od Karel Řehák | 15. 3. 2012 | Dovolená 2012 - Dubaj
Vstáváme v půl deváté, na budíka. Krátká hygiena a jdeme na snídani. V restauraci je docela dost lidí, ale místo na snídani máme. Bohatě posnídáme a jdeme se kouknout na střechu hotelu, jaký je tam rozhled a jak vypadá bazén. Rozhled by byl dobrý, kdyby nebyl takovej opar, ale snad se to do konce pobytu vyfouká. Bazén OK.
Vracíme se na pokoj, balíme věci a vyrážíme směrem k zálivu Creek. Došli jsme na nábřeží, cesta byla ale děsná, strašný horko už takhle dopoledne a žízeň ještě větší.A ještě k tomu jsme bez peněz, protože máme jen eura a směnárna široko daleko žádná. Takže nálada blbá…Podél nábřeží jsme došli až do Suku, což je staré tržiště s látkama. Jsou to úzké a zastřešené uličky s desítkama krámečků plných nejrůznějších látek (fantastických). Hurá, konečně směnárna. První, co jsme koupili, bylo pití a KŠILTOVKA S VELBLOUDAMA!!! Pak jsme se vrátili zpět k vodě a pozorovali jsme čilý provoz. Pozorování nás docela vyčerpalo, takže jsme se vydali hledat něco k snědku. V jedné zapadlé uličce jsme objevili restauraci pro domorodce. S číšníkem jdu vybrat do kuchyně rejži, a pak mu říkám, že bych si skočil na toaletu. Něco zahuhňal, vzal ze zdi klíč a vyrazili jsme přes ulici a parkoviště k protějšímu domu. Říkal jsem si, že mě asi vede domů, ale ne. V jednom baráku otevřel plechové dveře, a tam bylo něco jako chlívek pro prasata. No, vracíme se do restaurace a jen si sednu za stůl, začnou nosit pokrm. Hlavní jídlo je mnou vybraná kari rýže ještě s něčím a kusy kuřete. Pak přinášejí nějaký sladký teplý nápoj, několik omáček, velké bramborové lupínky, salát se zálivkou… Naštěstí se víc na stůl nevešlo. Dobrý. Během oběda se ozývá hýkání z mešity. Při placení nechala Ivana tak velké dýško, že si chudáci mysleli, že je chce koupit. Vylézáme na ulici, chytáme tágo (celých 55 Kčs) a jedeme na hotel. Tam sebou plácneme na postel, klimačku na devatenáct a spíme.
Po třetí hodině máme sraz s delegátem cestovky. Mladej, snaživej kluk. Domlouváme si výlety. Chtěli jsme se podívat na okruh formule jedna v Abu Dhabi, tak někam zavolal, a dohodnul nám (nám dvoum a ještě dvěma párům z Brna) privátní prohlídku závodiště a stájí. Jupíííí. Ještě si objednáváme cestu džípem do pouště a okružní jízdu lodí, obojí s večeří. Zaplatíme a jdeme si na pokoj pro věci a vyrážíme do Dubai Mall. To je ta část Dubaje, kde jsou ty nejvyšší mrakodrapy, a kde je dokonce i ten nejvyšší na světě. Vlézáme do nákupního centra, kde je více než dvanáctset krámů, obchůdků či marketů. Je tam také největší „akvarium“ na světě, co se týče velikosti skleněné stěny akvária. Je tam také několik vodopádů a jako zlatý hřebíček – zimní stadion obklopený restauracemi. Po snaživém hledání najdeme i vstup na vyhlídku ve 124. patře Burj Khalífa a rezervujeme si vstupenky na pondělí. Bohužel už mají jen dopoledne a po poledni. Tak tedy v 13,30. Z té nádhery nám vyhládlo a zlákala nás indická restaurace. Jídla bylo zase kopec, zrovna tak jako k obědu…ani jsme to všechno nesnědli. Vykutáleli jsme se ven z Dubai Mall a zrovna před fontány. Podle množství lidí jsme poznali, že budou za chvilku hrát. A taky že jo, kam se hrabou Mariánky i s Křižíkovou fontánou dohromady – to se nedá srovnat. Obrovské barevné vodotrysky a k tomu nějaký mačarský čardáš nebo co, no prostě nádhera. Po skončení jsme obešli celý Burj Khalífa a vrátili jsme se ke stanici metra. Metro je tu od roku 2009, takže supermoderní a přehledné. Koupili jsme si přednabitou kartu, abychom nemuseli pořád platit jednotlivé cesty. V pohodě se vracíme domů a těsně před hotelem ještě kupujeme v supermarketu vody, pivo (samozřejmě nealkoholické:-) a kousek melouna. V půl dvanácté jsme doma jako na velbloudu :-).
od Karel Řehák | 14. 3. 2012 | Dovolená 2012 - Dubaj
Ač dovolená, vstáváme už v šest hodin. Než začne ta „opravdová“ dovolená za hranice všedních dnů, vezeme ještě Kubovi do bytu zbytek materiálu na rekonstrukci koupelny. Ten vykládáme kolem deváté, a před půl desátou parkujeme na oblíbeném parkovišti „Goparking“. A během dalších deseti minut jsme na terminálu jedna. Odbavíme se, proběhneme pasovkou, a jdeme si koupit něco k snědku. Dlabeme a koukáme se z okna na letadla. Otravuje nás baba nabízející různé platební karty, tak se stěhujeme k jinému oknu. Když nadešel správný čas, přesouváme se ke gejtu, kde ještě procházíme bezpečnostní kontrolou. Tedy, ono to nebylo tak jednoduché. Když jsme se rozhodli, že jdeme, tak jsem zjistil, že nemám pas ani letenku! Na třista procent jsem věděl, že jsem ho po pasové kontrole dával Ivaně, protože jsem neměl žádný kapsy. Prohledali jsme, co se dalo, vysypali jsme kabelku, malej kufřík, prohledali jsme všechno oblečení, a nic! Ivana se šla zeptat zpátky do trafiky, kde kupovala noviny, já se šel podívat zpátky k oknu, kde jsme koukali na plochu. Nic. Sen o Dubaji se pomalu rozplýval. Znovu jsme všechno prohlédli, nic. Nic, nic, nic. Tak jdu znovu k tomu oknu, zase nic, jdu k tomu prvnímu, kde nás obtěžovala ta baba s kartama, a ejhle, na okně leží pas. Čapnu ho, a už se chystám k návratu, když ho otevřu a zjišťuju, že je to pas někoho jiného. V tom se ke mě ženou dva chlápkové, jeden má v v ruce můj pas, a druhý zase shání svůj pas. Tak jsme si je navzájem prohodili, uklidnili jsme se , prošli jsme bezpečnostní kontrolou, a dovolená mohla začít!!!
Bylo pro nás připravené loni dodané letadlo Airbus A319, takže funglofka. Usedáme, chvilka školení, a už frčíme. Jako uvítací drink si dáváme každej pořádnou lampu becherovky. A letušky opravdu nešetřily. Po chvilce přišly znovu, jestli si nedáme aperitiv před obědem. No přeci je neurazíme. Dávám si bílé, a objednáváme si jehněčí. Sotva dopiju tu dvojku, už nám vezou oběd: jehněčí s rýží, sýrový salát s houskou, kávička a medovník. Jo, a dvojka bílého. Pak následoval střídavě spánek, čtení a koukání z okna, kde toho ale nebylo moc vidět, protože dole byly stále mraky. Dávám si dvojku bílého. Třetí. Těsně před přistáním vidíme na moři ropné plošiny.
Po přistání si jdeme nejdříve naskenovat zornice, pak do fronty na pasovou kontrolu. Tam to trvá trochu déle. Když vylezeme z letiště, nemůžeme najít autobus. Pak se dozvídáme, že ho nemůžeme najít proto, že ještě nepřijel. Dostavil se přesně na čas a frčíme do Dubaje. Dálnice je celou cestu osvětlená, celých 120 km. Jak později zjišťujeme, jsou zde osvětleny všechny silnice. Dálnice byla také celou cestu čtyřproudá, místy šestiproudá. Myšleno v jednom směru. Autobus nás vyhazuje u Chelsea Tower, kde si nás přebírá zástupce spolupracující cestovky a mikrobusem nás odváží k hotelu.
Tam následuje sprška, pár paňáků fernetu a spánek!
od Karel Řehák | 2. 3. 2012 | Dovolená 2012 - Hluboká
Opět snídáme po Švédsku. Pak sebou praštím na stůl u masérky. Ta si se mnou dělá, co chce, chvílemi usínám, chvílemi jsem v bezvědomí. Pak si pamatuju, jak jdu na pokoj a spím. Pak kde se vzal, tu se vzal Slon. A padá do postele a spí taky.
Následuje rychlé balení a odjezd do Písku. Parkujeme na náměstí a jdeme se projít po starém centru. Město hezký, ale hlad je hlad. Takovou jsme měli chuť (Emanuele Ridi říká kuť) na rybu, ale bohužel. Je otevřená jen picérie. Ale v pohodě, hodně dobře vaří. Normálně si po jídle jdu lehnout, v práci néééé, ale tady sedám za volant, a přesouváme se do Kluk. Opět do míst mého mládí. Chvilku si nejsme jistí, zda to najdeme, ale nakonec v pohodě nacházíme Věry barák. No přeci, je to jasný, je to kousek od křížku!!!! Teta je lehce pochroumaná po pádu do sklepa, ale jinak je v pohodě. Barák je taky pořád stejný. Pod záminkou, že jdu na záchod, se vytratím na dvorek, kde jsem prožil pár chvil svého života. Jo:-):-):-)..
Loučíme se a vyrážíme domů. Cesta v pohodě, doma vše ok. Babička Zdena je k nezaplacení:-)
Jo, a fotky jsou TADY.
od Karel Řehák | 2. 3. 2012 | Dovolená 2012 - Hluboká
Celou noc jsem se potil jako prase, a to jsme měli otevřené okno. Ale nakonec, chtěli jsme teplo, tak nám ho naložili:-) Snídaně superiózní, švédský stůl ala Hluboká:-) Po snídani chvilka odpočinku a jedeme na zámek Hluboká. Chceme se vnutit na první prohlídku od deseti hodin. Super, jsme tam včas, dokonce až příliš. První prohlídka je totiž až od jedenácti. No, ale to nám co? To nám nevadí!!! Jedeme se podívat na zámek Ohrada, nebo spíše do jeho zoologické zahrady. Tady jsme byli poprvé s dětmi v roce 1986. Když jsme tam vlezli, tak dělám jako by nic, ale měl jsem slzy ve vočích. Ivana si ničeho nevšimla, tak procházíme zahradou, která se o hodně zvětšila, ale pořád zůstává malou rodinnou zoo. Zdravíme se s medvědem, který jako jediný si nás pamatuje. Cestou ještě potkáváme vtipnýho havrana, který umí aportovat kousky ledu nebo sněhu. Taky tam mají oslíka a klokany. Teda jenom ty malý, červenokrký, nebo tak nějak, ale hezký.
Loučíme se se zvířátky a uháníme zpět na zámek. Tam dorážíme akorát na čas. Jdeme zimní prohlídkovou trasu. Průvodkyni to moc nebaví, ale jo, dobrý:-) Asi za třičtvrtě hodiny jsme venku, pár fotek a jdeme hledat něco k snědku. Nacházíme hostinec s divným názvem Solidní šance. Jméno divný, ale jídlo excelentní. Nechtěli jsme velké jídlo, tak si dáváme jen bramboračku, a pak bramborák. Už když mi přistála na stole polívka, tak jsem věděl, že ten bramborák sotva zmůžu. Ale bojoval jsem statečně. A Ivana, to je ta paní, jak jsem si jí v minulém století dobře vybral, taky!
Posouvám si sedačku v autě dál od volantu, a vracíme se na hotel. Po příjezdu nastává ležing a sledování golfu. Po sotva hodince osobního volna se jdeme nechat namasírovat. Ivana má jen máčení rukou v horkém vosku, lymfatickou masáž břicha a záda šíje, kdežto já měl masáž kamenama z lávy. No, když je na mě vyklopila, připadal jsem si jak Charlie Sheen v tom filmu (ach ta paměť), jak na jedný babě smažil volský voka. Nakonec jsme se domluvili, že mezi mě a ty šutry dá prostěradlo. Ale i tak jsem měl večer na zádech vypálený šutry. Když mě zmučila, vrhla se na Ivanu, zatímco já jsem se na pokoji oddával spánku.
Po masáži, vlastně po spánku, se vydáváme do kempu Křivonoska. Ne, že bychom se tam chtěli ubytovat, ale zase ta nostalgie. Bohužel se nedalo zajet dovnitř, tak šnejdíme jen okolo. Jo, bejvávalo:-)
Vracíme se zpět na základnu, dáváme si kafčo, a jdeme zkusit venkovní wellness. Tak to bylo hodně hustý! Byla to taková káč o průměru metr padesát, v tom sedátka a voda 44 stupňů. A o patro níž do samé, ale ve vodě plaval led. Tak, led jsem nechal tučňákům, vlezl jsem jen do tý horní. Bylo to asi dost horký, protože jinak by mi nevytekly amalgánový plomby ze zubů:-) Když jsem na sebe hodil ručník, abych se utřel, tak shořel:-)
Jdeme tedy na pokoj, za námi vypálený stopy v koberci. Tam se chladíme, bereme si kvádro a jdeme na večeři. Rozhodujeme se, co si dáme. Vyhrává Hlubocká štika. Servírky se ptáme, co k tomu. A ona, karlovarský knedlík. Koukáme jako puci, ale poslechneme. Po jídle navrhuji kuchařku na Hrad! Stěhujeme se na pokoj, hygiena a pád do postele.
Edit: jen pro ty, kteří ví… Během večera se dozvídám zprávu, že umřel „Efa“ 🙁 🙁 🙁
od Karel Řehák | 2. 3. 2012 | Dovolená 2012 - Hluboká
Jako by spadli z nebe, a už jsou na první dovolené. Kdo? No přeci my, my dva a pes. Vlastně bez pes. Ten byl doma a hlídal ranč a babičky.
V pátek odpoledne, po šichtě, vyrážíme směr Hluboká nad Vltavou. Odjezd provázejí lehké komplikace, kdy se mi babička Zdena ztratila v Centralu. Ale nakonec se našla. Předáváme jí tedy ranč a odrážíme. Cesta byla v pohodě, ale docela dlouhá. Tak tedy za tři hoďky jsme na místě. O proti Patokryjím, u hotelu leží souvislá vrstva sněhu. Hupky na recepci, fasujeme klíče a tradá na pokoj. Venku sníh, na pokoji čutňáci. No nic, vybalíme se a jdeme do wellness. Cestou se stavujeme na recepci a slušně poprosíme, aby nám zatopili na pokoji.
Nejdříve jdeme do malé sauny s malou teplotou šedesát stupňů. Dobrý, ale nuda. Asi po dvaceti minutách se přesouváme do whirlpoolu. Na ceduli je napsáno, že nemáme zvedat teplotu nad čtyřicet stupňů, ale v nádrži je sotva pětatřicet. No ale, za ty prachy:-) (to je oblíbené pořekadlo mých kolegyň v práci, které raději chodí do školní jídelny, než by si zaplatili něco kvalitního, inu: žrát se to nedá, ale za ty prachy:-)). No ale pak k nám do vany vlezla ještě jedna slečna (teda i s přítelem), a hned se mi tam začalo líbit víc. Pravda, jak se časem ukázalo, byla to ředitelka zeměkoule, co zeměkoule, vesmíru, ale všechno měla tam, kde to má být.
No, pak následovala cesta na pokoj, kde už tučňáci nejsou, a místo nich je nádherné teplíčko. Bereme si sváteční obleček, a jdeme na večeři. Jestli jsem do tečka psal ve stylu, jako že nic moc, tak restaurace a kuchařka se servírkou zvedají pomyslnou laťku hodně vysoko. Objednáváme kachní prsa na medu s bramborem z Ameriky a nějaký pitivo k tomu. Tramtadadá, a večeře je tady. Už při pohledu na jídlo se zamiluju do kuchařky. A co teprve když schramstnu první sousto. Dobrý, hodně dobrý. Tak jsme napucnutý, a co teč? No, něco sladkého. Tak si dáváme horkou belgickou čokoládu. Opravdu sladká a hodně dobrá tečka. Na pokoji si pak už jen chvilku čteme, a pak následuje spánek:-)
