od Karel Řehák | 8. 6. 2017 | Dovolená 2017 - Furore
Dnešek začal příjemným překvapením, protože – buchy buch na venkovní dveře – a odjíždějící sousedky nám přinesly skoro celého melouna. Po snídani jsme vyrazili na okružní jízdu po pobřeží. Sice jsem si zase vzala prášek, ale stejně jsem se po cestě od kostela Santa Rosa z kopce dolů rozbrečela strachy. Natočila jsem tenhle úsek na mobil, ale ve skutečnosti je to mnohem hroznější. Jeli jsme do Sorrenta a povedlo se nám zaparkovat celkem blízko centra. Po schodech jsme sešli dolů do přístavu a prohlíželi jsme si lodě jedoucí na Capri. Poobědvali jsme v pěkné restauraci hned v přístavu a oba jsme měli mušle. Fakt s nima nešetřili… Ze Sorrenta jsme zahájili jízdu podle průvodce, ale bohužel všechny místa s nádherným výhledem byly nějak nedostupné. Nakonec jsme pár fotek udělali ve vesnici Torca a potom na Positanem. Cesta samými zatáčkami trvá neuvěřitelně dlouho, průměrná rychlost je doteď 36 km (včetně cesty z Neapole po dálnici). U fjordu ve Furore se nám podařilo vmáčknout na okraj silnice a po kamenných schodech jsme sešli k tomuto zajímavému úkazu. Fjord zabíhá mezi skály a dá se v něm pěkně koupat. Je známým symbolem městečka Furore. Pak zase stoupáme autem do naší nadmořské výšky, nakoupíme si potraviny na večeři a v baru u dědka si za odměnu dáme kafe, víno a Aperol. Zase jsem přežila dnešní jízdu, hned je mi lépe … Ještě kousek dojet domů a ejhle, máme tu nové sousedy. Zase jsme grilovali hamburger, ale kočka už asi dnes asi byla přežraná a nepřišla.
od Karel Řehák | 7. 6. 2017 | Dovolená 2017 - Furore
Ráno normálka vstávám v devět, pod oknem hýká osel s nákladem dřeva na zádech. Dáme snídani, trochu té hygieny a vyrážíme do světa. Tedy do nedalekého města Amalfi. Z kopce dolů, doleva, doprava, doprava, doleva, autobus, couvej…. Jak nám říkal majitel baráku, zaparkujte v jeskyni. No jo, ale kde jí najít? Nikde žádnej pračlověk… projíždíme vesnici a najednou jí vidíme. Jenže je v protisměru, tak se musíme někde otočit. Asi po půl kilometru se otáčím na prasáka do protisměru. Přijíždíme před jeskyni, ale tam už stojí dvě auta a před nima řetěz, že je plno. Zapíchneme to za ně a čekáme. Asi po deseti minutách pikolík odstraňuje řetěz a parkujeme. Tedy já. Ivana musela vystoupit, protože stropy jsou slabé a nemuseli by její váhu vydržet. Vyhrabu se do čtvrtého patra, beru bágl a šupajdím ven. Jdeme podél silnice do města. Do krásného města. Všude sice moc lidí, jsem rád, že bydlíme v oblacích, ale to město je fakt hezký! Nejdříve jsme zamířili do baru na městské pláži, kde si dáváme „kapréze“ kafe a víno a vstřebáváme atmosféru. Pak vyrážíme do přístavu na lodičky. Ty jsou vždycky úžasné. Po přístavu jdeme na oběd. Já špagety s krevetama a Ivana pizzu. Pak jdeme hodit oko hlouběji do města. Stavujeme se v kostele, kupujeme mě zmrzlinu a pak nějaké suvenýry. Pomalu jdeme do jeskyně pro auto. Ivanu tam zase nepustili. Cestou domů se Stavujeme už tradičně u pappa Frančeska na víno a limončelo. Vedle v krámě nakoupíme něco na ráno a frčíme domů. Tady děláme hamburgery a čumíme na moře. A já sosám víno a slivku….
od Karel Řehák | 6. 6. 2017 | Dovolená 2017 - Furore
Ráno, teda vlastně v noci jsem se vzbudil a čumákoval do tmy. Na věži kostela bimbali tři a já měl vyspáno. Chvilku jsem si četl a pak jsem dopisoval deník za pondělí. Pak jsem zavřel oka, a nebýt v devět telefonu, spal bych do oběda. Snídaně na terase, pak chvilka čtení a vyrážíme do Capo Di Conca. Dále pak do Furore a Praiano. Jestli jsem si včera myslel, že mám zamotaný ruce, dneska jsem je měl jako vánočku. Jedeš po silnici, kam se pohodlně vejdeš s autem, když míjíš auto v protisměru, tak to tak nějak vyjde, a když potkáš autobus, couváš tak daleko, než se tam vejdete oba. Odkládáme auto u krajnice a jdeme se podívat na starou věž, možná to dříve býval maják, možná obranná věž. Pak pokračujeme dolů k moři, až docházíme do zátoky Marina di Praia. Je tu pláž, asi pět restaurací a jezdí odtud lodě k Smaragdové jeskyni, Grotta dello Smeraldo. V jedné hospodě si dáváme těstoviny, já s krevetama, Ivana s rajčaty. Pak skáčeme na člun a jedeme do jeskyně. V jeskyni sedáme na lodičku a necháme se vozit. V jeskyni je pěkná krápníková jeskyně, která je s mořem spojená tunelem, přes který se do jeskyně rozlévá krásné modré světlo. Následuje cesta zpět a autem pokračujeme po Praianu. Když se u krajnice objevilo místo, opět odkládáme auto a jdeme na kávu do restaurace nad mořem. Z ní je krásný výhled na ostrov s kapry. Vlastně na ostrov Capri 🙂 . Po kávě jdeme ještě dál do města. Na silnici je hustej provoz, že se tam sotva vejdeme. Docházíme ke kostelu San Genaro. Po pokoukání se se obracíme zpět a jdeme k autu. Jedeme zpátky na barák. Cestou se stavujeme v marketu pro jídlo a hned vedle na dvojku vína a limoncello. A potom domů už je to jen kousek. Dáváme odpočinek na terase, pak večeři a pak zase odpočinek 🙂 . Už je tma jak v pytli, v dálce blafe pes, a zítra nás čeká Amalfi…
Jo, jen tak pro zajímavost, náš barák leží v nadmořské výšce 330 metrů…
od Karel Řehák | 5. 6. 2017 | Dovolená 2017 - Furore
Otevírám oči a koukám, jsou teprve tři hodiny a já už mám vyspáno. Říkám si, trochu se protáhnu a zase usnu. Ale prd, čumákoval jsem až do půl šestý, kdy jsme vstával. Vyrážíme ve čtvrt na sedm, a v sedm jsme na Goparkingu. Následuje bleskový přesun na letiště, kde se zbavujeme kufru a jdeme se najíst. A pak odbavit a šup ke gejtu. Odbavovat se začalo poměrně brzo, takže se odlepujeme téměř na čas. Letíme s EasyJet A320 G-EZAN. A teď si dám chvilku ouško. Za okny svítí slunečník. Tak zatím dobrou!
Probudím se, a dole Benátky 🙂 . Tak ještě hoďku…
Je za pět půl jedenáctý a začínáme klesat… Přistát máme prý v jedenáct, tak uvidíme, jestli nezabloudí 🙂 .
Nezabloudil. Přistáváme v jedenáct, vyzvedneme kufr a jdeme si pro auto. Ten blbeček, co na YR.NO posílal informace, že je tu osmnáct stupňů, by potřeboval na hubu. Po přistání tu bylo jednatřicet! Stejně jako na Sardinii i tady dostáváme Renaulta Clio. Nastavíme tedy Furore a vyrážíme. Ze začátku nás ani nezarazilo, že padesát kilometrů máme jet skoro dvě hodiny. A skutečně jsme to tak dlouho jeli! Překonávali jsme totiž pohoří jako kráva. V jednom městě nás to zahnalo do uliček, které byly stavěny pro koně nebo osla, ale ne pro auto. Nakonec jsme se vymotali a zdárně míříme k vrcholům. Naštěstí jsme je nepřejížděli celé, ale těsně před vrcholem byl tunel na druhou stranu pohoří. Po kilometru jízdy skálou se nám otvírá pohled do údolí a na moře. Do cíle zbývá pět kilometrů silničkama táhnoucími se podél skal. Ivana má zavřené oči nebo kouká na podlahu. Furore. Nakonec odbočujeme do ulice Via Picola a po pár stech metrech jsme na místě. Nádherný barák, nádherný výhled a vedro jako prase! V autě to ukazuje 28 stupňů. Majitelé nám předávají klíče a frčí domů. My si dáváme slivku a kafe a sedíme na terase. Po odpočinku se jdeme podívat do vesnice. To vedro je opravdu neskutečný. Nevzali jsme si pití a jsme jak velbloudi po měsíci putování pouští. Přicházíme do vsi a hned druhý barák je takové malé smíšené zboží kombinované s vinárničkou. Kupujeme vodu a víno a odpočíváme. Když nabere dost sil, jdeme si vedle do obchodu nakoupit večeři a snídani, a pak se pomalu vracíme na barák. Slunce se už schovalo za hory, tak je zpáteční cesta mnohem příjemnější, než cesta tam. Večeříme na terase, pak následuje „osobní“ volno a nakonec sprcha a pád do pelechu. Dopisuju deník a jsem k.o.
od Karel Řehák | 14. 5. 2017 | Ze života
Tak je to tady. Sobota 13. května a je tady svatba. Furt to bylo daleko a najednou se oblíkám do kvádra. Přesouváme se k Bobešákům, kde už sedí pár lidí a je připraveno občerstvení.
Nadešel čas a jedeme do kaple. Kapesník mám připravený. No kapesník, půjčil jsem si od cirkusáků plachtu ze stanu, tak snad bude stačit…
Beze zmatků a v klidu se shromažďujeme u kaple. Tramtadá, hrajou Halelujah, jdeme na to. To dám!
Ženich už je na místě a čeká se na nevěstu. Hrají Terezu a přichází Tereza princezna. Tak tohle se vydržet fakt nedá… Následuje proslov. A pak prstýnky a pusa. A přípitek…
Máme to za sebou a oni před sebou. Jdeme ven, bude focení. Pak chvíli čekáme před hospodou, okukuju nové příbuzné. Jo to půjde. Přichází šéf restaurace a jdeme dovnitř. Samozřejmě u dveří fláknul s talířem…
Ještě než se zakousneme do kačera a před tím do vynikající knedlíčkový polívky, přichází moje chvilka s proslovem. A pak už kačer!
Po napucnutí se padl na Ivanu nějaký stres, tak si jedeme odpočinout domů. No a chrápeme až do čtyřech, kdy nás budí Kuba, že se bude krájet dort.
Letíme do hospody, vlastně do Obecního domu, a tady zjišťujeme, že máme ještě spousty času. Mezi tím přijíždí naše překvapení v podobě dortu Jaguaru. Ivany a Kubovo překvapení sedí v kleci. Pak jsou ale holubi vypušteni. Následuje proslov sestřičky Barušky a po něm předání Jaguara. A pak spoustu panáků. Ale pravdu spoustu. Zábava vynikající, protistrana super, spousty kamarádů. Našich i novomanželů. A k tomu výborná kapela, kterou před půlnocí vystřídal DJ. To by nebylo nic zvláštního, ale on měl sebou saxofonistu. A to bylo fakt, jak říkají mladý, hustý! My jsme šli domů asi v půl druhý, poslední pak v půl čtvrtý. V neděli jsme ještě pořádali dopitnou a dojednou s novomanželi, s rodiči nevěsty, svědkem a sestřičkou Baruškou. A protože pršelo, seděli jsme v garáži a grilovali jsme kejtu. A pili. Hodně pili. Ale bylo to báječné!
