Zámek Stekník

Zámek Stekník

A je tady sobota, a my vyrážíme na zámek Stekník, který leží kousek od Postoloprt. Zámek, obklopený italskou terasovitou zahradou, patří k nejvýznamnějším rokokovým stavbám v Čechách. Vytváří jedinečnou a monumentální kompozici v krajině spojené s tradicí pěstování žateckého chmele, která je od roku 2023 pod ochranou UNESCO. Památka prochází postupnou obnovou od roku 1997. Veřejnosti jsou zpřístupněny zrestaurované prostory návštěvnického okruhu prezentujícího zámek za posledního soukromého majitele. My přijíždíme v půl jedenácté, kupujeme lístky a recepční nás ještě přifaří k prohlídce, která začala právě v půl. Provází nás taková mlaďounká slečna, která nám připadala ze začátku taková vtipná, když jí třeba z věty vypadlo nějaké slůvko, a věta pak nedávala smysl. Postupem času se ale ukázalo, že byla trošku postižená. Pak tedy ovšem velký palec nahoru, protože více než hodinovou prohlídku zvládla i s těmi přebrepty (vláda – nadvláda, interiér – ateliér, konfederace – konference) ne úplně na výbornou, ale na chvalitebnou určitě. Pak jsme si dali kávičku a nanůček, a pokračovali jsme v prohlídkách dál. Protože, když už jsme tam byli, tak kromě vstupenek na zámek jsme si koupili vstupenky do sklepení, na výstavu česání chmele, kde jsme zavzpomínali na naše mládí. A pak ještě vstupenky do zámeckých zahrad, kde mají obrovské keře růží. Po prohlídce zahrady jsme si v autě vyzvedli hůlky, a vydali se na pochod kolem zámku. Slunce už pěkně pálilo, když jsme vešli do totálně zarostlého a mokrého lesa. Museli jsme se prodírat šípkama, malinama, kopřivama, do toho po nás lezla různá zvířata, ale dali jsme to. Cestou jsme potkali několik česaček i ubytoven pro brigádníky. Po příchodu do auta jsme vycucli hodně teplou colu, která nás zachránila před leknutím žízní. Sedáme do auta a jedeme do blízké vesnice na oběd. Zjišťujeme, že hospoda je zrušená, díky mapy.cz za dobrý typ, a pokračujeme do Postoloprt. Bohužel ani tam se nenajíme. Ve dvou hospodách nevaří, a ve třetí je svatba 😊. Jedeme tedy do Mostu k Vietnamcům. A pak ještě do pečovateláku a domů. Konstatujeme, že výprava se povedla na výbornou!

Aby bylo jasno

Aby bylo jasno

Říkala Ivana: pojedeme v neděli na “Aby bylo jasno”. Říkal jsem si jupí, občas na ten pořad od Jany Bobošíkové koukám, ale nevěděl jsem, že jsou u natáčení lidi. No ale, všechno špatně. Co špatně, úplně jinak. To “Aby bylo jasno” bylo správně, ale nebyl to pořad Jany Bobošíkové, nýbrž představení v divadle Palace na Václaváku. Takže opět Praha. A protože už moje milovaná manželka a manažerka rodinného života dobře ví, že když jedeme do Prahy, tak nechci jet na “otočku”, vyrážíme již v sobotu před obědem. Ten si dáváme až v čp. 184 na Staré silnici v Kněževsi. Ano, je to naše přechodné bydliště penzion V Maštali. Šéf nás vítá mezi dveřmi, dáváme oběd a jdeme sebou plácnout do “našeho” pokoje číslo 14. Pak se s Ivanou musíme rozloučit. Ona jede provětrat karty do POPu, a já pokračuju na letiště Václava Ruzyně Havla. Jdu fotit na plochu, a samozřejmě při průchodu rámem troubím jako jelen v říji. Ne, že bych měl sebou něco zakázaného, ale byl jsem náhodou vybrán na test na výbušniny. No, a nic… Focení ok, počasí také. U Maštale se potkáváme kolem půl šesté, a jdeme před večeří ještě na procházku. Pak chvilka odpočinku na pokoji a v půl osmé kráčíme na véču. A na pivo. Furt jim říkám, nejsem pivař, ale ta plzeň co tam točí je prostě luxusní. Zvlášť když nám jí točí “Kuba”, ambasador pivovaru Plzeň a vítěz několika soutěží v péči o pivo. Původně jsme si chtěli dát po véče ještě panáka, ale zjistili jsme, že už se do nás nic nevejde. Takže pokoj, a pád do postele. Dal jsem si sluchátka, ale asi po pěti minutách je sundávám a usínám jako poleno! Přestože ráno před probuzením odjeli hosté z osmi pokojů, neslyšeli jsme ani živáčka. Dáváme snídani, pak pokecáme se šéfem a míříme na Václavák. Ivana tam totiž našla garáže, které jsou ani ne pět minut od divadla Palace. To mě velice překvapilo po všech stránkách. Z titulního obrázku je zřejmé, kdo hrál. A musím uznat, že takhle jsem se nezasmál už hodně dlouho. Po skončení jdeme na malý obídek, pro auto, a směřujeme na Zličín ke klukům. Ti mají zrovna návštěvu od sousedů. Ale je příjemná, a chce si hrát. Po kávě vyrážíme do pečovateláku za babičkou, pak na hřbitov podívat se na nový pomník (Ivana, já už ho viděl), a pak k Bobešákovi a dvoum hafanům. Potom už následuje cesta domů, kočky už čekají s příborem. Vybalíme, já jdou grilovat, manažerka zalévat. Pak večeře, po večeři já dopisuju deník, Ivana se seberealizuje. A mám to, je za pět minut třičtvrtě na deset.

Dvakrát do Prahy

Dvakrát do Prahy

Tento týden se opravdu vyvedl. V pondělí (3. 6.) vyrážíme na Žofín na koncert s názvem Králové muzikálu. Ivana radostí skákala, že sedíme opět v první řadě přímo proti mikrofonům. Ona totiž strašně zbožňuje, když Marian oznamuje publiku, že jsme dorazili na koncert 🙂 . Ale tentokrát jí šetřil, a s Michaelou Gemrotovou předvedli úplně luxusní koncert. Nezapomněli snad na žádný muzikál! Jako host vystoupil Václav NOID Bárta, ale ten mi tam nějak moc nesedl. Každopádně koncert to byl perfektní a hodně dobře nazvučený. Jo, měli jsme VIPko, takže po koncertu následovalo setkání s hvězdami a raut. Na setkání s hvězdami VIPko fakt nepotřebujeme, ale chtěl jsem vyzkoušet ten VIP raut. No, “jídlo” se servírovalo v zátkách od piva, a když jsem obsluhu požádal, ať nám ten podnos nechá na stole, tak odvětil, že musí zbýt na všechny. No, každopádně s příchodem s novou várkou jídla nejdříve zakotvil u nás, a pak teprve pokračoval na sál 🙂 . Pak dorazil Maroš s Petrou, která byla celá vytočená, protože Marošovo táta měl problém s páteří, a Maroš se lehce zasekl, takže ho musela odvážet domů ona. Zajímavé na tom bylo, že do auta lezla po žebříku 🙂 . Po opuštění Žofína jsme šli prochajdou na metro, a pak Boltem do našeho přechodného bydliště v Kněževsi. No, a ráno rychlá snídaně, a k soustruhu. Ivana na katastr, a já tentokrát jako hodnotitel Vesnice roku do Rané…
A protože se nám v Praze hodně líbí, vyrážíme tam i v pátek (7. 6.) po šichtě znovu do Hlavního města. Tentokrát do divadla Broadway na muzikál Trója. Sic tam nehrál mistr, protože mám oči z kašparovy krávy. Ale i tak to bylo super, neb Tomáš Trapl je záruka kvality. Po skončení tentokrát nemíříme do Maštale, ale rovnou do Pato, protože Ivana jde v sobotu trénovat na slet čarodějnic. Ne, tak prej ne! Prej je to slet sokolů. Cesta domů ok. Původně jsem myslel, že skočím ještě do nálevny, ale lenost mě přemohla.

Vaňovský vodopád

Vaňovský vodopád

Jednou nám dala známá takovej slušnej tip na výlet. Jenže, několik týdnů bylo hnusně, a tak to vyšlo až dnes. Náš cíl se jmenoval Vaňovský vodopád. Nechtělo se nám hned ze začátku šlapat do kopce, a tak jsme na šli od lesa. Vlastně od Podlešína, kde jsme nechali auto, vytáhli hole, a vydali se po mírně se svažující cestě podél potoka směrem k vodopádu. Už po pár desítkách metrů zjišťujeme, že jsme s výpravou měli ještě několik dní posečkat. Půda byla po těch deštích pěkně rozmáčená, a tak jsme po cestě spíše bruslili, než šli. Nejdříve směřujeme k Čertovu vodopádu. K němu bravurně sjíždíme v botaskách cesta necesta. Vodopád byl pěkný, ale nedalo se k němu dostat blíž. Od vodopádu jsme pokračovali k bývalému Čertovu mlýnu. Jo, ten jsme našli, respektive jeho zříceninu. Ale bylo nám divné, jak jsem dopravovali materiál ke mletí. Zbytky mlýna totiž ležely v hlubokém údolí… Po krátkém odpočinku pokračujeme nad Vaňov, kde se napojujeme na zelenou značku, a po vrstevnici jdeme směrem k vodopádu. Cestou musíme překonávat asi pět stromů, které se válení přes cestu. Ale nakonec dorážíme k vodopádu. Je dvanáct metrů vysoký, ale na to, že tři neděle pršelo, moc vody nemá. Alo jo, hezký… Dáváme asi čtvrt hoďky pauzu, a pak vyrážíme zpět. Cesta zpět už není taková dobrodružná, ale o to víc byla do kopce. Výpravu hodnotíme jako velmi úspěšnou…

Konec roku

Konec roku

Je konec rocku, a jak tak na to koukám, poslední zápis jsem udělal po návratu z dětského víkendu v Přívlacích. Ne, že by se za toho čtvrt roku nic neudálo, ale nějak nebyla na psaní blogu nálada.
Na dovolené se nám zalíbilo chození s hůlkami, a tak jsme je zakoupili i Ivaně, do té doby je měla půjčené od panímámy, a začali jsme pravidelně o sobotách vyrážet na procházky, většinou v nedalekém okolí.
No, ale ani kulturu jsme nezanedbávali: začátkem října jsme vyrazili na Marošovo padesátiny do O2 Universum arény. Byli jsme domluvený, že mu tam někde necháme dárek. Ten dárek byla dvoulitrová láhev medu na hlasivky od nejlepších medařů. No, jenže když jsme dorazili ke vstupu, platila tam stejná pravidla, jako při vstupu do letadla. A jelikož med klasifikovali jako tekutinu, poslali nás s tím do háje. Neštěstí tam fungovala něco jako úschovna, takže jsme si meda vyzvedli po koncertě, který byl hodně parádní. No nic, s Marianem jsme se domluvili, že mu ho předáme na dvoustém koncertě 4 Tenorů, který byl v kasinu v Mariánských lázních v polovině října. My jsme tam měli zapůjčený byt v rekonstruovaném domě naproti kolonádě. Rovněž byt prošel velmi rozsáhlou rekonstrukcí. První den sice trochu pršelo, ale v sobotu a v neděli bylo počasí na jedničku. Uvaděči na koncertě byli normální, a s medem nás pustili do sálu. Pak stačil jeden telefon a Maroš vyběhl ještě v civilu ven, kde jsme mu konečně předali láhev s medem, za což se nám při vystoupení odměnil 😊. Koncert jako vždy luxusární!
Na můj svátek jsme se vydali opět do Prahy, do divadla Hybernia na muzikál Mefisto. Měl v něm původně hrát Pepa Kabát, ale bohužel. Ale i tak to bylo pěkný! Spíme samozřejmě v našem přechodném bydlišti. Druhý den se vracíme z Kněževsi opět do Prahy, kde máme domluvenou procházku po Domovních znamení. Mňo, a taky dobrý.
A pozor, za čtrnáct dní jedeme opět do Prahy, tentokrát do hotelu a restaurace Imperial. Byl to zpět koupený dárek, který jsme pořídili Bobešům, ale ti se nedokázali shodnout na termínu. Auto jsme nechali na parkovišti na Zličíně za 150 kaček na dva dny, a do města jsme jeli krtkem za třicet korun. Za pětadvacet minut jsme byli před hotelem Imperial. Celým jménem tedy Art Deco Imperial. Následovala pauzička, vana, a pak odchod na večeři. Úžasné prostředí, úžasná obsluha, úžasné jídlo! I víno. V noci bylo na pokoj dost slyšet projíždějící tramvaje, ale jinak dobrý. Po snídani jedeme na Zličín pro automobil, a jedeme do OC Šestka. Ivana provětrat kartu, já jen tak na čumendu.
Poslední akce, kterou jsme zmákli v tomto roce, byl koncert 4 Tenorů v Lucerně. Auto opět čekalo na Zličíně. Mě osobně trochu zklamal sál, ve kterém se koncert odehrával. Přišel mi takový „ošoupaný“. Koncert byl samozřejmě perfektní, tak jako vždycky. Cesta do Kněževsi byla strašně rychlá, takže jdeme ještě na piváka a limču.
No, a jsou tu Vánoce, které proběhli sice v klidu, ovšem mamča už to moc nedávala. Přeci jenom jsme jí vytrhli ze zaběhnutého koloritu v pečovateláku.
Tak tedy, hodně štěstí v novem roce!

Víkend v Prahé

Víkend v Prahé

Je pátek, a my vyrážíme do naší oblíbené destinace. Vyzvedávám Ivanu přímo soustruhu, a vyrážíme směr Praha. Po patnácti kilometrech jízdy na Prahu, jsme se ocitli o pět kilometrů dál od Prahy. No, ale na konec všechno dobře dopadlo, stejně jsme se chtěli do těch vesnic kolem Loun někdy podívat 🙂 , a my uháníme ku Praze. Kousek před letištěm odbočujeme na Kněževes, a během chvilky parkujeme u Maštale. Nejdříve si jdeme dát kafoně. Spolu s kávou přináší obsluha i klíče od pokoje, kam se pak jdeme ubytovat. Ivana hned začala wellness, já si přečetl novinky v mobilu, a s foťákem na zádech jsem vyrazil ku dráze. Večer se scházíme v hospodě. Večeře jako vždy na na jedničku, a my jdeme sebou fláknout na pokoj. A zase ten wellness 🙂 .

V sobotu po snídani vyrážíme po snídani do centra. Odpoledne máme vycházku s Prahou neznámou, dopoledne si zábavu zajišťujeme sami. Parkujeme u Rudolfína, a jdeme si prohlídnout Židovské ghetto, které je poblíž. Jenže… Je sobota, a židi mají šábes. Kdyby někdo nevěděl, tak Židovský šábes začíná v pátek se západem slunce a končí v sobotu se setměním. Po tuto dobu by židé neměli pracovat, nakupovat, vařit a vůbec vyvíjet jakoukoliv všední činnost. A oni skutečně nepracovali! Akorát, že tuhle informaci nemají na svých webovkách 🙁 . Na vratech tato informace ale nechyběla… No nic volíme náhradní program, o nějž v Praze není problém. Vyrážíme tedy ku Hradu. Cestou Ivana říká, že se vstupenky dají koupit elektrofonicky a možnost dodání je buď vyzvednout si je v “íčku”, tomu jsme se chtěli vyhnout, nebo doručit do mailu. Volba byla jasná, takže za pár vteřin byly v mailu. Jenže s upozorněním, že si vstupenky musíme vytisknout. Normálně sebou nosím dvě až tři tiskárny, ale dnes jako na potvoru nic. Tak jsme šli k turniketu, že čárový kód normálně načteme z mobilu, a prd. Paní, co tam stála povídala, že si vstupenky musíme nechat vytisknout v “íčku”. Ok čekám něco přes čtvrt hoďky, než na mě dojde řada. Pak říkám slečně, potřebuji vytisknout vstupenky a ukazuji jí čísla. Kdepak panáčku, to mi musíš poslat mailem, já to pak vytisknu. Po nějaký době mě volá, že už má vstupenky… A takhle si tu v Česku žijeme… Tím jsme se zdrželi, a tak dnes stíháme jen prohlídku Starého královského paláce. Pak už scházíme k autu a přesouváme se do Libně, kde začíná vycházka s již zmiňovanou Prahou neznámou. Dnes na téma “Atentát na Heydricha – po stopách Anthropoidu”. Začátek velmi zajímavý, ale pak celkem nudné chození po stopách Gabčíka a Kubiše. Gabčíkova stopa skončila u nedalekého řeznictví. Horší to ale bylo s Kubišem, který měl kolo, a ujel hodně daleko. Cesta probíhala tak, že jsme šli kilometr, a slečna řekla: “tady ho viděli zakrvaveného”, po dalších osmistech metrech řekla: “zde odhodil kolo”. Po dalších pětistech metrech jsme nasedli na tramvaj a jeli jsme pro auto 🙂 🙂 🙂 . No, zažili jsme už lepší procházky. Vracíme se tedy do Kněževsi, a jdeme se podívat na letadlo, které nakonec nepřiletělo. To nám však nevadí, a vydali jsme se na procházku do míst, kde jsme v Kněževsi ještě nebyli. A konec byl samozřejmě v hospodě 🙂 .

V neděli se Ivaně na pokoji tak líbilo, že jsem šel na snídani sám 🙂 . Po snídani se jedeme podívat do Šestky, jestli tam mají nějaké oblečení, co Ivana ještě nemá. A měli! Pak se posouváme o kousek dál na Zličín, kam jedeme okouknout pergolu s dlažbou. Perfetto!!! Dáváme kafe, a pokračujeme na Hrad, abychom dokončili prohlídku, a opět se zastavili ve Svatováclavské vinici, kde měli dobré víno od Mělníka. Zbývalo nám projít Starý královský Baziliku sv. Jiří, Zlatou uličku a Katedrálu sv. Víta. Všechno bylo moc pěkné!!! A pak si už jdeme pro auto, a přes Vraňany, kde si kupujeme jahody a další nezbytné věci, uháníme k domovu.

A na závěr konstatujeme, že to byl moc povedený víkend k 41. výročí svatby. A docela zajímavé fotky jsou TADY.