Pátek – 6. den

Pátek – 6. den

No tak jo, je zase ráno, a kdyby mě Ivana nevzbudila, spím do oběda! Dáváme snídani a plán je jasný. Chytneme me si rikšu a pojedeme kousek dál od nás na pagodu Tran Quock, která se nachází na ostrově východně od Západního jezera. Architektura pagody má harmonickou kombinaci majestátnosti a starobylosti s elegantní krajinou uprostřed klidu obrovského jezera. No a tím bych skončil, protože jsme tam přijeli za pět minut půl dvanácté a oni v půl zavírali. Dobře jim tak, zrovna jsem chtěl dát nějaký milodar budhovi. No nevadí. Vracíme se po cestě po které jsme přijeli o kus dál, kde má rodný domek strýček Ho. Mňo, pondělí a pátek zavřeno. A tak pokračujeme dál až k mauzoleu, kde strýček odpočívá. No, objekt není přístupný pro veřejnost :-). No a co, ještě je tu dům na jedné noze a budhistický chrám. Tam otevřeno mají, a v chrámu mají dokonce posvátného slona. Po prohlídkách nastavíme kurz hotel s tím, že se cestou někde nadlábneme. A trefili jsme super kuchyň. Porce akorát, a chuťově jako z jiného vesmíru. Po příchodu na hotel si chtěli holky na recepci povídat, ale přeci nějaká ta jazyková bariéra tu je, i když Ivana umí říct vietnamsky “dvě vstupenky”, na rozhovor to nestačilo, takže se hovor odehrával ve formátu “mobil to mobil”. Holky psali do překladače vietnamsky, a překládali to do češtiny, Ivana to četla, a já, protože neumím tak rychle psát, jsem to namlouval česky do překladače, a ony si to četli přeložené vietnamsky. Už dlouho jsem se takhle nezasmál! Po polední pauze opět lovíme drožkaře, a jedeme téměř stejnou vzdálenost jako dopoledne, ale na druhou stranu. Jedeme si prohlédnout Červenou řeku a Long Bien Brigdge. Od toho místa, co nás vysadil to byl docela slušný flák (dneska jsme nachodili přes sedmnáct tisíc kroků). Řeka obrovská, most také. Akorát by potřeboval, aby ho zbavili rzi. Zpátky na hotel jsme šli pěšky, a konečně jsme se naučili přecházet silnice při jejich provozu. Cestou se stavujeme na večeři, a pak hned na hotel, protože bude volat Honza od babičky. Hodíme si tedy jen věci na pokoj a jdeme na střechu k bazénu, a hlavně k baru. Volá Honza s babičkou, a dozvídáme se, že babička dělá velké pokroky v rehabilitaci. Tak si dáme mojito, a přesouváme se do pokoje. A zde již klasika. Někteří si čtou, jiní píší deník, a dělají fotky.

Fotky jsou opět TADY.

Čtvrtek – 5. den

Čtvrtek – 5. den

Tak vstáváme v sedm!!!!!!! Máme totiž ve třičtvrtě na osm sraz s průvodkyní, a vyrážíme do zátoky Halong. Autobus přijel až v půl devátý, ale v tohle provozu, co je tady v centru se není čemu divit. Ještě uděláme dvě nebo tři zastávky po městě, a pak už frčíme směr zátoka. Pokládám si sedačku, a doháním to ráno. Než dojedeme do zálivu, stavujeme se v Perlovém muzeu, kde je předváděčka “výroby” perel. A samozřejmě též obrovská prodejna, která nás ovšem nechává v klidu. Lezeme do autobusu, a po krátkém čase vystupujeme v přístavu. Naloďujeme se a vyrážíme. Středem parníku je rozložený raut, tak hurá na něj. Snědl jsem asi kýbl slušně velkých krevet, a sedm nebo osm ústřic. A k tomu samo salát, a ovoce. Během chvilky se z moře vynoří skály, a je opravdu na co se dívat, i když nebe nebylo modré, viz fotky. První cíl je ostrov, z kterého je perfektní výhled na velký kus zátoky. Podmínka ovšem je, vyšplhat na kopec! A tak jsme vyšplhali do dvou třetin, kde byla již vyhlídka, a rozhodli jsme se, že dál už se sápat nebudeme. Děláme pár fotek, slezeme dolů, a už se zase naloďujeme, a pokračujeme dál v plavbě. Na dalším ostrově, kde zastavujeme, nás čeká projížďka na lodičkách. Přelézáme tedy a plujeme. Máme vlastního gondoliéra, tak že mám volné ruce na focení. Po projížďce se opět naloďujeme, a jedeme na poslední zastávku. Je to jeskyně, která je prý strašně velká. Takovejch už jsme viděli… Jenže, jeskyně Sung Sot Cave je jiná! Je největší a vápencová jeskyně v zátoce Halong a má úplně bombastické třpytivé krápníky a atraktivní skalními útvary, a rozkládá na celkové ploše více než 12 000 metrů čtverečních. Tedy plocha o pár stovek metrů větší než fotbalový stadión. Opravdu je nekonečná. Po prohlídce scházíme do přístavu a vyrážíme směr přístav. Cestou je ještě připraven rautík na horní palubě. Po šesti hodinách na moři přistáváme, jdeme do autobusu a frčíme domů. Ještě skáčeme do hospody na véču, ale dneska jsme nevybrali dobře. Příště zase do garáže nebo a ulici!

A fotky jsou opět TADY.

Středa – 4. den

Středa – 4. den

Tak ta pravá vietnamská káva se mi pěkně vymstila! Podle hodinek jsem v době od večerních deseti do rána do osmi spal celých padesát devět minut. A to se vyplatí… Jdeme na snídani, a plánujeme, kam vyrazíme. Dnes to vyhrává Chrám literatury. Byla to přesná kopie Zakázaného města v Pekingu, akorát v menším vydání. U každého oltáře co tam byl, byly vždycky dary pro Confuciany (něco jako Buddha). A podle toho, co tam leželo, byl pěkně úplatnej. Jen namátkou, co tam bylo: sušenky, minerálky perlivé i neperlivé, ovoce, čaje tabák, a zcela nepokrytě i peníze…Ale jo, bylo to zajímavé, i když cesta tam vedla podél hlavní. A Vietnamci jezdili do kolbenky, troubili, řvali na sebe, masakr. Proto jsme cestu zpět zvolili mezi zástavbou, kde byl relativně klid. Míjíme park s nadživotní sochou Lenina, Německé velvyslanectví obložené policií… Po příchodu na hotel padám do pelechu a v tu ránu spím. Vzbudím se ve tři jak přejetej parním válcem. Na odpoledne jsme si naplánovali cestu k jezeru Navráceného meče. Nohy jsme vyměnili za rykšu, a jízda byla velmi dobrodružná. V jezeře na ostrově je chrám Nefritové hory, a v něm jsou zaparkované dvě posvátné želvy. Bohužel už umřelé. Dosahovaly délky téměř dvou metrů. A opět je tam spousta oltářů a dárečků. V dnešní době se tomu říká úplatků. Cestu do jsme zvolili po pěší zóně, která tam měla dle mapy.cz být. Houby s octem! Byl tam takový provoz a rachot, že jsme ani moc neočumovali krámky, a pelášili rovnou k hotelu. Tam jsem odložil foťák, dal si hlt vodky, a pokračovali jsme do jedné ze žracích uliček. Opět jsme jedli v patře, takže jsme měli možnost sledovat umění kuchaře přes ulici. Dali jsme si oba pho bo, a společně jedny grilované kreveťáky. Během jídla začalo drobně poprchávat. Cestou na hotel jsme si pořídili kokosa na pití. A pak už hotel, sprcha, deník a klídek. Zítra vstáváme nekřesťansky brzo, čeká nás výlet, a neřeknu kam 🙂 .

A TADY jsou fotky.

Úterý – 3. den

Úterý – 3. den

Včera jsme padli do postele docela k.o., za to dneska jsme se probudili do růžova až ve čtvrt na deset. Inu, ten jet lag jsme museli nějak překonat… Následovala snídaně, a museli jsme uznat, že se hotel vytáhnul! Pak nastalo plánování (spíš válení na pokoji) kam dneska vyrazíme. Na první místo se dostalo Thanglongské královské město. Balíme tedy záznamovou techniku, a vyrážíme. Venku je o něco tepleji než včera, pětadvacet stupňů, a taky o něco větší vlhkost, takže stejné oblečení jako včera: kraťasy a triko. Opět míjíme nespočet obchůdků, restaurací a dílen. Královské město hodně připomíná zakázané město v Pekingu. Navštěvujeme též generální štáb vietnamské lidové armády z dob napadení Vietnamu Američany. Pak vystoupáme na věž, viz úvodní obrázek, z které je super rozhled. Na závěr jsme si nechali procházku místním parkem. Cestou zpět se stavujeme ve “žrací uličce”, kterou jsme objevili cestou tam, ve starém městě nedaleko od hotelu. Nevím jestli jsem to psal, ale bydlíme ve starém městě, tedy v centru veškerého dění. A tady se mi plní další přání, tedy dát si někde na ulici jídlo od pouličních kuchařů. Já si dávám mušle ve vývaru, Ivana smažené rolky. A k tomu byl samotný vývar z mušlí, pak něco, co kdyby káplo do oka, tak oslepnete, a asi harisa, ale ta ve srovnání  s tím napalmem byla vlastně neškodná! 🙂 . Ale šmákli jsme si. Jdeme si dát pauzu na hotel, a po páté zase vycházíme. Naším odpoledním cílem je katedrála svatého Josefa, kterou pro pokročilou hodinu, a hlavně z důvodu nevhodného oblečení, okukujeme z venku. Naproti katedrále je taková šikovná kavárnička, tedy, ono jich tam bylo aspoň dvacet kolem toho kostela, kde si dáváme vietnamskou kávu. Tedy s tím, co nám dali v Praze na Sapě, se to nedá vůbec srovnat. Zrovna jsem dneska říkal kamarádovi, že jsem si myslel, že SAPA je autentický Vietnam, ale po těch pár dnech, co jsme tady, musím konstatovat, že v Sapě jsou evropani, co si jen vzdáleně hrají na to, že jsou ve Vietnamu. No ale dál. Naproti kavárně sedí holčina, a prodává tam takové ty sladké smažené vietnamské kuličky. Tak jsme udělali obchod 🙂 . Následuje přesun na train street, ale protože jsem si já osel nevyměnil baterie ve foťáku, stavujeme se ještě na hotelu. Cestou kupujeme nějaké ovoce, tak se to hodí. Po příchodu do ulice vlaků zjišťujeme, že většina “restauraček” je již plná, což je velký problém, protože když jede vlak, poldové všechny lidi, co nesedí v restauracích vyhodí. A jak tak koukám, kam se vrtnout, zjistil jsem, že některé občerstvovací stanice mají část restaurace i v patře. Takže je vyhráno! Vylezeme nahoru, objednáme pití a jídlo a čekáme. Od pikolíka jsem zjistil, že vlak jede po čtvrt na deset, což je docela za dlouho. Ale, mezi příjezdem osobáku, se na koleje vloudil nákladní vlak, takže úplná paráda! No, a další přání splněno! Najedený a pokoukaný vyrážíme k domovu. Již v letadle jsme zjistili, že vietnamci milují zmrzliny, a co čert nechtěl, přímo proti hotelu je taková krásná zmrzlinárna. Nu, co se dalo dělat. Kýbl velice dobré zmrzliny za jedno euro, no nekup to 🙂 . No a přejdeme silnici a jsme doma. Však už bylo po desáté. Zítra se pokusím zveřejnit fotky, které jsme zatím pořídili. Budeme doma brzo, protože bude volat Honza s babičkou.

Fotky jsou zase TADY.

Pondělí – 2. den

Pondělí – 2. den

Je půl sedmé ráno Tchajwanského času, čekáme na boarding. Do Hanoje letíme opět Airbusem, tentokrát s A330. Kolem osmé lezeme do letadla, a v půl deváté odlítáme Tentokrát je stroj lehce ošoupaný, a na vnitřním vybavení je to hodně znát. Ale což. Zavíráme okno a oči, a chrupeme. Vzbudí nás až když přivezli jídlo. To bylo opět luxusní. A pak opět spánek. Po příletu prochází přes imigrační kontrolu, a opět, stejně jako všechny kontroly, to byla otázka, dvou třech minut. Čekám na kufr jako tydýt, aby mi Ivana po cca deseti minutách přišla oznámit, že už ho nějaký jouda sundal z pasu, a kufr na nás čekal na druhém konci kolotoče. Jdeme vyměnit nějaký doláče a koupit simku s datama. Pak už taxík, a třičtvrtě hodiny jízdy na hotel. Drožkař říkal, že to zmákne za třicet dolarů, ale po příjezdu chtěl ještě patnáct prej za dálnici, a pak ještě neměl drobný…
No nic, jdeme do hotelu, a protože jsme přijeli dříve, není ještě připraven pokuj. Recepční nám nalévá čaj a k tomu nějaké sladko pálivé ptákoviny. Asi po půl hoďce přišel pikolík, v dobrém, že nám odnese kufr na pokoj a ubytuje nás. Pokoj parádní, my padáme rovnou do pelechu, abychom dohnali ten časový posun. Dávám budíka na pátou, ale já už jsem vzhůru ve tři, tak si čtu. Vylézáme ve čtyři, a jdeme se podívat na střešní bazén a bar. Dáváme si uvítací mojito, a plánujeme, kam vyrazíme na seznamovací procházku. Jako cíl jsme vybrali pho bo restauraci. Ale nejdříve to byl spíš jen směr, kudy jsme šli. Takže jsme restauračku nechali za sebou a s otevřenou pusou jsme sledovali dění na ulici. Jak na silnici, tak na chodnících, kde bylo desítky prodejců čehokoliv Dokonce i pohřebních věnců a rakví. Pak jsme se otočili, venku už se setmělo, a šli jsme směrem k té polívkové restauraci. Polévka se nedá chuťově vůbec srovnat s tím, co se vaří v Čechách. Vývar byl mnohem a mnohem silnější i jinak ochucený. Úplně perfektně jsme jí oba snědli hůlka. Jo, těžko na cvičišti, lehko v restauraci. Pomalu se vracíme k hotelu, ještě jen cestou nakupujeme pár drobností. Ty hodíme na pokoj, a jdeme se kouknout ještě na střechu na bar, jak je vidět osvětlené město. No, a když už jsme tam byli, a barman se nudil…
No, a to by bylo pro dnešek asi tak všechno. Dopíšu deník, sprška, asi si něco pustíme z youtube a budeme pokračovat v dohánění časového posunu…

Fotky jsou TADY.