Skákal pes…
Tenhle teda leží, ale zase je pěknej, ne? 🙂 🙂 🙂
Osmý den
Na neděli hlásili největší vedra, tak jsme se po snídani sbalili a vyjeli jsme domů. V autě bylo příjemně, ale cesta je přece jenom dlouhá. Oběd jsme si dali za Prahou v Mekáči, na Chanovské jsme dotankovali a umyli auto a pak už jsme se opravdu vrátili domů.
Dopadlo to jako každý rok v Itálii šílené vedro, spálený nos a nárty na nohou. Akorát si z Itálie nevozíme zásoby vína :-).
A fotky jsou TADY.
Einvika 2013
U-u-u-úterý, třetího zaaáří 🙂 No, úterý to bylo, ale ne třetího září, nýbrž čtvrtého června, ve čtyři ráno vyrážím s kamarády na pánskou rybářskou dovolenou do fjordů dalekého Norska. V pondělí jsme si byli zapůjčit auto v jedné půjčovně poblíž Kralup. Poldové nás tam nechtěli, protože vlivem neustálých dešťů opustilo Labe (a nejenom Labe) své koryto a začalo se rozlévat po okolních lukách. Vše ale dobře dopadlo a auto si odvážíme domů. Večer pak do něj nakládáme věci, abychom se ráno nezdržovali. V úterý ráno vyrážíme směrem na Norskou osadu Einvika. Čeká nás 1920 kilometrů. Máme ale vymyšlený systém střídání, tak se toho nebojíme. Tím, že nás je pět, a auto je pro devět, vznikla vzadu docela prostorná postel, kde se mohl vždy na dvě hodiny natáhnout řidič, který právě skončil službu. A že to natáhnutí bylo velice příjemné. Nejdříve máme namířeno na severní konec Německa, do města Sassnitz, kam přijíždíme v půl dvanácté. Máme asi hoďku rezervu. Pak se naloďujeme na trajekt, na němž strávíme příjemné odpočinkové čtyři hodiny. Před pátou přistáváme ve Švédsku ve městě Trelleborg. A jedeme dál. Cesta ubíhá docela v pohodě, pravidelně děláme zastávky po dvou hodinách. Cestou se buď kecá, spí nebo čte či se poslouchá mp3. Nejnáročnější úsek přišel v Norsku nad ránem, kdy jsme v horách projížděli rozestavěnou dálnicí v jednom pruhu. Proti i za námi spousty náklaďáků, tma a déšť, nic nebylo vidět, no hnus. Zkracujeme přestávky v řízení na jednu hodinu. Kolem deváté (středa) jsme z hor venku, přestalo pršet a vylezlo slunce. Přesně v půl jedenácté zastavujeme v Einvice před vilou, která bude následující týden naším domovem. Samotná obec Einvika je od nás vzdálená pár kilometrů. My se nacházíme v zálivu fjordu, kde leží bývalá rybářská osada. Po ubytování a wellcome drinku, se vydáváme na krátkou prohlídku okolí, a pak nás náš instruktor Jožin (rodilý Moravák) bere na molo, kde nám ukazuje, jak se loví platejzy, později přezdívané cédéčka. Nachytané úlovky jsme spořádali k večeři. Ještě jsem se nezmínil o kuchařce, také čistokrevné Moravačce. Uměla božsky vařit, bohužel však neměla k tomu dost surovin.
Jak vypadal rybářský den na Einvice: snídaně byla nachystaná mezi půl devátou a devátou, pak se trochu pokecalo a většinou kolem jedenácté se vyjíždělo na moře. Po většinou se chytalo na volném moři, jen když bylo špatné počasí a hlavně vlny, chytalo se ve fjordech. Na vodě jsme při dopoledním chytání vydrželi většinou čtyři hodinky. Po příjezdu do přístavu následovalo filetování ryb. A tady jsme si pak nadávali, proč jsme jich nachytali tolik. Někdy čištění a filetování trvalo až dvě hodiny. Pak následoval oběd a odpočinek. Ten byl dlouhý podle toho, jak dopoledne brali ryby. Když brali, tak se moc dlouho neodpočívalo, když byl úlovek malej, tak jsme to šli zaspat. No a mezi čtvrtou a pátou se pořádala další výprava na moře. To už jsme zůstávali na vodě maximálně tři hodiny, abychom ryby stihli včas vyfiletovat. Kolem deváté jsme večeřeli, a pak podle počasí jsme klábosili buč venku, nebo v chalupě. Většinou jsme vydrželi do dvou hodin (venku bylo stále světlo, asi jako u nás v létě v osm večer), pak se vydal rozkaz a šlo se spát. A tak to šlo, až na pár výjimek (když jsem třeba místo odpoledního odpočinku vyšplhal na horu za chalupou) celý týden. Ryb jsme nachytali dost, každý si vezl domů bednu plnou vyčištěných a vyfiletovaných ryb o váze cca 18 kilo.
Na cestu domů jsme se vydali ve středu dvanáctého lehce po poledni. Cestou zpět jsem ještě fotil úžasnou Norskou krajinu. Lesy, louky, jezera či moře. Převládala zelená a modrá, prostě nádhera. Norsko jsme projeli téměř celé za světla, takže v noci jsme najeli na dálnici a frčeli do přístavu na trajekt. V Trelleborgu jsme byli v sedmé, opět asi s hodinovou rezervou. Skoro celou cestu do Německa jsem prospal. Po vylodění si dáváme pauzičku s občerstvením a uháníme směrem k domovu, od kterého nás dělí asi 600 kilometrů z 95 % po dálnici. Do Patokryjí přijíždíme před půl osmou, doma jsem v osm a rád!
A fotky z této výpravy jsou TADY.
Pařba na Vltavě
Tak konečně je to tady. Od února plánovaný výlet do Prahy na parník s kamarády. Jenže, co to ráno slyší ucho mé? Co nám to ťuká na okna. Voda. Pršelo, teplota 12 stupňů. k polednímu se to trochu probralo, ale pořád nic moc. Ve třičtvrtě na jednu se začínáme scházet na náměstí u pomníku. Stále prší. vjednu odjíždíme ku Praze. Stále prší. Cesta ubíhá vpohodě a dokonce tak dobře, že jsme na parkovišti už ve čtvrt na tři. Ukazuji tedy účastníkům zájezdu, odkud odjíždí parník, a jdeme se rozptýlit do města. Ve tři se scházíme u mola a nastupujeme. Vzápětí odjíždíme směrem k Žlutým lázním. Přestalo pršet, ale stejně je tam hnusně. Ale i přes nepřízeň počasí vycházíme na střídačku na horní palubu. Říká se jí slunečná a je zakrytá baldachýnem proti sežehnutím sluncem. No, dneska sloužila plachta jako deštník. Cesta ubíhala, a když jsme nemohli být pořád na vyhlídce vprvním patře, scházeli jsme se o to častěji u baru. Anebo u baru :-). Co jsme museli pochválit mimo kvalitní obsluhy, byl jak teplý, tak studený bufet, který se nám nepodařilo vyjíst. Po třech hodinách přirážíme ku břehu a vrávoravým krokem jdeme k autobusu. Cestou do vesnice dopíjíme zásoby z placatic, někteří ještě zakupují pivo od řidiče. A zazvonil zvonec a výletu je konec! Tak zase příště 🙂
A pár fotek je TADY.
Třetí den
Ráno mám chuť na míchaný vajíčka jako doma o víkendu. Ivana sice říkala, nech si zajít chuť, ale kuchař nebo kuchařka jakoby stál za dveřma našeho pokoje. No jasně, byla tam!!! Po snídani se balíme, stěhujeme věci do auta a vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství.
Nejdříve vyrážíme do Kostelce podívat se na místní zámek. Tam jsem zjistil, že mi došla baterka ve foťáku, takže jsem fotil na mobil. No nevadí, stejně se budeme stavovat u Ivany kamaráda, a tam si baterku nabiju. Procházíme zámeckou zahradou. Jsou tu desítky ne-li stovky keřů azalek a rododendronů, v bazéncích pak plavou koi kapři. Pak se dozvídáme, že onen kamarád na Ivanu zapomněl, tudíž že se návštěva nekoná. No snad tu baterku někde nabiju. Ze zámku pokračujeme do Rychnova nad Kněžnou, podívat se na místní pivovar. Sice to nejdříve vypadá, že je pivovar uzavřen, ale nakonec se ukázalo, že vchod je na druhé straně objektu. Vcházíme do krásné zahradní restaurace, kde se nejdříve občerstvujeme, a pak se vydáváme na prohlídku minipivovárku. Mezitím mi slečna servírka dovoluje u ní zasunout nabíječku do zásuvky. Takže mám vyhráno. Po prohlídce si dáváme grilovanou šunku a piviště. Nakupujeme suvenýry a vyrážíme na zámek do Častolovic. Před odjezdem ještě fotím čápa na hnízdě na komíně.
V Častolovicích je zámek a krásná malá zoologická. Asi hoďku se procházíme zahradou, pak se uchylujeme do nádvoří zámku, kde si dáváme zmrzku. Po pokochání se přesunujeme do auta a odjíždíme směr Pato, kam dorážíme lehce po čtvrté hodině.
A fotky? No jasně, jsou TADY!!!
Konec roku 2012
A je tu konečník roku. Tak asi jako všude jinde se i u nás doma uklízí, i když mi není moc jasné proč, když se Ježíšek narodil ve chlévě, a tam byl nějakej bordel. No ale, jak se zdá, Ivana to musela nějak odflinknout, protože se stavil i u nás, a protože se cítil jako doma, něco nám tu pod stromem nechal 🙂
Ještě před Štědrým dnem se vypravujeme do Prahy (po kolikáté letos už asi nikdo nespočítá) na koncert. Na koncert Mariana Vojtka. Když byl u nás, tak jsme mu slíbili, že se na něj přijedeme podívat. Jak je to možné, že máme lístky v první řadě uprostřed, se už asi nikdy nedozvíme 🙂 . Zpíval tak jako vždy hodně dobře, první dvě písničky trochu tréma, ale ta pak spadla a on v jednom kuse zpíval dvě a čtvrt hodiny bez přestávky. Klobouk dolů!
Před koncertem jsme ještě stihli zaparkovat auto na Flóře, pak se jet ubytovat do Clarionu (tentokrát se slečna Karin hodně vytáhla, když nám zajistila apartmán s výhledem na Hradčany). Po zabydlení se jdeme za Bobem na parník, dát si svařáček a cukroví. Pak následovala lehká večeře a honem do divadla Broadway.
Po koncertě se jdeme juknout na Staromák. Dávám si opět svařáček a klobásku. Mají to tam hezký, ale nemaj ani kousek sněhu. (I: Povedlo se mi vylít půl svařáku na kabát 🙂 ). Cestou na hotel si kupujeme něco na zub (nejdůležitější byla čokoláda pro Ivanu). Z hotelového okna se pak kocháme krásným výhledem na osvětlené Hradčany:-)
Ráno si jedeme pro auto na Flóru, následuje krátká údržba Kubovo bytu a znovu návštěva parníku. Tam si dáváme kafčo a následně frčíme Láčovi pro jedny dvířka do Sykory. Ukázalo se, že ne jedny, ale šestery, a ne dvířka, ale dveře jak do chlíva. Nakonec se nám to všechno podařilo narvat do medvěda a uháníme k domovu.
Pak následovalo docela divokých čtrnáct dnů a jsou tady Vánoce. V sobotu před dnem dárkůbrání jdeme ještě na Rybovku do Docela velkého divadla v Litvínově. No, ono by bylo asi mnohem výstižnější, kdyby se jmenovalo Zaplať pán Bůh, že ještě nespadlo. Inu, těžká doba:-)
Zpíval již z Patokryjí známý soubor Vox Melodica II. Před Rybovkou sbor zazpíval asi pět kratších skladeb, to bylo moc hezké. Ale samotná ryba trvala čtyřicet minut, a to už mě tedy nebavilo.
A pak přišel Ježíšek! Tak jako v minulých letech, kupa jídla a ještě víc dárků. Buď jsme všichni byli fakt tak hodný, nebo má ten stařeček tolik peněz 🙂
Mezi Vánocema a Silvestrem se šlo jen dvakrát do práce, takže super. Silvestra trávíme tak jako loni na ulici, mezi dvěma, dřevem naplněnýma, sudama. Jídla dost, pití mnohem víc, jen lidí bylo o něco méně než loni. Na samotnou půlnoc běžíme domů popřát Odině a hlídat babičku před dělobuchama. Nebo to bylo obráceně??? Kolem půl jedné jdu přednést zdravici do hospody, a pak zpátky k sudům, kde už na mě čekala moje milovaná manželka Ivanka.
A zazvonil zvonec a roku 2012 byl konec!
Jo a fotky jsou TADY.