Tři hodiny. Ne jako, že máme doma troje hodiny, ale vstáváme ve tři hodiny, dáváme si čaj, trocha té hygieny, přeparkovávám auta, nakládám kufry, které jsme včera večer zabalili. Těsně před odjezdem nám přišla podat tlapku Mikina, a vyrážíme na Goparking, kde zcela tradičně necháváme auto. Během chvilky nás převážejí na letiště. Kufr házíme na pás, kolega za přepážkou nám ho odbaví až do San Francisca, a my můžeme jít na kontroly, a hned ke gejtu. Na salonek v teď ráno nezbývá čas. Vylétáme přesně podle jízdního řádu. Nejdříve uděláme okruh nad Prahou, a pak už rovnou na sever. Let v pohodě, v Londýně jsme o chlup dříve. Přesun mezi terminály trvá krapet déle. Nejdříve několik kilometrů autobusem s řidičem, a pak o něco menší trasu mezi gejty s autobusem bez řidiče. Mezi tím jsme opět zvládli kontroly, a zbývá čas navštívit salonek, a pořádně se nasnídat. No, proti Praze je tohle jen slabá kopie salonku. A záchody? Zlatej Vietnam! Ale něco k snědku jsme si dali, s pitím to bylo horší… A pak už bordujeme. Tentokrát jsem vzal sedadla před jednou kuchyňkou, takže za námi je zeď, a my si můžeme pokládat opěradlo jak chceme a nikoho neobtěžujeme. Už máme za sebou sváču a asi oběd. I když, kapča teď vyhlásil noc, tak možná to byla večeře… A sakra, prospal jsem Grónsko! Teď je pod námi Labradorské moře. A to jsem vždycky myslel, že to je pes. Ivana chrní dál, já koukám na Apolo 11… Po brzkém obědě opět usínáme. Apolo dobrý, ale přepnul jsem na Audiotéku. Tentokrát se mi zdá, že Ivana spí víc než já. Párkrát jsme se byli projít a napít se, a samozřejmě nechyběla toaletka. Asi hoďku před přistáním nám přinesli další teplé jídlo. Jen jsme to dodlábnuli, začalo se klesat. Přistáváme jako do peřinky. Konstatujeme, že po celou cestu se ani jednou nerozsvítil symbol připoutejte se. První cesta na letišti vedla na imigrační. Ale jelikož jsem všechno připravil do aplikace MPC (Mobile Passport Control) šlo všechno jako po másle, včetně sejmutí otisků prstů. Jenže pak mu asi hráblo, a začal nám vyprávět, jak to místo okolo nebezpečný, a že se tady střílí, a podobně. Se smíšenými pocity odcházíme k pasu pro kufr. Ten jsem předtím zkontroloval, že opravdu přiletěl s námi. Čekali jsme poměrně dlouho, přeci jenom to letadlo je velký jako kráva. Pak už ho ulovím z pasu, a jdeme na místní vlakometro BART, na žlutou linku. Za půl hoďky jsme v centru města, asi třista metrů od hotelu. Všude plno lidí, spousty krámků, prostě turistickej ráj. A nikde žádné bouchačky. Jdeme se ubytovat, a hned vyrážíme na obhlídku nejbližšího okolí. Kousek od hotelu narážíme na kabelovou tramvaj. Již je tu jen pár linek této rarity, ale jsou stále funkční. Pak si dáváme malou sváču a pití, kupujeme adaptér USA -> EU, abychom si mohli nabíjet techniku. Pak na chvilku do sámošky, a zátky na hotel. Dneska to zabalíme brzo, přeci jenom jsme vzhůru od třech hodin Patokryjského času. Takže to dopisuji, a dobrou...
Pátek - první den Lehce po jedenácté vyrážíme do Maštale. Ale jen na oběd. Před odjezdem jsem byl druhý den za sebou na dentální hygieně, bolela mě huba, takže se tam stavíme na oběd. Ivana klasickej, Já jenom polévku. No ale, čím víc jsme se blížili ke Kněževsi, tím víc mi zabíral IbalGin. Prsty jsem zkoušel, jestli bych ukousnul maso, a bylo to lepší a lepší! Takže do restaurace už vstupuji s jasným úmyslem, že si dám plnohodnotný oběd! Když nám Míra, číšník, nese jídlo, diví se že tam nebudeme spát. My se nadlábneme, a vyrážíme po Plzeňské dálnici směr zámek Zbiroh. Teda, překvapil mě ten provoz tam, člověk musel být pořád ve střehu. Na zámek přijíždíme v půl druhý, jdeme se ubytovat, drapneme dron a jdeme se projít kolem zámku a udělat nějaký fotky z výšky. Chceme využít toho, že od rána svítí slunce. Předpověď totiž na víkend hlásila, že bude zima a místy sněžit. Ivana tedy připravila běžky, ale nakonec jsme vzali hůlky. Pochodíme, polétáme, a vracíme se na zámek odnést dron. No a když už jsme tam byli, skočili jsme do Zámecké krčmy na kafe, štrůdl, a paštiku z jelena. Pak si bereme hole, a jdeme dolů do města. Svítilo tedy slunce, ale na ruce byla zima. Město, teď mimo sezonu nic moc. Jak říkával Vláďa Menšík: jako když se koukáš z okna, a nikdo nejde. Vracíme se na zámek. recepční nás varovala, že je to strašnej krpál, ale by to v pohodě. Dokonce jsme nahoře byli dřív, než jsme chtěli. Tak jsme se šli podívat do sousední zástavby vedle zámku, která je v mapách zakreslena šedivě, bez sebemenší informace, o jaký objekt se jedná. Recepční mám říkala, že jsou tam hasiči. No, ale nebyli to obyčejní hasiči :-). To co jsme objevili sem psát nebudu. Pak už se vracíme na zámek, chvilku do naší komnaty, že začnu psát deník. Jenže se nějak "porouchal" ten systém, na kterém zveřejňuji, takže prd. Dal jsem aspoň na FB leteckou fotku zámku. Asi za čtvrt hodiny mi píše bejvalá kolegyně z katastru: "stavte se na kafe". Následovala výměna informací, kam a kdy, a nakonec jsme se dohodli na sobotu před obědem, abychom neotravovali. A pak už jdeme na večeři. Tady musím tedy smeknout klobouček. Ivana si dala jen polívku, a já plněný bramborový knedlík s trhaným kachním masem o váze 300 gramů. Když to přinesli, říkal jsem si, že to bude spousta těsta, a kousek masa. Ne! Byla to slabounké těsto, člověk se až divil, že jim to drží pohromadě, a uvnitř minimálně 200 gramů luxusní kachny!!! Popravdě, měl jsem co dělat, abych to snědl. A pak už komnata a spánek. Přeci jenom jsme nachodili přes 12 tisíc kroků. Bylo to vlastně první chození po zimě.
Sobota - druhý den Ráno nás čeká bohatá snídaně. Ale byl jsem ještě nacpanej ze včerejška, tak to byla spíš jen degustace. V deset vyrážíme do Kařez, kde máme v plánu obejít místní chovné rybníky. Povedlo se, a končíme na sádkách. Pak se vracíme pro automobil, a jedeme do obce Třenice, kde je jednak rozhledna, a druhak tam bydlí ta kolegyně z katastru. Rozhledna nepatří mezi nejvyšší, ale do začátku sezóny to stačí. Nejdřív vylezeme nahoru my, pak dron. Uděláme pár záběrů, a volám onej Kamile, že je tedy navštívíme, ale jen na kafe. Ok, přijeďte. Byl to kousek, a chtěli jsme zůstat venku. Ne, pojďte dovnitř, přeci nebudete pít kafe venku. Ok, jdeme dovnitř, a tam už je v kuchyní přichystáno na oběd. Tak tedy oběd: indická čočka, netušíme, jak se dozvěděla, že indická kuchyně je naše oblíbená, a k tomu indické placky. Jo, pecka. Pak tedy to slíbené kafe. Chvilka vyprávění, loučení a jedeme zpátky do Zbirohu, ale ne na zámek, ani ne do města, ale k místním rybníkům, které obcházíme. Sic byl jeden vypuštěný, ale i tak to byla pěkná procházka. Pak se přesouváme k místní škole, a odtud k meči ve skále. A fakt tam byl!!! Vracíme se pak na zámek, odhodíme kameru a dron, a jdeme na kafe a pivo do krčmy. Po sváče máme objednanou prohlídku zámku. Ta byla super, a bylo nás jen dvanáct a dobrej průvodce. Pak jsme šli do zámecké komnaty, Ivana si číst, já psát zápisky. Až to odešlu, tak půjdeme ještě ven, pak večeře, a pak zase zámecká komnata. Zbývající zápisky dopíši doma!
Neděle - třetí den Tak jak jsme předpokládali, večeře byla famózní. Pravda, k rybce na zelenině jsem si pro jistotu dal hranolky, ale fakt moc dobrý. Následoval přípitek na vydařený víkend a odchod do zámecké komnaty. Tam jsme koukali na film o zámku a jeho hradní studni. Budíček, vstáváme a jsme ochuzeni o jednu hodinu spánku. Jdeme do hodovní síně, kde už na nás čeká zámecká snídaně. Pravda, trochu mě zarazilo, že v pětihvězdě jsou schopní k snídani dát i včerejší scvrklé klobásky a slaninu vypraženou do černa, ale dobrá. Venku je pěkně hnusně. Zataženo, fouká, a je zima. Jsme rádi, že nám na ten pobyt počasí vyšlo. Jdeme se ještě natáhnout, a pak vyrážíme ku Praze. Stavujeme se ještě v obci Nový Jáchymov, kde je pozůstatek po dolování železné rudy, v podobě zrekonstruované cáchovny. Protože ještě není sezóna, je budova zavřená. Je fakt hnusně, tak si říkáme, že se stavíme na Křivoklátě. Ale ještě než vyjedeme, zjišťujeme, že z důvodu natáčení je hrad uzavřen. No nic, zamíříme na Prahu do POP Airport provětrat Ivany kartu, zatím co já tu dopisuji deník. Až naplníme kufr, přejedeme přes dálnici na oběd do Maštale. Dneska mají mimo jiné pečenou kachničku s bramborovým knedlíkem a červeným zelím. Tu si dám, protože dialékařka mi neustále říká, že mám jíst dietní jídla. A ty kačky přece pořád žerou trávu a lupeny, takže dietní je až až. No, a pak už pofrčíme domů...
Jo, je to tak, uběhlo čtvrt roku a žádný příspěvek! Ale bylo to tím, že těch akcí bylo fakt hodně, a pracoval jsem na jiném projektu na radnici. Tak jdeme na to: 15. ledna se vydáváme na Šeberov. Nikoliv na nuda pláž, ale do místního kostela, kde vystupuje Marian a Tereza Mátlová. Písničky z muzikálů a super komorní atmosféra. Z cela nečekaně sedíme v první řadě, ale s velkým odstupem od jeviště. Asi tři metry 🙂 . Jako byla to fakt pecka, až na to, že jsme se tam z Maštale vypravili automobilem. Bylo namrznuto, a mlha, že by ani Rákosníček k rybníčku netrefil. Aj Maroš říkal, že cesta z Uhříněvsi za hov... prostě byla špatná. Zpátky už aspoň vidíme na začátek auta. Za čtrnáct dní, přesně 31. ledna vyrážíme do Divadla bez zábradlí na kus Berlín, Berlín. No, kdyby ni někdo řekl, že je to o bourání Berlínské zdi, tak na to nejdu. Ale byla to strašná zadel, a určitě doporučuji. A hlavně super obsazení: Nikol Kouklová, Karel Heřmánek ml., Jiří Hána, Veronika Svojtková, Martin Kubačák... Hned pár dnů na to, 2. února vyrážíme do Dlabačova na komedii Na vánoce budu gay. Byla to komedie o nelehkém životě zadaných heterosexuálních mužů plná groteskních scén, které vyústí ve velmi překvapivý a nečekaný závěr. Jak získat prosperující řetězec pizzerií a zajistit si skvělou budoucnost!? Stačí tak málo - stát se na Vánoce gayem… Aby získali 16 milionů dolarů od bohatého strýčka, musí předstírat, že jsou gayové. A obsazení opět luxusní: Martin Zounar, Martina Randová, Filip Blažek, Michaela Dittrichová, Zdeněk Maryška. Pak se za kulturou vydáváme až koncem února, a sice do divadla v Postoloprtech. Náš kamarád má amatérské divadlo, a tentokrát byla na programu komedie Severočeští buchaři. Kdo zná komedii Do naha, ví, o co se jedná. Kdo ne, doporučuji. My už jsme kdysi Buchary viděli, takže teď to byli vlastně Buchaři po cca dvaceti letech. Tentokrát jsme nespali V Maštali, i když mě Ivana strašně přemlouvala. No, a zase byla mlha jako vepř! 3. března nás čekala opět Praha, ale tentokrát ne Maštal, ale spíme v GRAND HOTELU PRAGUE TOWERS, protože Slondo jde na vystoupení Mireille Mathieu, které je naproti v Kongresovém centru. Obojí byl dárek k narozkám. Jo, tak moc jí máme rádi! V půli března jedeme na koncert do Loun. Tentokrát to jsou 4 Tenoři. A už jsme je viděli x-krát, a pořád jsou hodně moc dobrý! A Protože Marián je ukecanej, o naší návštěvě koncertu ví druhý den na plazmě, u řezníka v Obrnicích i na katastru v Lounech 🙂 . Sedmnáctého března se opět vydáváme do Prahy. Kde spíme je jasné. Tentokrát jsme zvolili kombinovanou dopravu. Z Kněževsi do Zličína jedeme autem, ze Zličína na Smíchovské nádraží jedeme metrem, a do sídliště Háje pak autobusem. Tam jdeme do kulturního střediska Galaxie, hned vedle u Otíkovy lávky, na představení Dejvického divadla Fifty, s podtitulem "Nerealizované trojky, zrušené grupáče". Hrají tady, protože jejich domácí scéna se rekonstruuje. Obsazení opět luxusní: Ivan Trojan, Václav Neužil, Martin Myšička, Tomáš Jeřábek,Anna Prášilová Fialová, Elizaveta Maximová, Klára Melíšková... No a děj: "Každý ví, jak dopadlo druhé kolo prezidentské volby v Čechách v lednu 2018. V téhle hře jsem se dozvěděli, jaký masakr napáchal výsledek voleb v životě Davida Prebingera, architekta na volné noze, neúspěšného organizátora švédských trojek, čerstvě rozvedeného neúnavného glosátora doby a smolaře s dobrým srdcem."
Takže za nás to byl velice úspěšný a kulturní čtvrtrok!
V sobotu po obědě zcela nečekaně vyrážíme do Maštale. Ivana dostala loni k vánocům nebo k narozeninám vstupenky na Vánoční strom. Tedy né na ten, co stojí na Staromáku, ale na ten, co se "hrál" v divadle Broadway. Byl to koncert písní od Kadla Svobody s luxusním obsazením: Bohuš Matuš, Maroš, Peter Pecha, Pavlína Ďuriačová a Jitka Boho. Ale od začátku. Blížíme se do Maštale s tím, že si dáme kafoně, a pak se půjdeme natáhnout do pokoje, protože Ivana je stále ještě v rekonvalescenci. Co čert nechtěl, myšleno ale v dobrém, potkáváme před Maštalí penzionéra (od slova hoteliéra), který se šel akorát z domova, bydlí hned vedle, podívat se do hospody. Objednáváme si kafe, zcela automaticky na nám na účtu přestane poplatek za ubytování včetně snídaně, když v tom přijde Jirka penzionér, který zjistil, že hospoda frčí, a vlastně neměl co dělat. A tak se dozvídáme novinky z rodiny, o tom jak investovali do nemovitostí v nedaleké vesnici. A povídáme, povídáme, povídá, povídá, povídá 🙂 . Nakonec dostala Ivana spásný nápad, že jí bolí záda, a že se musí natáhnout. A tak opouštíme restaurant a stěhujeme se do pokoje. Tam padáme a částečně pospáváme. Pak se najednou Ivana vymrští, že vyrazíme do čentra o hodinu dříve, že musí nutně vyvětrat kartu v Paládiu. Tentokrát jedeme vozem a ne emhádéčkem, protože Ivana ještě není úplně O.K, tak aby nechytla nějaký moribundus. Ale jo, cesta byla ok. Ivana jde větrat kartu, já jdu do Broadwaye vyzvednout lístky pro naše serniory. Pak se zase vracím do Pampaládia. Tam se najíme, a jdeme na představení. Z cela nečekaně máme zase první řadu, ale uklidňuji Ivanu, že se nemusí ničeho bát, že už jsem s Marošem mluvil. No, mluvil... Ale bylo to prd platný. Když se vystupující představili, povídá Maroš: "Ahoj, ahoj. Přátelé, je tady Karel s manželkou, můžeme začít". Musím uznat, že to má drahá žena tentokrát ani nezuřila, ani nezalezla pod sedačky. Koncert začal, a hned ze začátku to byla fakt pecka. Během skladby se ke mě Ivana eroticky přitočí, a do ucha mi zašeptala: "Strašně mě bolí břicho, asi budu mít průjem, já raději vypadnu". A zmizela neznámo kam. Koncert ubíhal, a já sledoval, jak Maroš sledoval, že tam sedím sám. Tak sem se připravoval na to, co mu řeknu, až se zeptá, kam šla Ivana. Ta mezitím skončila na toaletách. Po výlezu se jí ujmula uvaděčka, a pak další, a nejdříve jí usadili proti záchodům, a posléze jí udělaly místo v hledišti na přístavku. No prosím, a pak že dobří lidé už vymřeli. Koncert byl fantastickej. Stejně jako u nás v Pato, Bohuš Matúš umí nejlépe Karla Gotta. Za ženské byla božská, a to my víme, že taková ona je, Pavlína Ďuriačová. U ní opravdu všechny palce nahoru!!!
Po koncertě jdu ještě za Petrou Švábkou poděkovat jí za lístky pro naše seniory. Byl tam i Marian, a první co řekl, když viděl Ivanu bylo: "tobě se to nelíbilo, tak si byla na baru, co?". 🙂 🙂 🙂
Pak jdeme pro automobil, a frčíme do Maštale. Jdeme ještě do hospody zapít ten Ivany kulturní zážitek, A pak už spánek, a ráno snídaně. Tentokrát jsme neměli žádný program na další den, a tak jedeme rovnou domů. Rovnou domů = přes POP Airport.
1. den – 30. října 2025
Čtvrtek stejný jako každý jiný, až na to, že místo do práce jedeme do Říma 🙂 . Ale postupně. Nejdříve naše kola směřují na Goparking. Tam se loučíme s automobilem a mikrobusem pokračujeme k terminálu 2. Palubní vstupenky máme sice v mobilu, ale i přesto si je raději tiskneme v boxu. Přeci jenom papír je papír 🙂 . Pak jdeme na privátní bezpečnostní kontrolu, kde klasicky není ani nožka. A pak už rovnou do salónku na snídani. Normálně si tam dávám panáčka, dva, tři nebo pivsona, ale takhle po ránu jsem na to neměl odvahu. A tak si aspoň dávám dvojku pozdního sběru, a pádíme ke gejtu. Je divný, že jdeme do přízemí k autobusu, a ne k chobotu. Záhada se ovšem brzo vysvětlila. Éro přistálo z Hurgády, takže parkuje na terminálu 1. Tam nás autobus vyhazuje, a my lezeme do chobotu. Sedadla máme hned za piloty, takže 1A a 1B. Třetí sedadlo zůstalo neobsazené, což se tentokrát ukázalo jako obrovská výhoda, protože když už jsme měli ty VIP sedadla, tak jsme měli i VIP občerstvení, takže se nám třetí stolek hodil. Jen jsme vylétli nad mraky, začalo se servírovat jídlo. No, kdyby z kuchyňky měli natažený pas, ušetřili by si spoustu kroků. Na závěr servírování přinesli sedmičku vína, a ta už nebyla kam dát, tak mi chodili dolévat. No, aspoň to bylo vychlazený. Když už jsme měli naservírováno, začalo letadlo vesele poskakovat, ale všechno jídlo i pití jsme pochytali, nic neulítlo, ani nespadlo. Při přistávání asi pilot potřeboval nutně na záchod, tak se snažil přistání neprodlužovat, a fláknul s letadlem na plochu, až mi vyletěla kamera. Z Fiumičičína se přesouváme vlakem na nádraží v Římě, a odtud pak metrem ke Koloseu. Od metra do bytu to trvalo asi deset minut pěšo. Cestou z letiště žádný bloudění, jsme prostě mazáci. Nebo, že by to mohlo být tím, že jsme tu po osmé? 🙂 . Byteček je malej, ale útulnej, a hlavně má lodžii. Sice do dvora, ale tomu vínu, co jsem tam večer pil, to bylo fuk. Po ubytování vyrážíme na první italský kafe, a něco nakoupit. Pak se zase vracíme do bytu, já si dobíjím telefon, protože jsem v letadle čumákoval na film, a krapet jsem ho vybil. Chvilku po šesté vyrážíme na trasu Koloseum a památník Vittoria Emanuele II. Cestou mírně poprchává, ale protože prší italsky, tak nám to vůbec nevadí, hlavně ale po chvilce pršet přestalo. Jdeme přesně po naplánované trase, Koloseum obcházíme zleva, a podél Fóra Romana. Benátské náměstí je celé zavřené, staví se tam metro trasa C. I památník Emanuela Victoria II obcházíme, a vracíme se zpět na Benátské náměstí. Ke Koloseu jdeme po druhé straně ulice, takže se nám nabízí perfektní pohled na Císařská fóra. Kolem Kolosea se prosmýkneme přes silnici, a cestou domů si vybíráme tratorku, kde bychom se najedli. K večeři jsou fettuccine se čtyřmi druhy sýrů a špagety s mušlemi. Mňamka! Já totiž doma v hospodách „italské“ těstoviny nejím, ale tady si je vychutnávám. A pak už rovnou domů…
2. den – 31. října 2025
Ráno bohatá snídaně a modré nebe! Dnešní program by měl být: náměstí Navona a blízká zmrzlinárna, Pantheon, fontána De Trevi. Na autobus jdeme kolem sluncem ozářeného Kolosea. Jedeme asi kilák, a vystupujeme na stanici poblíž náměstí. Na náměstí je poměrně málo lidí. Půlku ho obejdeme, a pak směřujeme do restaurace, kde jsme s Honzou snědli několik kilometrů špaget. Je to k neuvěření, ale narážíme na číšníka, kterého jsme tam viděli poprvé v roce 2002, když nás tam právě Honza vzal na večeři. Došli jsme k názoru, že buď je to jeho hospoda, nebo má pronajaté prostory, a občas si tam jde „zapinglovat“. Ostatně úplně stejně to má Jirka V Maštali. Slunce svítí jako zadarmo, a my si dáváme aperol a nasáváme atmosféru. Když ho vyzunkneme dokončíme kolečko kolem náměstí a jdeme otestovat, jestli je tam stále ta zmrzlinárna, se kterou nás Bobeš seznámil v době svého působení v Římě. A co myslíte, byla tam!!! A dokonce bez fronty. Dáváme si jen malou porci pro kojence, a pokračujeme k Pantheonu. Cestou slunce pere jako blázen. Od poslední návštěvy došlo ke změně. Vstup do budovy je zpoplatněn, což je v pohodě, ale u vstupuje fronta na vstupenky osmkrát zatočená, a končící na druhém konci náměstí. No neva, uděláme výpravu kolem Pantheonu. Stejně jsme jeho zadní část nikdy neviděli. Vydáváme se k fontáně De Trevi. Nejdeme značenou cestou, protože bychom se tam mezi ty lidi už nevešli, nýbrž malou oklikou, ale za to bez lidí! U fontány lidí jako much, ale mají to tu dobře zorganizované, takže za chvilku jsme u vody. Sice je tam lidí jako much, ale prohlídka dobře organizovaná. Uděláme fotky, a jdeme do blízké prodejny Benetton. Našel jsem totiž na netu trik, že když se vleze do obchodu, a jde se do prvního patra, tak je tam okno, z kterého se dá fontána vyfotit z vrchu. Ivana mi mezitím koupila tričko… Do bytu se vracíme přes restauraci, kde se pěkně nadlábneme. Pak se jdeme trochu natáhnout. Odpoledne vyrážíme k lázním Caracalla, protože jsou nedaleko od nás. No, ale pěkně nás vyšplouchli.Měli mít otevřeno do sedmi, ale když jsme tam v půl páté dorazili, akorát zavírali. No nic. Zaúkolovali jsme AIdu (pro jistotu, takhle mám pojmenovanou umělou inteligentu, takže první písmena jsou „ai“, neplést s „IL“ tedy s ALDOU, neboli s Alíškem 🙂 ), by nám našla spoj k Justičnímu paláci. Operativně se tedy přesouváme k Tibeře. V místní MHD se dají, stejně jako v Praze, možná že i v Mostě, kupovat lístky platební kartou, takže parádička. Justiční palác je si krásně opraven, bohužel ale nefungují fontány 🙁 . Podél řeky jdeme kolem stánků se suvenýry k Andělskému hradu. Ve stromech řádí obrovská hejna andulek, čili papoušků vlnkovaných. Řvou jako kráva, ale jsou perfektně barevní. Když jsme dorazili k hradu, začalo zapadat slunce, takže máme úplně perfektní fotky i videa. Opět požádáme umělou inteligentku aby nám našla spojení, a jedeme busem k Pianu (památník Vittoria Emanuela II.), a pak na Piano, kde si dáváme kafčo s výhledem na historii. Potom jdeme pěšo ke Koloseu, kde nás to vcuclo do tratorky na víno. Pak se stavujeme v Carrefouru (po našem je to v Čamfourovi, což byl švagrů kocour, kterého si přivezli od nás z chaty) pro snídani, a pak už rovnou domů. Dnes večeříme doma na lodžii. Z toho sluníčka jsme k.o., ale na druhou stranu, chodit poslední říjnový den v tričku, to je přeci paráda!!!
3. den – 1. listopadu 2025
U snídaně se mi z „fokáči“ podařilo vypálil v mikrovlnce kachličku. Což by nevadilo, akorát smrděl celej byt 🙁 . Jdeme na metro,a míříme na audienci k papeži. To jsme ještě netušili, že ho fakt uvidíme! Metrem jedeme do Vatikánu, a pak na náměstí svatého Petra, Pavla, Bohouše, Martina… Tam probíhá mše za zesnulé, a opravdu tam byl pápež, jak by řekl komisař Clouseau 🙂 . Potom se jdeme podívat na poutní místo Velehrad, kde jsme při prvních dvou návštěvách bydleli, a odkud nás Bobeš vyvážel za poznáním Říma. Ta čtvrť se celá změnila. Domy opravené, stromy prořezané, prostě luxusní čtvrť! Pak jedeme k Andělskému hradu oblíbenou linkou 64. Cestou přes most k hradu klademe květiny u místa, kde Bobeš ztratil občanku 🙂 🙂 🙂 . Opět požádáme chytrou inteligentku AIdu aby nám našla spojení ke Španělským schodům. Kolem hradu a soudu pak míříme na stanici metra. Cestou se stavujeme na oběd, pak do metra a jedeme na stanici Spagna. Za tu dobu, co jsme tu nebyli, vybudovali ze stanice nový východ přímo k fontáně. U fontány je téměř prázdno, za to na schodech je hlava na hlavě. Jdeme po schodech nahoru, kupujeme pečené kaštany a nasáváme atmosféru. Pak cesta domů a odpočinek, protože to slunce se asi pomátlo… Večer vycházíme k bazilice svatého Jana v Lateránu. Tím, jak je podzim, a brzo se stmívá, jsou památky večer krásně osvětlené. Od baziliky jdeme parkem zpět ke Koloseu. Cestou domů se stavujeme na véču, a pak už domů na lodžii. Pak chvilku česká telka, a hají.
4. den – 2. listopadu 2025
Poslední snídaně, už to skoro v bytě nesmrdí. Asi to bude tím, že jsme měli celou noc otevřený dveře a okna v kuchyni a v koupelně 🙂 . Opět ta chytrá AIda nám poradila, že máme vyrazit na letiště v půl jedenáctý od Kolosea, aby jsme tam byli ve dvanáct. Zdálo se mi to brzo, ale vyrážíme. A skutečně na letiště dorážíme chvilku po dvanáctý, takže paráda. Nejdříve si vyzvedáváme palubní vstupenky, což není až tak zajímavé, zajímavé bylo, že nám je vydávala paní, která odbavovala Brusels Airlines. Asi se nudila, nebo prostě jiná mentalita Italů? Procházíme bezpečnostní kontrolou, Ivana troubí 🙂 . Jdeme si dát snídani, kroasant a kafe, a pak jdeme ke gejtu, kde akorát přijíždí letadlo z Prahy. Zpátky je teda nabušený až po strop. Protože je obsazené i třetí sedadlo v řadě, máme jídlo poschoďově nad sebou, láhev vína a vodu mám strčenou v rohu, a držím je nohou, tak snad bude cesta bez drncáků. Podle toho, kolik toho přinesli, bude let do Prahy trvat asi šest hodin. Ale nakonec ok, zmákli jsme to, víno mi nechali až těsně do přistání. Bobeš nám před odletem psal, že v Česku hnusně, ale když jsme před čtvrtou přistáli, a tentokrát jsme to ani necítili, tak byla tma jako v tunelu, a pršelo vodorovně. Z letiště zase mikrobusem na GoParking, a protože jsme výlet museli zhodnotit, a hlavně se nám nechtělo domů, jedeme ještě do POPu. Řídí Sloník, protože já měl tu sedmičku. Dáváme kafčo, a Ivana dostává zprávu, že tam krachují nějaké prodejny s hadrama, tak vyráží na hoďku po obchodech, aby je zachránila. Mezitím vystřízlivím, teda oba si to myslíme, a vyrážíme do Pato. A to byl konec našeho výletu. Fotky doplním, video je níže.
Na úplný závěr bych chtěl poděkovat všem těm, kteří se podíleli na tomhle super dárku k narozeninám. Tak tedy: DÍKY!!!
