Máme to za sebou – fotky
Konečně jsem se dokopal k tomu, umístit na web fotky ze svatby. Nakonec jsem se nadopoval troškou rumu a šlo to skoro samo 🙂 . Takže, tři, dva, jedna, start a fotky můžete prohlížet TADY.
Hezké pokoukání!
Tak máme zase koťata, paní Müllerová
Jsou to asi dva měsíce, co nám naše vykastrovaná kočka porodila čtyři koťata. Tentokrát jsou všechna černobílá! Porodila je u sousedů, odkud jsme si je, když je začala vodit ven, přenesli k nám do garáže. Během jednoho dne si zvykla na nový domov, po čase i na našeho vlka. A i ten se překonává a je s nimi kamarád. Když kočka máma trochu polevila v kojení, ulovil jsem jí a odvez jí opravit k doktorovi. Ten jí znovu otevřel a přiznal, že „zapomněl“ vyoperovat jeden vaječník.
Teď už jsou koťata velká a odčervená a pomalu jim budeme hledat nový domov.
Pár fotek je TADY.
Neděle 11. 6. 2017
Úplně normální ráno, až na to, že je to poslední ráno ve Furore. Ani osel nehejká, kočka už to taky vzdala. Naposledy snídáme na terase, poslední pohledy do údolí na moře a jde se balit. Už si nikdy na dovolenou do Itálie nebudeme brát bundy a rifle! Tak máme zabaleno, citrony naložený a stěhujeme to do auta, Ivana si bere Neurol a můžeme vyrazit. Nejdříve nás čeká cesta k letišti do Neapole, kde je půjčovna Europcar, vrátit auto. Celý proces vrácení trval asi tři minuty, skáčeme do taxíka a jedeme asi deset minut na nádraží. Tady dáváme svačinku a přesně podle plánu, tedy ve 12:55 startujeme směr Řím Termini. Teď sedíme v něčem, co vypadá jako letadlo. Letí nebo jede to jako letadlo (300 km/h), jsou tu kožený sedačky, bazén a internet. Tak dobře, bazén tu není, ale sjezdovka jo! Tak ne, dobře…
Přistáváme v Římě. Vedro. Hledáme kam odložit kufry. Vedro. U úschovny je fronta jako prase, tak to vzdáváme a jdeme ven i s kufry. Avšak pozor, přímo naproti úschovny je další úschovna a tentokrát bez fronty. Sice název úschovny Al Kajďák nepůsobí moc důvěryhodné, ale budiž.
Jdeme na náměstí Republiky a odtud jedeme na Benátské náměstí. Tam vylézáme s tím, že si dáme na piánu v baru kafe a víno. Sápeme se z boku nahoru a ejha, průchod k baru je zavřený. Tak jdeme dolů a ke Koloseu. Zapadáme do jedné zahrádky, ale číšníci jsou poněkud zmatení. Kávu, víno a vodu objednáváme na třikrát. Pak se vracíme metrem na náměstí Republiky na zmrzku a nechat tam vzkaz, že Bobeš přijede za rok. Cestou na vlak si Ivana musí koupit kabelku, jinak jí prý nepustí přes hranice. Vyzvedáváme kufry, Mustafa se ptá, jestli chceme i granáty a samopal. Jdeme na peron. Ostraha nás posílá na nástupiště 26, dozor u dvacetšestky pak na dvacetčtyřku, a jelo to z dvacettrojky. No aspoň jsme se trochu proběhli.
Teď už frčíme na Fiumicino. Tam se odbavujeme, a hned procházíme kontrolou. Tady se panáčkové hodně vylepšili. Naposledy to bylo pětačtyřicet minut, a teď pět. Palec nahoru! A pak už to nabralo rychlý spád. Koupit pití, cesta ke gejtu, chvilka sezení a jízda busem přes celý letiště za letadlem. A kdo zná letiště ve Fiumicinu ví, že to není pět minut. Domů letíme s ČSA A319 OK-REQ. A ČSA překvapili, neboť sedět v bussines class není vůbec špatný. A to jídlo? No paráda. Vylétáme o dvacet minut později a přilétáme na čas. Kdo umí, ten umí. A pak už klasika. GoParking a cesta domů. Když dojíždíme do Pato, ozve se z rádia Italská hymna! A jsme doma! Babička lítá po dvoře jak splašená, a Dixina stojí mezi dveřma. Tak ne, obráceně to bylo :-).
A zítra do továrny, k soustruhu…
Sobota 10. 6. 2017
Dnes jsme měli na výběr. Buď pojedeme na Vesuv nebo se budeme plácat na pláži. Nakonec vyhrála cesta autem do Amalfi a odtud lodí do Salerna 🙂 . Na Vesuvu jsme už byli a pláži by nás to celý den nebavilo. Takže odkládáme auto v jeskyni a jdeme koupit lístek na parník. Pak zalézáme do plážového baru na kafe a víno a citronovou tříšť. Krásně to tam uběhlo a už kráčíme k parníku. Byla to vlastně soukromá jízda pro cca dvacet lidí, takže jsme se na palubě hledali.
Byla to nádherná jízda podél pobřeží. Na sluníčku a při tom ochlazováni větrem… Asi po čtyřiceti minutách přistáváme v Salernu. Tady je vedro jako prase. Jako tři prasata. Vaří se i dlažba, o asfaltu nemluvím. Jdeme se kouknout kousek do města, ale začal mi od sluníčka hořet batoh, tak se schováváme v jedné krásné pizzerii. Je tam chládek a po jídle konstatujeme, že i vynikající pizzy. Nějak to tam uteklo a už zase jdeme do přístavu. Cestou potkáváme holuby po pás bořící se v rozteklém asfaltu. Kupujeme lístky a po chvíli se naloďujeme. Kupujeme si pití na cestu. Když si sednu na horní palubě na lavici, vypálí se mi do kraťasů na zadku pruhy. Ještě než odjedeme, sledujeme potápěče, jak se snaží vyprostit zaseklou kotvu sousední lodi. A už frčíme
Cestou opět nádherná panoramata a vítr. Trochu jsme se připekli. Jdeme si pro zmrzku a pak do jeskyně pro auto. Cestou domů se stavujeme u pappa Frančeska na kafe a drink. Pak ještě poslední malý nákup a šup na barák. Z dnešního slunce jsem docela k.o., tak sebou chvilku praštím na lehátko na terase. Nakonec mě na nohy postavil hlt slivovice. Čteme si, než zalezlo slunce, a pak griluju klobásy a rajčata. Vynikající rajčata. Teď už víno a klídek… Poslední noc!
Pátek 9. 6. 2017
Ráno mě probudil už v půl devátý osel hýkající pod oknem. Plán na dnešní den byl jasný. Amalfi, a pak cesta lodí do Positano, což je vesnice vedle nás, ale jízda lodí je jednak rychlejší a navíc ty panoramata, Heduš. Auto parkujeme zase v jeskyni a tunelem jdeme na náměstí. Nejdříve si kupujeme lístky, pak jdeme do plážového baru na kafe a vínko. K tomu ještě dostáváme buráky, tak je musíme sežrat. Akorát to vyšlo a pelášíme do přístavu. Sedíme na horní palubě, s výhledem na pevninu… cestou to pěkně fučí, ale jak už jsem psal výše, ta panoramata….
Přistáváme v Positano a jdeme očíhnout pláže a hospody. Úzkým chodníčkem se dostáváme na skoro opuštěnou pláž, avšak cestu na ní nám zatarasil plážový bar. No, co se dá dělat. Nejdříve si dáváme jen víno a vodu, ale když jsme viděli, co přinesli k vedlejšímu stolu, objednáváme si chobotnice taky 🙂 . A zase víno… Když jsme to zbouchali, jdeme se konečně mrknout na pláž. Když viděl plavčík Ivanu, nechal upustit trochu moře, aby nevzniklo tsunami, až tam Ivana vleze 🙂 . No, ale moře bylo příjemné, a těch pár převrácených loděk, po tom co tam Ivana vlezla, si ani nikdo nevšiml. Pak se pomalu vracíme k přístavu se zastávkou ve zmrzlinárně. A potom už fakt šup na loď a zpátky do Amalfi.
Tam jdeme pro auto, do navigace dáváme cíl Agerola a jedeme se kouknout, jak vypadají ty opuštěné baráčky nad náma. Ve výšce 611 metrů nad mořem zjišťujeme, že to vůbec nejsou žádné opuštěné domečky, ale část vesnice, která následkem převýšení není vidět a čouhají z ní jen ty baráky u srázu. Vracíme se tedy k nám do vesnice, do nadmořské výšky 330 metrů k papá Francescovi na víno a kafe. A vedle jdeme nakoupit večeři. Dnes italské klobásky. Než je opečeme, zdlábneme ještě melouna od německých slečen. A pak už jen pohoda na terase. Z vrcholků hor se k nám line hudba z diskotéky. No prostě Itálie!
Chci být italský důchodce!