Je pátek, a my vyrážíme do naší oblíbené destinace. Vyzvedávám Ivanu přímo soustruhu, a vyrážíme směr Praha. Po patnácti kilometrech jízdy na Prahu, jsme se ocitli o pět kilometrů dál od Prahy. No, ale na konec všechno dobře dopadlo, stejně jsme se chtěli do těch vesnic kolem Loun někdy podívat 🙂 , a my uháníme ku Praze. Kousek před letištěm odbočujeme na Kněževes, a během chvilky parkujeme u Maštale. Nejdříve si jdeme dát kafoně. Spolu s kávou přináší obsluha i klíče od pokoje, kam se pak jdeme ubytovat. Ivana hned začala wellness, já si přečetl novinky v mobilu, a s foťákem na zádech jsem vyrazil ku dráze. Večer se scházíme v hospodě. Večeře jako vždy na na jedničku, a my jdeme sebou fláknout na pokoj. A zase ten wellness 🙂 .
V sobotu po snídani vyrážíme po snídani do centra. Odpoledne máme vycházku s Prahou neznámou, dopoledne si zábavu zajišťujeme sami. Parkujeme u Rudolfína, a jdeme si prohlídnout Židovské ghetto, které je poblíž. Jenže… Je sobota, a židi mají šábes. Kdyby někdo nevěděl, tak Židovský šábes začíná v pátek se západem slunce a končí v sobotu se setměním. Po tuto dobu by židé neměli pracovat, nakupovat, vařit a vůbec vyvíjet jakoukoliv všední činnost. A oni skutečně nepracovali! Akorát, že tuhle informaci nemají na svých webovkách 🙁 . Na vratech tato informace ale nechyběla… No nic volíme náhradní program, o nějž v Praze není problém. Vyrážíme tedy ku Hradu. Cestou Ivana říká, že se vstupenky dají koupit elektrofonicky a možnost dodání je buď vyzvednout si je v “íčku”, tomu jsme se chtěli vyhnout, nebo doručit do mailu. Volba byla jasná, takže za pár vteřin byly v mailu. Jenže s upozorněním, že si vstupenky musíme vytisknout. Normálně sebou nosím dvě až tři tiskárny, ale dnes jako na potvoru nic. Tak jsme šli k turniketu, že čárový kód normálně načteme z mobilu, a prd. Paní, co tam stála povídala, že si vstupenky musíme nechat vytisknout v “íčku”. Ok čekám něco přes čtvrt hoďky, než na mě dojde řada. Pak říkám slečně, potřebuji vytisknout vstupenky a ukazuji jí čísla. Kdepak panáčku, to mi musíš poslat mailem, já to pak vytisknu. Po nějaký době mě volá, že už má vstupenky… A takhle si tu v Česku žijeme… Tím jsme se zdrželi, a tak dnes stíháme jen prohlídku Starého královského paláce. Pak už scházíme k autu a přesouváme se do Libně, kde začíná vycházka s již zmiňovanou Prahou neznámou. Dnes na téma “Atentát na Heydricha – po stopách Anthropoidu”. Začátek velmi zajímavý, ale pak celkem nudné chození po stopách Gabčíka a Kubiše. Gabčíkova stopa skončila u nedalekého řeznictví. Horší to ale bylo s Kubišem, který měl kolo, a ujel hodně daleko. Cesta probíhala tak, že jsme šli kilometr, a slečna řekla: “tady ho viděli zakrvaveného”, po dalších osmistech metrech řekla: “zde odhodil kolo”. Po dalších pětistech metrech jsme nasedli na tramvaj a jeli jsme pro auto 🙂 🙂 🙂 . No, zažili jsme už lepší procházky. Vracíme se tedy do Kněževsi, a jdeme se podívat na letadlo, které nakonec nepřiletělo. To nám však nevadí, a vydali jsme se na procházku do míst, kde jsme v Kněževsi ještě nebyli. A konec byl samozřejmě v hospodě 🙂 .
V neděli se Ivaně na pokoji tak líbilo, že jsem šel na snídani sám 🙂 . Po snídani se jedeme podívat do Šestky, jestli tam mají nějaké oblečení, co Ivana ještě nemá. A měli! Pak se posouváme o kousek dál na Zličín, kam jedeme okouknout pergolu s dlažbou. Perfetto!!! Dáváme kafe, a pokračujeme na Hrad, abychom dokončili prohlídku, a opět se zastavili ve Svatováclavské vinici, kde měli dobré víno od Mělníka. Zbývalo nám projít Starý královský Baziliku sv. Jiří, Zlatou uličku a Katedrálu sv. Víta. Všechno bylo moc pěkné!!! A pak si už jdeme pro auto, a přes Vraňany, kde si kupujeme jahody a další nezbytné věci, uháníme k domovu.
A na závěr konstatujeme, že to byl moc povedený víkend k 41. výročí svatby. A docela zajímavé fotky jsou TADY.
Dneska vstáváme o krapínek dřív, lehce snídáme a balíme. Pak naházíme kufry do auta a vyrážíme na letiště do Bari. Tam dorážíme za hodinu a půl, odevzdáváme auto a tlačíme kufr do odletové haly. Najeli jsme hezkých osmsetosmdesát kilometrů. Zbavujeme se kufru, a jdeme na poslední italské kafe. Pak se jdeme odbavit. Mě houká batoh, tak ho projíždí rentgenem ještě jednou, pořád to samé. Tak prej, ať si vyndám věci. Tak na stůl vyskládám nabíječky, kabely, objektiv, foťák, sejry, prošuto, meloun a klobásy. Projedou tedy prázdný baťoh, a zase tramtadadáááá. Tak si kovbojka natáhla rukavice, a jala se ho ručně šacovat. Pak znova do rentgenu, a znova tramtadadáááá. Tak mi ho podala, ať si tam prej naskládám věci a pokračuju v krasojízdě. Letadlo je na Jugoškou, takže máme ještě a půl hoďky čas, než přistane. Potom už nasedáme a odrážíme. Startujeme nad moře, tak jsou pěkný panoramata. Ivana jíst nechce, já si dávám kuře na kari s rýží. Cesta docela utekla, a že jsme nad Čechama nemusíme ani zjišťovat z mapy, ale stačí se podívat dolů. Samé žluté pole… No, a pak už jen chvilka a jsme na Ruzyni. Koukám, že všichni mají rifle a bundy, jen já mám kraťasy a tričko 🙂 . Kufr máme hned, necháme se odvézt k autu, a jedeme. Ale ne domů, nýbrž do POPu na závěrečnou kávu. A hlavně se nám nechce domů 🙂 . Poslední část cesty proběhla v klidu, a doma jsme kolem pátý hodiny.
Zazvonil zvonec, a dovolený je konec. Dneska bez fotek…
Hned od rána slunec, takže snídaně pod chlebovníkem. Pak následuje balička vyrážíme do města Martina Franka, které leží asi dvacet kilometrů od nás. Jedeme opět dovolenkovým tempem, pozorujeme nedříve olivy, a pak truli, kterých je tu opravdu hodně. Ve městě odkládáme automobil a vydáváme se na procházku historickým centrem. Než se však do centra vnoříme, dáme si nejdříve kávičku. A pak již opouštíme náměstí a dostáváme se do uliček, kde je úplný klid, a žádní turisti. Uličky se klikatí, a jsou tak úzké, že se tam nevejdou ani auta. Protože se blíží poledne, téměř z každého okna se line vůně jídla. Nakonec i mi máme namířeno ke kostelu, a najednou stojíme před řeznictvím. A jaká to náhoda, prodávají tam místní specialitu capocollo. Uzenina se připravuje z celých kusů masa, které jsou řezané od prasečího krku. Kusy masa jsou nejprve ručně solené, poté se umístí do přírodního střívka, kde je maso stisknuto a ochuceno pepřem. Balíčky jsou kompletně obvázané pevným provázkem, tím se vytvoří typický válcový tvar capocollo. Nakoupíme, a pokračujeme dál. Stále kličkujeme uličkami od kostela ke kostelu. Nakonec vycházíme opět na náměstí, z kterého jsme vyrazili. Jdeme si pro auto a vracíme se zpět do Ostuni, kde na hradbách s pěkným rozhledem na moře a olivy obědváme. Po jídle se přesouváme k blízkému moři. Všechny rezorty a bungalovy i pláže jsou zatím prázdné, ale za měsíc se to změní. Jdeme mořem přes záliv na ostroh, odkud je vidět moře od východu po západ. Potom se pomalu couráme k autu, a než dojedeme do města, stavujeme se mezi olivami. Pak už poslední nákup, a jedeme domů na čaj. Dneska opět grilujeme “salsiču”, ale dnes s jiným kořením.
Ráno nás kolem šesté budí alarm od auta. Naštěstí to nebylo naše, ale nějaké za olivovým hájem. Ale řvalo to jako prase. Už jsem myslel, že neusnu, ale najednou se přiblížil Jupiter k Merkuru, a bylo devět hodin. Nenecháme se vykolejit, v klidu se nasnídáme, sbalíme a vyrážíme na jih. Rozhodli jsme se totiž, že dnes navštívíme nejjižnější místo v podpatku Itálie, tedy město Santa Maria di Leuca, a hlavně jeho maják. Vybrali jsme si cestu podél pobřeží. A udělali jsme velice dobře. Náhledné výhledy na moře, krásná cesta. U jednoho krásného výhledu se stavujeme na kafe. Bar u cesty byl přesnou kopií baru ve Furore. Tam jsme chodili na kávu k Papá Franciscovi. Pak se jdeme podívat k zálivu na moře, koupíme si sušené fíky a pokračujeme dál na jih. Skoro každých deset minut zastavujeme, abychom se pokoukali na moře. Po dvou hodinách parkujeme Santa Maria di Leuca. Nejdříve se jdeme napápnout, a pak nás čeká výstup na kopec, kde je umístěný maják. Ivana chtěla jet nejdříve autem, pak autobusem, ale nakonec jsem jí ukecal, a stoupáme spolu do schodů. Ze shora je krásný pohled na město a na přístav, a také na místo, kde se stýkají dvě moře. Jaderské a Jónské. Když se dosyta vykoukáme, jdeme pomalu dolů. Chceme se projít přístavem, ale bohužel jsou tam cedule, že tam suchozemci nesmí. Vracíme se zpátky k autu, a míříme domů. Čekají nás opět dvě hodiny jízdy, ale s autem které máme, je to paráda. Když se zapnou všichni pomocníci, mým úkolem je jen udržet směr. Jinak o rychlost, pruhy, vzdálenost od předchozího auta a směr se stará auto. No paráda. Domů přijíždíme lehce po sedmé. Jdu rozdělat oheň do grilu, a pak grilujeme pravé italské salsiccia. A k nim avokádo, meloun, víno…
Ráno neprší a nefouká! Po snídani se tedy nacpeme do auta, a vyrážíme napříč Itálií od Jaderského moře, k moři Jónskému, které leží na východní straně země. Do města Taranto přijíždíme po necelé hoďce. Parkujeme kousek od nádraží. Sluníčko už pěkně svítí a my se vydáváme k ostrovu Isola del Borgo Antico. Nejdříve si dáváme kávičku na náměstíčku Piazza Fontana, a potom se vydáváme na okružní procházku ostrova. Začínáme na severní straně ostrova, ulicí Via Cariati podél rybářského přístavu. Kupodivu tu nic nesmrdí, což znamená, že rybáři vyrážení do vln každé ráno pro čerstvé ryby. Docházíme až k otočnému mostu Ponte Girevole, který spojuje ostrov s další částí města Taranto. Most je otočný, protože se v blízkosti nachází velký vojenský přístav, kde kotví obrovské lodě, a ty se potřebují nějak dostat na otevřené moře. Přejdeme na druhou mostu, a kocháme se pohledem zpět na hrad Castello Arogenese. Bohužel se do něj nedá dostat, opět se musí objednat předem. Po jižní straně ostrova se po Corso Vittorio Emanuele II se vracíme zpět, směrem k Fontánovému náměstí. Cestou se zastavujeme u několika kostelů, a než se dostaneme k náměstí, procházíme takovou hodně odvážnou čtvrtí. Ale přežili jsme 🙂 ! Poblíž náměstí zalézáme do rybí restaurace, kde si dáváme penne s lososákem. Popravdě, hodně povedené jídlo. Po hodně pozdním obědě, skončili jsme před čtvrtou, se vydáváme zpět k autu. Jedeme směrem domů, ale chceme se ještě stavit ve městě Grottaglia, kde se ručně vyrábí keramika. No, možná se vyrábí, ale každopádně jsou ty dílny někde dobře ukryté. My jsme našli jen spousty krámků. Nasedáme do oře, a pokračujeme směrem domů. Cestou se stavujeme ještě v obchodě, dokoupit základní potraviny. Tedy: prošuto, víno, rukolu a melouny. Doma si dáváme pod chlebovníky čaj, a voláme babičce Zdeně. Dovídáme se, že jí Bobeš neukazuje žádný fotky, a došlo jí “dejchátko”, které měla už pět let.
Během dne nám volá Honza zprávu, kterou nechce nikdo na světě slyšet 🙁 . Doma zapalujeme večer svíčku…
