Hrad Loket

od Karel Řehák | 18. 10. 2026 | Ze života

V pátek po šichtě vyrážíme z mlhy zahalených Patokryjí ku hradu Loket, na víkendový pobyt, který jsem dostal od dětí k narozeninám. Počasí bylo opravdu hnusné, skoro tma. Ale již za Kláštercem mlha zmizela. Zůstaly sice mraky, ale už bylo mnohem jasněji. No ale, do Lokte přijíždíme již s absolutně modrou oblohou a se sluníčkem v zádech. Nejdříve se jdeme ubytovat, bydlíme hned pod hradbami, protože v apartmánu o velikosti 3 + kk máme připravenou parkovací kartu, tak aby nás na vyhrazeném parkovišti nevyhmátli poldové. Hodíme kartu do auta, a věci z auta do apartmánu. A protože slunce fakt svítí jako zamlada, vyrážíme hned na obhlídku. Samozřejmě nejdříve k hradu, když ho máme za zády. Dovnitř ale nejdeme, zato máme s sebou dron, tak ho vypouštím provětrat. Bůh ví, jaké bude počasí zítra. Uděláme pár fotek, a jdeme na okruh do města. Dojdeme až k amfiteátru, kde jsme za mladých let byli s katastrem. Pak se vracíme do města, a děláme okružní cestu kolem širšího centra. Nakonec se stavujeme v jedné restauračce na zahrádce na polévku a kafe. Jo, a na dvě malá pivka. Tedy, co se týče jídla, fakt nejsem škrblík, ale za dvě vodové polévky, a ten zbytek, dát čtyřista kaček, to mi fakt vyrazilo dech. No nic, pokračujeme dál, a pomalu se začíná smrákat, až se nakonec smrklo úplně 😀. Cestou domů nás ale přepadla chuť na svařák. Viděli jsme totiž při odpolední procházce u jedné hospůdky ceduli, tak se k ní vracíme. A udělali jsme fakt dobře!!! Vzali jsme si ho ven, aby byla ta správná atmosféra, a byl fakt dobrej! A pak už následovala opravdu cesta domů. Tam koukačka na nějaký český film, ale spíš to byla taková kulisa ke čtení.

Sobota: já to věděl, proč jsme ten dron vypustili již včera. Dneska byla mlha tak hustá, že by se dala krájet... No a co. Dáme snídani, a vyrážíme do světa. Nejdříve do obce Krásno, kde je hornické muzeum. Už jsme tady kdysi byli, ale zatím nebylo takové počasí, aby se dalo courat venku. Mlha sice už nebyla, ale ještě chvilku počkáme tady. Potom popojedeme pár kiláků dál, odložíme auto, a podle potoka vyrazíme ke Krásenské rozhledně. Jenže to nebyl obyčejný potok, ona to byla leváda, která napájela blízké šachty. Jenže tahle naše „leváda“ má i svoje jméno – Dlouhá stoka. A je to pořádný kus hornické historie! Nechal ji vybudovat Hanuš Pluh z Rabštejna, trasu vyměřil slavkovský důlní měřič Hans Rossmeisel a stavěla se v letech 1531 až 1536. Voda sem přitékala až z oblasti Kladské, z tamních rybníků a rašelinišť, a po zhruba 24 kilometrech se dostávala k cínovým dolům v okolí Krásna a Horního Slavkova. Poháněla důlní čerpadla, stroje na těžbu a drcení rudy i rudné mlýny. A aby toho nebylo málo, po stoce se také plavilo dřevo pro doly a hutě. Celá soustava měla stavidla, mosty a další vodní kanály. Takže ty kameny vyskládané břehy a mohutný val, po kterém jsme šli, nejsou žádná náhoda, ale práce našich předků stará skoro pět set let. Dokonce jsme cestou narazili na obnovené funkční stavidlo. Průměrný spád Dlouhé stoky činí přibližně 3,5 ‰, tedy asi 35 centimetrů na sto metrů délky. Člověk si připadal skoro jako na Madeiře, jen místo zavlažování polí tu voda pomáhala horníkům dobývat cín. Potom jsme se od vody vzdálili a stoupali jsme k rozhledně. A ta je opravdu parádní! Vypadá trochu jako Babylónská věž, protože schody nevedou uvnitř, ale obtáčejí celou stavbu zvenku. A její historie je taky zajímavá. Postavili ji v letech 1933 až 1935, tedy v době velké hospodářské krize. Místní tím chtěli dát práci nezaměstnaným a zároveň přilákat do kraje turisty. Návrh vytvořili sochař Willy Russ a architekt Fritz Hoffmann. Aby se ušetřilo, kámen se těžil přímo na kopci. Rozhlednu slavnostně otevřeli 23. června 1935. Je vysoká 25 metrů a nahoru vede 120 schodů. A když si člověk uvědomí, že ji stavěli před více než devadesáti lety, tak klobouk dolů! Nejdříve jsme vylezli nahoru, kde docela slušně foukalo. Výhled byl omezený nízkou oblačností, ale dobrý. Pak jsme se vrátili na zem a vypustili dron. Potom již následovala cesta dolů, a pro auto, a cestou domů jsme se pěkně nadlábli v hospodě v Horním Slavkově. Pak jsme už mazali domů, a tak jsme se dostali před třetí. Protože jsme vynechali poobědní odpočinek, jdeme si aspoň na hoďku lehnout. A po čtvrté už vycházíme na hrad. No, zvenku je pěkný a dalo by se říct i romantický. Uvnitř ale bída. Velká bída. Bylo to takové zanedbané, ošoupané. Snad možná věž stála za to. Po hradu jsme se vydali po městských hradbách. To bylo zajímavé. Cestou na byt jsme se zastavili v Saigonu nakoupit něco k snídani. Začínám psát deník. V půl sedmé se přesouváme do nedaleké restaurace, kde jsme si včera dávali svařáček, a při tom jsme projeli místní jídelní lístek, takže už včera jsme věděli, kam dnes půjdeme na večeři. A stálo to za to! Já měl telecí špíz, Mladá paní pak rytířské pirohy👍. A pak se kutálíme domů, kde já píšu, a Ivana si čte.

Neděle: snídaně a balení. Pak odnášíme věci do auta, to přeparkováváme kousek vedle, protože jsme museli vrátit parkovací kartu, a jdeme ještě na procházku podél řeky. Procházka to byla pěkná, viděli jsme město z druhého břehu, včetně zadních traktů domů, co stojí kolem náměstí. Jo, a hlavně už nebyla mlha. Po návratu do centra zaskočíme do cukrárny na kávu, špičku a rakev se šlehačkou. Následně se chystáme do statku Bernard v Královském Poříčí, kde mají superiózní restauraci, kde dobře vaří. Jenže zjišťujeme, že je to jen osm kilometrů od Lokte. A protože jsme do sebe nacpali ty zákusky, tak se nám zdá, že by to bylo na oběd příliš brzo. Míříme tedy do Ostrova, kde nejdříve navštívíme hřbitov, pak zámek, pak starou radnici, a konečně pak jednu z místních restaurací. Po obědě již vyrážíme rovnou domů, kam dorážíme kolem třetí.

Už jsem zkoušel, aby zápisky psala podle osnovy AI, teď zkouším to, že já píšu základ, a ona mi doplňuje (kurzívou) podrobnosti a historická data. To je myslím si dobrý kompromis.

Podzimní výlet do Prahy

od Karel Řehák | 27. 9. 2026 | Ze života

V sobotu v poledne vyrážíme z domova směr Praha. Tedy, úplně do Prahy ještě ne, protože první zastávka je v Kněževsi, kde máme zamluvené ubytování v penzionu V Maštali. Když už jsme tady, rovnou se tu i naobědváme. Pak se jdeme ubytovat, hodíme věci na pokoj a dlouho se nezdržujeme. Autem přejíždíme na Zličín, zaparkujeme a dál už pokračujeme metrem. Cestou na Výstaviště ještě přestupujeme na tramvaj a za chvíli už míříme do Planetária Praha. To prošlo opravdu pořádnou rekonstrukcí. V roce 2023 se zavřelo a po dvou letech se znovu otevřelo s úplně novou LED kopulí. Je na ní asi 45 milionů diod a průměr má 22 metrů. Výsledkem je první plně digitální LED planetárium v Evropě a zároveň největší LED kopule svého druhu na světě. Takže docela slušný důvod se sem podívat. Máme koupená rovnou dvě představení. První je Voyager, který vypráví příběh sond Voyager 1 a 2 vypuštěných v roce 1977. Ty postupně prozkoumaly Jupiter, Saturn, Uran a Neptun a dnes už letí mezihvězdným prostorem. A pořád s sebou vezou slavné zlaté desky se zprávou pro případné mimozemšťany. Druhé představení je Zrození Země, které se vrací o pár miliard let zpátky a ukazuje vznik Sluneční soustavy, Země a Měsíce a nakonec i podmínky, díky kterým se na Zemi objevil život. Na nové kopuli je to opravdu parádní podívaná. Po dávce vesmíru máme ale zase hlad, takže se přesouváme na Václavské náměstí do restaurace K12. A tady nás čeká akce „sněz co můžeš“. Restaurace je v prvním patře bývalého Domu módy a funguje jako asijský all you can eat. Sushi, wok, mořské plody, maso, zelenina, hot pot a hlavně gril přímo na stole, takže si každý připraví přesně to, na co má chuť. No, příliš dietně tenhle výlet tedy nevypadá. Po večeři už máme programu tak akorát, vracíme se do Kněževsi, zalézáme do penzionu a jdeme spát.

V neděli ráno se nasnídáme a hned vyrážíme do Roztok. Nejdřív ale samozřejmě kavárna. Bez kávy by kulturní program mohl být nebezpečný. Pak jdeme na prohlídku místního zámku. Po prohlídce ještě nekončíme a vydáváme se na procházku po Roztokách mezi vilami. Je tu na co koukat, takže se nikam neženeme a jen se tak couráme ulicemi. Pak už je ale čas otočit auto směrem k domovu. Cestou se ještě stavujeme na oběd a potom už frčíme rovnou domů. Krátký víkend, ale programu jsme do něj nacpali docela dost. Praha, vesmír, pořádná večeře, zámek i nedělní procházka. Takže za nás povedený podzimní výlet.

PS: kromě těchto pár vět jsou zápisky dílem AI. ChatGPT mám propojený s našimi stránkami, takže já jsem vložil do chatu jen osnovu, ona si přečetla tuším že deset předchozích článků, aby zjistila jakým stylem píšu, a výsledek můžete posoudit sami. Až jsem se lekl, jak je člověk snadno nahraditelný! Jo, a tu galerii jsem vkládal také já. Zatím...

Jednou za rok

od Karel Řehák | 27. 8. 2026 | Ze života

Jo, aspoň jednou za rok, spíš dvakrát, jedeme na koncert 4 Tenorů. Na Karlštejně je to už taková klasika. Tentokrát ovšem nespíme v penzionu Pod Dubem, ale v penzionu U Královny Dagmar, který leží přímo pod hradem. Cestou do Karlštejna jsme si dali kolečko kolem Velké Ameriky. Nejdříve jsme si mysleli, že půjdeme jen kousek, ale najednou koukáme, že už jsme v polovině cesty. Tak jsme lom obešli celý. A byl to fakt záhul, protože slunce pálilo, jako by to bylo zadarmo. A pití jsme samozřejmě neměli... Pak dojíždíme do penzionu. Jdeme se ubytovat, pak pauza, a pak malá procházka kolem. Následovalo soustředění před koncertem a večeře. Luxusní večeře. A pak už následovala cesta na hrad. A na koncert. A ten se opravdu vyvedl. Luxusní nálada, počasí i Tenoři. Koncert utekl jako voda, a my po necelých dvou hodinách sestupujeme k penzionu.
Další den po snídani vycházíme na okruh kolem Karlštejna. Ne ale kolem hradu, ale kolem celého města. Cestou se stavujeme na občerstvení v penzionu U Dubu. Tam se navzájem poznáváme s majiteli, dáváme si kafoně, a pokračujeme dál. No, opět horko, ale tentokrát máme máme sebou pití. Vracíme se do penzionu úplně k.o. Odměnou nám byl ale luxusní oběd, a následný klid na lůžku. Po odpočinku vyrážíme do spodní části města Karlštejnu. Cestou si dáváme zmrzku, a pokračujeme dál přes most přes Berounku. V těchto místech je pěkně široká. Pak se jdeme podívat, jak jinak, na nádraží. Ivana, jak prostě zjistí, že je blízko nás nádraží, musíme tam jít. Cestou si zcela nečekaně kupuji burčák, který dojíždím na peroně. Potom pokračujeme k místnímu jezu kolem pěkný zoologický zahrady až k místnímu hotelu. K jezu se bohužel nedá dostat, protože cesta vede právě přes pozemky hotelu a tam našinci nesmí. Pomalu se vracíme na penzion, a pak dál na večeři.
Poslední den po snídani opouštíme penzion, který byl po všech stránkách perfektní. Umístění, jídlo, ubytování! Cestou dom se stavujeme v obci Tetín. Tam je jednak expozice těžby vápence v bývalém tunelu úzkokolejné železnice, a druhak zbytky tvrze. Nejdříve jdeme do tunelu, kde je sice krátká, ale zajímavá expozice dolování a zpracování vápence. Potom se přesouváme k bývalé tvrzi s perfektním výhledem na Berounku. Děláme ještě krátký okruh po obci, a pak vyrážíme do Šestky na oběd. Jenže ten nápad mělo více lidí, navíc se na střeše koná přehlídka veteránů. No nic, jedeme k Jirkovi do Maštale. Jenže, Kněževští mají akci k ukončení prázdnin, a hospoda je úplně narvaná, a hlavně není kde zaparkovat. Takže máme na výběr. Buď POP Airport, nebo McDonald po cestě dom. Nakonec vyhrál Donald. A pak už bezproblémová cesta domů!

V muzeu

od Karel Řehák | 23. 8. 2026 | Ze života

No, je to asi deset, patnáct let, kdy jsme naposledy navštívili Podkrušnohorské technické muzeum v prostorách bývalého dolu Julius III. A přátelé, klobouk dolů. To, co tam dokázali vytvořit, to je až neuvěřitelné. Člověk, který nikdy nefáral v hlubině snadno podlehne dojmu, že je x metrů pod zemí. Přikládám fotografie s popisky, a ještě jednou smekám!

Jenom otočíš koleno

od Karel Řehák | 21. 8. 2026 | Ze života

Jo, tak tuhle hlášku jsem poslouchal téměř třicet let. „Až jednou bude v obci kanalizace, odkopnu pár dlaždic na chodbě, otočím koleno, které teď míří do žumpy, do nové kanalizace, a je hotovo.“
Tehdy jsem samozřejmě vůbec netušil, že se na té kanalizaci budu jednou podílet i jako zástupce obce. Takže kratší verze: obec postavila kanaldu a přišel čas na dlouho očekávanou akci „otočíme koleno“.
Ve své naivitě jsem si představoval, že realizační firma společně s TDI, na jehož jméno si dnes mimochodem nikdo nedokáže vzpomenout, připravila nové potrubí přesně tam, kde má být. Ideálně tak, že ho ani úplně nezasypali, nechali nad ním nějaký poklop, na něm pár dlaždic a člověk jen přijde, dlaždice zvedne, odklopí víko a řekne: „Á, tady je ta kanalizace!“ No… tak ne.
Ve skutečnosti nikdo nevěděl, kde nové trubky jsou. A aby toho nebylo málo, nikdo ani netušil, jestli je původní odpad vůbec někde poblíž toho nového.
Tady se tedy sluší ocenit především práci TDI. Technický dozor investora evidentně proběhl tak dokonale, že výsledkem byla napínavá archeologická expedice přímo pod podlahou našeho domu.
A tak jsme na to s Ivanou jedno hezké odpoledne prostě vlítli, a podlahu jsme rozmydlili. Jediným vodítkem byl můj přibližný odhad, kudy by mohl vést původní odpad podle vzpomínek z doby, kdy se zabudovávala jímka. Bourací kladivo po nějaké době skutečně narazilo na plastovou trubku. Hurá! Topení. O kus dál další trubka. Voda. Takže jsme pokračovali v geologickém průzkumu domu dál. Až asi o dalších třicet centimetrů níž jsme konečně našli jak původní odpad, tak nový odpad do kanalizace. A pak jsme odpadli my. Druhý den jsem to s kamarádem dohrabal a dočistil, a potom jsme několik dní čekali, až SČVK vydá povel: Teď!
Pak už jsme na to s kamarádem znovu vlítli, a během dvou hodin bylo hotovo. Po téměř třiceti letech jsem tedy opravdu „otočil koleno“ a dům byl připojený na novou kanalizaci.
Jen ta část o těch pár dlaždicích se ukázala být poněkud optimistická.

Nejdříve se musela vykopat díra a uložit jímka.

Pak došlo na samotné propojení v domě.

Tři výlety

od Karel Řehák | 1. 8. 2026 | Ze života

Výlet první: důl ČSA - po x letech jsem by na pár hodin zase horníkem. Důl ČSA uspořádal den otevřené šachty, a tak jsem neváhal, a okamžitě po uvolnění vstupenek, bylo jich velmi omezené množství, jsem dvě zakoupil. Ivaně to hlásím jako vítěz boje, ale dozvídám se, že to je super, že jsem je sehnal, ale že ona bude v lázních. Nu dobrá, tak jsem jednu vrátil, a do dolu jsem se vydal sám. No sám, s partou patnácti stejných zvědavců, jako jsem byl já sám. Nasedli jsme do "bednobusu" a vyrazili vstříc uhlí. Většina lidí ve skupině byli místňáci, ale bylo tam pár lidí, kteří šachtu nikdy neviděli, natož takhle z blízka. Nejdříve jsme projeli část, která se ještě douhluje, a pak jsme sestoupali až k vznikajícímu jezeru. Navštívili jsme též místo, kde se rozebírá korečkové rypadlo, jehož pár částí bude přemístěno do hornického muzea. Viděli jsme jak rozebírání pasovky, tak i její stavbu. Jeli jsme po silničkách, ale i po nezpevněném terénu. Po prohlídce ještě aktivního dolu jsme se přesunuli do části, kde je již hotová rekultivace po těžbě, a pak i do míst, kde rekultivace právě probíhá. A samozřejmě jsme navštívili i místo, kde se vytěžená část dolu nechá na pospas přírodě. Viděli jsme asi sedm uměle založených jezírek, kde už žijí zvířata. Zajeli jsme až pod Jezeří, kde byla domluvená přednáška o rekultivovaných plochách. Nevěřícně jsme zírali, kolik druhů živočichů tu žije, i kolik rostlin se tady uchytilo. Zkrátím to: hodně!. Na loukách se pasou stáda krav a muflonů. Cestou jsme dělali několik zastávek na koukání i focení. Doprovázel nás člověk, který na tuhle šachtu nastoupil v devatenácti letech, a teď je čerstvě v důchodu. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Cestou zpět jsme se zastavili u budoucího koryta Běly, do kterého bude v brzké době řeka převedena zpět. A pak už vracíme klobouky, loučíme se, a pelášíme domů. A já hned do bazénu! Dnešní den se totiž co se teploty a slunce vydařil až moc!

Výlet druhý: Třískolupy - být celý víkend doma, to prostě nejde, a tak aspoň na odpoledne vyrážíme k blízké elektrárně. Ne, že bychom šli zase na exkurzi, ale kus od ní je bývalé a částečně i současné popílkoviště. Hlavně nás tedy zajímala ta část, která byla již zrekultivovaná. A to docela pěkně. Někde jsou buď jen louky, někde jsou ale i smíšené lesy. Na podzim se tam určitě vypravíme, protože tam byly krásné březové háje, a tam určitě nějaké houby budou. My jsme sice našli také spousty hub, ale pro nás do té doby neznámých. Ta houba vypadala hodně podobně jako pýchavka, ale byla mnohem houževnatější. Jmenuje se Měcháč písečný. Dříve se doporučovaly mladé houby k jídlu, v současné době se je ale jíst nedoporučuje. Dříve se dokonce výtrusný prach používal jako koření coby náhražka lanýžů. Kolem bývalého popílkoviště jsme s hůlkami udělali takový okruh z Blažimi do Blažimi. Jo, hezký výlet to byl.

Výlet třetí: Betinka - opět jedno hezké sobotní dopoledne, a my opět vyrážíme s hůlkami do terénu. Tentokrát nedaleko od domova. Poblíž Vtelna je pozůstatek uhelného dolu Elisabeth. Uhlí se v této oblasti začalo dobývat selskými dobývkami přibližně v polovině 19. století. Následovala hlubinná těžba, která podle dostupných pramenů probíhala ve druhé polovině 19. století přibližně do roku 1875, převážně chodbicováním. A právě uprostřed malé pánvičky byl založen hlubinný důl Elisabeth. Geologicky šlo o zajímavou věc: Elisabeth nebyla součástí souvislé hlavní mostecké sloje, ale malá izolovaná uhelná pánvička. Měla přibližně oválný tvar s delší osou ve směru sever–jih a sloj směrem k okrajům zeslabovala. Sloj byla rozdělena na dvě lávky. Spodní lávka kvalitnějšího pevného uhlí dosahovala mocnosti až 6 metrů, horní lávka měkkého uhlí či „kapucínu“ maximálně asi 3 metry. Po staré hlubinné těžbě zůstala část zásob nevytěžena. V roce 1956 byly zásoby v poli Elisabeth vypočteny ještě na přibližně 181 000 tun uhlí. Průměrná mocnost sloje byla pět metrů. Tyto zbytkové zásoby byly následně vytěženy povrchově. Hlavní období lomové těžby bylo 1958–1962. Odborný pramen uvádí uzavření lomu v roce 1963, zatímco jiný materiál VÚHU hovoří obecně o ukončení těžby ve vtelenské lokalitě v roce 1964; údaj 1964 se ale zřejmě vztahuje k celé oblasti včetně Benediktu. Před pár lety SVS a.s. provedla na své náklady náročnou rekultivaci bývalého dolu, včetně jezírka. Jenže celé území patří soukromé osobě, a celé je v současné době hodně zanedbané. Směrem na sever jsme museli jít po polích, protože cesta byla zarostlá a tudíž neprůchodná. Až teprve někde za polovinou okruhu se dalo vrátit na původní cestu, a třešňovým hájem pak dojít zpět do Vtelna. Ale co, i tak to bylo super!