Snídaně a balení. Bože, jak já tohle nesnáším. Zabalit kufry, převléct povlečení, setřít, umejt koupelnu… Potom snídaně, pak nakládání do auta, a odjezd. Bylo tu hezky, ale jedeme dál… Cestou do Nového Jičína se stavujeme ještě v Protějově. Kdo koukal na dr. Martina, tak ví. Kdo ne, tak jsme zastavili ve Velkých Karlovicích, kde se tento seriál natáčel. Hravě najdeme kostelík, i ordinaci dr. Martina. Pak nacházíme prodejnu frgálů a kávy. Po sváče jedeme rovnou do Nového Jičína. Ale… Už i ta navigace si z nás dělá srandu. Proč si jí prej programujeme, když pak stejně uvidíme jiný cíl, a všechno se změní. Tentokrát jsme se zasekli na zvonici Soláň. No škoda jen, že jsme byli v mracích. Nastavujeme tedy už po třetí Nový Jičín, a skončíme ve Štramberku. Ženská v navigaci mlčí. Procházkou jdeme na věž s názvem Trouba, kde si dáváme zelňačku či kyselicu, jak kdo chce. Takže nastavujeme znovu Nový Jičín, a jedeme. A tentokrát, světe div se, stavíme před hotelem v Jičíně! Z recepce si půjčuji vozík na bagáž na jedním vrzem stěhuji obsah auta na hotel. No ale… Posíláme velký dík chlapcům do Prahy za vybrání luxusního pokoje. Či skoro vlastně bytu. Jen pro přiblížení a od oka: koupelna 3 x 3, obýváček 3 x 4, ložnice taktéž, a k tomu lodžie 3 x 2,5 metru. Samozřejmě klimačka a lednice. Vzpomínáme na Sváťovo vyprávění, jak cestovali ve čtyřech s „bydlíkem“ na dvanácti metrech čtverečních. Díky, tak možná před čtyřiceti lety. Po vybalení se vydáváme na krátkou procházku po okolí, abychom sem tak nějak zapadli. První zastávku děláme asi 50 metrů od vchodu do hotelu, kde je hotelový bar a aperol. Potom se couráme po okolí, když si všimneme, že se začínají kupit černé mraky. A to velice rychle. Jen doběhneme domů, no doběhneme, však víte, spustila se neskutečná bouřka a lijavec. Ale za půl hodinky bylo po všem, a začalo se zase rozjasňovat. A pak přišel večer, a s ním tříchodová večeře. První Chod přinesl polívku, druhý hlavní jídlo, a třetí zákusek. Škoda, že nebyli čtyři, těch piv k večeři bych dal víc. A teď už klid na lodžii…
Tak jo, po snídani odjíždíme do Kroměříže podívat se na místní zámek. Nejdříve si dáme třikrát kolečko kolem centra, ale pak konečně to parkoviště najdeme. Zámek se rekonstruuje, tak ho musíme obejít, abychom se přes zahradu dostali ke vstupu. Kupujeme lístky na věž a funíme nahoru. A ta zpocená záda za to stála. Výhled fakt super. Pak se skutálíme dolů a hned si kupujeme lístky na projížďku miniautobusíkem po zahradách. Zahrady pěkné, řidička jakž takž, ale výklad -2. Asi po půlhodině přistáváme na konečné, a jdeme si do blízkého bufíku koupit kafe nějakou vodu. Pak následuje přesun do Květné zahrady. Což o to, zahrada je pěkná, ale velice chybí pohled z výšky. Skáčeme do auta a přesouváme se do poutního místa Velehrad. Tak pozor, žádná pouť tam nebyla, byl to chyták. Ale kostel, tady tomu říkají baziliška, mají pěkný, a to včetně jeho podzemí. Jenže… Pak jsme chtěli strčit něco do volátka, a vyvstanul téměř neřešitelný problém. Co téměř, problém jako prase. Ono totiž nebylo kam, a krást sušenky z oltáře a zapíjet je svěcenou vodou se mi fakt nechtělo. A druhý problém byl z opačné strany těla. Prostě nebyly záchody! Tak nic, jedeme domů. Avšak pozor, asi kilometr za Velehradem je v polích nově otevřená Velehradská vinice! Což je opravdu vinice, a u ní rozkošné občerstvení. Ale přímo luxusní!!! Tak dáváme pozdní obídek, využijeme záchody, koupíme víno a pádíme domů. Doma si nalejeme plavky a vezmeme víno, a jdeme na terasu do bazénu. Luxusní záležitost. No, a pak už jen cesta na večeři do nedaleké restaurace. A protože nám na bytě dochází toaleťák, a kvůli jedné noci jsme tam nechtěli volat posluhovačku, vydala se Ivana na záchod, kde odmotala asi deset metrů papíru. A bylo vyřešeno. A po příchodu domů, opět víno a terasa.
pondělí 12.7.2021
Pondělík je tady my si dáváme luxusní snídani ve stínu před apartmánem. Ivana prohlásila, že dneska nebude žádná honička. Zápisky píšu v šest večer, takže mohu potvrdit, že honička fakt nebyla. Taky, kdo by se s cepínem v ruce a lanem kolem pasu honil, že? Tak popořádku. Po snídani opět vyrážíme do Baťova impéria, doprohlédnout zbytek expozice, která byla včera zavřená. Úplně super je jeho kancelář zbudovaná ve výtahu o rozměrech 5 x 5 metrů. Mohl krásně přejíždět mezi patry na různé schůzky. Ale, už to vidím: porada je v pátém. A když tam všichni dorazí, tak se z rozhlasu ozve: čekám na vás v osmém. Jsem ve třetím… Po prohlídce se jdeme podívat do Baťova památníku. Tedy nic moc. Spíš nic. Budova nová, krásná, ale v ní jen letadlo a sedm fotek. Z památníku přecházíme do Baťovo vily. Tam sídlí Český rozhlas a není bohužel přístupná. Jdeme tedy na polívku, a pak jedeme zříceninu hradu Lukov. A teď bych se vrátil k druhé, třetí a čtvrté větě dnešního dne. Nahoře byla naštěstí Hospoda Na Mýtince, která nás zachránila. Nejdříve kávou a pivem, a po prohlídce zříceniny dobrou domácí klobásou. A zřícenina byla fakt super. Potom už se jen kutálíme z kopce dolů pro auto, a jedeme se podívat do míst, kde Baťa stavěl domky pro dělníky. A jo, dost dobrý! Ne, že by to byly paláce, ale pro rodinu dobrý. Ke každému domku náležela i zahrádka, takže fakt super! Pak jsme se přesunuli domů, a hodinu trávíme v bazénu. A pak na terase. Dnes už půjdeme jen na večeři, a pak se podívat do části s názvem Jižní svahy, které jsou kousek od nás. Pro jistotu jsem si připravil žebřík a skoby, člověk nikdy neví!
Neděle 11.7.2021
Je nedělka, a my po desáté vyrážíme opět na Moravu. A tentokrát na severní. Cesta do Brna je ovšem stejná jako posledně, ale o hodinu rychlejší. První zastávka je samozřejmě u Mekáče, protože bez zastávky tam, by nebyla žádná dovolená. Když v Pato zapínám navigaci, píše to dojezd v 15:01. No a my dorážíme do Zlína, pro pamětníky Gotwaldova, za pět minut tři, včetně přestávky. Zabydlíme se v penziónu jedeme hodit očko do areálu Baťova závodu. Je to od nás kousek. Je neděle, tak nikde ani noha, ale Baťův mrakodrap je kupodivu otevřený. Jedeme tedy do šestnáctého patra, kde je zpřístupněna vyhlídková terasa. Odtud je krásně vidět na celý výrobní areál, ale i na velkou část města. Také je odtud vidět, a teď jen pro zasvěcené, traťový bod ESETO, ležící nad Zlínem. Pak se vracíme domů do penzionu. Máme perfektně zařízený byteček, v šedesáti se už nám opravdu nechce spát na pěti metrech čtverečních, z čehož nejvíce zaberou moje flašky a Ivany čokolády. K bytu ještě přísluší krytý bazén, který není chlorovaný, ale je slaný. A není to špatné. Večer se jdeme jako kouknout po městě, ale ve skutečnosti pátráme po večeři. Protože jsme vyrazili pozdě, čeká nás už jen studená kuchyně, ale taky dobrý! Po večeři se vyvalíme na pergole u bazénu a užíváme si vodky a vína. Vlastně jsem chtěl napsat dovolený…
Tramtadáááááá, fanfáry ohlašují po hodně dlouhé době odjezd na dovolenou. Tentokrát vyrážíme na Jižní Moravu do obce Velké Bílovice, do sklípku a hotelu Stanislav Mádl. Tento pobyt jsem dostal od slečen z katastru k šedesátinám. Poukaz byl samozřejmě i pro mou manažerku. Až do Prahy cesta utíkala, navigace hlásí, že tam budeme za necelé čtyři hodiny. Však taky nedávno mluvčí ŘSD říkal, že dálnice je už průjezdná úplně celá. Po dvou hodinách jsme ale přišli na to, jak to myslel. Opravdu průjezdná byla, ale na pěti místech jen v jednom jízdním pruhu. A do toho kamióny. Děs běs, ale po pěti hodinách jsme na místě. Hotel z venku vypadá luxusně, jdeme se ubytovat a vybalit věci. A i uvnitř je to krásné. Po vybalení jdeme na první procházku. No kam jinam než do Habánských sklepů, které jsou od nás necelý kilometr. Na recepci se ještě ptáme, jestli dělají exkurze a ochutnávky ve vlastním vinařství. Recepční nám zavolala sklepmistra, a s tím se domlouváme na pátek odpoledne, aby prej měl na nás čas. Cestou k Habánům potkáváme desítky sklípků a i zajímavě pojmenované ulice: Rulandová, Portugalová, Ryzlinková… V Habánech zjišťujeme, že prohlídka se už nekoná v místě výroby vína, ale o pár desítek metrů dál v nově zrekonstruované budově, která stojí na starém Habánském sklepě. Je čtvrtek odpoledne, turisti nikde, místní jsou na vinici, a my jsme tam úplně sami. První kontrolní otázka byla, jestli stále dělají exkurze o ochutnávky. Dělají, a my jsme byly první na letošní prohlídku. Jdeme jen my dva a průvodce. Ten umí dobře povídat i nalejvat. Sklep je pěkně udržovaný a navazuje na něj několik odboček, kde jdou pořádat třeba svatební hostiny a podobně. Když jsme ochutnali všechny vzorky, jdeme pomálu zpět do Bílovic. Nejdeme však přímo do hotelu, ale o statek dál, kde má vinařství František Mádl, bratr našeho hostitele. I tam pořádají degustace. Vzhledem k tomu, že do nás v Habánech lili top vína, tak tyhle se mi zdály takové vodové. Ale i tak dobrý. Následuje cesta na hotel, večeře a klid na pokoji.
4. 6. 2021 – pátek
Po snídani vyrážíme na rozhlednu Na Podluží. Je to třicet metrů vysoká rozhledna postavená jako příhradový stožár. Dostal jsem vynikající nápad, že jí zdolám na jeden zátah. Nebyl to dobrý nápad, do konce dovolený jsem pak nemohl chodit ani do schodů, ani ze chodů. Ale výhled super! Z rozhledny se jedeme podívat na nedalaký větrný mlýn., který byl nedávno velice citlivě zrekonstruovaný. A pak už směřujeme do Čejkovic, kde sídlí továrna na vůně. Už jsme tam byli před třeni roky, a pořád je to tam stejně krásné. Jedná se o „továrnu“ Sonnentor, kde se vyrábí různá koření a čaje. Vše samozřejmě ve kvalitě bio. Dáváme si kávičku, jdeme se podívat na místní vyhlídku a pokračujeme dál na rozhlednu Slunečné. Po jejím zdolání si dáváme kafíčko a pauzu, než se vydáme na Stezku mezi vinohrady, která je v blízkosti obce Kobylí. Zcela nečekaně je na kopci a venku je zase stopadesát stupňů. Ale pěkné! A pak už se vracíme zpátky na hotel, kde máme domluvenou degustaci. Před stihneme ještě oběd, a když dopíjím pivko, přichází sklepmistr a jdeme na to. Ochutnávka trvala dvě hodiny a dozvěděli jsme se spoustu informací jak o víně, tak o místním vinařství. Ochutnali jsme asi patnáct vzorků, Ivana říká, že minimálně dvacet, a jsme na konce. Jenže… Po nás následovala další exkurze, nějaký třídní sraz strojařů, a byli jsme pozváni na druhé kolo. Ivana to vzdala a šla si číst na pokoj. Tohle kolo ochutnávky trvalo tři hodiny, a ochutnali jsme všechno. Domů jsem přišel po čtyřech, ale po svejch. Následovala večeře, a pak pád do postele.
5. 6. 2021 – sobota
Hned ráno po snídani se jedeme a jdeme podívat na kapličku v obci Němčičky, která je mezi vinicemi. A kaplička nebyla mezi vinicemi sama. Bylo tam s ní i občerstvení Mezi řádky. Absolutně úžasné. Něco jako hospoda Na Mýtince. Nikde nikdo, absolutní ticho a vynikající víno. Od obsluhy zjišťujeme, na kterém statku si můžeme koupit krabici vína a odcházíme. Statek se jmenuje Vinařský dvůr J. V. Stávka, připravují tu svatební hostinu, ale věnují se nám a my si odvážíme vytoužené víno. Pak se vracíme do Čejkovic, ale tentokrát nejdeme do Sonnentoru, ale do Templářských sklepů. Nejdříve do restaurace na oběd, a potom do sklepů na exkurzi a degustaci. Obojí moc pěkné. Potom se pomalu vracíme zpět do Bílovic se zastávkou v Habánských sklepích, kde si kupujeme několik krabic vína. A protože se nám ještě nechce na hotel, hned na kraji Bílovic odbočujeme a jedeme, a pak jdeme ještě na vyhlídku Hradištěk. Cestou je také občerstvovací stanice a konečně vidíme Bíloveckou slípku. Pak se přesouváme na chvilku na hotel, a později odpoledne jdeme k vinaři Zbyňkovi Osičkovi na degustaci. Sklípek na na kraji Bílovic mezi vinicemi a panuje tam klídek a pohoda. A má moc dobré víno. Také si kupujeme nějaké víno a po malé přepršce se vracíme na hotel.
6. 6. 2021 – neděle
Poslední snídaně, balíme a jdeme si koupit místní víno. Pak skáčeme do auta a jedeme směr Čechy. Cestou jsme se chtěli ještě stavit na jedné rozhledně, ale bohužel nešlo odbočit z dálnice, takže jedeme ku Praze. Kamiónů je malinko, takže cesta trvá tentokrát něco málo přes třiapůl hodiny. Cestou se stavujeme na sváču u Mekáče, a pak stavíme až na střeše OC Šestka, kam jdeme na oběd na Indické restauraci. No, a pak už jedeme rovnou domů.
Bylo to moc hezké, ale klidně bych tam zůstal celý týden!
