Je konec rocku, a jak tak na to koukám, poslední zápis jsem udělal po návratu z dětského víkendu v Přívlacích. Ne, že by se za toho čtvrt roku nic neudálo, ale nějak nebyla na psaní blogu nálada.
Na dovolené se nám zalíbilo chození s hůlkami, a tak jsme je zakoupili i Ivaně, do té doby je měla půjčené od panímámy, a začali jsme pravidelně o sobotách vyrážet na procházky, většinou v nedalekém okolí.
No, ale ani kulturu jsme nezanedbávali: začátkem října jsme vyrazili na Marošovo padesátiny do O2 Universum arény. Byli jsme domluvený, že mu tam někde necháme dárek. Ten dárek byla dvoulitrová láhev medu na hlasivky od nejlepších medařů. No, jenže když jsme dorazili ke vstupu, platila tam stejná pravidla, jako při vstupu do letadla. A jelikož med klasifikovali jako tekutinu, poslali nás s tím do háje. Neštěstí tam fungovala něco jako úschovna, takže jsme si meda vyzvedli po koncertě, který byl hodně parádní. No nic, s Marianem jsme se domluvili, že mu ho předáme na dvoustém koncertě 4 Tenorů, který byl v kasinu v Mariánských lázních v polovině října. My jsme tam měli zapůjčený byt v rekonstruovaném domě naproti kolonádě. Rovněž byt prošel velmi rozsáhlou rekonstrukcí. První den sice trochu pršelo, ale v sobotu a v neděli bylo počasí na jedničku. Uvaděči na koncertě byli normální, a s medem nás pustili do sálu. Pak stačil jeden telefon a Maroš vyběhl ještě v civilu ven, kde jsme mu konečně předali láhev s medem, za což se nám při vystoupení odměnil 😊. Koncert jako vždy luxusární!
Na můj svátek jsme se vydali opět do Prahy, do divadla Hybernia na muzikál Mefisto. Měl v něm původně hrát Pepa Kabát, ale bohužel. Ale i tak to bylo pěkný! Spíme samozřejmě v našem přechodném bydlišti. Druhý den se vracíme z Kněževsi opět do Prahy, kde máme domluvenou procházku po Domovních znamení. Mňo, a taky dobrý.
A pozor, za čtrnáct dní jedeme opět do Prahy, tentokrát do hotelu a restaurace Imperial. Byl to zpět koupený dárek, který jsme pořídili Bobešům, ale ti se nedokázali shodnout na termínu. Auto jsme nechali na parkovišti na Zličíně za 150 kaček na dva dny, a do města jsme jeli krtkem za třicet korun. Za pětadvacet minut jsme byli před hotelem Imperial. Celým jménem tedy Art Deco Imperial. Následovala pauzička, vana, a pak odchod na večeři. Úžasné prostředí, úžasná obsluha, úžasné jídlo! I víno. V noci bylo na pokoj dost slyšet projíždějící tramvaje, ale jinak dobrý. Po snídani jedeme na Zličín pro automobil, a jedeme do OC Šestka. Ivana provětrat kartu, já jen tak na čumendu.
Poslední akce, kterou jsme zmákli v tomto roce, byl koncert 4 Tenorů v Lucerně. Auto opět čekalo na Zličíně. Mě osobně trochu zklamal sál, ve kterém se koncert odehrával. Přišel mi takový „ošoupaný“. Koncert byl samozřejmě perfektní, tak jako vždycky. Cesta do Kněževsi byla strašně rychlá, takže jdeme ještě na piváka a limču.
No, a jsou tu Vánoce, které proběhli sice v klidu, ovšem mamča už to moc nedávala. Přeci jenom jsme jí vytrhli ze zaběhnutého koloritu v pečovateláku.
Tak tedy, hodně štěstí v novem roce!
No, tak tu máme poslední snídani na dovolené. Když to tak shrneme, tak první pobyt v Telči byl parádní. Překrásné město, super ubytování. Pobyt na jižní Moravě v Mutěnicích byl velmi luxusní po všech stránkách. Důležité je, že se Ivana se všemi loučila slovy: „Tak zase za rok“! Jupíííííííííííííííííííííííííííííí. Ale jo, já bych jí tu radost udělal! No, a pak přišla na řadu chalupa v Přívlacích, a s ní dětský víkend. Jasně, už to nejsou žádné děti a stárnou. Zatím co my… 🙂 🙂 🙂 . Byly to parádní tři dny, které jsme si užili jak my lidi, tak i pejsáci. Příště vezmeme kočku, aby byla větší sranda!
Zazvonil zvonec, a perfektní dovolené je konec. A zejtra zase do továrny k soustruhu… 🙁
Ráno snídáme v šesti, plus dva hafani. Zjišťujeme, že vířivka se již ohřála na hezkých třicetšest stupňů, ale necháme si jí až na odpoledne. Navlékáme postroje na psy, a celý tábor vychází na okružní poznávací výlet kolem části osady. Ivana našla žampióna, ale byl jediný, tak ho nechala růst. Po návratu do tábora se rozdělujeme na dvě skupiny, první skupina, s celkovým počtem nohou dvanáct zůstává v táboře, druhá skupina, s počtem nohou osm, vyráží do města Sázava. Do kláštera, nakoupit, a na oběd. Klášter jsme prohlédli jen zvenčí, park nebyl nijak velký, a ani hezký. Po prohlídce se jedeme najíst. Servírka nás upozorňuje, že budeme čekat minimálně třičtvrtě hodiny. Přesouváme se tedy do jiné hospody, kde už s obědem uspějeme. A bereme domů v krabičkách i obědy zbývající osádce, která střeží chalupu. Jdeme vykoupit Tesco, a pak se vracíme do tábora. Tam někteří zůstávají vzhůru, já se jdou lehce natáhnout. Odpoledne vyrážejí děti na výlet bez rodičů a psů. My tedy lezeme do vířivky, a pesani blbnou na zahradě. Mládež se mezitím přesunula na protější kopec, odkud na nás békali. Než se vrátili do chalupy, rozdělal jsem oheň a nalil si první sklenku vína a proháněl jsem bílého a hnědého. Po návratu výletníků jsme klábosili u stolu, pak pomalu grilovali a pili, grilovali a pili, grilovali a pili. A pak mi popřáli k narozkám. A potom jsme grilovali a pili, grilovali a pili, grilovali a pili, až jsem tam zůstal jen Terkou. A s tou jsme pili, pili, pili… A najednou byla neděle!
Poslední snídaně naše. V Mutěnicích. Dnes nás čeká přesun do obce Přívlaky na dětský víkend. Nejdříve ale dopisuji deníky za dva předcházející dny, následuje kafčo, a pak balení, a naskládání vína do auta. S tím vínem to vyšlo akorát, nemít kombíka, musela by ho mít Ivana na klíně, a asi i na střeše. Cesta po dálnici ok, akorát kolem Brna byla trochu tlačenice. Cestou si na pumpě dáváme oběd, a do Přívlak přijíždíme jako první. Potkáváme se tu s pronajímatelem, vyřizujeme formalitky, a jedeme nakoupit do Sázavy. Po návratu vybalujeme, já rozdělávám oheň. Pak si nalévám sklenku veltlínu od Franty Floriana. Jako první přijíždějí Pražáci. Pak následovala delší pauza, než přijeli psové z Koňského vršku. Nejvíc nás asi překvapilo, že řídila Didina 🙂 . Večer pak zlehýnka, ale opravdu zlehýnka koštujeme dovezené víno, a grilujeme maso a klobásy.
Ráno raníčko, kouká z nebe sluníčko, a my se vypravujeme na rozhlednu Slunečná. Auto necháváme u pumpy, a k rozhledně jdeme pěšky, a ne jako ti mastňáci, co jezdí až nahoru auty. Cestou poprvé potkáváme lyžaře, dosud jsme chodili s hůlkami jenom my. Naše kroky u rozhledny ale nejdříve vedou do místního bufíčku, který je leta dobře zásobený! Dáváme kafčo a sklenku vínka. Pak vyšplháme na rozhlednu. Je krásně vyfoukáno, a je vidět až „za horizont“ 🙂 . Ale co to vidíme? O pár vinohradů dál je mezi vinicemi ukryta buňka nějakého vinaře. Takže když se vynadíváme na tu krásu kolem, naše kroky směřují právě tam. Buňka je super moderní, na střeše má malou fotovoltaiku, která napájí ledničky. Uvnitř je vinař pan Buchta, a jak už je tady zvykem, okamžitě se s námi dává do řeči, jako by jsme tam byli každodenní hosté. Když je dopito, nevracíme se hned k autu, ale děláme okruh kolem kopce s rozhlednou, protože jsme zvědaví na jedno vinařství, které je právě z rozhledny dobře vidět. Stojí mezi vinohrady, a je postaveno v toskánském stylu, takže sem perfektně padne!
Ze Slunečné se přesouváme do obce Němčičky, kde necháváme stát auto, a jdeme směrem ku stánku, který jsme objevili loni mezi vinohrady. A jmenuje se velice příhodně Mezi řádky. Jaké to štěstí, slečna před deseti minutami otevřela. A měla takovou radost, že si dám jako první decku vína, že jsem jí nemohl zklamat! Pak pokračujeme ještě dál mezi vinohrady, ale zpátky se musíme vracet bohužel po stejné cestě. Teď už nás čeká oběd a pauzička.
Na později odpoledne jsme domluveni se dvěma vinaři, že tam přijdeme smočit sosáček. Ten první je asi jen padesát metrů od nás, a je to spolužák našeho ubytovatele. Plán byl takový, že si ochutnám jednu sklenku, koupím víno a mažu domů. Tak skoro tak to bylo. Akorát ochutnávek bylo šest, a domů jsem přišel za pět šest, ale i s vínem. A to už nám volá další vinař, jestli ta domluvená šestá platí. Skáčeme do auta, samo že řídí Ivana, a jedeme k Mrákům. Ty jsme poznali při exkurzi tuším, že v úterý. A opět se bavíme, jako bychom se znali léta. Inu, jiný kraj, jiní lidé. Nakoupíme tedy, a pokračujeme dál. Co by to bylo za zakončení dne, kdyby jsme se nestavili ve sklepě u Vincúrů/Tesaříků??? Odstavujeme auto na centrálnom parkovisku, a jdeme se nejdřív najíst. Ivana si objednává toustík, já panenku. No, Ivany toust se nevešel na talíř, a jeho velikost odhaduji na botu Karla Válečka. A ten má číslo 49! Pak tedy jdeme do výše jmenovaného sklípku. Pokecáme, popijeme, rozloučíme se, a jedeme do našeho sklepa. Následuje telka, a pak zasloužený spánek!
