Opět v Praze – kolaudace

Opět v Praze – kolaudace

A opět jedeme do Prahy. Nejdříve na procházku po Pražských pasáží, a potom na kolaudaci Kubovo a Michalovo bytu, a na závěr výletu vycházka do třetího tisíciletí… Tak popořadě. Jelikož kolaudace byla až večer a chtěli jsme se trochu cournout po Praze, zajistili jsme si komentovanou prohlídku po Pražských pasážích u společnosti „Praha Neznámá„. Prolezli jsme asi všechny pasáže v okolí Václavského náměstí se skvělou průvodkyní Kateřinou Rackovou, jejíž obrazovou upoutávku na putování můžete vidět níže. Po skončení prohlídky se jedeme ubytovat do Penzionu Emma, který pro tuto noc vybrala Ivana. Penzion má výhodnou polohu a poblíž staví tramvaje i autobusy. Chvilku dáváme čtecí pauzu a pak jdeme na tramvaj. Tou jedeme pár stanic, přestupujeme na metro a po pár stanicích opět hup na bambaj. Vypadá to složitě, ale u kluků jsme byli za 23 minut. Takže paráda! V bytě je už vše připravené na pařbu. Přicházejí Michalovi rodiče a vrháme se na flašky. Trošku mě překvapilo, že celá rodina Křepínských se vrhla na mléko. No, nemůže chlastat celá rodina 🙂 . Během večera přijíždí velice kvalitní a dobré sushi. Kolem desáté se pomalu loučíme a od Kuby dostáváme nabídku, jestli se chceme podívat v pondělí ráno do jeho nové kanceláře. Říkáme ano a jedeme do penzionu. Protože už jezdí noční linky, přestupujeme jen jednou a opět jedeme jen dvacet minut!!! Dám si trošinku červeného a jdeme spát. Ráno nás probudí zasněžené okno. Ale je to jen poprašek. Skáčeme do auta a jedeme za Kubou do práce. Vstupujeme do budovy a čumíme. Pořád čumíme, a ještě teď čumíme. Budova je velice luxusně a nadčasově zařízena. Jen tak mimochodem, to co jsem tipoval na dobře zařízený bar, je kuchyňka pro zaměstnance. No, třeba kafe si objednáte pomocí aplikace v mobilu než do kuchyňky odejdete z kanceláře. A po příchodu do kuchyně vás už vítá vůně čerstvé kávy. Nemá cenu to popisovat, lepší je se kouknout na fotky, které najdete ZDE. Po prohlídce jedeme do práce. Já na svoje rozervaný křeslo na radnici, Ivana na katastr. No, a to kafe mi bude dělat dál Romana…

Za Dvořákem do Prahy II

Za Dvořákem do Prahy II

Po druhé jsme se za Josefem Dvořákem rozjeli do Prahy na představení Čochtan vypravuje, které se hrálo opět v divadle Gong. Tentokrát jsme žádný jiný program neměli, takže výlet byl jen na otočku. Čochtan je divadelní postava z české verze původně amerického muzikálu Divotvorný hrnec, z původního irského skřítka jménem Og se v jeho české verzi stal jihočeský vodník Čochtan. Tuto postavu v 50. letech velice zpopularizoval spoluautor české úpravy tohoto muzikálu Jan Werich, který zde tuto postavu v Divadle ABC také sám hrál. Z jeho české úpravy muzikálu pak pochází jeden z jeho vůbec nejznámějších divadelních dialogů s názvem Čochtan vypravuje, jedná se o dialog vodníka Čochtana s dívenkou Káčou. Tento dialog byl několikrát vydán na gramofonových deskách, později byl vydán i na CD a poslechnout si ho můžete níže…

Za Dvořákem do Prahy I

Za Dvořákem do Prahy I

Dostal jsem k narozeninám lístky do divadla na Pepíka Dvořáka. A hned na dvě představení. První se jmenovalo s Pydlou v zádech a druhé Čochtan vypravuje. Obojí se hrálo v divadle Gong v Praze. Hra „S Pydlou v zádech“ měla premiéru v Divadle Semafor 4.6.1981, a prý se odehrálo přes 500 repríz. Ovšem divadlo se hrálo v neděli a my už byli v Praze v sobotu. A ne náhodou. V sobotu jsme byli domluveni s rodiči Michala, že prozkoumáme starou čistírnu odpadních vod, která se nachází ve čtvrti Bubeneč. Prohlídka byla hodně zajímavá, průvodce zhulenej jak kráva! Ale dobrý… Pak jsme se přemístili na výstavu fotografa Jiřího Píšy, která je umístěna na půdě Malostranské besedy. Výstava jako vždy luxusní. Prostě kdo umí, ten umí! Tady jsme se rozloučili, a jeli jsme se ubytovat do hotelu na letiště. Bydlení nám opět zajišťoval Kuba, takže jsme opět spaly na Ruzyni v hotelu Marriott. Takže opět zážitek a navíc výhled na dráhu. Dali jsme chvilku pauzičku, a pak už vyrážíme na Nový Svět, udělat pár nočních fotek. Když dorazíme na místo, zjišťujeme, že nás přepadl hlad. Kousek od místa, kde jsme zaparkovali, jsme objevili útulnou hospůdku U Ševce Matouše, kde si dáváme polévku, konfitovaného kačera s variací knedlíků, a štrůdlíček! No, a pak běžte fotit 🙂 . Ale focení dopadlo na výbornou, skáčeme do auta a jedeme na hotel. Jsme docela unavený, takže lahvinka červeného a spát.

V neděli se Ivana rozhodla, že trochu provětrá bankovní kartu. Ivana šla tedy na autobus do OC Šestka, a já jsem se vypravil na Ruzyň za plot fotit éra. Na to, že měla být mlha a mráz, bylo parádně a celé tři hodiny, co jsem fotil, jsem byl v tričku. Pak následoval sraz na střeše Šestky, přeložení nákupu z vozejků do auta a odjezd do Prahy do divadla. Tam do sebe naházíme chlebíčky a jdeme si kulturně užívat.

No, jak zhodnotit divadlo. Jedním slovem PECKA! Divadlo bylo od čtyřech do šesti, herci odešli a na jevišti zůstal jen Dvořák, který plynule přešel do téměř hodinového vyprávění různých příhod a zážitků. Pak už zbývala jen cesta domů, za zvířátky.

A fotky z výletu jsou TADY!

Výlet na Helenčiny vodopády

Výlet na Helenčiny vodopády

Na doporučení naší kamarádky (pravda, doporučovala nám to již loni), jsme se vypravili na krátký výlet po okolí. Vůbec jsme netušili, že poblíž může být ještě takto zachovalá příroda. Dokonce při nás stálo i počasí, a od rána svítilo slunce, jako by to bylo zadarmo! Jak je z nadpisu patrné, vypravili jsme se na vodopády. Helenčiny. Vodopády jsou zhruba 40 m od cyklostezky mezi Svahovou a Sluneční cestou na červené turistické značce. Před dřevěným mostkem (od Svahové) vede k vodopádům lehce vyšlapaná cestička. Dno údolí tu v jednom místě tvoří skalní práh, přes který potok přepadá. Vznikl tady tak čtyřmetrový vodopád, pod nímž jsou ještě další dva nízké stupně. Na starých německých mapách jsou označovány jako Aubachfall bei Neuhaus (vodopád Nivského potoka u Svahové), nověji se uvádí název Helenčiny vodopády.

A fotky z výletu jsou TADY.

V elektrárně na rozhledně

V elektrárně na rozhledně

Možná, že to na první dojem nedává smysl, ale skutečně je to tak. Opravdu jsme byli v elektrárně v Ledvicích, a opravdu tam mají rozhlednu. Prosklená rozhledna se nachází na jedné ze dvou betonových věží elektrárny. Ty mají podpůrnou funkci pro 140 metrů vysokou kotelnu. Kolem celé rozhledny je postaven roštový „chodník“, takže se dá rozhledna obejít kolem dokola. A když se trefí na dobrou průvodkyni, třeba jako my, dá se dozvědět spousty zajímavých informací, aniž by to musela číst z papíru. Na tu další průvodkyni jsme pak narazili dole v kinosále. Ta musela i větu „vítám vás v kinosále našeho infocentra“ číst z papíru 😡 . Takže postupně. Autem dorážíme na parkoviště před elektrárnou, dostáváme krátké školení, helmu, azbestové rukavice a malý dýchací přístroj, kdyby bylo nejhůř. Ještě mělo být kino, ale protože výprava před námi měla ještě volná místa, dali jsme kino až po rozhledně. S průvodkyní jdeme k věži, ve které je ukrytý kotel a na jehož vršku je rozhledna. Průvodkyně se ještě jednou ptá, jestli si to nechce někdo rozmyslet. Dva odcházejí. Vstupujeme tedy do kotelny a podle kotle stoupáme téměř po tmě po otevřeném schodišti vzhůru. Asi od dvaceti metrů začíná i přes azbestové rukavice pálit zábradlí. Na chvilku se uchylujeme do chladící místnosti o rozměrech cca dva krát dva metry, kam se nás vešlo patnáct, a kde se můžeme napít a setřít z obličeje rozpálený popel, který je téměř všude. Pokračujeme dál. Nikdo nemluví, ale za to každý funí. Zhruba ve sto metrech je další odpočívárna, tentokrát již bez vody. Zbývá nám čtyřicet metrů. Všichni jsme na pokraji sil, jen průvodkyně je v pohodě, protože má celoobličejovou masku a na sobě chlazený overal. Konečně vidíme nad hlavami světýlko, osvětlující cedulku s nápisem EXIT. Konečně!!! První bere za kliku, a zavřeno………………
Tak takhle by nějak vypadala reportáž na TV Nova. Ve skutečnosti to proběhlo asi takhle: průvodkyně nás odvedla k věži, tam jsme nastoupili do výtahu a vyjeli jsme do 28. patra. Pak následovalo pár schodů a byli jsme na rozhledně. Super výhled, super výklad. A pak již cesta dolů do 3D kina, kde nám promítali film o vzniku uhlí. I když byl zaměřen spíše pro děti, byl hezky udělaný.

A fotky jsou TADY.

Dole v dole

Dole v dole

Dnešní den nás čekala dobrodružná výprava do podzemí na Božím Daru. Na cestu se vydáváme dříve, a jedeme se ještě podívat na rozhlednu Klínovec. Celý areál, mimo rozhledny, je v dost strašném stavu. No ale, výhled je odtud pěkný, a v nedalekém hotelu zase dobře vaří 🙂 . Přesouváme se pár kilometrů k tzv. obslužnému domečku na Zlatém kopci, kde nás průvodce vybaví pláštěnkami, gumáky a i rukavice dostaneme. A samozřejmostí je helma se světlem. A před námi je štola Johannes, která byla zpřístupněna veřejnosti v roce 2013.
Zlatý Kopec se nachází nedaleko známého horského střediska, nejvýše položeného města ve střední Evropě, Božího Daru. Již od dvacátých let 16. století se zde dobývaly rudy cínu, železa, mědi a později i zinku. Celé návrší Kaff s nesčetným množstvím povrchových dobývek, odvalů, zabořených šachet a štol si zachovalo autentický charakter historické montánní krajiny. I proto bylo toto území prohlášeno, v rámci krajinné památkové zóny, za chráněnou kulturní památku České republiky a tvoří významnou součást společné česko-německé nominace „Hornické kulturní krajiny Erzgebirge / Krušnohoří“ k zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO.
Největším dolem revíru Zlatý Kopec – Kaff byl důl Johannes, který byl v provozu bez výraznějších přestávek od 16. století do 70. let 19. století. Ještě ve 20. letech a znovu v 50. – 60. letech 20. století zde byl prováděn hornický průzkum. Jde o mimořádně zachovalý komplex historických důlních děl, ve kterém staří horníci vyrazili podzemní komory obrovských rozměrů, jaké lze i jinde ve světě vidět jen málokde. V tomto směru je důl Johannes naprosto výjimečný. I tyto unikátní komory, z nichž největší má půdorysné rozměry 60 x 20 m, při výšce 10 až 12 m, si nyní může prohlédnout každý, kdo se vydá do podzemí dolu Johannes, jejž město Boží Dar za pomoci dotace z programu Cíl 3 Evropské unie zpřístupnilo pro veřejnost.
A protože máme speciální trasu, čeká nás, a skutečně čekalo, velké dobrodružství. Voda, zima, bláto, žebříky, plazivky. Voda měla tři stupně, teplota ve štole pak dosahovala sedmi stupňů. A bláto snad všude. A ty žebříky: slizký, studený, nakřivo… Šlo nás devět a myslím si, že jsme si to náležitě užili 🙂  🙂  🙂 . Na závěr prohlídky nás čekalo 45 metrů po žebříkách šachtou za sluncem. A byl to fakt nářez, a při výlezu jsem pochopil, proč průvodce říkal, že to není pro prostorově výraznější návštěvníky.

A fotky jsou TADY.