Tak ta pravá vietnamská káva se mi pěkně vymstila! Podle hodinek jsem v době od večerních deseti do rána do osmi spal celých padesát devět minut. A to se vyplatí… Jdeme na snídani, a plánujeme, kam vyrazíme. Dnes to vyhrává Chrám literatury. Byla to přesná kopie Zakázaného města v Pekingu, akorát v menším vydání. U každého oltáře co tam byl, byly vždycky dary pro Confuciany (něco jako Buddha). A podle toho, co tam leželo, byl pěkně úplatnej. Jen namátkou, co tam bylo: sušenky, minerálky perlivé i neperlivé, ovoce, čaje tabák, a zcela nepokrytě i peníze…Ale jo, bylo to zajímavé, i když cesta tam vedla podél hlavní. A Vietnamci jezdili do kolbenky, troubili, řvali na sebe, masakr. Proto jsme cestu zpět zvolili mezi zástavbou, kde byl relativně klid. Míjíme park s nadživotní sochou Lenina, Německé velvyslanectví obložené policií… Po příchodu na hotel padám do pelechu a v tu ránu spím. Vzbudím se ve tři jak přejetej parním válcem. Na odpoledne jsme si naplánovali cestu k jezeru Navráceného meče. Nohy jsme vyměnili za rykšu, a jízda byla velmi dobrodružná. V jezeře na ostrově je chrám Nefritové hory, a v něm jsou zaparkované dvě posvátné želvy. Bohužel už umřelé. Dosahovaly délky téměř dvou metrů. A opět je tam spousta oltářů a dárečků. V dnešní době se tomu říká úplatků. Cestu do jsme zvolili po pěší zóně, která tam měla dle mapy.cz být. Houby s octem! Byl tam takový provoz a rachot, že jsme ani moc neočumovali krámky, a pelášili rovnou k hotelu. Tam jsem odložil foťák, dal si hlt vodky, a pokračovali jsme do jedné ze žracích uliček. Opět jsme jedli v patře, takže jsme měli možnost sledovat umění kuchaře přes ulici. Dali jsme si oba pho bo, a společně jedny grilované kreveťáky. Během jídla začalo drobně poprchávat. Cestou na hotel jsme si pořídili kokosa na pití. A pak už hotel, sprcha, deník a klídek. Zítra vstáváme nekřesťansky brzo, čeká nás výlet, a neřeknu kam 🙂 .
Včera jsme padli do postele docela k.o., za to dneska jsme se probudili do růžova až ve čtvrt na deset. Inu, ten jet lag jsme museli nějak překonat… Následovala snídaně, a museli jsme uznat, že se hotel vytáhnul! Pak nastalo plánování (spíš válení na pokoji) kam dneska vyrazíme. Na první místo se dostalo Thanglongské královské město. Balíme tedy záznamovou techniku, a vyrážíme. Venku je o něco tepleji než včera, pětadvacet stupňů, a taky o něco větší vlhkost, takže stejné oblečení jako včera: kraťasy a triko. Opět míjíme nespočet obchůdků, restaurací a dílen. Královské město hodně připomíná zakázané město v Pekingu. Navštěvujeme též generální štáb vietnamské lidové armády z dob napadení Vietnamu Američany. Pak vystoupáme na věž, viz úvodní obrázek, z které je super rozhled. Na závěr jsme si nechali procházku místním parkem. Cestou zpět se stavujeme ve „žrací uličce“, kterou jsme objevili cestou tam, ve starém městě nedaleko od hotelu. Nevím jestli jsem to psal, ale bydlíme ve starém městě, tedy v centru veškerého dění. A tady se mi plní další přání, tedy dát si někde na ulici jídlo od pouličních kuchařů. Já si dávám mušle ve vývaru, Ivana smažené rolky. A k tomu byl samotný vývar z mušlí, pak něco, co kdyby káplo do oka, tak oslepnete, a asi harisa, ale ta ve srovnání s tím napalmem byla vlastně neškodná! 🙂 . Ale šmákli jsme si. Jdeme si dát pauzu na hotel, a po páté zase vycházíme. Naším odpoledním cílem je katedrála svatého Josefa, kterou pro pokročilou hodinu, a hlavně z důvodu nevhodného oblečení, okukujeme z venku. Naproti katedrále je taková šikovná kavárnička, tedy, ono jich tam bylo aspoň dvacet kolem toho kostela, kde si dáváme vietnamskou kávu. Tedy s tím, co nám dali v Praze na Sapě, se to nedá vůbec srovnat. Zrovna jsem dneska říkal kamarádovi, že jsem si myslel, že SAPA je autentický Vietnam, ale po těch pár dnech, co jsme tady, musím konstatovat, že v Sapě jsou evropani, co si jen vzdáleně hrají na to, že jsou ve Vietnamu. No ale dál. Naproti kavárně sedí holčina, a prodává tam takové ty sladké smažené vietnamské kuličky. Tak jsme udělali obchod 🙂 . Následuje přesun na train street, ale protože jsem si já osel nevyměnil baterie ve foťáku, stavujeme se ještě na hotelu. Cestou kupujeme nějaké ovoce, tak se to hodí. Po příchodu do ulice vlaků zjišťujeme, že většina „restauraček“ je již plná, což je velký problém, protože když jede vlak, poldové všechny lidi, co nesedí v restauracích vyhodí. A jak tak koukám, kam se vrtnout, zjistil jsem, že některé občerstvovací stanice mají část restaurace i v patře. Takže je vyhráno! Vylezeme nahoru, objednáme pití a jídlo a čekáme. Od pikolíka jsem zjistil, že vlak jede po čtvrt na deset, což je docela za dlouho. Ale, mezi příjezdem osobáku, se na koleje vloudil nákladní vlak, takže úplná paráda! No, a další přání splněno! Najedený a pokoukaný vyrážíme k domovu. Již v letadle jsme zjistili, že vietnamci milují zmrzliny, a co čert nechtěl, přímo proti hotelu je taková krásná zmrzlinárna. Nu, co se dalo dělat. Kýbl velice dobré zmrzliny za jedno euro, no nekup to 🙂 . No a přejdeme silnici a jsme doma. Však už bylo po desáté. Zítra se pokusím zveřejnit fotky, které jsme zatím pořídili. Budeme doma brzo, protože bude volat Honza s babičkou.
Je půl sedmé ráno Tchajwanského času, čekáme na boarding. Do Hanoje letíme opět Airbusem, tentokrát s A330. Kolem osmé lezeme do letadla, a v půl deváté odlítáme Tentokrát je stroj lehce ošoupaný, a na vnitřním vybavení je to hodně znát. Ale což. Zavíráme okno a oči, a chrupeme. Vzbudí nás až když přivezli jídlo. To bylo opět luxusní. A pak opět spánek. Po příletu prochází přes imigrační kontrolu, a opět, stejně jako všechny kontroly, to byla otázka, dvou třech minut. Čekám na kufr jako tydýt, aby mi Ivana po cca deseti minutách přišla oznámit, že už ho nějaký jouda sundal z pasu, a kufr na nás čekal na druhém konci kolotoče. Jdeme vyměnit nějaký doláče a koupit simku s datama. Pak už taxík, a třičtvrtě hodiny jízdy na hotel. Drožkař říkal, že to zmákne za třicet dolarů, ale po příjezdu chtěl ještě patnáct prej za dálnici, a pak ještě neměl drobný…
No nic, jdeme do hotelu, a protože jsme přijeli dříve, není ještě připraven pokuj. Recepční nám nalévá čaj a k tomu nějaké sladko pálivé ptákoviny. Asi po půl hoďce přišel pikolík, v dobrém, že nám odnese kufr na pokoj a ubytuje nás. Pokoj parádní, my padáme rovnou do pelechu, abychom dohnali ten časový posun. Dávám budíka na pátou, ale já už jsem vzhůru ve tři, tak si čtu. Vylézáme ve čtyři, a jdeme se podívat na střešní bazén a bar. Dáváme si uvítací mojito, a plánujeme, kam vyrazíme na seznamovací procházku. Jako cíl jsme vybrali pho bo restauraci. Ale nejdříve to byl spíš jen směr, kudy jsme šli. Takže jsme restauračku nechali za sebou a s otevřenou pusou jsme sledovali dění na ulici. Jak na silnici, tak na chodnících, kde bylo desítky prodejců čehokoliv Dokonce i pohřebních věnců a rakví. Pak jsme se otočili, venku už se setmělo, a šli jsme směrem k té polívkové restauraci. Polévka se nedá chuťově vůbec srovnat s tím, co se vaří v Čechách. Vývar byl mnohem a mnohem silnější i jinak ochucený. Úplně perfektně jsme jí oba snědli hůlka. Jo, těžko na cvičišti, lehko v restauraci. Pomalu se vracíme k hotelu, ještě jen cestou nakupujeme pár drobností. Ty hodíme na pokoj, a jdeme se kouknout ještě na střechu na bar, jak je vidět osvětlené město. No, a když už jsme tam byli, a barman se nudil…
No, a to by bylo pro dnešek asi tak všechno. Dopíšu deník, sprška, asi si něco pustíme z youtube a budeme pokračovat v dohánění časového posunu…
Úplně obyčejná neděle. Akorát nevstáváme v devět, ale v sedm. Snídaně, kufr do auta a tradá na Goparking. Už od loňského května máme zakoupené letenky a ubytování ve Vietnamu. Nejdříve v Hanoji, pak v Da Nangu. Z Pato vyrážíme ve třičtvrtě na osm, na goučku jsme něco po půl devátý. Sotva zastavíme, už je za námi auto, překládáme kufr, kousek popojedeme, a nabíráme další rodinu. Šofér nás poprosil, jestli si můžeme sednout k němu dopředu, že paní má vajíčka. No, přišlo mi to divný, ale přelezli jsme. Nakonec se ukázalo, že paní neměla vajíčka, ale vajíčko, a v něm mimino… Když jsme přišli na terminál, akorát otevřeli odbavení, nikde nikdo, tak jsme se hned zbavili kufru, a pokračovali na pasový. Odbavení probíhá bez obsluhy, takže vlastně jen procházíme. Jdeme sebou fláknout do salónku. Snídáme, pak becherovka a vodka, pak zase vodka a kafe. Pak pokračujeme k bezpečnostní kontrole. Tam fronta jako prase, takže používáme stejný a osvědčený trik jako v Bari. Při průchodu rámem troubím. Tak dobrá, vyndám z kapsy i peněženku. Pak už boarding, vystrkání od gejtu a frčíme. Už jsme měli malou sváču, a krapet vína, a teď, ve třičtvrtě na jednu Patokryjského času vezou oběd. Opustili jsme pevninu a nalétáme nad Černé moře. Jdeme jíst, večer to dopíšu…
Ještě doplním: do Taipei letíme se společností China Airlines Airbusem A350, a sedadla máme v 64. řadě A, B. Cesta byla úplně v pohodě. Jídlo, pití, spánek, YouTube a pořád dokola. Dalo se spát s buď s nataženejma nohama, nebo je mít nahoře na kufru. Přistání ok, před půl šestou jejich času. Probíháme bezpečnostní kontrolou, a už sedíme před gejtem. Nástup směr Hanoj začíná ve třičtvrtě na osm.
Po včerejším luxusárním koncertu 4 Tenorů v Litvínovské Citadele, jsme se dnes přesunuli do Poděbrad na gurmánský výlet. I když byl všední den a na dálnici bylo milión kamionů, cesta byla pohodová, a na penzion dorážíme těsně před dvanáctou. Po ubytování se přesouváme na první gurmánský oběd. Venku je dvanáct stupňů a úplně modré nebe.
Po obědě se vracíme zpět do penzionu a následuje polední klid. Pak bereme hole a podle řeky vyrážíme na okružní cestu. Míjíme přístaviště, a pokračujeme ke zdymadlům, kde stojí novotou vonící budíček s úžasným sortimentem i obsluhou. My si dáváme jen kafe a džus a pokračujeme k funkcionalistickému vodojemu. Od něj pak jdeme zpět do penzionu, kde se připravujeme na gurmánskou večeři. Pár fotek je zatím na Facebooku, zbytek dodám po návratu domů. Zítra pokračování…
Tak pokračování je nakonec až v neděli, protože sobotní večeře mě zničila. Takže zpátky do soboty. Po snídani bereme hole, a opět vyrážíme proti proudu řeky směrem ke zdymadlům. Tam přecházíme po mostě na druhý břeh řeky, a jdeme se podívat na nově zrekonstruovaný Havířský kostelík a nedelekou zvonici. Obojí stojí u rybníka Jordán, který je docela slušně vylitý ze břehů. Ale stále ještě procházíme suchou nohou. Dále pokračujeme k Poděbradské rekreační zóně, která leží u jezera Poděbrady. Tak tady se místní opravdu slušně vyblbnou! Od jezera se vracíme zpět do centra města a jdeme na místní hradozámek. Tam si cukrárně dáváme odpočinek a kafčo. Během pití kafe dáváme tiskovku s obsluhou, a dozvídáme se spoustu zajímavostí jak o hradě/zámku, tak i o městě samotném. Následně jdeme ke kolonádě, a však ne kvůli pramenům, ale kvůli velké koncentraci restaurací. Vybíráme Náš hostinec, kde si dáváme parádní zelňačku. A odtud pokračujeme do penzionu. Následuje polední klid. Odpo bereme automobil a jedeme se podívat do nedalekých Libic nad Cidlinou, kde je v polích Slavníkovské Hradiště. Hezké, zajímavé, ale už jsme viděli hezčí. Vracíme se zpět do Poděbrad, auto necháváne stát u zdymadel, kde je takový pěkný bufík postavený z lodních kontejnerů, kde si dáváme sváču. A pak jdeme dál a dál proti proudu řeky. Zpátky musíme bohužel po stejné cestě. Opět se přesouváme do penzionu, kde na nás čeká sauna a vířivka. No, a přichází gurmánská čtyřchodová večeře, která mě odrovnala, a proto píši zápisky až v neděli ráno. Fotky opět zatím na FB.
Je neděle, a snídaně volá… Po snídani se nahážeme věci do kufrů, bereme hole a jdeme se ještě trochu projít. Tentokrát jdeme po cyklostezce po proudu Labe až na konec města, a zpět se vracíme po příjezdové komunikaci do centra Poděbrad. Věci naházíme do auta a jedeme do Nymburku. Nejdříve do centra, které obkroužíme tentokrát už bez holí, pak na kafe do cukrárny a nakonec se přesouváme do Nymburského pivovaru, kde se vaří Postřižinské pivko, a kde svého času bydlel i Bohumil Hrabal. Však tam má také i svou pamětní desku. Podnikové prodejně kupujeme nějaké „suvenýry“, a pokračujeme dále do Kerska. Původně jsme myslel na „šípkovou“ a „se zelím“, ale hospoda byla beznadějně obsazená. Jedeme se tedy podívak k Hrabalově chatě, co je tam nového, nic, a pak už míříme domů. Obědváme nakonec v Mekáči při výjezdu z Prahy.
