Tak tato slova jsem už dlouho nepsal: „ráno v klídku snídáme, balíme věci a frčíme na výlet“. Tentokráte do Prahy, kam si jedeme užít můj narozeninový dárek od babičky Hany. Naše cesta vede nejdříve do Národního muzea. Máme zakoupené lístky na výstavu „Sluneční králové“. Nejdříve se ale stavujeme v bývalém parlamentu, kde je, jak zjišťujeme, vynikající restaurace. Po obědě procházíme spojovacím tunelem do hlavní budovy Národního muzea, kde už na nás čeká Egypt, mumie, keramika, písek… Nejdříve jsme si vystáli téměř hodinovou frontu na vstupu. Konečně vstupujeme do sálů. Exponátů hodně, ale je to takové divné. Bílé poličky, fialové pozadí, žádný písek… Inu, tak to dopadá, když nejdříve shlédnete originální výstavu třeba v Údolí králů. Ale jo, pokud to někdo nikdy neviděl asi ok. Po prohlídce mumií se jdeme podívat a kopuli Národního divadla. A to bylo hodně zajímavé. Jak zespodu, tak z vrchu, kde jsme viděli, jak je kopule zavěšená.
A pak už se přesouváme do hotelu. Ale tentokrát to není obyčejný hotel, tentokrát je to hotel International! My už jsme tento hotel kdysi navštívili s Prahou neznámou, a úplně nás okouzlil. Těžko se to dá popsat, možná se to dá trochu přiblížit fotkama. A navíc jsme měli ještě štěstí, protože nás ubytovali v hlavní budově, v devátém patře a ještě s výhledem na Prahu. Hodinku si dáváme pauzu, a pak vyrážíme ke Karlovu mostu, kde máme sraz s průvodkyní z Prahy neznámé. Po pár minutách zjišťujeme, že ta paní, co leží někde v palubce a radí nám kudy máme jet, nás poslala zbytečně oklikou, a že sraz asi nestihneme. Vypnul jsem tedy autopilota a do centra Prahy jsem dojel o deset minut dříve. Potkáváme se s průvodkyní a vyrážíme na procházku nazvanou „Legendy Starého Města“. Chodíme stále v centru, ale místy, kde jednak nebyl ani živáček, a hlavně jsme tam nebyli ani my! Trasa je dobře viditelná na fotografiích na odkaze níže. Procházku zakončujeme na Staroměstském náměstí. Odtud se přesouváme k Rudolfinu, kde máme, jako za starých časů, uložené auto a jedeme do hotelu. Při příjezdu k hotelu objednáváme naproti v sušárně večeři. Není to restaurace, ale výrobna, takže jedeme zaparkovat auto, pak chvilku na pokoj a potom procházkou pro sushi. Bylo vynikající! Ještě jednou, bylo vynikající. Pak následuje večerka. Někteří chrápou, někteří sosají víno.
A je tady sobotka, a my jdeme na snídani. Taky potkáváme zbylé spolunocležníky. Je nás tu v hotelu všeho všudy maximálně do třiceti osob. Dopoledne máme naplánovanou vlastní vycházku, a to sice do vilové čtvrtě Baba, která leží na planině kousek nad hotelem. Dříve, ale podle nás i nyní, patřila mezi tzv. lepší čtvrtě. Pár informací z internetu: Osada Baba je skutečný pojem nejen v dějinách české, ale i evropské funkcionalistické architektury. V dnešní době je to vlastně soubor ojedinělý, protože obdobné soubory ve Vídni a v Německu byly poškozeny v době 2. světové války. Vše započalo vlastně výstavou moderní architektury ve Stuttgartu v roce 1927, která byla vystavena dodnes obdivovaná kolonie Weissenhof. Probíhala za mezinárodní účasti architektů jako Mies van der Rohe, Mart Stam, Le Corbusier nebo Walter Gropius. Poté následovala výstava v Brně v roce 1928 nazvaná „Nový dům“ . Nedosáhla sice věhlasu stuttgartské výstavy, přesto měla pro výstavbu Baby velký význam jako podnět. Praha totiž samozřejmě nechtěla zůstat za Brnem pozadu a bylo rozhodnuto uspořádat podobnou výstavu moderního bydlení v roce 1932 i zde. Svaz československého díla koupil za tímto účelem 3 hektarový pozemek mezi kostelem sv. Matěje a zříceninou Baba. Pozemek byl vybrán pečlivě a velmi vhodně neboť využíval otevřenosti prostoru s výhledem na Prahu. Aby jednotlivé domy nebyly ve výhledu omezeny, zvolil projektant urbanistického plánu osady Pavel Janák šachovnicový způsob zastavění, kvůli tomu se musel změnit i původní regulační plán. Protože se jednalo o soubor funkcionalistických domů, samozřejmostí byla plochá střecha, mnohdy s terasou, umožňující nerušený výhled. My se ještě stavujeme v parku, který je přírodní památkou a na zřícenině Na Babě. Pak již slézáme dolů k hotelu, kde máme pauzičku. Před odpolední vycházkou se jdeme najíst do blízké restaurace. Potom se přesouváme na Palmovku, kde začíná vycházka s názvem „Posledním vlakem na těšnovské nádraží“. Postupně procházíme po bývalé trati až k bývalému Těšnovskému nádraží, které stálo nedaleko nynějšího ministerstva zemědělství. Cestou se konečně ve svých šedesáti letech dozvídám, kde stojí, a co znamená označení Invalidovna. A také to, že je postavená vlastně jen jedna devítina stavby. Po procházce se vracíme metrem zpátky na Palmovku, kde si vyzvedáváme auto a jedeme k Michalovým rodičům na kafe a na sushi 🙂 . No a od nich už nás čeká cesta na hotel a stejný program jako včera.
Ráno raníčko se jdeme opět nadlábnout, a protože hotel můžeme opustit až ve dvanáct hodin, užíváme si pohody a klidu na pokoji. Když se konečně vypakujeme, jedeme se ještě cournout do Stromovky. Vycházíme od areálu Ruské ambasády a jdeme směrem k výstavišti. Park je kompletně zrekonstruovaný, taktéž některé budovy. Hlavní budova rekonstrukcí teprve prochází, ale mají to tam Pražené hezký. Pomalu se vracíme k autu, a pak již směr Patokryje!
Co na závěr? Ještě jednou díky za krásný dárek k narozeninám!!!
V pátek dopoledne jsme vyrazili ku Praze, ku Go parkingu, ku letišti, protože nás čekala poslední letošní zahraniční dovolená. Letos se po pauze vracíme do milované Itálie – tentokrát do severní části k jezeru Lago Maggiore. Ani dvouhodinové zpoždění letadla nám nezkazilo náladu. Hop a skok a za hodinku letu jsme vystupovali na letišti Milano-Malpensa. Vyzvedli jsme si (téměř) objednané červené Clio a krátce jsme se zahloubali do studia arabštiny na displeji navigace. Nakonec jsme řešení přenechali profíkovi z Europcaru, ale pak už jsme směle vyrazili po italských silnicích a dálnicích. S krátkou zajížďkou na jinou dálnici jsme v půl sedmé večer dojeli do Bavena a po chvilce konverzace s místní obyvatelkou jsme našli i domluvené ubytování ve Via Panoramico čp.4. Matteo nám předal apartmán ve velikém prázdném domě, s nádhernou terasou a s ještě nádhernějším výhledem na jezero a okolní hory. Akorát teda s palandami, no ale co… Apartmánový dům měl vlastní bazén i parkoviště. Protože se už setmělo, sjeli jsme k pobřeží do centra Bavena a bravurně jsme našli Carefour Express s potřebnými potravinami (prosciutto, ricotta, meloun, víno, croissanty apod.). Inu, Vietnamci jsou i zde… Pak už jsme se usadili na nábřeží, objednali si pizzu a Aperol a radovali jsme se, že jsme zase v Itálii. Jenom bylo zvláštní, že servírka měla zimní bundu a šálu 🙂 .
V sobotu jsme se vzbudili a nad jezerem se válel opar. Vzali jsme si snídani na terasu a než jsme se najedli, tak se počasí trochu vylepšilo. Autem jsme se přesunuli do střediskové obce Stresa. Odtud vede asi 5 km dlouhá lanovka na kopec Mottarone, která překonává 1300 metrový výškový rozdíl (Stresa 200 m n.m. – Mottarone 1491 m n.m.). Z Mottarone je prý vidět 5 okolních jezer. Soustava dvou kabinkových a jedné sedačkové lanovky nás vyvezla na vrchol, ale bohužel jsme byli v mracích. Jenže než jsme vypili kafe, tak se mraky trochu roztrhaly a my jsme viděli naše jezero, vedlejší jezero Varese a v občasných trhlinách mraků i vysoké skalnaté štíty Alp. Užili jsme si zblízka i paragliding – naštěstí jen jako diváci. Stejnou formou – jako diváci – jsme si užili i smrtící bobovou dráhu pod sedačkovou lanovkou. Pak jsme stejnou cestou sjeli dolů k jezeru, přikoupili jsme si parkování a změnili jsme dopravní prostředek. Lodí jsme se převezli na Isola Bella, kde jsme se naobědvali a pak jsme jen prolétli palác rodu Boromeů a zastavili jsme se až na nádherných terasovitých palácových zahradách. Super výhled! Krátký přesun lodí na další ostrov Superiore dei Pescatori a náhle ubyla spousta lidí a iprohlídka ostrova byla mnohem příjemnější. Ostrov Pescatori je mnohem menší a má v podélném směru jen tři uličky. Dvě po nábřežích a jednu uprostřed, a ta byla úplně kouzelná. Čas do odjezdu lodi jsme využili na kafíčko a potom tradá do Stresy. Bohužel jsme si nevšimli, že naše parkoviště s autem je na druhém konci Stresy, tak jsme to pak museli dojít pěšky. Den se už nachýlil, takže jsme v Bavenu rovnou zaparkovali u včerejší restaurace a odměnili jsme se zase pizzou a Aperolem.
V neděli ráno bylo po dešti, ale stejně jsme si dali snídani na terase, abychom si ji užili. V jedenáct jsme předali zpátky apartmán, sjeli jsme k přístavišti v Bavenu a hned jsme nasedli na loď na Isola Madre. I tento ostrov má menší palác a krásné zahrady s pávy. Jenže k lepšímu prožitku chybělo to včerejší sluníčko…Pak jsme lodí pokračovali až na konečnou do města Intra. Tady jsme si dali k obědu rizoto a rybu, doplnili jsme to zmrzlinou a dívali jsme se, jak odjíždějí trajekty do jiných částí jezera. Pak znovu do lodi a vrátili jsme se do Bavena. Zcela bezproblémově jsme dorazili autem zpátky na letiště, včetně nákupu benzínu ( ujetých 150 km, 4,9 litrů, 9 euro). Následovala veselá vsuvka s kontrolou melounu – naštěstí stěry na střelný prach dopadly negativně – a pak už jsme jen otráveně čekali na opožděné letadlo. Opět hodinový skok přes Alpy, Go parking a v pondělí v 0:15 hodin jsme byli doma. A protože mladý odpoledne nepřijeli, tak jsme ten meloun snědli sami 🙂 .
A fotky z výletu jsou TADY (některé fotky jsou panoramatické a dají se myšákem otáčet).
Okapy, které firma provádějící rekonstrukci namontovala na barák, byly pěkné tak dva roky. Pak vybledly, začali se kroutit a praskat. Přeci jenom, po sametce ještě nebyl k dostání kvalitní materiál, tak se není čemu divit. No, a když už jsme rozrejpali ten barák, tak jako poslední investici jsme naplánovali právě výměnu okapů. Již vyzkoušená firma to zvládla za den a půl, a jsou pěkné a funkční.
Když už jsem měl rozdělanou fasádu, tak jsem si řekl, že by bylo dobré najít místo, kde je ukončen nově připravený odpad, který se zbudoval při rekonstrukci baráku. Tedy před pětadvaceti lety. Jenže, „…nikdo nic neví, málokdo tuší…“, a tak jsme vycházeli pouze z mé vzpomínky, když jsem jednou přišel na stavbu, a v místě kde je dřez, byla díra ven. Naštěstí pod dřezem byla udělaná příprava na přepojení odpadu, tak jsme do trubky nejdříve zasunuli kameru, aby jsme viděli, kam to vede. A opravdu našli jsme nově položenou trubku. Jen připomínám, že v dokumentaci ke stavbě novej odpad není zakreslen. Provedli jsme ještě nějaké měření, pak jsem vzal krumpáč a rýč, a začal hloubit díru před barákem. Potom jsem začal postupovat k baráku, odstranil jsem obklad a narazil na ztracené bednění. Ale trubka nikde. Napustili jsme tedy do nového odpadu vodu, a venku číhali, jestli někde poteče. A ejhle, tekla. Hned to bylo veselejší. Usoudili jsme tedy, že je trubka ukončená ve ztraceném bednění. Vzal jsem majzlík a kladivo, a rozflákal jsem bednění. A prd. Pustili jsme tedy znovu vodu. Začala vytékat víc, a jakoby za bedněním. Rozflákal jsem tedy i zadní stranu bednění, a trubka tam byla. Huráááááááááá! Takže nakoupit kolena, trubku, a vykopat rýhu na položení pokračování odpadu. No, a pak už zbývalo uvést vše do původního stavu. Jo, ještě jsem z elektroměrového rozvaděče natáhl kabel jako přípravu pro připojení jímky s tlakovým čerpadlem. No, ještě že vlastním jen tu silnici, aspoň nemám žádné starosti 😀 😀 😀 .
A fotky z pátrání a hloubení a budování potrubí jsou TADY.
Letos na jaře, po dvou letech úmorného vedra, padlo v Čestlicích rozhodnutí, že budeme mít klimatizaci. Uvažovali jsme o ní několik let, ale nějak mě od ní odstrašovala představa bílé bedny visící pod okny. Sváťa nám ale vysvětlil, že kompresor nemusí nutně viset pod okny, natož v prvním patře. Takže jsme vybrali umístění, a v polovině května nastoupila firma, která nám za jeden den klimatizaci zabudovala. Není to vlastně klimatizace, ale tepelné čerpadlo s funkcí chlazení. A kompresor má v sobě tzv. inventor, tedy běží jenom s takovým výkonem, který je právě potřeba, a ne systémem start/stop jako tepelné čerpadlo u bazénu. A na závěr hodně příjemné zjištění: při provozu v létě se spotřeba čerpadla téměř neprojevila v celkové spotřebě domu. Takže jupíííííííííí.
Už to bude skoro pětadvacet let, co nám pomalu, ale jistě, praská barák mezi kuchyní a obývákem. Ne jenom, že jsou praskliny v bytě, ale jsou i na omítce. Postupem času jsme přišli na to proč. První důvod je ten, že původní majitel, když přistavoval obývák, vybodnul se na základy, a zdi postavil na jílu. Druhý důvod se ukázal během posledních pár let, kdy nastala doba suchá. Jíl začal vysychat, a barák se propadat a obývák se začal oddělovat. No třetí důvod je ten, že ti machři, co rekonstruovali dům, nějak zapomněli dát „železo“ do věnce, takže se roztrhl i ten. Pozval jsem tedy statika, který barák prohlédnul a zkonstatoval, že nespadne, ale je potřeba udělat určité úpravy. A Ivana mohla opět v klidu spát.
Úpravy spočívaly v tom, že sem musel do fasády vysekat po půl metrech kapsy, do nich vyvrtat díry, a do nich vložit železné skoby. Skoby se navíc upevnili chemickou kotvou. Pak následovalo zakrytí celého díla, a to velkoformátovým obkladem, který se lepil na silikon, kdyby se to náhodou trochu hnulo. No a když už jsem byl v tom lepení obkladu na fasádu, vyšvihl jsem takovou parádičku kolem okna do kytkárny.
