Dnešní úkol zněl jasně: navštívit další objekt, vlastně dva, na kterém se opět podílel Santini. Nejdříve jdeme na snídani. Z ložnice do kuchyně. Krásně se najíme, venku azuro, sedáme do auta, a vyrážíme do dvacet minut vzdálených Kladrub. Zde se nachází klášter a kostel Nanebevzetí Panny Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta. I když jsou to tři jména, jedná se jen o jeden kostel. A na obou těch stavbách makal Santini. Což je také samozřejmě poznat na první dobrou! Klášter prochází rozsáhlou rekonstrukcí, ale část se dá navštívit, včetně rajských zahrad, kam chodili mniši meditovat. Klášter byl postaven pro cca padesát mnichů, ale žilo jich tam do třiceti, takže byl silně předimenzován. No, a pak přišel na řadu kostel. Řekl bych klasika, ale klasika odpovídající Santinimu. Po prohlídce se přesouváme na mlýn, protože následoval polední klid. Po odpočinku vyrážíme do lázní mládí, tedy do Konstantinových Lázních. Parkujeme u nádraží, a děláme kolem nich okruh. Samozřejmě první místo které navštívíme je kemp, kde jsme prožili s dětmi několik perfektních prázdnin. Dáváme si pivko, projdeme kemp, a jdeme se podívat na nedaleké koupaliště. To je sice zavřené, ale pořád pěkně udržované. Obcházíme kemp z druhé strany, a do města přicházíme tak, že jsme se ocitli v samém centrum, kde stojí socha Šviháka lázeňského. Dál naše kroky vedou kam? No přeci k Prusíkovi. Nejdříve ke prameni, a pak k lázeňskému domu, přesněji do cukrárny 🙂 . Potom se vracíme opět na mlýn, vypřaháme automobil a jdeme se podívat podél Mže do blízké chatové osady. Vypadá hodně podobně jako je ta, co měl Vláďa chatu u Ohře. Na úplném konci jsme potkali o něco staršího pána než jsme my, který nás pak cestou zpátky seznámil s historií osady. Hezky jsme si pokecali. No, a pak už zazvonil zvonec, a šli jsme na večeři do mlejna…
Čtvrteček, ze země vylezl krteček, a my nemusíme do továrny. Takže dovolenková snídaně, balení, dáváme kočce instrukce ohledně skladování myší, a vyrážíme. Babičce už instrukce dávat nemusíme, protože se naším věčným cestováním už dokonale zocelila, a péči o dům a zvěř má v malíku, a je na ní spoleh! Sedáme tedy do vozidla a vyrážíme na západ republiky. Dnešní cíl je Isabelino (též Máchovo) údolí, kde máme ve mlýně rezervovaný apartmán. Cestou máme ale naplánovány dvě zastávky. První u strýčka Adolfa v Kožlanech, a druhou v klášteře Mariánská Týnice. Cesta byla ok, akorát bylo dost náklaďáků. U Ádů si dáváme kafoňě, a Ivana buchtu a chlebíčky. Já jsem ráno snídal jablko, takže jsem sytý, a jíst budu až v sobotu 🙂 . Asi po hodince a půl odplouváme z Kožlan, a přemísťujeme se do Mariánské Týnice, kde je další zastávka našeho putování po stavbách, jejich architektem byl Santini, celým jménem Jan Blažej Santini-Aichel. V Týnici stojí nově zrekonstruovaný klášter, kolem kterého jsme dlouhá léta jezdili do Konstantinek. Jdeme na prohlídku, a samozřejmě to bylo něco úžasného. Jak celková stavba, tak i samotná rekonstrukce. Něco je je vidět na fotkách, ale ty nenahradí prohlídku na vlastní bulvy! S ještě vyvalenýma očima nasedáme do auta, a pokračujeme směrem ke Stříbru. Nejdříve jsme chtěli stihnout ještě oběd, ale tlačí nás čas, tak se stavujeme jen v marketu a frčíme do mlýna. Leží úplně mimo civilizaci, ale našli jsme ho. Mlýn je v rekonstrukci, takže z venku vypadá, jako by ho obývala tlupa bubáků, ale vnitřek nám vyrazil dech. Náš apartmán má 75 metrů čtverečních! Je tu obrovská místnost, která je z části obývák, a z druhé části ložnice. K tomu je obyvatelná kuchyň, kde kromě klasického vybavení je ještě velká roztahovací pohovka. A samozřejmě sociálka. Takové apartmány jsou na mlýně zatím dva, ale připravují se další dva. K apartmánům patře ještě terasa a pergoly. Mlýn, který se jmenuje Kostěný, má bohatou historii. V přilehlých budovách byl jak mlýn, tak pila, drtili se tu kosti na kostní moučku. Pod mlýnem je štola, a za mlýnem zbytky pětadvacetimetrové věže, kde se v předminulém století odlévali broky. A to tak, že na věži se roztavilo olovo, a to se lilo dolů do štoly, v které je po kolena vody, přes síta, která měla různě veliká oka, dle požadavků zákazníků. No, a o zbytek se postarala gravitace a voda ve štole. Navečer jsme jeli ještě okouknout město Stříbro, a kde jsme si také dali předvečeřovou polévku. A pak už zpátky na mlýn, kde je klasická večerní pohoda a klid.
Je pátek, a my vyrážíme do naší oblíbené destinace. Vyzvedávám Ivanu přímo soustruhu, a vyrážíme směr Praha. Po patnácti kilometrech jízdy na Prahu, jsme se ocitli o pět kilometrů dál od Prahy. No, ale na konec všechno dobře dopadlo, stejně jsme se chtěli do těch vesnic kolem Loun někdy podívat 🙂 , a my uháníme ku Praze. Kousek před letištěm odbočujeme na Kněževes, a během chvilky parkujeme u Maštale. Nejdříve si jdeme dát kafoně. Spolu s kávou přináší obsluha i klíče od pokoje, kam se pak jdeme ubytovat. Ivana hned začala wellness, já si přečetl novinky v mobilu, a s foťákem na zádech jsem vyrazil ku dráze. Večer se scházíme v hospodě. Večeře jako vždy na na jedničku, a my jdeme sebou fláknout na pokoj. A zase ten wellness 🙂 .
V sobotu po snídani vyrážíme po snídani do centra. Odpoledne máme vycházku s Prahou neznámou, dopoledne si zábavu zajišťujeme sami. Parkujeme u Rudolfína, a jdeme si prohlídnout Židovské ghetto, které je poblíž. Jenže… Je sobota, a židi mají šábes. Kdyby někdo nevěděl, tak Židovský šábes začíná v pátek se západem slunce a končí v sobotu se setměním. Po tuto dobu by židé neměli pracovat, nakupovat, vařit a vůbec vyvíjet jakoukoliv všední činnost. A oni skutečně nepracovali! Akorát, že tuhle informaci nemají na svých webovkách 🙁 . Na vratech tato informace ale nechyběla… No nic volíme náhradní program, o nějž v Praze není problém. Vyrážíme tedy ku Hradu. Cestou Ivana říká, že se vstupenky dají koupit elektrofonicky a možnost dodání je buď vyzvednout si je v „íčku“, tomu jsme se chtěli vyhnout, nebo doručit do mailu. Volba byla jasná, takže za pár vteřin byly v mailu. Jenže s upozorněním, že si vstupenky musíme vytisknout. Normálně sebou nosím dvě až tři tiskárny, ale dnes jako na potvoru nic. Tak jsme šli k turniketu, že čárový kód normálně načteme z mobilu, a prd. Paní, co tam stála povídala, že si vstupenky musíme nechat vytisknout v „íčku“. Ok čekám něco přes čtvrt hoďky, než na mě dojde řada. Pak říkám slečně, potřebuji vytisknout vstupenky a ukazuji jí čísla. Kdepak panáčku, to mi musíš poslat mailem, já to pak vytisknu. Po nějaký době mě volá, že už má vstupenky… A takhle si tu v Česku žijeme… Tím jsme se zdrželi, a tak dnes stíháme jen prohlídku Starého královského paláce. Pak už scházíme k autu a přesouváme se do Libně, kde začíná vycházka s již zmiňovanou Prahou neznámou. Dnes na téma „Atentát na Heydricha – po stopách Anthropoidu“. Začátek velmi zajímavý, ale pak celkem nudné chození po stopách Gabčíka a Kubiše. Gabčíkova stopa skončila u nedalekého řeznictví. Horší to ale bylo s Kubišem, který měl kolo, a ujel hodně daleko. Cesta probíhala tak, že jsme šli kilometr, a slečna řekla: „tady ho viděli zakrvaveného“, po dalších osmistech metrech řekla: „zde odhodil kolo“. Po dalších pětistech metrech jsme nasedli na tramvaj a jeli jsme pro auto 🙂 🙂 🙂 . No, zažili jsme už lepší procházky. Vracíme se tedy do Kněževsi, a jdeme se podívat na letadlo, které nakonec nepřiletělo. To nám však nevadí, a vydali jsme se na procházku do míst, kde jsme v Kněževsi ještě nebyli. A konec byl samozřejmě v hospodě 🙂 .
V neděli se Ivaně na pokoji tak líbilo, že jsem šel na snídani sám 🙂 . Po snídani se jedeme podívat do Šestky, jestli tam mají nějaké oblečení, co Ivana ještě nemá. A měli! Pak se posouváme o kousek dál na Zličín, kam jedeme okouknout pergolu s dlažbou. Perfetto!!! Dáváme kafe, a pokračujeme na Hrad, abychom dokončili prohlídku, a opět se zastavili ve Svatováclavské vinici, kde měli dobré víno od Mělníka. Zbývalo nám projít Starý královský Baziliku sv. Jiří, Zlatou uličku a Katedrálu sv. Víta. Všechno bylo moc pěkné!!! A pak si už jdeme pro auto, a přes Vraňany, kde si kupujeme jahody a další nezbytné věci, uháníme k domovu.
A na závěr konstatujeme, že to byl moc povedený víkend k 41. výročí svatby. A docela zajímavé fotky jsou TADY.
Dneska vstáváme o krapínek dřív, lehce snídáme a balíme. Pak naházíme kufry do auta a vyrážíme na letiště do Bari. Tam dorážíme za hodinu a půl, odevzdáváme auto a tlačíme kufr do odletové haly. Najeli jsme hezkých osmsetosmdesát kilometrů. Zbavujeme se kufru, a jdeme na poslední italské kafe. Pak se jdeme odbavit. Mě houká batoh, tak ho projíždí rentgenem ještě jednou, pořád to samé. Tak prej, ať si vyndám věci. Tak na stůl vyskládám nabíječky, kabely, objektiv, foťák, sejry, prošuto, meloun a klobásy. Projedou tedy prázdný baťoh, a zase tramtadadáááá. Tak si kovbojka natáhla rukavice, a jala se ho ručně šacovat. Pak znova do rentgenu, a znova tramtadadáááá. Tak mi ho podala, ať si tam prej naskládám věci a pokračuju v krasojízdě. Letadlo je na Jugoškou, takže máme ještě a půl hoďky čas, než přistane. Potom už nasedáme a odrážíme. Startujeme nad moře, tak jsou pěkný panoramata. Ivana jíst nechce, já si dávám kuře na kari s rýží. Cesta docela utekla, a že jsme nad Čechama nemusíme ani zjišťovat z mapy, ale stačí se podívat dolů. Samé žluté pole… No, a pak už jen chvilka a jsme na Ruzyni. Koukám, že všichni mají rifle a bundy, jen já mám kraťasy a tričko 🙂 . Kufr máme hned, necháme se odvézt k autu, a jedeme. Ale ne domů, nýbrž do POPu na závěrečnou kávu. A hlavně se nám nechce domů 🙂 . Poslední část cesty proběhla v klidu, a doma jsme kolem pátý hodiny.
Zazvonil zvonec, a dovolený je konec. Dneska bez fotek…
Hned od rána slunec, takže snídaně pod chlebovníkem. Pak následuje balička vyrážíme do města Martina Franka, které leží asi dvacet kilometrů od nás. Jedeme opět dovolenkovým tempem, pozorujeme nedříve olivy, a pak truli, kterých je tu opravdu hodně. Ve městě odkládáme automobil a vydáváme se na procházku historickým centrem. Než se však do centra vnoříme, dáme si nejdříve kávičku. A pak již opouštíme náměstí a dostáváme se do uliček, kde je úplný klid, a žádní turisti. Uličky se klikatí, a jsou tak úzké, že se tam nevejdou ani auta. Protože se blíží poledne, téměř z každého okna se line vůně jídla. Nakonec i mi máme namířeno ke kostelu, a najednou stojíme před řeznictvím. A jaká to náhoda, prodávají tam místní specialitu capocollo. Uzenina se připravuje z celých kusů masa, které jsou řezané od prasečího krku. Kusy masa jsou nejprve ručně solené, poté se umístí do přírodního střívka, kde je maso stisknuto a ochuceno pepřem. Balíčky jsou kompletně obvázané pevným provázkem, tím se vytvoří typický válcový tvar capocollo. Nakoupíme, a pokračujeme dál. Stále kličkujeme uličkami od kostela ke kostelu. Nakonec vycházíme opět na náměstí, z kterého jsme vyrazili. Jdeme si pro auto a vracíme se zpět do Ostuni, kde na hradbách s pěkným rozhledem na moře a olivy obědváme. Po jídle se přesouváme k blízkému moři. Všechny rezorty a bungalovy i pláže jsou zatím prázdné, ale za měsíc se to změní. Jdeme mořem přes záliv na ostroh, odkud je vidět moře od východu po západ. Potom se pomalu couráme k autu, a než dojedeme do města, stavujeme se mezi olivami. Pak už poslední nákup, a jedeme domů na čaj. Dneska opět grilujeme „salsiču“, ale dnes s jiným kořením.
