od Karel Řehák | 16. 4. 2018 | Dovolená 2018 - Čína
Tak vstáváme opravdu v šest! Ale docela se to dá, až na toho blba, co tady celou noc bzučel kolem hlavy! Dali jsme si jenom čaj s nějakou sušenkou, a pádíme na recepci. Tam se nás snažilo během dvaceti minut ujmout asi pět průvodců, ale ani jeden není ten správný! Ale nakonec se dočkáme, a přijde pro nás mini Číňanka se strašně nepříjemným hlasem! Odvede nás do mikrobusu a jedeme doplnit pár lidí. Tam naštěstí průvodkyně vystoupí a předá nás kolegovi. Ten se představí jako Bruce Lee, a prý jeho oblíbený sport je kung fu. No, z „Brúslího“ má tak akorát brejle, a možná vejšku. O tom sportu ani nemluvě! Tak konečně vyrážíme, první zastávka je v „továrně“ na výrobu hedvábí. Po příjezdu nás průvodce předá místní průvodkyni, a ta zasvěceně vypráví o tom, jak se housenka zakuklí a zamotá, jak jí usmrtí a jak z kukly odmotávají vlákno. Vyprávění jí vydrželo necelých pět minut, a pak nás zatáhla do krámu za začala nabízet zboží za „suprprajs“. Jako bych to už někde viděl… No nic, skáčeme do mikrobusu a jedeme dál. Další zastávka je hrobka dinastie Ming. Bylo tam příjemně málo lidí, ale začalo pálit slunce. Další přestávka byla v „továrně“ na výrobu jadeitu. Kdo si myslí, že to bylo to samé jako u hedvábí, má malé bezvýznamné plus. Avšak i tahle exkurze měla nakonec plus, a to v podobě luxusního obědu v místní restauraci.
A pak už se konečně vydáváme k Velké Čínské zdi. Ještě musím přiznat, že jsem všechny přejezdy královsky prochrápal! Konečně jsme ve vesnici Badaling, odkud je nástup na kabinkovou lanovku, která nás vyveze ku zdi, páč je to strašně vysoko. Nahoře je pořádný nátřesk, ale proplejtáme se do míst, kde se dá chodit i s rukama v bok 🙂 . Sekáme fotku jednu za druhou a kocháme se se výhledy do krajiny a na zeď. Po hoďce a kousek se vracíme k lanovce, kde je zase narváno, ale docela to postupuje. Dole dáme colu a jdeme do busu. Cestu zpět opět celou prochrápu. Na pokoji nabíjím techniku a dáváme hoďku pauzu. Pak vyrážíme opět do uličky lásky. Tedy lásky k jídlu 🙂 . Cestou se ještě stavujeme v obchodě „pro rodinu“, abychom nakoupili slivovici a vodu. Takže, v té uličce jsme si dneska dali a zdokumentovali na kameru: jarní závitky, dva druhy masových knedlíčků, kuřecí řízky, krevety, pečené kaštany a domácí jogurt 🙂 . Řízek jsem si nechal udělat lehce „spajsi“, no ale, kouřilo se mi i z podrážek u bot! Pak se pomalu couráme domů. Úplně poslední nákup dnešního dne je ananas na pokoj… A zejtra zase vstáváme normálně, v deset :-).
od Karel Řehák | 15. 4. 2018 | Dovolená 2018 - Čína
Dnešní den by se dal nazvat dnem dramatickým. Nejdříve se Ivana pokoušela ráno vysvětlit recepční, že nám přijdou na hotel lístky na vlak. Ukazovala jí objednávku, kde bylo napsáno, že lístky budou doručeny na hotel, ale ona furt blekotala, že si je musíme vyzvednout na nádraží. To jí vydrželo víc než půl hodiny, pak se dohodli, že počkáme do zítra a teprve je začneme řešit. Za to jsme si ale hned objednali na zítra výlet na Čínskou zeď. Vyrážíme v sedm ráno, budíka tedy na šestou!
Z hotelu jdeme k zadní bráně Zakázaného města, protože odtud je vstup do zahrad, které začínají tam, kde Zakázané město končí. Cestou strčím rypák do pár starých uliček, abych okouknul starousedlíky. No a teď už se procházíme parky a pomalu stoupáme na horu, na které stojí první pavilon. Tak ona to není úplně hora, kopec vzniknul z odtěžené zeminy, když se hloubil vodní příkop kolem zakázaného města. Z vršku je krásný pohled právě na staré město, jen škoda, že proti slunci. Po stranách stojí dva menší pavilony, a i z těch je krásný výhled. Pak pokračujeme dál, a opět bych podrobnější popis nechal až na fotky, k chrámu Věčného jara. Stovky Číňanů, a absolutní ticho. Opravdu jak lázně. Komplex je poměrně rozsáhlý a členitý. Zjišťuji, že u mě propukla podobná zákeřná nemoc, jakou měla Gábina Koukalová. A sice poloviční bulimie! Žeru, ale nezvracím 🙂 🙂 🙂 . Ukrutný hlad jsem zahnal vařenou kukuřicí. Každýmu je samozřejmě jasné, že ta mě moc nezasytila. Tak jsem zkusil Čínskou Ruskou zmrzlinu. No ale stejně při příchodu na Jadejtový ostrůvek si hned dávám párek na špejli, aby to se mnou nefláklo hlady. Vyšplháme na vrchol ostrůvku, kde stojí něco jako maják. Tenhle je popraskaný, ale je z něj krásný výhled na jezero! Pomalu scházíme dolů a jdeme k Bubnové věži. Zase dostávám hlad, vlastně jsem nemocnej, a proto kupuju takový jako mešce, plněné rýží a masem. Jen co to sníme, pokračujeme k věži. Přicházíme akorát, protože za půl hoďky zavírají. Ale máme zase štěstí, protože stihneme bubnování. Někde mají orloj, jinde bubny. Po skončení jdeme sehnat tágo, a pojedeme na hotel. Jenže, tágo je buď plné a nebo pro někoho jede. Skáčeme tedy na elektrickou rikšu a necháváme se odvézt k hotelu. Byla to dost dobrodružná jízda. Rikša neměla houkačku, tak paní která řídila, odháněla chodce a jiné rikši či kola hlasitým zvoláním „heeeeej“. No ale, hotel našla!
Na hotelu dáváme asi hodinu pauzu a fernet. Zvoní telefon. Ivana se domlouvá, že přijde na vrátnici. Asi nějaký blonďatý Číňan. Ale ne, ukázalo se, že nám přišli objednané jízdenky na vlak, takže jupí!
Na večeři odcházíme do „žrací uličky“. Je to od nás asi kilometr. Jsme tam za chvilku, jméno ulice sedí, ale jídlo nikde. Chodíme sem tam, a tam sem a prd. Asi jsme šli málo na sever, jak píšou v průvodci. Nakonec jsme došli až na konec ulice a nic. Otáčíme se a jdeme zpět. Tak se holt najíme někde v hospůdce. No, nakonec se ukázalo, že spisovatel, co psal průvodce, si spletl sever s jihem. To co jsme objevili, to se nedá popsat. To se musí vidět. A aspoň na fotkách! Vařilo, smaží a peklo se tam všechno možné i nemožné. Ale fakt. Dneska jsme jedli dost konzervativně, zejtra dáme brouky!
A pak už následovala cesta domů, kdy jsme zjistili, že ulička jídla je od hotelu asi třista metrů 🙂
od Karel Řehák | 14. 4. 2018 | Dovolená 2018 - Čína
Vstáváme krásně vyhajaný v půl jedenáctý, trocha té hygieny, snídaně. Pak si prohlížíme blízké okolí hotelu a pomalu vycházíme k Zakázanému městu. Protože bydlíme v samotném centru Pekingu, máme to opravdu kousek, necelých sedmset metrů. Procházíme bezpečnostními rámy, a už jsme před Bránou Nebeského klidu a vstupujeme dovnitř. Je to ohromné a úžasné. Ani to takhle nejde popsat, to až u fotek. Je tam sice hodně lidí, ale na té obrovské ploše se krásně rozmělnili. Oproti tvrzení v průvodci, je tu hodně občerstvení i záchodů, a dá se téměř všude platit kartou. Takže jsme se tam krásně naobědvali, měli jsme na půl maso s houbama a maso na kari. Přesně jak prorokoval Sváťa, protože mám světlé vlasy, jsem tady za exota. Teda v dobrém. Jedna rodinka s holčičkou se se mnou chtěla fotit, a holčina z ochranky i líbat! 🙂 🙂 🙂 . Cestou zpět na hotel kupuju u pouličního prodejce, na doporučení Váši, v páře vařené knedlíčky plněné masovou směsí. Moc dobré! A kousek dál pak takové placaté pečivo s fialovou náplní. Sice nevíme, co to bylo, ale bylo to dobré 🙂 . Pak jdeme na pokoj, dát si kávu, fernet a hodinku pauzu.
Vyrážíme na noční obchůzku. Cíl je jasný, muž s koženou brašnou nesmí projít 🙂 . Ale ne, jdeme na Pekingskou kachnu. Cestou nás zastavují Číňanky a chtějí se družit. No fakt, bílejch lidí je tu fakt malinko. V první hospodě fronta v chodbě, cca patnáct, dvacet lidí. Jdeme dál. V druhý hospodě jsme druzí na čekačce, ale během asi deseti minut postupujeme do finále. Tedy ke stolu. Objednáváme kačera, a něco jako špenátový salát. Salát už máme skoro v sobě a kačena nikde. Zavoláme obsluhu a Ivana se ho ptá, kde je kachna a jestli nechce přes hubu. Prý malý technický problém. No a fakt, už se to nese! První jako specialita opečená hrudní kůže, která se při pojídání vyválí v cukru. A pak, hlavní chod. A po jeho téměř snědení můžu s klidem napsat, že grandiózní hlavní chod! A k tomu deset mističek různých druhů sojovek, okurky, pórek, řepa a čert ví co ještě. Vlastně jo, ještě rýžový papír. Aspoň Ivana říkala, že je to rýžový papír. Na druhou stranu musím ale napsat, že pak číšník hledal ubrousky 🙂 . Snědli jsme tak dvě třetiny a konečná. Zbytek nám zabalili sebou. No a pak tradá domů. Cestou jsem si ještě koupil Budweiser, ale až na pokoji jsem zjistil, že je Americkej. No ale v Číně? Taky rarita. No a teď, klídek na pokoji…
Za to, že včera lilo jako z konve, nám dnes nabídnul Peking krásný slunečný den!
od Karel Řehák | 13. 4. 2018 | Dovolená 2018 - Čína
Přestávka skončila, jdeme se nalodit. Jsme docela utahaný, tak si teď dáme pěkně ouško. Sotva jsme usnuli, už je tu letuška se snídaní. Tak to zdlábneme a znova se zachumláme. Tentokrát jsem spal asi tři hodiny. Ivana pokračovala dál a já si pustil film Miluji tě namodro. Jo a byl fakt pěknej! Ještě než ho dokoukám, rozváží oběd. Bylo toho strašně moc, že i já, kterej má černej pásek v žraní, jsem půlku nechal. Pomalu se blížíme k Pekingu, venku jsou mraky jako prase, a níže, a nakonec i dole, pěkně leje! Vystoupíme z letadla a jdeme, a jdeme. Ještě furt jdeme. Vypadá to, že už tam budeme, ale ještě furt jdeme. Tak teď. Teď jsme došli na imigrační oddělení. Je tu fronta, ale odsejpá to. Prošli jsme bez problémů. Takže, ahoj Číno, tak nás tady máš! Tedy ještě ne úplně. Ještě musíme pro kufr, který jezdí na pase v jiném terminálu a jede se tam asi deset minut bezobslužným vlakem. Kufr máme a jdeme na taxík. Mají to dobře organizované, takže žádná strkanice. Řidiči ukazuje jméno hotelu a vyrážíme. Nakonec jedeme bez pár minut dvě hodiny. Jednak lilo jako prase, a hlavně byla zácpa jak prasata dvě! Ale zase to byla pěkná vyhlídková jízda, a přepočteno na naše peníze nás to stálo pětikilo… Po ubytování se jdeme cournout po blízkém okolí a najíst se. Dáváme si nudle s masem, ale neznají tu příbory, tak jíme hůlkama. No aspoň byla sranda. A pak už domů, na ferneta a spát.
od Karel Řehák | 12. 4. 2018 | Dovolená 2018 - Čína
Nastal den D a my skáčeme do auta a vyrážíme směr Ruzyně. Auto, tak jako vždy, odkládáme na GoParkingu a necháváme se odvézt na letiště. Tam se hned zbavujeme kufru a jdeme se najíst do KFC. Stripsy super, hranolky neumí. Pak se jdeme kouknout na terasu, ale protože opravují část plochy, je tam celkem nuda… Asi po půlhodině jdeme na pasovku a bezpečnostní kontrolu. Myslel jsem, že bude problém s mým batohem, protože ho mám plnej nabíječek, kabelů a dalších klumpů, ale kupodivu se jim nezdál Ivany kufr. Nakonec ho otevřeli a zkoušeli, jestli tam nemá výbušniny. Na necelou půlhodinu jsme se usadili v čekárně, a pak se šlo nastupovat. Mají to dobře organizačně zmáknutý a těch šestset lidí tam bylo za dvacet minut. Sedadla máme ve třídě economy premium, takže hned vepředu. No a pak jsme vyletěli. To letadlo je absolutně potichu, jen to šumí jako myčka. Na úvod si dávám dvě lahvičky červenýho a seznamujeme se s jejich „zábavním“ systémem. A přichází dlabanec! Kuřecí s dijonskou hořčicí, halušky a zelí, salát, houska s máslem a čedarem, dortíček ke kávě a nějaké krekry. No, snědli jsme to všechno. Potom jsme si každej pustili film Po strništi bos. Teď nám zbývá hodina cesty do Dubaje. Patokryjského času tam přistaneme za deset deset, a v Emirátech bude za deset půlnoc. Budeme mít přestávku čtyři hodiny a pak pokračujeme do Pekingu. Tedy ten přistávací manévr se mu fakt povedl. Vlastně to vůbec nebouchlo, prostě začal brzdit a bylo to. Terminál mají na konci, ne jako v Praze v polovičce, takže příjezd k němu byl v řádu pár minut. Chvíli couráme po opravdu prostorných halách, pak se jdeme najíst, a pak sebou flákneme v jedné z mnoha čekáren a čekáme na odlet.
