Úterý – 5. den

Úterý – 5. den

Po snídaní, která byla jako vždy perfektní, vyrážíme do sousedního města Funchal. Máme v plánu zdolat lanovkou kopec Monte, na kterém je botanická zahrada, a z kterého sjíždějí proutěné saně dolů do města. Auto parkujeme na nábřeží, pár metrů od stanice lanovky. Lanovka je dlouhá 3.100 kilometrů, a přes jedenáct sloupů vystoupá z nuly do výšky 560 metrů nad mořem na již zmiňovaný kopec Monte. A to za pouhých 15 minut. No a jelikož jsme si koupili lístky do botanické zahrady, přestupujeme na druhou lanovku, a dalším údolím sjíždíme kousek dolů, kde je do botanický vstup. Ještě před tím si dáváme v bufíčku s prosklenou terasou vynikající kávu. Pak už jdeme na prohlídku zahrady, a opravdu to stojí za to. Zdržíme se asi hodinu a lanovkou opět vyjíždíme zpět na vrchol kopce. Tam se jdeme podívat na kostel Nanebevzetí Panny Marie. Vedou k němu takové malé Španělské schody, a dokonce i po těchto chodili někteří věřící po kolenou. My volíme klasiku, tedy chodidla. Kostelík pěknej, ale dostal jsem v něm pekelnej hlad, takže než sjedeme lanovkou zase do města, stavujeme se v občerstvovací stanici přímo u lanovky a nakrmíme žaludky. A ještě k těm saním: Z vrchu Monte až do Funchalu se dá svézt dolů z kopce v proutěném koši upevněném na dřevěných sanicích a překonat tak dva kilometry dlouhé klesání za pouhých 10 minut. Tradice jízdy na saních byla v Monte zavedena již v roce 1850 jako jeden ze způsobů Dopravy na Madeiře. My po sjetí lanovkou do přístavu se jdeme uličkou Rua de Santa Maria, ve které jsou díky projektu Arte de Portas Abertas (Umění otevřených dveří) pomalované snad všechny vstupní dveře, podívat do vyhlášené místní tržnice, kde se prodávají jak ryby, tak ovoce a zelenina, koření a květiny. Ryby jsme bohužel už nestihli, protože jsme přijeli poměrně pozdě. Ale určitě se tu ještě dopoledne stavíme, abychom si trh s rybami prohlédli. Nyní máme namířeno pár kilometrů dál na západ od Funchalu na vyhlídku se skleněnou podlahou Cabo Girão. Nejdřív jedeme po dálnici, ale pak uhýbáme na původní silnice a od oceánu stoupáme serpentinami do výšky 590 metrů nad mořem. Ivana mlčí, já se snažím být vtipnej. Ale nakonec bez úhony dorazíme nahoru na horu. Kopec i samotná vyhlídka je v mracích, takže vidíme velký kulový. No nic, jdeme na kafe a stavíme se jindy. Jenže, než to kafe dosrkáme, mraky se rozestoupí a ukáže se nádherný výhled. No, a je samozřejmě vidět i tou prosklenou podlahou do hloubky 589 metrů, což někteří nadávají. Jelikož se chceme o tu nádheru podělit, videohovorem kontaktujeme děti, a v přímém přenosu ukazujeme tu nádheru. Pak již sedáme do auta a spouštíme se dolů na dálnici a frčíme domů. Bohužel jsme chytli špičku, tak se jednou částí ploužíme asi půl hodiny jako šneci. No, a doma to mělo stejný průběh, jako včera. Tedy: rum, nabíjení elektroniky, rum, sprcha…
A ještě doplnění: cestou zpět jsme projeli 17 tunelů, a Ivana poprvé na dovolený pere v automatické pračce! 🙂 .

Pondělí – 4. den

Pondělí – 4. den

Dneska snídaně opět v devět. Bohužel už v tenhle čas se téměř nedá vyjít na balkón. Původně jsme chtěli vyrazit do Funchalu, ale Vláďa nás varoval, že bude dneska teplotní masakr, takže plán měníme, a jedeme na sever ostrova. Nejdříve jedeme do města Santana, podívat se na pastevecké domečky dřívějších obyvatel. Jméno města Santana vzniklo zkrácením názvu Santa Anna. A pastevecké domečky měli tu výhodu, že když zvířectvo spáslo okolní trávu, dali se pohodlně přenést na nové místo. Každé čtyři roky je však potřeba vyměnit slaměnou střechu. Po prohlídce jdeme do nejbližší kavárny na dopolední kávu a naplánovat další cíl. Ivana zjišťuje, že o několik stovek metrů dál je lanovka, která ze skalisek vozí lidi dolů k oceánu, kde je umístěno několik hospodářských stavení se zahrádkami. Některá jsou však bohužel opuštěná, z jiných jsou udělaná víkendová obydlí. Výška skal u moře, a tedy místa, kde je nástupní stanice, je 300 metrů nad mořem, což jsme si hravě ověřili pomocí GPS. Procházíme se mezi políčky, a pozorujeme několik vodopádů padajících oněch třista metrů dolů. Úžasný pohled! Pobyli jsme u moře skoro dvě hodiny, a pak se necháme vytáhnout nahoru. Pokračujeme dál na severozápad podél pobřeží až do města Sao Jorge na vyhlídku Vigia, odkud je vidět až na nejsevernější cíp ostrova, kde leží město Porto Moniz. Tam jsme chtěli původně dorazit, ale měníme plán, a tohle místo necháme na některý z nadcházejících dnů. Místo toho jedeme na levádu “De Roi”. Cestou stavíme v bufíku, kde nás paní zachránila před jistou smrtí hladem. Kvalita nic moc, ale lepší než prázdný žaludek. Pak tedy dojíždíme k levádě, a jdeme po ní něco přes kilometr. Prochází bujnou vegetací, takže si člověk připadá jako v botanický. Pak se otáčíme a jdeme zpět do výchozího bodu, kde se také nachází občerstvení a kde si dáváme odpolední kávu. Potom sjíždíme o pár stovek metrů dál, kde se nachází vodní mlýn na obilí a kukuřici. Je malinkatý, a tak jdeme očíhnout ještě levádu, z které je napájen. Jak správně poznamenala Ivana, u nás by se tomu říkalo náhon. Po prohlídce nastavujeme v navigaci směr domů a frčíme. Tady bych trochu přibrzdil: Madeira je protkána desítkami tunelů a mostů, což výrazně zkracuje cestu hlavně domorodcům, kteří dříve museli auty buď hory objíždět, a nebo je klikatými serpentinami zdolávat. To jsme si dneska vyzkoušeli i mi. Také jsme dneska jeli zatím pro nás nejdelším tunelem o délce 3.100 metrů. Jinak dneska bylo celkem na trase jedním směrem 12 tunelů, a druhým směrem jedenáct. Než jsme dorazili domů, stavujeme se v obchodě pro večeři, protože už se nám dneska nikam nechce jít. Cestou domů se stavujeme u RWY, abych si obhlídnul místo na focení. A paráda. Zábradlí od vyhlídky je pět metrů od hrany dráhy. Uděláme několik cvičných fotek a jedeme domů. A následuje přesně v tomhle pořadí: rum, nabíjení elektroniky, rum, sprcha, rum, večeře, psaní zápisků a víno. Ivana některé kroky vynechala 🙂 . Stejně jako předchozí dny, byl i tento úspěšný!

Neděle – 3. den

Neděle – 3. den

Ráno vstáváme o hoďku dříve, protože domácí chtějí jet někam závodit. To však nemění nic na tom, že donesená snídaně byla perfektní. Škoda, že si z rána houby pamatuju, jak se co jmenovalo, tak aspoň ten obrázek v úvodu článku. Využíváme toho, že jsme dříve vzhůru a vyrážíme do hor dřív, než tam budou mraky. Jak jsme tu za těch pár dní vypozorovali, tak cca do dvanácti je tu modré nebe bez mráčků, pak se ale na hory přiženou mraky, a zakryjí slunce. Což se dneska dělo také, když v tom najednou… Nepředbíhejme a pěkně postupně. Nejdříve se z výšky 0 metrů nad mořem vyškrábeme do dvanáctiset, kde jsou perfektní výhledy na blízké hory. Pokračovali jsme dál, teď už zase z kopce na Ribeiro Frio, kde jsou sádky na pstruhy a začíná tam cesta na “Balkóny”, která vede podle levády “Vereda dos Balcoes”, Ta, jako téměř většina levád vede téměř po vrstevnici, takže hezká procházka. Když jsme došli k balkónu, otevřel se před námi nádherný výhled na skály a do hlubokého údolí. Když jsme se vykoukali, vracíme se pomalu do místa odkud jsme vyšli. Tam se vydáváme opačným směrem a jdeme si kousek prohlédnout levádu “Lavada do Furado”. Když se vrátíme z prohlídky, jdeme si dát kafčo do blízké restauračky. Potom se kolem stánků se suvenýry, kde prodávají pletené svetry, kulichy a rukavice, jdeme podívat na již výše zmiňované pstruhy v sádkách. Jsou tam sotva několika centimetrový prckové, kteří jsou postupem času přelovovány do dalších nádrží. A čím jsou větší, tím jich je v nádrži méně. No a v té poslední už jsou kousky na pánev. Od ryb se jdeme ještě podívat na pár stovek metrů vzdálený vodopád. Lezeme do auta a pokračujeme na sever do města Porto da Cruz. Tam už se honí mraky, takže hurá, nebude vedro. Ale to jsme se sakra spletli. To žlutý kolo pálí i přes vrstvu mraků, které se posléze rozpouštějí, a na teploměru na budově lékárny si můžeme přečíst, že ve stínu je 32 stupňů. Blééééé. V restauraci u pláže si dáváme sendvič s tuňákem a colu. Pak se jdeme podívat do továrny, kde se vyrábí rumíček z cukrové třtiny. Bohužel tu ale nedělají takové exkurze, jak jsme zvyklí u nás. Takže si prohlédneme výrobní halu a jdeme do prodejny, kde to vypadá o poznání lépe. Nakoupíme ruma a jdeme se projít kolem výběžku, který trčí blízko továrny do moře. Nad námi se zlověstně tyčí Orlí skála, která vystupuje z oceánu. Pomalu se vracíme k autu s tím, že se již budeme vracet domů. Cestou se ale stavujeme ještě u levády “Levada Nova di Machico”. A to byla největší ptákovina dneska, co jsme mohli udělat. Leváda se táhla v údolí po jižním svahu, do kterého pralo slunce jako prase. Pot z nás opravdu stříkal na všechny strany. Doplazíme se do auta, zapínáme klimatizaci a pomalu se oživujeme. A jedeme přes market rovnou domů, do sprchy a na terasu. Tady relaxujeme, a pak si jdeme koupit něco k snědku. Otevřeme ruma a víno, nakrájíme sýr, a užíváme si krásných dvacetčtyři stupňů a pozorujeme osvětlenou RWY…

Sobota – 2. den

Sobota – 2. den

Jen kvůli přebírání auta vstáváme v půl deváté. V noci absolutní klid, letadla asi spala také. Dostáváme klíčky od auta, podepisuji papíry a je naše. Přesně na devátou přináší hostitel snídani: batáty s klobásou a s fazolkama, míchaný salát s pestem, pudink s maracujou a mangový džus. Ivana se nejdříve tvářila, že toho je hodně a že to nesníme, pak ale málem snědla i nohu od stolu. Po snídani připravujeme navigaci na cestu, a z několika programů vyhrává aplikace Mapy.cz se staženou mapou. A byla to dobrá volba. Naše první cesta vede na nejvýchodnější část ostrova na Baja da Abra, odkud vyrážíme na pěší túru na několik vyhlídek. Chvílema stoupáme, chvílema klesáme, cesty jsou místy kamenné, místy jsou dřevěné chodníky a schody. Ve stínu je dvacetpět stupňů, na slunci třicet. Lehce pofukuje větřík, a z nás začíná pomalu odkapávat pot. Ovšem za ty pohledy na oceán a rozeklané skály to stojí. Když jsme dost pokochaný, pomalu se vracíme k parkovišti. Tam stojí tři pojízdné bufíky, a v jednomz nich si dáváme kafčo a vodu. Po stejné cestě, jako jsme jeli tam, se vracíme zpět a stavujeme se v téměř opuštěném resortu Quinta do Lorde Resort, kde jsme mysleli, že si dáme něco do zobáčku. Bohužel v celém objektu funguje pouze pláž. Uzavření obrovského rezortu způsobil covid, a celý areál je nyní na prodej. Pokračujeme tedy na vyhlídku Ponta do Rosto, odkud jsou vidět skály nad mořem jak na východní části ostrova, tak na severní. Vy jsme vystoupali do výšky stopadesáti metrů. V průvodci ale slibují, že dál na sever jsou skály až pětset metrů nad oceánem. Tak uvidíme. Opět popojíždíme dál, a zastavujeme v přístavu města Canical, kde jsme si vyhlídli rybí restauraci. Já si dávám stejk z tuňáka, Ivana pak omeletu s krevetama. A obojí v hodně luxusním provedení. Potom se jdeme cournout do přístavu a pak podél oceánu. A pak už hup do auta a domů. Následuje sprcha a posezení na balkóně se čtením a psaním deníku. Je sedm místního času a my se jdeme kouknout do bufíku nedaleko nás, kde prý podle majitele Vládi perfektně vaří. Jo, a Vláďa je profesionální kuchař, tak mu věříme! A udělali jsme dobře. Objednáváme si “prego”, což z dálky vypadá jako hamburger, ovšem místo mletého masa je tam pořádná flákota z čuníka připravená jako sous vide, a pak jen na krátkou chvilku hozená na rozpálený gril. Na mase je pak sýr, salám, salát, žampióny, strouhaná mrkev, cibule… No prostě ňamka. Protože jsme se báli, že se zaprasíme, odnášíme si jídlo domů. Bohužel jsme ho snědli tak rychle, že jsem ho ani nestačil vyfotit. Tak to snad stihneme příště. A teď už opět na střídačku balkón a terasa, čtení a psaní deníku, víno…

Pátek – 1. den

Pátek – 1. den

Budíme se kolem osmé, a v půl deváté vylézáme z pelechu. Dneska to máme bez snídaně, takže hygiena, lehké balení a lezeme do auta. Přidáváme pár věcí do kufru a vyrážíme na Goparking. Předáváme věci do druhého auta a v mžiku jsme na letišti Václava Ruzyně. Přijeli jsme akorát ve správný čas. Akorát otevírají odbavovací přepážky. Zbavujeme se kufru a vyrážíme za snídaní. Slečna za přepážkou byla hodně přísná, s tou by se diskutovat nedalo. Ale máme všechno v pořádku, takže ok. Snídáme u Kentucky Fried Chicken (ověřit na Google). Po snídani jdeme hodit očko na vyhlídkovou terasu na letadla, ale není tam ani jedno, takže jdeme na pasovou kontrolu a skrz rámy. Tam taky vše ok, nikdo z nás netroubil. Jdeme na kávu a přečíst si noviny. Těsně před odletem změnili číslo gejtu, ale na nás si nepřijdou. Nastupujeme do éra a odrážíme přesně ve 12:20. Máme celou trojku pro sebe, takže jupí. Po vystoupání přináší slečna sedmičku Malbecu, dvě skleničky a vodu. Začíná to dobře. A ještě na nás čekají řízky. Když jsme odlétali, docela slušně pršelo. Teď jsme přesně hodinu na cestě (13:20), takže zápisky píšu ve výšce 11. 150 metrů, a za okny svítí slunce… Kapča ale říká, že za oknem je mínus 53 stupňů. Tak jsme právě sezobli půlku objednaných řízků, a ocitnuli jsme se nad mořem. Je 14:10, tak hodím na hodinku ouško. Vína máme pořád dost, asi pošlu panáka do kokpitu. No, raději ne. Budeme přistávat na jednom z deseti nejnebezpečnějších letištích na světě, tak aspoň pilot musí být střízlivý. Na trenažéru jsem tam přistál třikrát z deseti pokusů, takže žádná hitparáda… A lahvinka je dopitá (15:15 Pato času)… Je 16:15 Pato času a začínáme klesat… Po přistání Ivana ke své velké radosti zjišťuje, že jí konečně MadeiraSafe zvalidoval vstupní certifikát, takže nám už opravdu nic nestojí v cestě. Chytáme kufr, potkáváme kamarádku z Česka, procházíme kontrolou na vstupní formulář a už jsme venku, kde na nás čeká Vláďa, majitel apartmánu, s autem. Cestou na apartmán se stavujeme na malé vyhlídce, abychom se trochu zorientovali. Je dvacetpět stupňů a vlhkost 125 %. V těch riflích, co máme na sobě, se cítíme opravdu parádně. A jsme v apartmánu. Je přesně takovej, jak ho prezentovali na webu. Vítáme se s Danou, manželkou majitele, a s malým Davídkem. Apartmán má tři ložnice, obývák s kuchyňkou, záchod a koupelnu se záchodem, balkón a terasu.  Obojí s perfektním výhledem na RWY. Chvilku si odpočineme a vyrážíme na seznamovací cestu do místního supermarketu. Až když jsme nakoupili, tak jsme si uvědomili, že ještě nemáme auto, a obchod leží dole pod kopcem. No ale, nejsme žádný béčka a nákup dovalíme do baráku. Ivana kuchtí večeři, a tu pak dlabeme na balkóně. Večeře pomalu přešla v konzumaci vína a klábosení se sousedy. Kupodivu se neprojevila žádná jazyková bariéra. Ivana si myslí, že by to mohlo být tím, že jsou z Vrchlabí 😛 .

Čtvrtek – 0. den

Čtvrtek – 0. den

Letošní zahraniční dovolenou začínáme o den dřív, protože v den odletu bychom museli vstávat skoro jako do práce. No, to by ta dovolená začínala opravdu pěkně… Takže vstáváme na devátou, vajíčka, pohoda. Pak trochu administrativy: odbavit se, přihlásit se do systému ochrany zdraví, který se používá na Madeiře, a pak ještě do DROZda. Potom piánko balíme, já ještě odbíhám naprogramovat Pepovi zavírání slepic, protože mu nějaká mrcha sežrala kohouta Rudolfa. Zatím, co Ivana připravuje chobotnice k obědu, přenáším věci do auta. A je toho trapně málo o proti tomu, co jsme si balili na dovolený na Moravě. Kolem půl druhé zapřaháme koně a vyrážíme směr penzión V Maštali v Kněževsi. Tady se jdeme nejdřív podívat k RWY, jestli bude z čeho odletět. Jde se ubytovat, a já během několika málo minut usnu jako špalek. Ivana si po celou dobu hrdinně četla. Pak jde na procházku do vesnice, a přestože tu spíme už po x-té, procházíme ulicemi, které jsme nikdy neviděli. Na půl osmou mají přijet Kuba s Michalem, tak uvidíme, jestli tu do devíti budou 🙂 .
Tak kucí měli zpoždění jen čtvrt hodinky, takže byla luxusní večeře a pokec. Teď už odjeli, a my pěkně hodíme ouško. Zítřejší budík je naplánován na půl devátou…