Pátek – 1. den

Pátek – 1. den

Budíme se kolem osmé, a v půl deváté vylézáme z pelechu. Dneska to máme bez snídaně, takže hygiena, lehké balení a lezeme do auta. Přidáváme pár věcí do kufru a vyrážíme na Goparking. Předáváme věci do druhého auta a v mžiku jsme na letišti Václava Ruzyně. Přijeli jsme akorát ve správný čas. Akorát otevírají odbavovací přepážky. Zbavujeme se kufru a vyrážíme za snídaní. Slečna za přepážkou byla hodně přísná, s tou by se diskutovat nedalo. Ale máme všechno v pořádku, takže ok. Snídáme u Kentucky Fried Chicken (ověřit na Google). Po snídani jdeme hodit očko na vyhlídkovou terasu na letadla, ale není tam ani jedno, takže jdeme na pasovou kontrolu a skrz rámy. Tam taky vše ok, nikdo z nás netroubil. Jdeme na kávu a přečíst si noviny. Těsně před odletem změnili číslo gejtu, ale na nás si nepřijdou. Nastupujeme do éra a odrážíme přesně ve 12:20. Máme celou trojku pro sebe, takže jupí. Po vystoupání přináší slečna sedmičku Malbecu, dvě skleničky a vodu. Začíná to dobře. A ještě na nás čekají řízky. Když jsme odlétali, docela slušně pršelo. Teď jsme přesně hodinu na cestě (13:20), takže zápisky píšu ve výšce 11. 150 metrů, a za okny svítí slunce… Kapča ale říká, že za oknem je mínus 53 stupňů. Tak jsme právě sezobli půlku objednaných řízků, a ocitnuli jsme se nad mořem. Je 14:10, tak hodím na hodinku ouško. Vína máme pořád dost, asi pošlu panáka do kokpitu. No, raději ne. Budeme přistávat na jednom z deseti nejnebezpečnějších letištích na světě, tak aspoň pilot musí být střízlivý. Na trenažéru jsem tam přistál třikrát z deseti pokusů, takže žádná hitparáda… A lahvinka je dopitá (15:15 Pato času)… Je 16:15 Pato času a začínáme klesat… Po přistání Ivana ke své velké radosti zjišťuje, že jí konečně MadeiraSafe zvalidoval vstupní certifikát, takže nám už opravdu nic nestojí v cestě. Chytáme kufr, potkáváme kamarádku z Česka, procházíme kontrolou na vstupní formulář a už jsme venku, kde na nás čeká Vláďa, majitel apartmánu, s autem. Cestou na apartmán se stavujeme na malé vyhlídce, abychom se trochu zorientovali. Je dvacetpět stupňů a vlhkost 125 %. V těch riflích, co máme na sobě, se cítíme opravdu parádně. A jsme v apartmánu. Je přesně takovej, jak ho prezentovali na webu. Vítáme se s Danou, manželkou majitele, a s malým Davídkem. Apartmán má tři ložnice, obývák s kuchyňkou, záchod a koupelnu se záchodem, balkón a terasu.  Obojí s perfektním výhledem na RWY. Chvilku si odpočineme a vyrážíme na seznamovací cestu do místního supermarketu. Až když jsme nakoupili, tak jsme si uvědomili, že ještě nemáme auto, a obchod leží dole pod kopcem. No ale, nejsme žádný béčka a nákup dovalíme do baráku. Ivana kuchtí večeři, a tu pak dlabeme na balkóně. Večeře pomalu přešla v konzumaci vína a klábosení se sousedy. Kupodivu se neprojevila žádná jazyková bariéra. Ivana si myslí, že by to mohlo být tím, že jsou z Vrchlabí 😛 .

Čtvrtek – 0. den

Čtvrtek – 0. den

Letošní zahraniční dovolenou začínáme o den dřív, protože v den odletu bychom museli vstávat skoro jako do práce. No, to by ta dovolená začínala opravdu pěkně… Takže vstáváme na devátou, vajíčka, pohoda. Pak trochu administrativy: odbavit se, přihlásit se do systému ochrany zdraví, který se používá na Madeiře, a pak ještě do DROZda. Potom piánko balíme, já ještě odbíhám naprogramovat Pepovi zavírání slepic, protože mu nějaká mrcha sežrala kohouta Rudolfa. Zatím, co Ivana připravuje chobotnice k obědu, přenáším věci do auta. A je toho trapně málo o proti tomu, co jsme si balili na dovolený na Moravě. Kolem půl druhé zapřaháme koně a vyrážíme směr penzión V Maštali v Kněževsi. Tady se jdeme nejdřív podívat k RWY, jestli bude z čeho odletět. Jde se ubytovat, a já během několika málo minut usnu jako špalek. Ivana si po celou dobu hrdinně četla. Pak jde na procházku do vesnice, a přestože tu spíme už po x-té, procházíme ulicemi, které jsme nikdy neviděli. Na půl osmou mají přijet Kuba s Michalem, tak uvidíme, jestli tu do devíti budou 🙂 .
Tak kucí měli zpoždění jen čtvrt hodinky, takže byla luxusní večeře a pokec. Teď už odjeli, a my pěkně hodíme ouško. Zítřejší budík je naplánován na půl devátou…

Severní Morava – neděle

Severní Morava – neděle

Poslední snídaně Páně, a pelášíme domů. Nejdříve se před odjezdem stavujeme Novém Jičíně, kde jsme sice bydleli, ale v centru jsme vůbec nebyli. Uděláme kolečko kolem náměstí a Žerotínského zámku, a pak už usedáme do auta a míříme směr domov. V polovičce mezi Brnem a Prahou si dáváme v motorestu oběd, a následně v Kněževsi Opočenskou zmrzlinu. A potom již rovnou domů. Všichni mi během dovolené psali, jak je doma hnusně, ale u nás bylo takové vedro, že jsem hupnul hned do bazénu, zatím co si Ivana v klidu vybalovala věci z auta. Teď už jen zpracovat fotky a video…

Severní Morava – sobota

Severní Morava – sobota

Ráno jsem byl jak přetaženej pádlem, nebo spíš, jako když na mě spadnul raketoplán. A to jsem měl včera jen dvě sklenky vína. Nebo právě proto?  Zcela nečekaně jedeme opět k Ostravě. Nejdříve se stavujeme u dolu Gabriela, který skončil těžbu v devadesátých letech, ale vypadal hodně zachovale. U dolu jsme se přemístili ke kostelu sv. Petra z Alkantary. Mimo to, že má divný jméno, je také pozoruhodný tím, že poddolováním kopečka, na kterém stál, klesl o 37 metrů, čímž se dostal do roviny se sousedním terénem, a zároveň se naklonil o šest stupňů doprava. Kostel opouštíme, a přesouváme se k opět uzavřenému dolu Barborka. I ten je hodně zachovalý, a dokonce v areálu sídlí několik firem, takže ho nikdo nerozebírá. A od Barborky jedeme opět k Ostravě na důl Michal. I ten skončil v roce devadesáttři. V jeho části pak bylo vybudováno muzeum povrchové části hlubinného dolu. Opět nás provázejí bývalí zaměstnanci dolu, a ne žádná Pamela, která se naučila říkanku. Takže parádička paráda! No a pak už jedeme domů. Dneska to byl opravdu klidný výlet bez šplhání, i když časově stejně náročný, jako ty z předchozích dnů. A následuje každodenní večerní klasika!