámku rozsáhlý přírodně krajinářský park, první svého druhu v Čechách. Volné travnaté plochy parku oživuje množství romantických staveb, které leckde ukončují jako dominanty různé průhledy. Rozloha anglického parku v Krásném Dvoře činí téměř 100 ha. Vznik parku ovlivnily jednak botanické záliby Jana Rudolfa a potom také cesta po západní Evropě, kterou podnikl v roce 1779. V té době se do Evropy začal šířit z Anglie nový sadovnický směr, podle kterého měla být přirozená krajina přivedena až k nejbližšímu okolí budov.
Právě na podmínce přirozené, lidskou rukou uměle nemodelované krajiny je založena podstata přírodně krajinářského parku. Zámecký park v Krásném Dvoře je toho pádným důkazem.
Podle tehdejší módy byl oživen řadou romantických staveb, které zkrášlují volné plochy nebo ukončují různé průhledy parkových partií. Z hlediska dendrologického najdeme v parku přes 100 druhů dřevin, jedná se výhradně o původní domácí nebo zdomácnělé druhy. Roste zde řada prastarých dubů, buků, lip, jírovců, platanů, javorů a olší. Nejvýznamnější je tzv. Goethův dub (dnes již pouze torzo), jehož věk se odhaduje na 1000 let a patří tudíž mezi nejstarší stromy v Čechách. Více o parku se dá dočíst TADY.
Po procházce, která trvala hodinu a půl, si dáváme kávičku a řízky. V autě 🙂 .

A pár fotek je z výletu je ZDE.

Konečně v Praze

Konečně v Praze

Tak tato slova jsem už dlouho nepsal: “ráno v klídku snídáme, balíme věci a frčíme na výlet”. Tentokráte do Prahy, kam si jedeme užít můj narozeninový dárek od babičky Hany. Naše cesta vede nejdříve do Národního muzea. Máme zakoupené lístky na výstavu “Sluneční králové”. Nejdříve se ale stavujeme v bývalém parlamentu, kde je, jak zjišťujeme, vynikající restaurace. Po obědě procházíme spojovacím tunelem do hlavní budovy Národního muzea, kde už na nás čeká Egypt, mumie, keramika, písek… Nejdříve jsme si vystáli téměř hodinovou frontu na vstupu. Konečně vstupujeme do sálů. Exponátů hodně, ale je to takové divné. Bílé poličky, fialové pozadí, žádný písek… Inu, tak to dopadá, když nejdříve shlédnete originální výstavu třeba v Údolí králů. Ale jo, pokud to někdo nikdy neviděl asi ok. Po prohlídce mumií se jdeme podívat a kopuli Národního divadla. A to bylo hodně zajímavé. Jak zespodu, tak z vrchu, kde jsme viděli, jak je kopule zavěšená.

A pak už se přesouváme do hotelu. Ale tentokrát to není obyčejný hotel, tentokrát je to hotel International! My už jsme tento hotel kdysi navštívili s Prahou neznámou, a úplně nás okouzlil. Těžko se to dá popsat, možná se to dá trochu přiblížit fotkama. A navíc jsme měli ještě štěstí, protože nás ubytovali v hlavní budově, v devátém patře a ještě s výhledem na Prahu. Hodinku si dáváme pauzu, a pak vyrážíme ke Karlovu mostu, kde máme sraz s průvodkyní z Prahy neznámé. Po pár minutách zjišťujeme, že ta paní, co leží někde v palubce a radí nám kudy máme jet, nás poslala zbytečně oklikou, a že sraz asi nestihneme. Vypnul jsem tedy autopilota a do centra Prahy jsem dojel o deset minut dříve. Potkáváme se s průvodkyní a vyrážíme na procházku nazvanou “Legendy Starého Města”. Chodíme stále v centru, ale místy, kde jednak nebyl ani živáček, a hlavně jsme tam nebyli ani my! Trasa je dobře viditelná na fotografiích na odkaze níže. Procházku zakončujeme na Staroměstském náměstí. Odtud se přesouváme k Rudolfinu, kde máme, jako za starých časů, uložené auto a jedeme do hotelu. Při příjezdu k hotelu objednáváme naproti v sušárně večeři. Není to restaurace, ale výrobna, takže jedeme zaparkovat auto, pak chvilku na pokoj a potom procházkou pro sushi. Bylo vynikající! Ještě jednou, bylo vynikající. Pak následuje večerka. Někteří chrápou, někteří sosají víno.

A je tady sobotka, a my jdeme na snídani. Taky potkáváme zbylé spolunocležníky. Je nás tu v hotelu všeho všudy maximálně do třiceti osob. Dopoledne máme naplánovanou vlastní vycházku, a to sice do vilové čtvrtě Baba, která leží na planině kousek nad hotelem. Dříve, ale podle nás i nyní, patřila mezi tzv. lepší čtvrtě. Pár informací z internetu: Osada Baba je skutečný pojem nejen v dějinách české, ale i evropské funkcionalistické architektury. V dnešní době je to vlastně soubor ojedinělý, protože obdobné soubory ve Vídni a v Německu byly poškozeny v době 2. světové války. Vše započalo vlastně výstavou moderní architektury ve Stuttgartu v roce 1927, která byla vystavena dodnes obdivovaná kolonie Weissenhof. Probíhala za mezinárodní účasti architektů jako Mies van der Rohe, Mart Stam, Le Corbusier nebo Walter Gropius. Poté následovala výstava v Brně v roce 1928 nazvaná „Nový dům“ . Nedosáhla sice věhlasu stuttgartské výstavy, přesto měla pro výstavbu Baby velký význam jako podnět. Praha totiž samozřejmě nechtěla zůstat za Brnem pozadu a bylo rozhodnuto uspořádat podobnou výstavu moderního bydlení v roce 1932 i zde. Svaz československého díla koupil za tímto účelem 3 hektarový pozemek mezi kostelem sv. Matěje a zříceninou Baba. Pozemek byl vybrán pečlivě a velmi vhodně neboť využíval otevřenosti prostoru s výhledem na Prahu. Aby jednotlivé domy nebyly ve výhledu omezeny, zvolil projektant urbanistického plánu osady Pavel Janák šachovnicový způsob zastavění, kvůli tomu se musel změnit i původní regulační plán. Protože se jednalo o soubor funkcionalistických domů, samozřejmostí byla plochá střecha, mnohdy s terasou, umožňující  nerušený výhled. My se ještě stavujeme v parku, který je přírodní památkou a na zřícenině Na Babě. Pak již slézáme dolů k hotelu, kde máme pauzičku. Před odpolední vycházkou se jdeme najíst do blízké restaurace. Potom se přesouváme na Palmovku, kde začíná vycházka s názvem “Posledním vlakem na těšnovské nádraží”. Postupně procházíme po bývalé trati až k bývalému Těšnovskému nádraží, které stálo nedaleko nynějšího ministerstva zemědělství. Cestou se konečně ve svých šedesáti letech dozvídám, kde stojí, a co znamená označení Invalidovna. A také to, že je postavená vlastně jen jedna devítina stavby. Po procházce se vracíme metrem zpátky na Palmovku, kde si vyzvedáváme auto a jedeme k Michalovým rodičům na kafe a na sushi 🙂 . No a od nich už nás čeká cesta na hotel a stejný program jako včera.

Ráno raníčko se jdeme opět nadlábnout, a protože hotel můžeme opustit až ve dvanáct hodin, užíváme si pohody a klidu na pokoji. Když se konečně vypakujeme, jedeme se ještě cournout do Stromovky. Vycházíme od areálu Ruské ambasády a jdeme směrem k výstavišti. Park je kompletně zrekonstruovaný, taktéž některé budovy. Hlavní budova rekonstrukcí teprve prochází, ale mají to tam Pražené hezký. Pomalu se vracíme k autu, a pak již směr Patokryje!

Co na závěr? Ještě jednou díky za krásný dárek k narozeninám!!!

A slibované fotky jsou TADY.