Městská policie Most ve spolupráci s naší vesnicí pořádala v rámci realizace projektu prevence kriminality Psí škola Punťa X. ročník soutěže účastníků výcvikových kurzů. No a náš vlčáček, neplést si ho prosím s Ovčáčkem, se zúčastnil také. Neumístila se sice na žádném bodovaném místě, ale skončila v první desítce!
K narozkám jsem mimo jiné dostal od Kuby fotolet z letiště Letňany. Domluvil jsem si termín a těšil se. Bohužel se mnou nechtěla letět ani Ivana, ani žádná kamarádka či kamarád. No nic, poletím tedy sám. Nadešel den „D“. U nás v Pato bylo pěkně hnusně a podle radaru, to ani v Praze nevypadalo zrovna letecky. Volám tedy majitelce firmy, jak to vypadá. „Jsou sice mraky“, povídá, „ale lítáme“. No super, skáču do auta a vyrážím ku Praze. Asi třicet kilometrů před Prahou mi volá zpátky, že se nelítá… Hezky jí poděkuju a vracím se zpět. V týdnu mi posílá nový termín. A dokonce z jedné kamarádky spadl strach, tak prý pojede se mnou.
Takže třicátého října vyrážíme za jasného počasí do Letňan. Tam si pro nás přichází pilot, nasedáme do Cesny 172 a rolujeme na dráhu. Start a směřujeme na Karlštejn a vápencovou Ameriku. Úžasné počasí, úžasný výhled. A let jako v bavlnce. Uteklo to jako voda a pětačtyřicet minut sedáme opět v Letňanech. Člověk by nevěřil, co je v Praze a kolem Prahy lesů a vod.
Fotky z letu jsou TADY.
Když jsem posledně ležel na krvi v Lounech, myslím na darování krve, koukal na ty lidi na proti mě, jak darují plazmu. Starý, mladý, ženský, chlapy. Tak jsem si řekl, proč když můžou oni, proč bych nemohl já?!
Po návratu domů jsem si něco nastudoval na netu, pozeptal se kamarádů, a dnes, tedy 26. října, jsem vyrazil na první darování. Úvodní prohlídka byla stejná jako když se jde na krev, pak jsem ještě musel vypít nějakou křídu nebo co, a šlo se na věc. Položili mě vedle takového stroje, co vypadal jak automat na šipky, bodli do mě jehlu s hadicí a spustili ten flašinet. Nejdříve to ze mě vycuclo krev, z které se odstředila plazma, a zbytek mi zase vrátili do žíly. Takhle se to opakovalo osmkrát. Na konci do mě napumpovali ještě fyziologický roztok, prý abych neměl žízeň. A trvalo to sotva půl hodinky.
Pak následovala svačinka a cesta domů. Tak snad to někomu pomůže!
Na „úterý“ už delší dobu chodí s námi jeden truhlář. Co by nebylo až tak zajímavé, ale mnohem zajímavější je to, že je zároveň pilotem. A tak jsme jednou dali řeč, že bych potřeboval vyfotit Patokryje na obecní web. No, slovo dalo slovo, a já čekal šestnáctého října na Mosteckém letišti. Že poletíme ultralehkým letadlem jsem věděl, ale to co přiletělo, to bylo pár svařených trubek omotaných plachtou. Nu což, když on přiletěl z Pesvic, co bych já nemohl lítat nad Pato. Nasoukal jsem se dovnitř, připnul pásy a letíme. Bylo krásně, vítr se ani nehnul. Nad Pato pilot říká: „otevři si dveře, ať lepší vidíš“. No dobrý, tedy. Odjišťuji zámek a odklápím dveře. Opravdu divnej pocit, mít vedle sebe díru. Přeci jenom, třista metrů je třista metrů… Ale prý se říká, že si člověk zvykne na všechno. Takže za chvilku už mám nohu vystrčenou ze dveří a opírám se s ní o vzpěru křídla.
Fotky jsou pěkné, a jsou TADY.
Po dlouhé době jsem se usalašil u sporáku, abych něco uklohnil. Bobešáci se vraceli z NDR, kde nakoupili mušle. Zakonzervované v mořské vodě, ale živé. Prý. Nu, balíček byl asi čtyři dny starý, a na etiketě stálo, že vydrží ještě pár dnů, tak to testneme. A skutečně, když jsem balíček kuchnul, zavoněla z něj mořská voda, a když jsem pak házel mušle na pánev, otevřeli se úplně všechny!
Nejdříve jsem vyrobil mušlovou polévku, kterou jsem poprvé ochutnal kdesi u Bari. A povedla se. A povedla se opravdu hodně! A jako hlavní jídlo jsem udělal těstoviny s mušlema. Ještě teď se olizuju.
A úplně nejlepší na těch italských jídlech je to, že je příprava strašně jednoduchá!
Jak se mi to povedlo, se můžete podívat TADY.