Tak se nám ta kultura v listopadu nějak nahromadila. Nejdříve informace od Mariana, že v pátek 18. listopadu zpívá s paní Kalivodovou v Citadele v Litvínově. No, co se dalo dělat. Během několika minut jsem měl lístky v ruce. Kdo by se chtěl zeptat, jestli v první řadě, tak ano. V první řadě! A koncert? Opravdu perfektní. Oba protagonisty doprovázelo Moravské trio, a byl to prostě luxus. Navíc bar v zrekonstruované Citadele může divadlo v Mostě jen tiše závidět!
Hned následující den, tedy sobota 19. listopadu se stěhujeme do Prahy. Cestou tam se stavujeme o obci v Panenských Břežanech, kde je kaple sv. Anny, kterou projektoval Santini. Bohužel jsou tam i vily, kde bydlel Karl Herman Frank a Reinhard Heydrich. Asi nemusím ani připomínat, že po kulturních akcí v Praze se mi nechce v noci řídit domů, takže spíme V Maštali. Tentokrát jdeme do divadla Ungelt. To jméno samozřejmě znám, ale fyzicky jsem tam nikdy nebyl. Divadlo se nachází v bývalé kotelně hotelu Ungelt. A to doopravdy! Hraje se v uhelně představení Dovolená paní Josefy, kde hrají Tereza Nekulová, Jitka Smutná a Radek Valenta. Opravdu vtipná komedie. JO, v divadle bylo sedm řad a v každé maximálně čtrnáct míst.
No, a jedeme dál. V pondělí 21. listopadu jedeme do divadla v Lounech. Hraje tam náš kamarád Martin Holeček, a jeho divadlo – Ďivadelní soubor Klouzák (to Ď je správně!). A hrál se kus Ty si náš Mesiáš. No, co o hře napsat? Nejraději bych napsal, že to byla strašná prdel. Ale ne, to se nehodí. Takže jinak: smáli jsme se ještě cestou na parkoviště!
A je tu závěr listopadu, a my jedeme dvacátého třetího opět do Prahy, abychom zhlédli představení Ztráta třídní knihy v divadle Járy Cimrmana. Opět paráda a dobré obsazení: Svěrák, Rumlena, Čepelka a Reidenger. No a jak jinak, spíme V Maštali. Už jsme tam tak nějak jako doma. Při příchodu na večeři nám obsluha rovnou přinesla klíče od pokoje… A ráno ta snídaně!
Mňo, uvidíme, čím nás překvapí prosinec!
O proti všem tradicím vyrážíme na výlet ve čtvrtek. Nejdříve frčíme na Zličín zabudovat obložky. Jak už jsem psal v předchozím příspěvku, nejdřív musíme zvětšit montážní otvor, protože zedník byl osel. Ale pak to frčelo. Obložky včetně vyrovnání a zafoukání pěny tam máme za půl hodinky. A pak hop do auta a tradá do Hájovny U Dubu v Karlštejně. Cesta tam je záležitostí pětadvaceti minut. Vcházíme na pokoj, kde je z ručníků vymodelované velké srdce a na stolku šampíčko se skleničkami. To vše zajistila má milovaná manželka jako “dooslavu” čtyřicetiletého výročí. Na pokoji se nezdržíme dlouho, protože máme ukrutnej hlad. Jdeme tedy na pozdní oběd, pak trochu spánku jako vždy po obědě. No, a pak už zase na večeři a z ní rovnou na Karlštejn, na stý koncert 4 Tenorů. Chlapci jako vždy luxusní, Bílá taky dobrá, ale dala jen jednu písničku. Po koncertě se vracíme za absolutní tmy domů. Všude ticho, jen hejkal se občas ozve. Doma čtení a šampusík.
V noci to ticho pokračovalo, že jsme málem zaspali snídani. Takže šup na ní, a pak zase zpátky na hrad, protože máme objednanou prohlídku hradních kaplí. Máme docela zajímavou průvodkyni, která si ráno buď šlehla, nebo je lehce střelená. Důležité ovšem je, že uměla dobře vyprávět. Na konci prohlídky se dostáváme i do kaple, kde bývávaly uloženy korunovační klenoty, a se kterou jsme historicky spjati. Celkově bych prohlídku hodnotil třemi slovy: bomba, pecka, paráda!
Následoval oběd, a pak samozřejmě polední klid. Vyrážíme na okružní jízdu po okolí (nemůžu moc chodit, tak se vozíme, ale už brzo mi tu nohu opraví laserem). Ale i tak jsme se hezky prošli. Po návratu na hájovnu, si dáváme kávu, a Ivana chtěla nechat palačinku od snídani. No, když to paní přinesla, vůbec jsem jí nezáviděl, a za hodinu byla večeře… Po jídle se vyvalíme na terasu, čteme si, pijeme si, pohodička!
Jo, mají tu taky dvě černý kočky jako my, ale oni mají větší, a kočku a kocoura. A ta kočka, když byla malá, sežrala otrávenou myš, a bylo jí strašně špatně, a od té doby myši nejí. Ale chytá. A tak tedy přišla s myšákem v tlamě, položila ho na terasu, zamňoukala, přišel kocour, slušně poděkoval, a myšáka sežral…
Další den ráno odjíždíme hned po snídani dorazit ty obložky. Po byla otázka deseti minut, ale pak jsme tam přes hodinu skejsli u eletriky. No přiznávám, že jsem myšlenkové pochody zedníka a rádoby elektrikáře nepochopil, takže se tam budeme muset ještě jednou stavit. A pak už přes Šestku rovnou domů…
To mi takhle ve čtvrtek (9. června 2022) píše jeden držitel Thálie, jestli jdeme večer do Teplic na koncert, na kterém zpívá. Nějak jsem tento termín přehlédl a přiznám se, že se mi zrovna moc nechtělo. Přeposílám tuto informaci manažerce, která během chvilky odpoví, že je jí to jedno, a že lístků zbývá jen pár. Kouknu tedy na prodejní portál a opravdu, pět volných kousků. Tak si říkám, na blbej koncert by lidi nešli a kupuju dva kousky v poslední řadě. Tak nějak po šesté vyjíždíme, parkujeme poblíž Domu kultury. Před začátkem stihneme ještě skleničku vína a hrrr na ně! Se Symfonickým orchestrem dnes vystupují členové divadla Broadway. Ale pozor! Vystupují jak pražští umělci, tak umělci z divadla Broadway z New Yorku!!! Za naše je to Michaela Gemrotová a Marian Vojtko, a za zámořské pak Capathia Jenkins a Hugh Panaro. A bylo to hodně, ale opravdu hodně luxusní!!! Zazněly skladby ze známých muzikálů, a to v různých kombinacích zpěváků. A protože Marian tam neměl svůj fanklub, zbyl čas i na krátký pokec. Na závěr se celkem čtyřikrát přidávalo, a lidem se stejně nechtělo moc domů.
Ve středu (25. 5. 2022) jsme opět vyrazili do Prahy za kulturou. A tentokrát do divadla Broadway na koncert Mariana Vojtka a Bohuše Matuše. Klucí zpívali písničky Karla Gotta, a byla to opravdu pecka! Musel jsem uznat, že víc se Gottovi přiblížil Bohuš Matuš. Maroš to zpíval tak po Marošovsky :-). Pánové v doprovodu kapely Charlie band a dvou vokalistek zazpívali snad všechny top písničky z repertoáru Karla Gotta, a to bez přestávky, takže když jsme po skončení vylezli na povrch, bylo ještě světlo. Divadlo bylo samozřejmě vyprodané, a my se po skončení vydali samozřejmě do Kněževsi, kde už na nás čekala postýlka a lahvinka vínka. Tak, a teď už do Prahy dlouho nepojedeme! Až za čtrnáct dnů :-).
Tak jo, už po několikáté jsme v krátké době v Praze (neděle, 8. května 2022). A tentokráte jedeme do Karlína. Do Fóra Karlín. Parkujeme na Florenci, a těch pár metrů jdeme pěšky. Vstupenky máme VIP, a tak v klidu míjíme frontu, která začíná cca 200 metrů od vchodu. Až potud ok. Přicházíme k VIP vchodu, a prd. Naše vstupenky nás nechtějí vpustit dovnitř. A ani jedna verze. Uvaděčka zkouší různé triky, a furt nic. Nakonec volá Zemanovi, a ten vzkazuje: pusť je tam, hlavně ať pošlou Bechera. Tak jsme uvnitř, dostáváme dárky od sponzorů a jdeme na panáka na bar. Dávám si klasicky suché červené. Bohužel jsem zapomněl, že koncert měl být 12. 12. 2020, a to víno už někdo v tom prosinci otevřel. No ale přežil jsem to, a tak se jdeme usadit. První řada uprostřed. Paráda. Přímo proti nám má mikrofon Maroš a Michal Bragagnolo. První půlka koncertu pecka. O přestávku nikam nejdeme a vstřebáváme zážitky. Na klávesy hraje syn známého doktora z Mostu František Krtička mladší. Druhá půlka byla stejně luxusní jako ta první. Po několika přídavcích odcházíme pro auto a jedeme domů. No domů, do Kněževsi, do Maštale. Víno a spánek. Ráno pak zabijácká snídaně, a šup do práce.
Čtvrtek, 14.4.2022: nadcházející víkend začínáme již ve čtvrtek odpoledne. Opět jdeme do divadla, ale tentokrát v Praze a do Studia dva, které je v paláci Fénix. A protože budeme v Praze spát, máme naplánované akce i na pátek. Jedeme se nejdříve ubytovat do Kněževsi, do již X-krát vyzkoušeného penzionu V Maštali. Docela se divím, že ještě nemáme vlastní klíče. Po příjezdu si tu dáváme kafoňě, pak ležink na pokoji, a zhruba v půl šestý vyrážíme do centra. Tentokráte parkujeme u Státní opery. Před divadlem jdeme dát něco do krku do KFC, a pak už šup do podzemí paláce. Při kontrole vstupenek zjišťujeme, že jsme VIP hosté divadla (samozřejmě jsem to úplně dokonale zapomněl), takže šatna zdarma, program zdarma, VIP kavárna, a sedadla s velkým prostorem na nohy. Kousek, na který jdeme, se jmenuje “Kutloch aneb I muži mají své dny” s velice luxusním obsazením: Bob Klepl, Václav Jílek, Michal Slaný a Roman Štrabrňák. Téma je: doba je v krizi, svět je v krizi, vztahy jsou v krizi, to je všeobecně známo, ale pozor: I muži jsou v krizi! Přicházejí postupně o svá poslední výsadní práva a pozice neohrožených vládců vesmíru. Jedno z posledních míst mužského sebevědomí a sebeurčení se nachází v kotelně pod supermarketem Happycentrum. Schází se zde každou sobotu čtyři stateční muži schovaní před svými shoppingujícími manželkami. Na pár hodin se stávají opět pravými chlapy. Kouří, pijí pivo a koukají se na fotbal. Podaří se jim uhájit tento ostrůvek svobody? A jsou tu opravdu ještě sami sebou, nebo se tu jen zbaběle schovávají před faktem, že svůj boj o důstojné místo ve společnosti už prohráli?
No opravdu luxusní, břišní svaly si zase mákly. Po skončení jdeme pomalu Václavákem, kde probíhá velikonoční jarmark. Cestou na penzion si kupuji ještě něco do tlamičky, a pak už klídek na pokoji…
Pátek, 15.4.2022: já tady spím jako mimino… Velesnídani máme objednanou půl desátou, takže si opravdu užíváme. Snídaně byla jako vždy pro jednoho, ale jako vždy jsme jí ve dvou nesnědli. Po snídani chvilka odpočinku, musíme se po té dřině trochu srovnat, a v půl jedenácté skáčeme do auta a jedeme na Žižkov, kde máme schůzku s Kateřinou Rackovou, milou dámou (asi slečnou), ze společnosti Praha neznámá. Tuhle společnost na 140 procent doporučuji tomu, kdo chce poznat Prahu! Společnost pořádá tematické vycházky po všech možných i nemožných místech Prahy, a my dnes vyrazili na procházku s tématem “Na pomezí Žižkova a Vinohrad”. V programu vycházky je napsáno toto: hned zpočátku prozkoumáme jednu z nejoriginálnějších sakrálních památek v Praze, řekneme si, jak vznikala jedna z nejvýraznějších pražských dominant – Žižkovská věž. Art decové domy nás zavanou do dvacátých let minulého století. Kromě nich také uvidíme řadu secesních skvostů. Neopomeneme ani stavby občanské vybavenosti jako bývalé divadlo, telefonní ústřednu či největší sokolovnu své doby. Ukážeme si jak pokročila rekonstrukce bývalého penzionu „Záchrana“ a řekneme si, k čemu byla stavba původně určena a jak slouží nyní.
Vycházku zakončíme v klidu zeleně Riegrových sadů, kde kromě krásného panoramatického výhledu objevíme skrytou architektonickou perlu. No, a přesně tak to bylo, a bylo to úžasné! A my jsme pak pokračovali po Žižkově dál. Dál, cíleně do ulice Seifertova, kde by měla být podle Kluků z Prahy, a teď nemyslím Michala a Kubu, tyhle Kluky z Prahy, nejlepší kababárna z Prahy. Kebab byl fakt luxusní, a hlavně obrovský. Jestli byl nejlepší nedokážeme posoudit, protože jsme zvládli jen jednu prodejnu, ale nejsme tu naposled, a typů od “kluků” máme ještě pět. Protože je v televizi posledních pár týdnů jen Ukrajina, a zase Ukrajina, a o víkendu pro změnu zase Ukrajina, začali jsme sledovat všechny možné české filmy a seriály, co mám nahrané na terovém disku. A jedním z nich byl seriál Neviditelní, kde se část děje odehrávala na Vyšehradě. Takže je úplně jasné, že po kebabu nás kroky vedly na Vyšehrad. No kroky, samo jsme jeli autem. Kupodivu tam nebylo moc lidí, takže procházka celým komplexem byla velice příjemná. Po Vyšehradě jsme se opět nasunuli do auta, a opět na doporučení Kluků z Prahy jsme se vydali na Náměstí Republiky, kde jsme nechali v Paládiu automobil, a kolem Prašné brány jsme vyrazili do ulice Celetná, kde leží, a teď už to mohu napsat, úplně luxusní kubistická kavárna s cukrárnou Dům u černé Matky Boží. A ten kubismus tam berou opravdu vážně, protože i věnečky byly čtvercové. Pravda, ten můj spíš připomínal obrázek na pánských záchodcích 🙂 . No, a pak už následovala cesta do penzionu. Teď nás čeká večeře, a pak vínko, knížka, audiotéka…
