od Karel Řehák | 4. 9. 2021 | Dovolená 2021 - Madeira
Ráno raníčko bylo parádní, bylo zataženo, a lehce pofukoval vítr. Vyrážíme na Miradouro da Portela, což je takový kopec s nádhernou vyhlídkou na město Porto da Cruz, kde se nachází námi již navštívená továrna na rumíček. Když se dostatečně vykoukáme do krajiny, jdeme se kousek podívat po levádě „da Portela“, která frčí kousek od vyhlídky. Kolem rostou obrovské trsy hortensií. Některé mají průměr květu přes čtyřicet centimetrů. Možná, obalit to jako květák 😛 😛 😛 . Protože nám dochází rum, sjíždíme do továrny pod kopcem, a kupujeme zásoby. Dvě lahvinky do pilotní kabiny, a jednu pro nás do páté řady k řízkům 🙂 . U rumárny si dáváme v baru kávu a plněný pomeranč pomerančovou zmrzlinou. Ivana objevila poblíž lanovku, tak se tam jedeme mrknout. Lanovka se jmenuje „do Larano“ a cesta k ní je pěkně dobrodružná. Začíná to tím, že je před námi takový stoupák, že musíme jet na jedničku. Pak se silnice zužuje jen na jedno auto, a místy chybí nad srázem patníky. Nakonec se silnička mění na prašnou cestu, ale už jsme na štěstí u lanovky. Leží třista metrů nad mořem a vypadá dost odpudivě. Naštěstí zjišťujeme, že se jedná o nákladní lanovku, která už je zřejmě mimo provoz. Necháme auto u lanovky a jdeme cestou dál, až narazíme na levádu „do Poco do Arvoredo“, podle které se pak vracíme k autu. To je rádo, že jsme se v pořádku vrátili, a radostně vrtí vejfukem. Provádím obrat na dva a půl metru široké „silnici“, a jedeme do města Canical, kde máme vyhlídnutou rybí restauraci. Tam si dáváme tkaničnici se zapečeným banánem, což je totiž náramná pochoutka. A byla! Po pozdním obědě se přesouváme domů, protože to slunce je prostě peklo! Než sebou praštíme do postele, tak lovíme po ložnici ještěrku 🙂 . Potom pauza, pak káva se zmrzlinou, a tentokrát oba vyrážíme na letiště fotit. Před sedmou se balíme, stavujeme se ještě v marketu, a pak rovnou domů. A následuje Madeirský večerní zvyk, tedy rum, sprcha, večeře, víno, víno, víno…
od Karel Řehák | 3. 9. 2021 | Dovolená 2021 - Madeira
Ráno bylo parádní! Nádherný! Bylo zataženo! Bohužel jen do deseti. Potom jsme se cítili zase jako housky v toustovači 😥 . Vydáváme se na cestu do Funchalu, protože nám chybělo zhlédnutí rybího trhu. Opět parkujeme v budově krytého parkoviště a odtud se vydáváme na tržnici. Už z dálky je cítit, že dnes ty ryby stihneme. A stihli! Teď nezbývá nic jiného než napsat, že to bylo super a počkat, až budu hotové fotky nebo video. Prostě paráda. Ty tuňáci… Potom se přesouváme na druhý konec nábřeží, kde stojí Ronaldovo socha v nadživotní velikosti. Tedy, nevím jak byl ve skutečnosti vysokej, ale socha je o hlavu, maximálně o hlavu a půl vyšší než já. Prostě prcek 🙂 . Potom se jdeme ještě podívat do místního parku, který leží na přístavem. A jo, skoro jako naše zahrada. Pak už lezeme do auta(které jsme s buzolou pracně hledali v podzemních garážích) a pokračujeme pár kilometrů za Funchal, kde se opět nachází lanovka, která ze 300 metrů na vodou klesá k mořské hladině, kde jsou, a tentokrát opravdu pořádně, obdělávaná políčka a plantáže. My jsme si vybrali cestu banánovou plantáží, a neudělali jsme chybu. Pomalu dojdeme až k místní vyhlášené restauraci, která je ale narvaná až pod strop. Už u lanovky byla cedule, že je plno. Nám to ovšem nevadí a mezi zahradami se pomalu vracíme zpět ke stanici lanovky. Pomalu se blíží třetí hodina, a my se vydáváme zpět. Cestou kupujeme ještě lehký oběd, a pomalu brzdíme u baráku. Doma obědváme, a já pak odjíždím na západní stranu letiště udělat pár fotek. Před sednou vyzvedávám Ivanu a jedeme do bufíku pro večeři. No, a pak už Madeirská klasika 🙂 .
od Karel Řehák | 2. 9. 2021 | Dovolená 2021 - Madeira
Dneska ráno snídáme v obýváku, a dění venku sledujeme pouze přes francouzká okna. Slunce zase svítí jako blázen, tak ho nechceme moc provokovat. Hned ráno si říkáme, že bychom si mohli dneska trochu zalenošit. A když jsme viděli teploměr, který po desáté ukazoval dvacetosm stupňů ve stínu, jednohlasně jsme tento návrh schválili. Pojedeme se tedy opět schovat do hor, ale dneska žádné chození, je vožení. Naším cílem je vrchol hory Pico do Arieiro, na které je vyhlídka a radar pro řízení leteckého provozu. Vyhlídka leží ve výšce 1800 metrů nad moře. Náš barák je ve stosedmnácti, takže to bude pěkné stoupání. Ivana měla sice ze začátku trochu strach ze silniček kterými budeme stoupat nahoru, ale nakonec musela uznat, že to bylo dobré. Žádné propasti se nekonali, a docela slušná silnice vedla opravdu až nahoru. Tam kromě výše jmenovaného bylo ještě navíc velice luxusní občerstvení, které svou kapacitou převyšovalo počet turistů. Je perfektně jasné nebe, a mraky jsou jenom v údolí. Jdeme obejít nejbližší okolí kolem radaru. Je tam ještě pár vyhlídek na skaliska, tak fotíme a koukáme. Mraky se pomaličku začali přibližovat. Na této hoře je výchozí místo na nejvyšší ho na ostrově Madeira, a to na horu Pico Ruivo, která má vrchol jen o 62 metrů výše, než hora, na které jsme my. A skutečně pár lidí se vydává na pochod. Po vykoukání se a po kávě se spouštíme o pár stovek metrů níže na planinu, které slouží jako odpočinkové místo pro domorodce. Leží ve výšce 1300 metrů, krásně tu pofukuje a hezky se tu odpočívá. Jenže nás zvedá hlad, takže se vracíme dolů, kupujeme si lehký oběd a mažeme domů. A protože je odpočinkový den, válíme se v baráku. Kolem půl páté beru bágl s foťákem a jedu dolů k letišti trochu lovit letadla. Ivana se tím pádem stává pánem domu a vegetí si na balóně. Já jsem nejdříve na straně dráhy u nás pod barákem, a pak, asi za hodinu a půl, lezu do auta a jedu na druhý konec dráhy, kde je také luxusní místo na focení. Akorát, že mi došli baterky 🙄 . Nevím jak je to možné, normálně fotím celý den, a pak ještě večer na balkóně. No, a rezervní sem měl samozřejmě doma. Tak tam chvilku očumuju, a pak se vydávám horní cestou domů, abych nemusel najíždět na dálnici. A doma na mě již čeká kávička, fíky a rum. No, není to úžasná dovolená??? Podvečer a večer už trávíme jen na balkóně a terase!!!
od Karel Řehák | 1. 9. 2021 | Dovolená 2021 - Madeira
Hned po raňajkách vyrážíme podél jižního pobřeží podívat se na vodopád, který padá přímo doprostřed silnice. Pravda, silnice už se pár let nepoužívá, protože byla nahrazena dálnicí se spousty tunelů. Ale přesto se dá l onomu místu dostat. Auto necháváme v městečku Ponta do Sol, a pak jdeme asi kilometr a půl po dříve používané silnici k vodopádu. Jsou dvě možnosti, jak se tam dostat. Buď po silnici, a nebo dírou ve skále, a pak traverzovat po asi půl metru široké „cestě“ nad propastí. Ivana si vybrala traverz, já silnici. Tedy, já šel původně za ní, ale pak jsem to vzdal. Nicméně se potkáváme za propastí a banánovou plantáží pokračujeme k vodopádu. Některé trsy banánů jsou až jeden metr dlouhé. Po pár minutách přicházíme na místo, kde opravdu vodopád dopadá doprostřed silnice. Sice jsem si ho představoval větší, ale ok. Nakonec, kde to člověk uvidí… Ověšen foťákem, kamerou, foťákem 360 a telefonem upoutávám pozornost několika dívek, které chtějí vyfotit pod nebo vedle vodopádu. No, co bych pro ně neudělal. Ovšem ty pózy, které předvádějí 🙂 . Když je hotovo, vracíme se dolů do města, kde si dáváme kapučíno. A následuje přesun do obce Achada da Cruz. Cestou, mezi tunely, zastavujeme na jednom odpočívadle, abychom se trochu protáhli, a zjišťujeme, že kousek od nás prochází leváda. Jdeme se kolem ní projí asi kilometr až k ohybu na útesu, odkud je vidět oceán a bizon. Nechceme ho provokovat, tak se zase v klídku vracíme zpět a pokračujeme dál. Achada da Cruz je docela obyčejná obec, kdyby však neležela na útesu 500 metrů nad mořem. A ani to by nebylo tak zajímavé, kdyby z toho útesu nevedla dolů k oceánu lanovka. Dole jsou totiž políčka a zahrádky. Takže jo, kupujeme lístky a zatím se díváme, jak lanovka cca po třech metrech po vyjetí ze stanice klesá téměř kolmo dolů. Počkáme, až zmizí fronta a nastupujeme. Za absolutního ticha se lanovka rozjíždí, a „padá“ dolů. Famózní zážitek… Velký obdiv mé manažerce, že tuhle cestu dala. Jak dolů, tak pak potom zážitku i nahoru. Dole je bezobslužná stanice, takže lanovka dorazí, a obsluha ze shora sleduje na kameře dění ve stanici. My vystoupíme, a jdeme se projít podél pobřeží a políček a zahrad směrem na východ. Moře je pěkné, čisté, ale bohužel se k němu nedá dostat. Po asi kilometru se vracíme zpět, ale nacházíme cestu mezi pozemky, takže se cesta stává mnohem víc dobrodružnější. Nakonec ale opravdu vylezeme u lanovky. Kabinka tam stojí, nikde nikdo, tak nasedáme. Jen se usadíme, ozve se zvonek a stoupáme vzhůru. Opět nádhera a opět obdivuji Ivanu, že to dala. Až budou fotky, uvidíte proč. Po vyjetí k horní stanici si dáváme sváču, a pak už pokračujeme směr Porto Moniz. Jsou tam přírodní bazénky při pobřeží, tak uvidíme, jestli uvidíme. Porto Moniz leží na nejsevernější části ostrova. Když zaparkujeme, zjistíme, že včerejší 32 stupňů ve stínu byl jsem slabý odvar teploty tady na „severu“. Tady bylo rovných 35 stupňů, a studená kola s ledem byla teplá. Chtěli jsme se smočit v bazénech, jenže… To okolo ostrova není moře, ale oceán. A teplota vody byla pouhých 22 stupňů. No, a já doma topím bazén na 26 stupňů 😛 .Takže po kávě a vafli s jahodama se jdeme ochladit do auta. A pak už následuje cesta domů. Volíme trasu po severním pobřeží, aby jsme, jako včera, neskončili v zácpě u Funchalu. Výraz „podle pobřeží“ se musí brát hodně s rezervou, protože určitě dvě třetiny cesty jedeme v podzemí. No, a jsme doma. Rum, sprcha, večeře, víno. To je tady taková tradice nebo co 😀 .
od Karel Řehák | 31. 8. 2021 | Dovolená 2021 - Madeira
Po snídaní, která byla jako vždy perfektní, vyrážíme do sousedního města Funchal. Máme v plánu zdolat lanovkou kopec Monte, na kterém je botanická zahrada, a z kterého sjíždějí proutěné saně dolů do města. Auto parkujeme na nábřeží, pár metrů od stanice lanovky. Lanovka je dlouhá 3.100 kilometrů, a přes jedenáct sloupů vystoupá z nuly do výšky 560 metrů nad mořem na již zmiňovaný kopec Monte. A to za pouhých 15 minut. No a jelikož jsme si koupili lístky do botanické zahrady, přestupujeme na druhou lanovku, a dalším údolím sjíždíme kousek dolů, kde je do botanický vstup. Ještě před tím si dáváme v bufíčku s prosklenou terasou vynikající kávu. Pak už jdeme na prohlídku zahrady, a opravdu to stojí za to. Zdržíme se asi hodinu a lanovkou opět vyjíždíme zpět na vrchol kopce. Tam se jdeme podívat na kostel Nanebevzetí Panny Marie. Vedou k němu takové malé Španělské schody, a dokonce i po těchto chodili někteří věřící po kolenou. My volíme klasiku, tedy chodidla. Kostelík pěknej, ale dostal jsem v něm pekelnej hlad, takže než sjedeme lanovkou zase do města, stavujeme se v občerstvovací stanici přímo u lanovky a nakrmíme žaludky. A ještě k těm saním: Z vrchu Monte až do Funchalu se dá svézt dolů z kopce v proutěném koši upevněném na dřevěných sanicích a překonat tak dva kilometry dlouhé klesání za pouhých 10 minut. Tradice jízdy na saních byla v Monte zavedena již v roce 1850 jako jeden ze způsobů Dopravy na Madeiře. My po sjetí lanovkou do přístavu se jdeme uličkou Rua de Santa Maria, ve které jsou díky projektu Arte de Portas Abertas (Umění otevřených dveří) pomalované snad všechny vstupní dveře, podívat do vyhlášené místní tržnice, kde se prodávají jak ryby, tak ovoce a zelenina, koření a květiny. Ryby jsme bohužel už nestihli, protože jsme přijeli poměrně pozdě. Ale určitě se tu ještě dopoledne stavíme, abychom si trh s rybami prohlédli. Nyní máme namířeno pár kilometrů dál na západ od Funchalu na vyhlídku se skleněnou podlahou Cabo Girão. Nejdřív jedeme po dálnici, ale pak uhýbáme na původní silnice a od oceánu stoupáme serpentinami do výšky 590 metrů nad mořem. Ivana mlčí, já se snažím být vtipnej. Ale nakonec bez úhony dorazíme nahoru na horu. Kopec i samotná vyhlídka je v mracích, takže vidíme velký kulový. No nic, jdeme na kafe a stavíme se jindy. Jenže, než to kafe dosrkáme, mraky se rozestoupí a ukáže se nádherný výhled. No, a je samozřejmě vidět i tou prosklenou podlahou do hloubky 589 metrů, což někteří nadávají. Jelikož se chceme o tu nádheru podělit, videohovorem kontaktujeme děti, a v přímém přenosu ukazujeme tu nádheru. Pak již sedáme do auta a spouštíme se dolů na dálnici a frčíme domů. Bohužel jsme chytli špičku, tak se jednou částí ploužíme asi půl hodiny jako šneci. No, a doma to mělo stejný průběh, jako včera. Tedy: rum, nabíjení elektroniky, rum, sprcha…
A ještě doplnění: cestou zpět jsme projeli 17 tunelů, a Ivana poprvé na dovolený pere v automatické pračce! 🙂 .
