Něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje 2, něco se rýsuje.
Rozmazaný je to schválně, protože se to teprve rýsuje ?
Téměř měsíc po návratu z Madeiry jsem dal dohromady třistašedesátistupňové fotografie. Tak nějak vychází na každý den jedna fotka. Někdy i více. Hezké koukání 🙂 . Ovládat se dají tažením myší, nebo na tydlifonu prstem…
Fotky a video z Madeiry už mám hotové přes týden, ale nebyl jsem schopný se dokopat k jejich uveřejnění. Ještě mi zbývají zdolat fotky z panoramatické kamery, aby to bylo úplně kompletní. Jenže venku je pořád hezky, a tak se mi nechce sedět u počítadla. No, a večer si zase musím otevřít víno a něco ugrilovat, takže času fakt málo. Jinak se mi podařilo najít perfektní realitní web, kde se prodávají nemovitosti na Madeiře. Najdu si ještě tři až čtyři zaměstnání, a pak se tam podívám znovu 🙂 .
Takže, fotky jsou TADY, a video níže. Hezké pokoukání…
Poslední snídani si chceme užít na terase, ale téměř se nedá přiblížit k francouzským dveřím, jak to tam sálá. Ale jsme tvrďáci, a stěhujeme židle a stůl ven. A bylo to fakt maso! Nemyslím na talíři, ale to počasí. Ještě před snídaní začínáme balit, a je toho nějak hodně. U snídaně se loučíme se sousedy, po snídani pak s Vláďou a s Danou (Davídek asi spal). Hodím kufr do auta, to se postaví na zadní, zařehtá a po jedenácti dnech opouštíme vilu Schirocco. Protože odlétáme až odpoledne, a máme k dispozici auto, jedeme se podívat na vyhlídku nad městem Machico. Opět stoupáme do třista metrů, abychom si pak užili božský výhled jak na město, tak na místní záliv s pláží. Vidíme odtud i na nejvýhodnější část ostrova. Když se dostatečně vynadíváme, jdeme se projít kolem místní levády, která prochází nejdříve kolem domů a zahrad, a pak divokou přírodou. Potom už sjíždíme dolů do přístavu a k pláži. Místní pláž je široko daleko jediná, která se pyšní dovezeným mořským pískem. To znamená, že je žlutá, a ne černá, jako všechny ostatní. Po procházce kotvíme v místním baru, kde si dáváme polívku, a doplňujeme tekutiny. Potom se jdeme ještě trochu cournout, a za pět dvě odjíždíme na letiště, kde předáváme automobil, který nás po celou dobu spolehlivě vozil po ostrově. Chvilku po příjezdu otevírají odbavení, takže se rychle zbavujeme kufru. Opět máme všechny dokumenty v pořádku, takže do pěti minut jsme odbavený. Hned procházíme rámy, a na hoďku se usadíme na terase s výhledem na plochu. No a pak už to šlo opravdu v rychlém sledu. Smartwings se opravdu snaží, takže odlétáme přesně podle jízdního řádu, tedy v 16:40 místního času. No a teď, v šest hodin Madeirského času(MČ) už máme za sebou řízky a jednu láhev vína. To víno tedy jen já. A za chvilku bouchnu druhou, a pak hodím záda. No záda, zdřímnu si… Teď, ve čtvrt na sedm MČ hlásí kapitán, že jsme opustili Atlantický oceán a letíme přes Španělsko. Dále bude následovat Biskajský záliv, Paříž, Frankfurt a Praha. Letíme ve výšce 11.420 metrů nad mořem. Očekávaný přílet na letiště Václava Ruzyně Havla je ve 21:40 letního českého času. Tak uvidíme… Teď je 19:30 MČ a jsme nad Paříží. Zapadlo slunce… Frankfurt nad Mohanem 20:00 MČ… A kapitán nekecal, přistáli jsme za dvě minuty třičtvrtě na deset. Následovala celkem rychlá kontrola dokladů, čekání na kufr, převoz na GoParking, a hup do penzionu. Tady už na mě čekala lahvinka bílého, která mi pomáhá psát deník.
Jen jsem ráno otevřel dveře od ložnice, viděl jsem ten masakr venku balkóně. ani jsme neotevírali dveře, a snídali jsme v obýváku za rohem, aby na nás nesvítilo slunce. Opět jsme se rozhodli pro cestu do hor, abychom dnešní den přežili. Máme naplánováno vyjet do výšky tisíc metrů nad mořem do Boca da Encumeada, kde se hned u parkoviště nachází leváda „do Norte“. Nejdříve se vydáváme proti proudu cca kilometr a půl, kde má leváda přítok, který přitéká tunelem 600 metrů dlouhým. Protože nemáme čelovku, svítíme si mobilama a kamerou. Dojdeme asi do třiceti metrů, a pak se vracíme vracíme zpět ke vchodu, protože s tímhle vybavením se opravdu nedá jít dál. Ale zážitek to byl zajímavý, to zase jo! Pomalu se vracíme do výchozího bodu, kde si ve velice pěkné restauraci dáváme polívku. Ivana rajskou, a já něco jako česnečku. Pak jdeme kousek po proudu levády, ale přišli mraky a udělala se pěkná zima, tak se vracíme zpět k autu. Vracíme se do do Funchalu na vyhlídku Pico dos Barcelos, která leží nad městem a město je z ní jako na dlani. Tady si dáváme kávu, a když jí dopíjíme, začíná pršet. Jen tak tak jsme dorazili do auta, a začalo lejt. No nic, pomalu sjíždíme na dálnici a pokračujeme do Miradouro do Cristo Rei, tedy na útes, kde je socha Krista jako v Riu, jen krapet menší. Tady není po dešti ani památky, a sluníčko opět pere, jako by to bylo zadarmo. Dostáváme dobrej nápad, že od Krista sejdeme dolů k vyhlídce. Když se dole otočíme, a vidíme ty schody nahoru, už nám to nepřipadá jako výborný nápad. Vysupíme ke Kristovi, a pak ještě na parkoviště a přesouváme se k nám, pod vzletovou dráhu, kde se nacházejí různá hřiště, posilovací stroje, motokáry, hospoda… Tohle všechno je pod prodloužením původní dráhy, které je dlouhé jeden kilometr. Dráha tak stojí na 180 sloupech sedmdesát metrů vysokých, a všechny ty dříve vyjmenované věci jsou umístěny pod ní. Opět se spustil liják, ale je to trochu jiné než v Česku. Sice leje stejně, ale současně je při tom dvacetšest stupňů, takže je to parádní teplá sprcha. No, a hlavně za deset minut je zase čisté nebe a slunce pálí jako blázen! Pak už jedeme domů, chvilku pauza a kafe, a potom pro večeři do bufíku. Cestou vyhazujeme láhve od vína, které nám sem pořád někdo strká ke koši v kuchyni. A pak opět nastává Madeirský večerní zvyk, tentokráte se sousedy. A oni už se vlastně přidali včera. Je to prostě nakažlivé 😛 .
