od Karel Řehák | 12. 5. 2026 | Dovolená 2026 - Tahiti
Ráno necháváme v klidu dojít tropický déšť, pak super snídaně. Super proto, že nám paní domácí přinesla čerstvě utržené papáji, které byly naprosto famózní!!! Než jsme se najedli, déšť ustal, přesně podle předpovědi, a my vyrážíme do Papeete na místní tržnici Marché de Papeete. Před tím jsem samozřejmě, tak jako vždycky před cestou, vyhledal a zadal do navigace tři parkoviště poblíž tržnice. Klaplo hned to druhé, které bylo vzdálené asi pět minut. Když jsme vešli do haly, spadla nám čelist na dlažbu. Tam bylo úplně všechno, co se dá k Tahiti představit. Květiny, spousta květin, ryby, spousta ryb, různá občerstvení a ještě víc doma vyrobených suvenýrů. Když jsem viděl, jak se Ivaně rozzářily oči, musel jsem jí samotnou vypustit mezi lidi! No, a já se vydal zase na prohlídku toho, co zajímalo mě. Kytky a jídlo, jídlo, nebo třeba jídlo. Takové množství ryb, až zrak přecházel. Kilo tuňáka za pětikilo našich korun českých. Neskutečné!!! Po prohlídce si dáváme nejdříve na ochutnání každej jednu rolku, pak kávičku, a pak jdeme pro auto. Slunce už zase svítí a peče, ale klimačka nás zachrání. Cestou fotíme palmy, a pak se stavujeme v parku u moře, kde jsou vysázené kokosové palmy. Nejdříve nastavíme cíl jako konec silnice na jižní straně ostrova, který leží na druhé, a menší půlce Tahiti, a jmenuje se ITI. Cestou, při sváče, se ale rozhodneme, že na konci silnice nebude až tak nic k vidění, a cestu ukončujeme o něco dřív, ale za to výš. Výš o šestset metrů. S autem funíme do kopce po tropické průtrži rozflákané silnici. Jedeme nejdříve na vyhlídku Belvédère de Taravao, a pak ještě výš, k jezeru nad vyhlídkou. Z vyhlídky je vidět na nejužší místo, kterým jsou obě části ostrova spojené, a je tam spousta místních slepic, s tak týden starými kuřaty, které by něco rády zobly, ale nemáme sebou vůbec nic. Pak se přesouváme ještě výš k jezeru, které funguje jako zásobárna pitné vody pro města ležící níže. I odtud je dobrý výhled na spojení částí ostrova. A pak už se pomalu balíme, a vyrážíme zpět k domovu. Stejně jako včera nás čeká hodinu a půl dlouhá cesta. Klimačka v autě sic běží, ale stejně po příjezdu padáme do bazénu. A pak už následuje večerní klasika.
od Karel Řehák | 11. 5. 2026 | Dovolená 2026 - Tahiti
Ráno otevřeme oka, a do ložnice nám načuhuje slunec. No jupí! Posnídáme, pokecáme, tedy Ivana s paní domácí, rozmazlíme jim psa, a vyrážíme na výlet okolo ostrova po směru hodinových tlapiček. No teď už víme, že to byla chyba. Samozřejmě jsme na Flightradaru viděli, že přes sever ostrova bude ještě putovat tropickej déšť, ale po ránu to člověku nemyslí úplně nejlíp, protože vlastně pojedeme přímo proti té frontě. Jasně, teď by se dalo napsat, že kdyby jsme jeli obráceně, bylo by to lepší, protože bychom jeli vlastně za frontou. Teď už víme, že nebylo. Ale od začátku. Pár kilometrů od od domova zjišťujeme, že nemáme ani jednu pláštěnku, a o tom super deštníku, co máme na baráku, ani nemluvím. Operativně zastavujeme v jednom marketu, a kupujeme náhradní set. Pak pokračujeme dál na západ ostrova, a pak se stáčíme na sever, přímo proti té frontě. Ještě, než začalo úplně lejt, se stavuje u jedné pláže, kde déšť nedéšť, jezdili po vlnách serfaři. Ale ty vlny nebyly moc velké, tak jezdili jen na břiše. No škoda, že jsem si nechal prkno na baráku. Začalo lejt, tak skáčeme do vozu, a přejíždíme ke Třem kaskádám. To už vlastně plaveme, a já řídím kormidlem. Ivana hlídá kotvu, a když se přiblížíme k parkovišti, uvazuje auto k molu. Dáváme pauzu, a jíme první část zásob. Asi po půl hodině, jsme se rozhodli, že déšť nedéšť, vyrazíme k těm třem vodopádům. Proti nám se valí voda, a my zdálky vidíme jeden z nich. Opravdu úchvatné! Té vody, co jím protéká. To budou fotky. A prd! Když přijíždíme k parkovišti, místní Ferda akorát natahuje řetěz přes cestu, že dál je to nebezpečné. Otočíme tedy kormidlo, a sjíždíme dolů k moři. Pokračujeme dál v jízdě kolem ostrova, a zastavujeme v parku Atioropaa. Jsou tam pěkné palmy i kytky. A sníme poslední část jídla. Chvilku tam očumujeme, a pokračujeme dál. U silnice vidíme krásný vodopád, tak zastavujeme a fotíme. U paty vodopádu je jedna socha tiki. Pak pokračujeme dál. Jedeme kolem jednoho místa, kde se sesunulo kus podmáčeného svahu. A údržba už toho bagry hodně uklidila, takže můžeme projet. Frčíme tedy dál. Asi za půl hodiny, to už jsme stočený k jihu, nás zastaví semafory, protože upadlo kus podmáčené silnice, a provádí se rekonstrukce. Pokračujeme dál a asi po deseti minutách je ale přes cestu zábrana, viz titulní obrázek, a cesta bez náhrady končí. Vzadu vidíme, že velké stroje odklízejí zasypanou silnici hlínou, kamením a velkými stromy. Je vidět i svah, ze kterého se to celé asi v noci utrhlo. Tak to nebude do hodiny uklizené ani náhodou, a kdo ví, jestli do zítřka. Mám hlad. A tak se otáčíme, cestu kolem ostrova přerušujeme, a vracíme se zpět. Což by asi nebylo tak strašné, kdyby se nejelo po té samé cestě. Hodinu a půl. A jo to vracení po původní silnici nemám tak rád!!! Pravda, byla tam možnost švihnout to napříč ostrovem přes hory, ale Ivana mě přesvědčila, že to není dobrá nápad, když se podmáčené svahy trhají. No dobrá, tak tedy hodinu a půl pojedu šedesátkou... Mám hlad. Po příjezdu do města nakupujeme proviant, a konečně se najím. Cestou domů se stavujeme v nedalekém parku u moře. A pak už rovnou domů. Venku je takové dusno, že i pes má plavky a kolem krku ručník...
TADY je odkaz na mapu, kde jsou navštívená místa (hnědá kapka), místa, která plánujeme navštívit (zelená kapka), a dvě trasy...
od Karel Řehák | 10. 5. 2026 | Dovolená 2026 - Tahiti
Jestli si někdo myslí, že zažil pořádný slejvák, tak nezažit tropickej déšť. My jsme měli tu čest si ho užít v noci, a celý den až do odpoledne. A je to tedy masakr. Řeka hned za plotem, betonovým plotem, nastoupala podle odhadu o metr a půl až dva. To zjistíme přesně, až zase opadne. Ráno tedy bohatá snídaně, člověk se nesmí ošidit, a pak klid na lůžku, kde jsme vymýšleli program tak, abychom něco viděli, a zároveň, aby nás voda nespláchla do moře. Nakonec jsme to naplánovali takhle: nejdříve Carrefour, pak jeskyně, a nakonec botanická zahrada. Do supermarketu jsme si jeli koupit pláštěnky. My sice máme, ale jsou to jen taková poncha, jenže po nich stejká voda na kraťasy, tak potřebujeme něco delšího. A našli jsme! Vypadalo to sice jako oblek pro muslimy na ramadán, ale s odstupem času můžeme konstatovat, že účel to splnilo! Pak se vydáváme do jeskyň Grotte De Mara'a . Tím, že stále vydatně lilo, nás tam bylo jen pár, a na konec sami. Jedna ta jeskyně byla hluboká osmdesát metrů. A byly tam celkem tři, a všechny plné vody. Ne ale té dešťové, a spodní. Po prozkoumání jeskyní sedáme do automobilu, a pokračujeme dál, směrem k botanické zahradě Jardins D'eau De Vaipahi. Tam to bylo s návštěvností podobné jako v jeskyních, ale jak přestávalo pršet, a pomalu vylézalo slunko, začali se objevovat lidé. Bylo tam opravdu co fotit. Nějaký fotky jsem dal na fejsbůk, ale všechny pak budou ve filmu. Po nafocení a popovídání se všude přítomnými slepicemi, pokračujeme dál na východ ostrova, až do města Taravao, kde je ostrov nejužší. A tam už otáčíme koně, a vracíme se zpět domů. Čeká nás hodinka cesty, protože se zde až na výjimky jezdí jen šedesátkou. Ono by to stejně rychleji nešlo, protože buď se po cestě motají cyklisti, pejsáci, nebo slepice. A silnice je samá zatáčka. Když dorazíme domů, voda ve vedlejší řece začala už pomalu opadat, a přes mraky na nás vyplazuje jazyk slunce. Od domácích dostáváme ke kávě banánové muffiny, a já jim na oplátku drbu a rozmazluju pamlsky psa 🙂 . No, a to je dneska asi tak všechno. Takže, na to jak to v noci a ráno vypadalo, se z toho vyklubal úplně suprovej vejlet!
od Karel Řehák | 9. 5. 2026 | Dovolená 2026 - Tahiti
Ještě před raňajkami jdu vyfotit tropickým deštěm smáčenou zeleň na zahradě. Sice hodně pršelo, ale vedro je děsný, a vlhkost tak velká, že nám na trávníku plavou ryby. Po snídani si chvilku čteme, a čekáme, jestli se rozhodne ten tropickej déšť pokračovat, nebo jestli si dá pauzu. Počasí se umoudřilo, tak vyrážíme do místního muzea podívat se na cepy a hrábě. Ne, to tady tedy neměli, ale zase tam bylo spousty dřevěných artefaktů, které se podařilo zachránit. Jenže budova muzea byla stejně velká jak jízdárna koní ve Svinčicích, ale kdyby se všechny exponáty složili na jedno místo, tak by se to vešlo do naší garáže. No, snad se jim to podaří jednou zaplnit. Parádní ovšem bylo, že celá hala byla příjemně klimatizovaná. To jsme ale pocítili až tehdy, když jsme otevřeli dveře exitu, a vrazilo nás to zpátky. Venku jsme se šli podívat ještě do místní zahrady, která byla perfektně udělaná. Pořád jsem pátral po tom, proč jsou stromy obehnané pletivem, když tam není žádné zvíře. Až téměř před odchodem jsme našli dvě polynéské slípky. Těch jsou na ostrovně tisíce, a byly tam zavlečeny již při objevení ostrova. Jsou tak asi třetinové o proti našim krasavicím, ale fakt pěkný. Pak jsme se šli podívat na vlny k moři, a pak jsme se přesunuli do automobilu, a nastavili trasu do Arahurahu Marae. V muzeu jsme totiž viděli kopie soch tiki, které vznikaly mezi 14. a 18. stoletím. Tedy ty pravé. A protože jsme se nespokojili s náhražkou, vydali jsme se za originály. V průvodcích psali, že tam je pořád narváno, ale to nebyl dnešní případ, když ostrov navštívil Neptun. Takže když jsme dorazili na místo, vystřídali jsme se s jedním párem, a celé posvátné místo bylo naše. Jo, a bylo tam pár slípek. Sic začala zase padat voda, ale my zůstáváme v klidu, protože nám maminka nabalila sebou hodně Monte 🙂 (oblíbená reklama po revoluci). Samozřejmě to nebyla maminka, ale Sloník, a nebylo to Monte, ale pláštěnky. Udělali jsme pár fotek, a když už nám proud vody začal podrážet nohy, vrátili jsme se k autu, a pak mezi civilizaci. Následoval návrat na ubikaci, kde zjišťujeme, že jeden banánovník nevydržel nápor vody, a i s metrovým trsem banánů se skácel k zemi 🙁 . Fakt velká škoda. Skáčeme do bazénu, a pak na chvilku do pelechu. Vystihujeme, kdy je déšť nejmenší, a vyrážíme do nedalekého přístavu. Jenže tam nám obloha dala jen dvacet minut času, a zase zapnula pršení. Ale tentokrát pořádný. Jedeme tedy domů, kde plánujeme program na dalších pár dnů. A večer? Však už víte...
od Karel Řehák | 8. 5. 2026 | Dovolená 2026 - Tahiti
Celou noc běží klimačka, tak se spí jako na zámku. Ráno je trochu zataženo, ale horko je stejně. Po snídani, a chvilku odpočinku vyrážíme na Venušinu vyhlídku, vzdálenou asi dvacet kilometrů od domu. Je to taký ostroh, nebo jak se tomu říká, co vybíhá do moře. Prej se tam jezdí fotit východ i západ slunce. No, my fotíme palmy 🙂 . Mraky se už rozehnaly, začíná sauna. Jdeme se projít po okolí, a pak kotvíme u bufíčku na kávu. Po prohlídce se nejdříve snažíme směrovat auto do kopců, ale ne, a ne, se tam trefit. Pak jsme si vzpomněli, že ten hošan, co nám půjčoval auto říkal, že tu mají mizerný signál GPS. No nevadí. Vyrážíme k domovu s tím, že se cestou stavíme v Carrefouru pro zásoby. Když jsme zastavili na rozpáleném parkovišti, a otevřeli dveře od auta, dostali jsme od horka takovou pecku, že nás to vrazilo zpátky. Ne, vážně. Třicetčtyři ve stínu při stopadesáti procentní vlhkosti je fakt už moc. Přeběhli jsme do krámu, nakoupili a tradá domů. Doma zlehka obědváme, a vyhlašujeme poobědní pauzu. A samozřejmě testujeme místní bazén. Ve čtyři vyrážíme na odpolední výpravu. Stále chceme do hor. Navigace nás zase zavedla někam jinam než byla nastavená, tak jí vypínáme, a jedeme podle "citu". No, jenže po chvilce skončila zpevněná cesta, místo zděných domů plechové či dřevěné boudy, a bubáci. Spousty bubáků, volně pobíhajících psů a vraků aut. Ale stoupáme. Začalo lejt, a my další cestu vzdáváme. Otáčíme se, a pomalu sjíždíme do civilizace. Auto nasměruju bez GPS do hor a jedeme. Nejdříve na trojku, pak na dvojku, a ke konci na jedničku. Mít vzadu kufry, tak se převrátíme. Na jedné rovnější plošině auto odstavujeme a pokračujeme do kopce pěšky. V těch prudkých svazích jsou desítky nových domů. Z cedulí se dozvídáme, že se jedná o pokus vrátit obyvatele zase zpět do hor. A musíme uznat, že to tu mají fakt pěkný. A ten výhled!!! Když jsme jim to okoukli, vracíme se domů do údolí. Odkládáme auto, a jdeme se podívat na místní pláž. Jenže... Už je pomalu půl šesté, slunce zalezlo, a začíná se rychle stmívat. Tak se zdržíme jen chvilku a vracíme se domů. Cestou se ještě koukneme do restauračky, která je kousek o d nás, jestli mají pivky. A holčina říká, že nemá. Ale nevíme, jestli jen dneska, také tu mají svátek, a v marketu alkohol neprodávali, a nebo jestli ho nemají vůbec. Zítra to musíme prozkoumat. Jdeme tedy domů, a než se zakousneme do večeře, hupsneme do bazénu. A pak už každovečerní klasika...
