Ráno ráno raníčko, probouzí mě sluníčko. Tak ne, byl to zase kašel jako blázen. Dnes už opravdu musím zajít do lékárny pro nějakou meducínu. Slondo dnes říká, že si dáme oddechový den, když jsme včera nachodili přes devatenácttisíc kroků. Ale v duchu si říkám: „Pozor Kadle, ohlídej si to!“. No ale ok, nejdříve jdeme k místním rybníkářům. Už na mapách to vypadá dost strašidelně. Těch rybníků je totiž přes dvacet, a jak jsme si mysleli, že je obejdeme, tak ne. Ani dron z výšky stodvaceti metrů je neobsáhl všechny. Ale procházka kolem nich byla super. Pak se vracíme z pátky do města, že si projdeme tu část, kde nejsou sklípky. No, čuměli jsme jako puci, protože Búdy, kde bydlíme, jsou tak jedna pětina celých Mutěnic. Rozhodli jsme se, že tu jižní část města musíme ještě prozkoumat. Cestou do čentra se stavujme v lékárně pro nějaký lék na ten kašel, a pak míříme do hospody na oběd. Už jsme chytří, a rovnou hlásíme, že si polévky vezmeme domů. Ok povídá obsluha, a přináší nám objednaný kuřecí řízek s hranolkami. Dva kuřecí řízky pro každého s hranolkami! Já to, i s dvěma dvanáckami zdolal, a Sloník si druhý rezeň odnesl do sklepa k večeři. Po příchodu domů, padám na lehátko, Ivana na houpačku a jsem k.o. Někdy po třetí vstáváme, a vyrážíme na rozhlednu Slunečná u Velkých Pavlovic. Proběhla tam rekonstrukce bufíku, ale přes týden je bohužel zavřený. Lezeme na rozhlednu a zjišťujeme, že po loňském odjezdu zlikvidovali jeden vinohrad, a vysadili komplet nové hlavy. Tak sláva, bude co pít. Z rozhledny vidíme, že Buchtovic maringotka mezi vinohrady je otevřená, tak se slaňujeme dolů, a jdeme se projít čistě náhodou tam. Následuje ochutnávačka, a pak nakupovačka. Jednak něco na domu, a jednak na zítřek, kdy u nás na sklepě pořádáme malou oslavičku s našimi Mutěnickými kamarády. Pak jedeme ještě něco koupit do Němčiček, ale přijíždíme blbě, už mají zavřeno. Nu což, zejtra zaimprovizujeme po okolních sklepích. Stejně pak musíme vyzvednout jídlo na večer. Pak už směřujeme do Mutěnic. Tentokrát ne k paní Tesaříkové, protože ta nám včera hlásila, že dnes sbírají ertemple, a že bude k.o. Stavíme tedy u dědy Rudy, který má sklep kousek od Tesaříků. A opět klasika: ochutnávačka, nakupovačka. No a pak už směřujeme k nám na kopec. Večeříme polívku od oběda, Hibernal a klobásnici… Pak si někdo čte, někdo píše zápisky. Bude asi chvilku telka, ale dneska upadnu, protože jsem na dnešek prokašlal skoro celou noc…
I když tu není kohout Eda, vstáváme až klasicky na devátou. Po snídani se Slondo věnuje hledání a vymýšlení trasy na dnešní den, já dopisuji zápisky za tři dny. Když oba končíme, skáčeme do auta uháníme na oběd do jedné z místních restaurací. Původně jsme šli jen na polívku, ale nakonec jsme skončili u stehen. Ivana u králičího, já u kačeřího. Polévky, které jsou tady k jídlu zdarma, si necháváme v kuchyni s tím, že si je po návratu z dnešní expedice vyzvedneme. Nejdříve vyrážíme do Nového Poddvorova, kde upíchneme auto, a s holemi pokračujeme k rozhledně Na Podluží. Na té si tu každoročně trénuji, jak jsem na tom fyzicky. Jo, a zdá se že dobrý. V pětašedesáti třicet metrů na jeden zátah! A kupodivu jsem ani nefuněl. Po slezení vypouštím dron, udělám pár fotek a video. Pokračujeme dál do obce Prušánky, a hlavně do části, kde mají sklepy, která se jmenuje Nechory. Sklepů plno, ale všechny zavřené. Až při odchodu z obce narážíme na jeden otevřený, kde se občerstvujeme. Jdeme zpět do Nového Poddvorova, skáčeme do automobilu a přesouváme se do Poddvorova Starého. Tam je pěkný větrný mlýn, tak ho jdeme zkontrolovat, jestli pořád tak pěkný. A byl! Pak už se vracíme do Mutěnic, nejdříve do sámošky, pak podojit bankomat, a vyzvednout polívku v hospodě. Následuje cesta do sklípku, první večeře, a cesta k Tesaříkům do sklípku. Tam ochutnám čtyři vzorky, koupíme paštiku a Svatojánské ořechy, a pelášíme domů. Následuje psaní zápisků, druhá večeře, a dneska dáme telku!
Ráno tak nějak lehce balíme, dle zkušeností z předchozích let si bereme jen naše univerzální víkendové kufříky, kam se nám těch sedm triček a spoďárů s přehledem vejde. V půl jedenácté přijíždí na dopolední kávu Bobík, a jen to kafe dopijeme, naházíme věci do auta a jedeme. Zajímavé je, že si vždycky na dovolenou beru sebou zásobu vín. Do Mutěnic ne 🙂 . Ještě pouštím sekačku, a by se pak mohla babička prohánět po zahradě, a o sekačku nezakopla. A jedeme. Jako cíl nastavujeme pivovar Bernard v Humpolci, kde si dáváme pauzičku, a hlavně oběd v pivovarské restauraci. A ten tedy byl!!! Pak se jdeme trochu cournout, pak nastavujeme cíl Habánské sklepy, kde si chceme dát před příjezdem kafe. Příjezd máme domluvený kolem čtvrté. Jenže Habáni mají otevřeno v neděli jen do jedné, tak se operativně přesouváme do Sonnetoru v Čejkovicích. Tam je si milion lidí, ale kávu a zákusek nám dají. A pak, pak už rovnou do Mutěnic. Majitelé tam sice nejsou, ale klíče tam máme připravené ve skrýši. Než se ubytujeme, je tu pan vinař, takže přerušujeme vybalování a jdeme do sklepa ochutnat, co se loni urodilo. Až na to červené, je vše ok. Loučíme se s tím, že se v týdnu uvidíme. My doházeli věci do sklípku, a jdeme na okružní cestu. Jenže dvacet metrů pod sklípkem potkáváme vinaře Míru, s kterým jsme se seznámili loni. Takže opakujeme vítačku, a že se zase uvidíme. Pak už opravdu jdeme. Cestou potkáváme fíkovník, je to divné, že jsme si ho ta léta předtím nevšimli, když je hned u cesty, který je čtyři, pět metrů vysoký, a hlavně obalený fíky velkými jako rajčata. A tentokrát si nevymýšlím. Pokračujeme dál až ke sklípku Bílý kopec, kde ochutnávám sauvignon z loňské úrody, a burčák. Sedíme na zápraží, svítí na nás slunce, paráda. Nadešel čas se vrátit k nám do výšin. Jenže… Cestou jdeme kolem sklípku Tesaříků, který byl při našem příjezdu zavřený, ale teď pozor, je otevřený! No co se dá dělat. Následuje další vítačka, a dlouhé povídání. Tam jsem ochutnal Oranžové víno ročník 2019, suché a z Veltlína. Loni se to tu hodně pilo, ale já pil vyzkoušený Pinot Blanc. Letos mi tedy uchvátila Frankovka Grant z roku 2021, která v roce 2024 získala zlatou medaili Král vín. Pak se tedy konečně vydáváme k nám do kopců na večeři. Když jsem uklízel vepřovku od Nasti do lednice, tak za mnou vyskočila ven, a sklenice se roztřelila na tisíc kusů 🙁 🙁 🙁 . Něco jsme zachránili, ale je to škoda. A pak už spánek…
Sobotní ráno je kruté… No ale, když jsme slezli dolů, byli jsme jak v Jiříkově vidění. Všechno uklizené, prostřená italská snídaně, hrálo italské rádio. To je prostě náš Bobeš!!! Po snídani jdeme ještě do lesa vyvětrat pesany, aby se jim cestou domů hezky spalo. Po návratu balíme, uklízíme a stěhujeme věci do aut. První odjíždějí kluci z Prahe, pak my s Bobešem. My se stavujeme ještě v Děčíně na oběd, a pak už rovnou domů. Po najetí na dálnici pršelo jako blázen, ale než jsme dojeli domů, bylo zase hezky. Tam nás vítala babička, která vzorně zalévala kočky, a krmila kytky. Tak nějak to říkala 🙂 . Vidlemi jsme přeházeli oblečení do pračky a já jsem vypustil sekačku. A pak už byl nějak večer…
Ráno prší jak ďas, tak se při snídani schováváme pod pergolou. Pražáci virtuálně pracují, a tak když konečně přestalo pršet, vyrážíme s Bobešem a jeho bandou veselých psíků na procházku do lesa. Všechno je důkladně promočené, že by se daly ždímat i stromy. Děláme jen takový krátký okruh do míst, odkud je vidět Mariina vyhlídka a Havraní skála. Pak se stáčíme do vsi, a podél silnice se vracíme do chaloupky. Ale, udržet Elvise u krajnice, byl skoro nadlidský úkol. Je sice mrňavej, ale sílu má jako bejk! Docházíme do roubenky, a nastal čas losování, kdo půjde na oběd či jak se vystřídáme. Vzpomněl jsem si na Járu Cimrmana a jeho Cestu na severní pól, a hlášku: „Sníme psy“ 🙂 . Nakonec jedeme na oběd jen my se Slondou s tím, že zbytku jídlo dovezeme. Když jsme jim poslali jídeláky, vzpomněli si kluci pražský na přijatelné ceny v restauracích v Praze. Jo, jiný kraj, jiný ceny. Ale nutno podotknout, že vařili dobře, až tedy na toho pstruha, kterého si vybral Kuba. Pak opět deštík, ale když pršet přestalo, vydáváme se znovu na prochajdu do lesa, ale tentokrát jiným směrem. Po návratu z procházky skáču do vířivky, a povídáme a povídáme. Pak už je čas připravit gril na večeři, a nějaký ten alkohol na zapití včerejšího dárku k narozeninám, neboť mě jím krapet vykolejili, čím došlo k tomu, že byl málo zapit! Zhruba kolem desáté se stěhujeme do chalupy, a pokračujeme tam. Míša usedl ke klavíru, a nejdříve hrál nějakou klasiku, pak se nechal vyhecovat na Whisky to je moje gusto, a pak už hrál na přání jen podle poslechu z mobilu. Palec nahoru tedy. A pak se šlo tuším spát, protože jsem se ráno probudil v posteli…
