Čtvrtek – 7. den

Čtvrtek – 7. den

Dneska ráno snídáme v obýváku, a dění venku sledujeme pouze přes francouzká okna. Slunce zase svítí jako blázen, tak ho nechceme moc provokovat. Hned ráno si říkáme, že bychom si mohli dneska trochu zalenošit. A když jsme viděli teploměr, který po desáté ukazoval dvacetosm stupňů ve stínu, jednohlasně jsme tento návrh schválili. Pojedeme se tedy opět schovat do hor, ale dneska žádné chození, je vožení. Naším cílem je vrchol hory Pico do Arieiro, na které je vyhlídka a radar pro řízení leteckého provozu. Vyhlídka leží ve výšce 1800 metrů nad moře. Náš barák je ve stosedmnácti, takže to bude pěkné stoupání. Ivana měla sice ze začátku trochu strach ze silniček kterými budeme stoupat nahoru, ale nakonec musela uznat, že to bylo dobré. Žádné propasti se nekonali, a docela slušná silnice vedla opravdu až nahoru. Tam kromě výše jmenovaného bylo ještě navíc velice luxusní občerstvení, které svou kapacitou převyšovalo počet turistů. Je perfektně jasné nebe, a mraky jsou jenom v údolí. Jdeme obejít nejbližší okolí kolem radaru. Je tam ještě pár vyhlídek na skaliska, tak fotíme a koukáme. Mraky se pomaličku začali přibližovat. Na této hoře je výchozí místo na nejvyšší ho na ostrově Madeira, a to na horu Pico Ruivo, která má vrchol jen o 62 metrů výše, než hora, na které jsme my. A skutečně pár lidí se vydává na pochod. Po vykoukání se a po kávě se spouštíme o pár stovek metrů níže na planinu, které slouží jako odpočinkové místo pro domorodce. Leží ve výšce 1300 metrů, krásně tu pofukuje a hezky se tu odpočívá. Jenže nás zvedá hlad, takže se vracíme dolů, kupujeme si lehký oběd a mažeme domů. A protože je odpočinkový den, válíme se v baráku. Kolem půl páté beru bágl s foťákem a jedu dolů k letišti trochu lovit letadla. Ivana se tím pádem stává pánem domu a vegetí si na balóně. Já jsem nejdříve na straně dráhy u nás pod barákem, a pak, asi za hodinu a půl, lezu do auta a jedu na druhý konec dráhy, kde je také luxusní místo na focení. Akorát, že mi došli baterky 🙄 . Nevím jak je to možné, normálně fotím celý den, a pak ještě večer na balkóně. No, a rezervní sem měl samozřejmě doma. Tak tam chvilku očumuju, a pak se vydávám horní cestou domů, abych nemusel najíždět na dálnici. A doma na mě již čeká kávička, fíky a rum. No, není to úžasná dovolená??? Podvečer a večer už trávíme jen na balkóně a terase!!!

Středa – 6. den

Středa – 6. den

Hned po raňajkách vyrážíme podél jižního pobřeží podívat se na vodopád, který padá přímo doprostřed silnice. Pravda, silnice už se pár let nepoužívá, protože byla nahrazena dálnicí se spousty tunelů. Ale přesto se dá l onomu místu dostat. Auto necháváme v městečku Ponta do Sol, a pak jdeme asi kilometr a půl po dříve používané silnici k vodopádu. Jsou dvě možnosti, jak se tam dostat. Buď po silnici, a nebo dírou ve skále, a pak traverzovat po asi půl metru široké “cestě” nad propastí. Ivana si vybrala traverz, já silnici. Tedy, já šel původně za ní, ale pak jsem to vzdal. Nicméně se potkáváme za propastí a banánovou plantáží pokračujeme k vodopádu. Některé trsy banánů jsou až jeden metr dlouhé. Po pár minutách přicházíme na místo, kde opravdu vodopád dopadá doprostřed silnice. Sice jsem si ho představoval větší, ale ok. Nakonec, kde to člověk uvidí… Ověšen foťákem, kamerou, foťákem 360 a telefonem upoutávám pozornost několika dívek, které chtějí vyfotit pod nebo vedle vodopádu. No, co bych pro ně neudělal. Ovšem ty pózy, které předvádějí 🙂 . Když je hotovo, vracíme se dolů do města, kde si dáváme kapučíno. A následuje přesun do obce Achada da Cruz. Cestou, mezi tunely, zastavujeme na jednom odpočívadle, abychom se trochu protáhli, a zjišťujeme, že kousek od nás prochází leváda. Jdeme se kolem ní projí asi kilometr až k ohybu na útesu, odkud je vidět oceán a bizon. Nechceme ho provokovat, tak se zase v klídku vracíme zpět a pokračujeme dál. Achada da Cruz je docela obyčejná obec, kdyby však neležela na útesu 500 metrů nad mořem. A ani to by nebylo tak zajímavé, kdyby z toho útesu nevedla dolů k oceánu lanovka. Dole jsou totiž políčka a zahrádky. Takže jo, kupujeme lístky a zatím se díváme, jak lanovka cca po třech metrech po vyjetí ze stanice klesá téměř kolmo dolů. Počkáme, až zmizí fronta a nastupujeme. Za absolutního ticha se lanovka rozjíždí, a “padá” dolů. Famózní zážitek… Velký obdiv mé manažerce, že tuhle cestu dala. Jak dolů, tak pak potom zážitku i nahoru. Dole je bezobslužná stanice, takže lanovka dorazí, a obsluha ze shora sleduje na kameře dění ve stanici. My vystoupíme, a jdeme se projít podél pobřeží a políček a zahrad směrem na východ. Moře je pěkné, čisté, ale bohužel se k němu nedá dostat. Po asi kilometru se vracíme zpět, ale nacházíme cestu mezi pozemky, takže se cesta stává mnohem víc dobrodružnější. Nakonec ale opravdu vylezeme u lanovky. Kabinka tam stojí, nikde nikdo, tak nasedáme. Jen se usadíme, ozve se zvonek a stoupáme vzhůru. Opět nádhera a opět obdivuji Ivanu, že to dala. Až budou fotky, uvidíte proč. Po vyjetí k horní stanici si dáváme sváču, a pak už pokračujeme směr Porto Moniz. Jsou tam přírodní bazénky při pobřeží, tak uvidíme, jestli uvidíme. Porto Moniz leží na nejsevernější části ostrova. Když zaparkujeme, zjistíme, že včerejší 32 stupňů ve stínu byl jsem slabý odvar teploty tady na “severu”. Tady bylo rovných 35 stupňů, a studená kola s ledem byla teplá. Chtěli jsme se smočit v bazénech, jenže… To okolo ostrova není moře, ale oceán. A teplota vody byla pouhých 22 stupňů. No, a já doma topím bazén na 26 stupňů 😛 .Takže po kávě a vafli s jahodama se jdeme ochladit do auta. A pak už následuje cesta domů. Volíme trasu po severním pobřeží, aby jsme, jako včera, neskončili v zácpě u Funchalu. Výraz “podle pobřeží” se musí brát hodně s rezervou, protože určitě dvě třetiny cesty jedeme v podzemí. No, a jsme doma. Rum, sprcha, večeře, víno. To je tady taková tradice nebo co 😀 .

Úterý – 5. den

Úterý – 5. den

Po snídaní, která byla jako vždy perfektní, vyrážíme do sousedního města Funchal. Máme v plánu zdolat lanovkou kopec Monte, na kterém je botanická zahrada, a z kterého sjíždějí proutěné saně dolů do města. Auto parkujeme na nábřeží, pár metrů od stanice lanovky. Lanovka je dlouhá 3.100 kilometrů, a přes jedenáct sloupů vystoupá z nuly do výšky 560 metrů nad mořem na již zmiňovaný kopec Monte. A to za pouhých 15 minut. No a jelikož jsme si koupili lístky do botanické zahrady, přestupujeme na druhou lanovku, a dalším údolím sjíždíme kousek dolů, kde je do botanický vstup. Ještě před tím si dáváme v bufíčku s prosklenou terasou vynikající kávu. Pak už jdeme na prohlídku zahrady, a opravdu to stojí za to. Zdržíme se asi hodinu a lanovkou opět vyjíždíme zpět na vrchol kopce. Tam se jdeme podívat na kostel Nanebevzetí Panny Marie. Vedou k němu takové malé Španělské schody, a dokonce i po těchto chodili někteří věřící po kolenou. My volíme klasiku, tedy chodidla. Kostelík pěknej, ale dostal jsem v něm pekelnej hlad, takže než sjedeme lanovkou zase do města, stavujeme se v občerstvovací stanici přímo u lanovky a nakrmíme žaludky. A ještě k těm saním: Z vrchu Monte až do Funchalu se dá svézt dolů z kopce v proutěném koši upevněném na dřevěných sanicích a překonat tak dva kilometry dlouhé klesání za pouhých 10 minut. Tradice jízdy na saních byla v Monte zavedena již v roce 1850 jako jeden ze způsobů Dopravy na Madeiře. My po sjetí lanovkou do přístavu se jdeme uličkou Rua de Santa Maria, ve které jsou díky projektu Arte de Portas Abertas (Umění otevřených dveří) pomalované snad všechny vstupní dveře, podívat do vyhlášené místní tržnice, kde se prodávají jak ryby, tak ovoce a zelenina, koření a květiny. Ryby jsme bohužel už nestihli, protože jsme přijeli poměrně pozdě. Ale určitě se tu ještě dopoledne stavíme, abychom si trh s rybami prohlédli. Nyní máme namířeno pár kilometrů dál na západ od Funchalu na vyhlídku se skleněnou podlahou Cabo Girão. Nejdřív jedeme po dálnici, ale pak uhýbáme na původní silnice a od oceánu stoupáme serpentinami do výšky 590 metrů nad mořem. Ivana mlčí, já se snažím být vtipnej. Ale nakonec bez úhony dorazíme nahoru na horu. Kopec i samotná vyhlídka je v mracích, takže vidíme velký kulový. No nic, jdeme na kafe a stavíme se jindy. Jenže, než to kafe dosrkáme, mraky se rozestoupí a ukáže se nádherný výhled. No, a je samozřejmě vidět i tou prosklenou podlahou do hloubky 589 metrů, což někteří nadávají. Jelikož se chceme o tu nádheru podělit, videohovorem kontaktujeme děti, a v přímém přenosu ukazujeme tu nádheru. Pak již sedáme do auta a spouštíme se dolů na dálnici a frčíme domů. Bohužel jsme chytli špičku, tak se jednou částí ploužíme asi půl hodiny jako šneci. No, a doma to mělo stejný průběh, jako včera. Tedy: rum, nabíjení elektroniky, rum, sprcha…
A ještě doplnění: cestou zpět jsme projeli 17 tunelů, a Ivana poprvé na dovolený pere v automatické pračce! 🙂 .

Pondělí – 4. den

Pondělí – 4. den

Dneska snídaně opět v devět. Bohužel už v tenhle čas se téměř nedá vyjít na balkón. Původně jsme chtěli vyrazit do Funchalu, ale Vláďa nás varoval, že bude dneska teplotní masakr, takže plán měníme, a jedeme na sever ostrova. Nejdříve jedeme do města Santana, podívat se na pastevecké domečky dřívějších obyvatel. Jméno města Santana vzniklo zkrácením názvu Santa Anna. A pastevecké domečky měli tu výhodu, že když zvířectvo spáslo okolní trávu, dali se pohodlně přenést na nové místo. Každé čtyři roky je však potřeba vyměnit slaměnou střechu. Po prohlídce jdeme do nejbližší kavárny na dopolední kávu a naplánovat další cíl. Ivana zjišťuje, že o několik stovek metrů dál je lanovka, která ze skalisek vozí lidi dolů k oceánu, kde je umístěno několik hospodářských stavení se zahrádkami. Některá jsou však bohužel opuštěná, z jiných jsou udělaná víkendová obydlí. Výška skal u moře, a tedy místa, kde je nástupní stanice, je 300 metrů nad mořem, což jsme si hravě ověřili pomocí GPS. Procházíme se mezi políčky, a pozorujeme několik vodopádů padajících oněch třista metrů dolů. Úžasný pohled! Pobyli jsme u moře skoro dvě hodiny, a pak se necháme vytáhnout nahoru. Pokračujeme dál na severozápad podél pobřeží až do města Sao Jorge na vyhlídku Vigia, odkud je vidět až na nejsevernější cíp ostrova, kde leží město Porto Moniz. Tam jsme chtěli původně dorazit, ale měníme plán, a tohle místo necháme na některý z nadcházejících dnů. Místo toho jedeme na levádu “De Roi”. Cestou stavíme v bufíku, kde nás paní zachránila před jistou smrtí hladem. Kvalita nic moc, ale lepší než prázdný žaludek. Pak tedy dojíždíme k levádě, a jdeme po ní něco přes kilometr. Prochází bujnou vegetací, takže si člověk připadá jako v botanický. Pak se otáčíme a jdeme zpět do výchozího bodu, kde se také nachází občerstvení a kde si dáváme odpolední kávu. Potom sjíždíme o pár stovek metrů dál, kde se nachází vodní mlýn na obilí a kukuřici. Je malinkatý, a tak jdeme očíhnout ještě levádu, z které je napájen. Jak správně poznamenala Ivana, u nás by se tomu říkalo náhon. Po prohlídce nastavujeme v navigaci směr domů a frčíme. Tady bych trochu přibrzdil: Madeira je protkána desítkami tunelů a mostů, což výrazně zkracuje cestu hlavně domorodcům, kteří dříve museli auty buď hory objíždět, a nebo je klikatými serpentinami zdolávat. To jsme si dneska vyzkoušeli i mi. Také jsme dneska jeli zatím pro nás nejdelším tunelem o délce 3.100 metrů. Jinak dneska bylo celkem na trase jedním směrem 12 tunelů, a druhým směrem jedenáct. Než jsme dorazili domů, stavujeme se v obchodě pro večeři, protože už se nám dneska nikam nechce jít. Cestou domů se stavujeme u RWY, abych si obhlídnul místo na focení. A paráda. Zábradlí od vyhlídky je pět metrů od hrany dráhy. Uděláme několik cvičných fotek a jedeme domů. A následuje přesně v tomhle pořadí: rum, nabíjení elektroniky, rum, sprcha, rum, večeře, psaní zápisků a víno. Ivana některé kroky vynechala 🙂 . Stejně jako předchozí dny, byl i tento úspěšný!

Neděle – 3. den

Neděle – 3. den

Ráno vstáváme o hoďku dříve, protože domácí chtějí jet někam závodit. To však nemění nic na tom, že donesená snídaně byla perfektní. Škoda, že si z rána houby pamatuju, jak se co jmenovalo, tak aspoň ten obrázek v úvodu článku. Využíváme toho, že jsme dříve vzhůru a vyrážíme do hor dřív, než tam budou mraky. Jak jsme tu za těch pár dní vypozorovali, tak cca do dvanácti je tu modré nebe bez mráčků, pak se ale na hory přiženou mraky, a zakryjí slunce. Což se dneska dělo také, když v tom najednou… Nepředbíhejme a pěkně postupně. Nejdříve se z výšky 0 metrů nad mořem vyškrábeme do dvanáctiset, kde jsou perfektní výhledy na blízké hory. Pokračovali jsme dál, teď už zase z kopce na Ribeiro Frio, kde jsou sádky na pstruhy a začíná tam cesta na “Balkóny”, která vede podle levády “Vereda dos Balcoes”, Ta, jako téměř většina levád vede téměř po vrstevnici, takže hezká procházka. Když jsme došli k balkónu, otevřel se před námi nádherný výhled na skály a do hlubokého údolí. Když jsme se vykoukali, vracíme se pomalu do místa odkud jsme vyšli. Tam se vydáváme opačným směrem a jdeme si kousek prohlédnout levádu “Lavada do Furado”. Když se vrátíme z prohlídky, jdeme si dát kafčo do blízké restauračky. Potom se kolem stánků se suvenýry, kde prodávají pletené svetry, kulichy a rukavice, jdeme podívat na již výše zmiňované pstruhy v sádkách. Jsou tam sotva několika centimetrový prckové, kteří jsou postupem času přelovovány do dalších nádrží. A čím jsou větší, tím jich je v nádrži méně. No a v té poslední už jsou kousky na pánev. Od ryb se jdeme ještě podívat na pár stovek metrů vzdálený vodopád. Lezeme do auta a pokračujeme na sever do města Porto da Cruz. Tam už se honí mraky, takže hurá, nebude vedro. Ale to jsme se sakra spletli. To žlutý kolo pálí i přes vrstvu mraků, které se posléze rozpouštějí, a na teploměru na budově lékárny si můžeme přečíst, že ve stínu je 32 stupňů. Blééééé. V restauraci u pláže si dáváme sendvič s tuňákem a colu. Pak se jdeme podívat do továrny, kde se vyrábí rumíček z cukrové třtiny. Bohužel tu ale nedělají takové exkurze, jak jsme zvyklí u nás. Takže si prohlédneme výrobní halu a jdeme do prodejny, kde to vypadá o poznání lépe. Nakoupíme ruma a jdeme se projít kolem výběžku, který trčí blízko továrny do moře. Nad námi se zlověstně tyčí Orlí skála, která vystupuje z oceánu. Pomalu se vracíme k autu s tím, že se již budeme vracet domů. Cestou se ale stavujeme ještě u levády “Levada Nova di Machico”. A to byla největší ptákovina dneska, co jsme mohli udělat. Leváda se táhla v údolí po jižním svahu, do kterého pralo slunce jako prase. Pot z nás opravdu stříkal na všechny strany. Doplazíme se do auta, zapínáme klimatizaci a pomalu se oživujeme. A jedeme přes market rovnou domů, do sprchy a na terasu. Tady relaxujeme, a pak si jdeme koupit něco k snědku. Otevřeme ruma a víno, nakrájíme sýr, a užíváme si krásných dvacetčtyři stupňů a pozorujeme osvětlenou RWY…

Sobota – 2. den

Sobota – 2. den

Jen kvůli přebírání auta vstáváme v půl deváté. V noci absolutní klid, letadla asi spala také. Dostáváme klíčky od auta, podepisuji papíry a je naše. Přesně na devátou přináší hostitel snídani: batáty s klobásou a s fazolkama, míchaný salát s pestem, pudink s maracujou a mangový džus. Ivana se nejdříve tvářila, že toho je hodně a že to nesníme, pak ale málem snědla i nohu od stolu. Po snídani připravujeme navigaci na cestu, a z několika programů vyhrává aplikace Mapy.cz se staženou mapou. A byla to dobrá volba. Naše první cesta vede na nejvýchodnější část ostrova na Baja da Abra, odkud vyrážíme na pěší túru na několik vyhlídek. Chvílema stoupáme, chvílema klesáme, cesty jsou místy kamenné, místy jsou dřevěné chodníky a schody. Ve stínu je dvacetpět stupňů, na slunci třicet. Lehce pofukuje větřík, a z nás začíná pomalu odkapávat pot. Ovšem za ty pohledy na oceán a rozeklané skály to stojí. Když jsme dost pokochaný, pomalu se vracíme k parkovišti. Tam stojí tři pojízdné bufíky, a v jednomz nich si dáváme kafčo a vodu. Po stejné cestě, jako jsme jeli tam, se vracíme zpět a stavujeme se v téměř opuštěném resortu Quinta do Lorde Resort, kde jsme mysleli, že si dáme něco do zobáčku. Bohužel v celém objektu funguje pouze pláž. Uzavření obrovského rezortu způsobil covid, a celý areál je nyní na prodej. Pokračujeme tedy na vyhlídku Ponta do Rosto, odkud jsou vidět skály nad mořem jak na východní části ostrova, tak na severní. Vy jsme vystoupali do výšky stopadesáti metrů. V průvodci ale slibují, že dál na sever jsou skály až pětset metrů nad oceánem. Tak uvidíme. Opět popojíždíme dál, a zastavujeme v přístavu města Canical, kde jsme si vyhlídli rybí restauraci. Já si dávám stejk z tuňáka, Ivana pak omeletu s krevetama. A obojí v hodně luxusním provedení. Potom se jdeme cournout do přístavu a pak podél oceánu. A pak už hup do auta a domů. Následuje sprcha a posezení na balkóně se čtením a psaním deníku. Je sedm místního času a my se jdeme kouknout do bufíku nedaleko nás, kde prý podle majitele Vládi perfektně vaří. Jo, a Vláďa je profesionální kuchař, tak mu věříme! A udělali jsme dobře. Objednáváme si “prego”, což z dálky vypadá jako hamburger, ovšem místo mletého masa je tam pořádná flákota z čuníka připravená jako sous vide, a pak jen na krátkou chvilku hozená na rozpálený gril. Na mase je pak sýr, salám, salát, žampióny, strouhaná mrkev, cibule… No prostě ňamka. Protože jsme se báli, že se zaprasíme, odnášíme si jídlo domů. Bohužel jsme ho snědli tak rychle, že jsem ho ani nestačil vyfotit. Tak to snad stihneme příště. A teď už opět na střídačku balkón a terasa, čtení a psaní deníku, víno…