Povídání z lázní XVIII

Povídání z lázní XVIII

Dneska žádné procedury, takže hned po snídani vyrážím na výlet. Venku je hezkých čtyři a půl stupně, přímo ideální teplota na expedici. Nejdříve mířím do hornického muzea v obci Krásno. Hlavním atraktivním exponátem je těžní parní stroj z dolu Marie z roku 1897. Dále je zpřístupněna těžní věž a šachetní budova, strojovna, trafostanice a budova dílen dolu Vilém. V bývalé strojovně je umístěn elektrický těžní stroj firmy Siemens z roku 1942. V šachetní budově s těžní věží je v přízemí instalována expozice vertikální a horizontální důlní dopravy, signální zařízení.
Venku je instalována unikátní expozice povrchové důlní dopravy o rozchodu 900 mm, která byla až do svého zrušení v roce 2003 využívána k dopravě skrývky a hnědého uhlí v povrchových lomech sokolovského revíru. V sousedství šachetní budovy jsou vystaveny důlní vozíky, lopatové nakladače a dvě lokomotivy o rozchodu 600 a 450mm používané v hlubinných dolech. A ještě je tam také ukázková štola.

Skáču do auta a přesouvám se na Hrad Cheb, o kterém jsem našel nějaké informace: “Historie chebského hradu se začala psát již na počátku 12. století. Jeho dějiny jsou mimo jiné spojeny s mocným rodem Štaufů, z něhož vzešla řada římsko-německých králů a císařů. Byl to právě jeden z nich, slavný Friedrich Barbarossa, který nechal původní objekt v závěru 12. století přestavět na císařskou falc, jediného reprezentanta tohoto typu hradní architektury na našem území. Do dnešních dnů se dochovalo torzo kdysi honosného paláce, mocná obranná Černá věž a především unikátní dvojitá románsko-gotická kaple sv. Martina, Erharda a Uršuly.
Friedrich Barbarossa hrad opakovaně osobně navštívil, pořádal zde říšské sněmy a dokonce tu pobýval i krátce před odjezdem na třetí křížovou výpravu, při níž ho v prudkém toku řeky Salef potkala nečekaná smrt. Friedrich ovšem nebyl jedinou panující hlavou, kterou hostily útulné komnaty chebského hradu. Navštívil ho totiž také “Otec vlasti” Karel IV. či husitský král Jiří z Poděbrad. Hrad prožil i krušné a neklidné časy, řadu válek a dobývání. Rachotily kolem něj husitské vozy, za třicetileté války zbraněmi harašili žoldnéři ve švédských službách a ve 40. letech 18. století ho ohněm a mečem poplenili oddíly francouzského krále Ludvíka XV., který válčil s jedinou ženou na českém trůnu, nezdolnou Marií Terezií. Každý správný hrad má své strašidlo, nejinak je tomu na hradě chebském, kde již několik staletí trudně bloudí poslední věrní souputníci Albrechta z Valdštejna, kteří zde padli za oběť mordýřskému běsnění v podvečer 25. února 1634. Poslední vývojovou fází prošel hrad na přelomu 17. a 18. století, kdy byl z části přebudován do podoby barokní pevnostní citadely.” Byla tam pěkná kosa, a tak sedlám koně a frčím na hotel na oběd. Po obědě odpočinek a ve dvě formule 1. Po formulích vyrážím koupit testovací dávku likéru Dr. Adler. Venku ta vypadá, že bude konec světa.

A pak už klasika. Večeře, vinárna, hygiena, TV a Habáni.

A fotky jsou TADY.

Povídání z lázní XVII

Povídání z lázní XVII

Dneska jenom jedna procedura, bahno, a pak volno až do rána 🙂 . Po snídani si jdu do VIP klubu vyzvednout vstupenku na ochutnávku Karibských rumů. Jsem sice vinař, ale změna je život. Venku byla docela kosa, ale krásně jasno. Nasadil jsem tedy na foťák dlouhej objektiv a šel jsem se procházet po parku. A fotil jsem přírodu a zkoušel s foťákem různé hovadiny. Potom následoval oběd, trocha spánku a cesta do Lázní Kyselka. Vlastně do bývalých lázní! Cestou vyzvedávám Ivanu ve Varech. Do Kyselky se vracím přesně po čtyřiceti letech. A nebyl to úplně krásný návrat. Právě před čtyřiceti lety jsem tam byl na “zesílení”. Ono se to tenkrát hned neprojevilo, za to ve stáří to propuklo naplno!

Něco z netu: “Lázně Kyselka je komplex bývalých městských lázní v obci Kyselka u Karlových Varů. Lázeňské budovy leží na jih od vlastní obce, na pravém břehu Ohře a severozápadním úpatí vrchu Bučina. Právě v těchto lázních pramení slavná Mattoniho minerálka. Existence zdejších pramenů byla známa už před staletími, první písemná zmínka je z roku 1522. První lázeňské budovy tu byly postaveny v letech 1826–34 Wilhelmem von Neubergem, manželem majitelky panství. Sláva lázní a chutné vody postupně rostla.
Hlavní pramen si roku 1867 pronajal český podnikatel italsko-německého původu Heinrich K. Mattoni (1830–1910), který jej začal stáčet do skleněných lahví a vyvážet do celého světa. Za zisky z prodeje vody Mattoni nakonec od Heřmana Černína z Chudenic roku 1873 lázně i s okolními pozemky zakoupil a následně velkoryse přebudoval a rozšířil. Postupně tu do své smrti postavil novou kolonádu, která zastřešila slavný „Ottův pramen“, dále budovy sanatorií, vodoléčebný ústav, hotely, restaurace, promenády, lanovou dráhu, kapli sv. Anny (1884), své monumentální sídlo (“Zámeček”), vodní elektrárnu a budovy stáčírny. Nakonec do obce přivedl i železnici, aby lázeňský klid nerušily povozy, rozvážející minerálku. Celkově za jeho éry lázně velmi rozkvetly a po jeho smrti už nikdy takové prosperity nedosáhly. Mattoniho potomci nicméně drželi tento majetek až do konce 2. světové války.

Jak “Lázně” vypadají nyní uvidíte na fotkách 🙁 . Pak jsme se přesunuli do Karlových Varů, kde to ale mělo rychlý spád. Kolem Vřídla (Vřídlo je oficiální název pro největší pramen termální vody v Karlových Varech, který je s teplotou 72 °C zároveň nejteplejším termálním pramenem Čech) a hotelu PUP na Dianu, kde si místo kafe dávám klobásu, a pak zase fofrem zpět pro auto a na nádraží.

Po večeři běžím na již zmíněnou degustaci Karibských rumů. A když jsme dorumovali, tak ještě šup do vinárny.

Fotky z parku i z Kyselky a Varů jsou TADY.

Povídání z lázní XVI

Povídání z lázní XVI

Dneska ráno v klídku procedury a rozlučka s fyzioterapeutkou, která odjíždí na dovolenou. Na další týden dostanu prý jinou, mladou 🙂 . Pak už následoval oběd, opravdu pidi odpočinek a vyrážím na výlet. Dneska na zámek Kynžvart a do Mariánských Lázní.

Po příjezdu k zámku Kynžvart začalo lejt jako prase, tak sedím v autě a čekám. Asi po čtvrt hoďce se to přehnalo a vyrážím do terénu. Do zámku nejdu, průvodce, jen ho obcházím parkem kolem do kola. Pak se jdu podívat k bývalému zámeckému pivovaru a na golfové hřiště. A následuje přesun do Majoránek 🙂 . Po příjezdu na centrální parkoviště mačkám čudlík a na displeji se ukáže hláška “Chyba lístku” a přístroj ošklivě zavrčí. Mačkám čůdl znovu a znovu to samé. A ještě jednou a ještě jednou. Z kukaně vyletí dědek s nůžkama a žene se ke mě! Tak ne, naštěstí se hnal k tomu automatu a jal se ho opravovat. Musel jsem si ho vyfotit 🙂 . Protože zítra začíná v Mariánkách lázeňská sezóna, probíhala už dnes generálka. Generálkovali jak stánkaři a umělci, tak i návštěvníci. Všech tam bylo hodně! Tak se tam tak procházím, ochutnávám co se dá a vyhejbám se lidem. Konstatuji, že už to nejsou lázně, ale velké město. Vybral jsem si ty Frantovy dobře!!!

Taky jsem trochu fotil a fotky jsou TADY.

Trochu jsem poladil fotogalerii i foťák, a u fotek, které mají v popisku dole takovou slzu, se dá po kliknutí právě na tu slzu, zobrazit mapa s umístěním, kde byla fotka vyfocena.

Povídání z lázní XV

Povídání z lázní XV

Vstávám jak přeraženej. Ovšem, co tomu předcházelo… Spím si, když tu najednou, jako by mi někdo bodnul vidle do levého oka. Vylezu teda z pelechu, koukám do zrcadla a hrůza. Ne Michal, ale oko červený jak prase. Říkám si, svině řasa. Tak si to oko šmudlám a přemlouvám ho a furt nic. Tak si jdu lehnout s tím, že to přejde. A ho… Nepřešlo. Lehce po třetí klepu sestrám na dveře, že bych potřeboval zachránit. Jasně, není problém a jala se mi ohrnovat víčko. Tak to jsem málem hodil šavli jako Miloš na klenoty. Na oči mi prostě nikdo nesmí sáhnout. Přišla tedy doktorka, koukla na to, a se slovy to bude dobrý, se mi chtěla začít rejpat v oku. I svou chromou levou rukou jsem jí hravě zarazil. Tak mi tam něco nakapala, a prej přijďte ráno. To už se osádka vyměnila a byl tam pan dochtor. Tak jsem mu to vylíčil, zakoulel očima a řekl něco sestře. Ta mi do oka něco nakapala a vykopla mě z ordinace a ať prej čekám. Oko po pěti minutách jako by ke mě nepatřilo. Je fakt, že jsem pak necítil, co mi tam dělal, každopádně mi z něj vytáhl blonďatej vlas, pět, šest, sedm centimetrů dlouhej 🙂 . Jedinej, kdo má z naší rodiny blonďatý vlasy, je pokojská. Takže je to jasný , plánuju vraždu. Dneska nepřišla, nevadí. Zejtra je taky den…

Takže dopoledne mezi procedurama chrápu, po obědě taky. To mi volala nějaká paní z Ústeckýho kraje, že mi posílá smlouvu na dotaci. Ale jak jsem byl rozchrápanej, vůbec nevím na jakou a kolik peněz. No nic, vylézám z pelechu a vyrážím ven. Jdu jenom po městě, zkusím muzeum. Hodně slabé. Na to, že tu žijou jen z lázní, tak se tomu moc nevěnují. Ale mají tam originální sochu prvního Františka.

A co teď? Prohlídka muzea mi zabrala dvacet minut a do večeře daleko. Udělám tedy okružní chůzi kolem města. Dostal jsem se až k dolu, kde se těží rašelina. Koukám, nikde nikdo, ale areál je oplocen a z jedný strany řeka. V jednom místě jsou však vrata, která by se dala, kdyby se trochu chtělo… Jdu do toho. Zjišťuji, že rameno je docela v pohodě a docela snadno překonávám překážku. Jupí, jsem tam. Jdu po kolejích až k místu, kde je korečkové rypadlo, které nakládá rašelinu. Když tu najednou: “Stůj!”. No on to nebyl takový ten silný hlas. Tak opáčím, vždyť stojím a otáčím se do míst, odkud byl slyšet hlas. Tam dva chlapíci v uniformách, a prej co tu dělám, proč tam sem, co mám v tý brašně. No, byla to nějaká ochranka, která se bála, že jim odnesu bagr. Tak jim vysvětluju mojí příslušnost k šachtám jakéhokoliv druhu. No, nakonec chápou a provádějí mě po dole. Akorát jim nebylo furt jasný, jak jsem se tam dostal 🙂 . Ven z dolu vycházím normálně bránou…

Tak honem domů, začíná pršet. A večer mám divadlo. To bylo o dvě sta procent lepší než to minulé, ale stejně odcházím po prvním poločase. Venku leje, tak se přesouvám do kryté předzahrádky poblíž. Už bych šel dávno domů, ale furt leje, tak tam musím zůstat 🙂 .

Jo, večer jsem měl jít ještě na kontrolu s tím okem, ale zapomněl jsem na to,,,

A fotky z dnešního dobrodružného dne jsou TADY.

Povídání z lázní XIV

Povídání z lázní XIV

Dnešní den jsem pojal po včerejším dnu, který jsem trávil za volantem, jako odpočinkový. Nejdříve 160 km do Kněževsi za AN225, pak 70 km do Pato a nakonec 130 km zpátky do Frantovejch. Takže jsem se dneska mezi procedurami povaloval na faulenci a po obědě jsem to taky zalomil. A když jsem se dostatečně vyhajal, vyrazil jsem jen na takovou hodně oddychovou procházku po městě a jeho hodně blízkém okolí. Cestou na mini hrad Salingburg jsem objevil zapomenutý pramen Šárka, který nějak vypadl z mapek a průvodce. U hradu stále funguje i mini zoo. Poblíž hradu jsme kdysi bydleli v jedné vile. Míjím hotel Pyramida a pokračuji dál do centra. Občas něco cvaknu, ale jen velmi střídmě. Ve městě si po delší době kupuji dvojitou oplatku a pokračuji na hotel. Tam zjišťuji, že mi docházejí Habáni, takže musím skočit do auta a jet do sámošky pro zásoby.

Pak už cesta do hotelu a na lavičku ochutnat, co jsem to koupil… K večeři si dávám čočku upravenou už nevím na jaký způsob, ale byla luxusní.

Teď to tady dopíšu, skočím chvilku do bazénu, a pak sebou fláknu do peří.

A fotky z dnešní krátké vycházky jsou TADY.

Povídání z lázní XIII

Povídání z lázní XIII

Dneska zvládám všechny procedury (čtyři) za hodinu a půl! Trochu jsem poškemral u sestřiček, a ty, které jsem měl kolem poledního, jsem zmáknul brzo ráno. A důvod? No přeci přílet největšího nákladního letadla na světě. Přiletěl totiž Antonov Design Bureau AN225. A pár informací o tomhle kousku: “Antonov 225 Mrija (Мрия nebo Мрія, ukrajinsky sen; V kódu NATO „Cossack“ – «Kozák») byl sovětský strategický transportní letoun s maximální vzletovou hmotností 640 tun. Mrija je nejdelším a zároveň nejtěžším letounem, jaký kdy byl zkonstruován. Je poháněn šesti dvouproudovými motory a má také největší rozpětí křídel ze všech letounů v aktivní službě.
Byl navržen pro přepravu sovětského raketoplánu Buran a částí nosné rakety Eněrgija nebo Proton. Po zrušení vývoje raketoplánu byl odstaven, avšak po pěti letech znovu nasazen do obchodního provozu. Vyroben byl pouze jeden letoun, druhý nebyl dokončen.

Letadlo přistálo v 11:11 a trochu jinam, než všichni čekali. Ale nevadí. Po přistání jsem trochu pošmejdil kolem letiště, a pak jsem se šel najíst do Šestky. To co mě čekalo pak, byl běs a hrůza. Trasa do Pato byla opravdu chuťovka. Cestou snad dvoje nebo troje semafory, no prostě hrůza. Dixina řádila jako pominutá. Koťata rostou a jak jsem tak koukal, a jak říkal Bobeš, ta “oranžová kočka” bude mít taky koťata. Kdyby někdo nevěděl, jak vypadá oranžová kočka, tak je to klasická mourovatá domácí číča. Cesta zpět na hotel, byla o proti cestě do Pato jako let do ráje.

Akorát stíhám večeři, nalévám si dvojku (zatím) Habánů a jdu se chvilku vyvalit na lavičku, dokud je venku ještě světlo.

Fotky z dneška budou v noci TADY.