Minulej pátek, devatenáctýho, jsme se s chotí vypravili na Open air turné 2015 skupiny Kabát do Teplických Stínadel. Parkujeme celkem slušně poblíž centra, takže na stadion do máme deset, patnáct minut. Přicházíme poměrně brzo, a proto máme luxusní místa před podiem, tedy jen pár metrů od kapely. Ivana sice nemá ráda „oční kontakt“, ale tady se nemusela bát, že se jí budou na něco ptát 🙂 . Na stadionu potkáváme všechny Habadovic děti napříč několika manželstvími…
Jako předkapela vystoupila Teplická skupina Blue Rocket, která hrála perfektní rock and roll a dokonce česky!!! Po jejich hodinové produkci nastala kraťounká technická přestávka. A pak už z poza podia foukla mlha. Pak ještě jednou, a znovu. A potom už KABÁTi !!!
Jo, jako vždy perfektní, hráli starší pecky, ale hlavně nové, z posledního alba „Do Pekla Do Nebe“. Před námi na zemi ležela přes celé podium řada beden se subwoofery, takže Ivaně vlály vlasy jako v průvanu… Atmosféra perfektní, i když trochu komornější než na Vypichu. Domů odjíždím se zalehlým levým uchem, ale během následujících dvou dnů to po léčení Habány přešlo 🙂 .
Tak zase někdy příště na Kabátech!!!
Jo, a proč se příspěvek jmenuje Houby magický? Byla to jediná píseň z nového alba, kterou bohužel nezahráli. Je pravdou, že by se asi zrovna na stadion moc nehodila, ale poslechnout si jí můžete o řádek níže 😎 .
Tři neděle jsou již koťatům, která se narodila, naší vykastrované kočce 🙂 . Ano, nemožné se stalo skutkem. Jdu si takhle do práce a v garáži se divím, že mi přišla naproti jen jedna kočka. Říkám si, že by se té druhé něco stalo??? V tom ale vidím z pelechu koukat uši, tak jí jdu obhlídnout, co s ní je. Spokojeně vrní, tak jí pohladím, ale pozor… Na hřbetě má nějakou bouli. Ucukávám rukou v domnění, že nějaká poraněná. Dívám se pozorně do pelechu a ta boule je černé kotě. A kolem jsou další dvě 🙂 . Nejdříve jsem si myslel, že je někde švihla, když je vykastrovaná. To by znamenalo, zajet s koťaty k doktorovi, aby je uspal, protože by pomalu zemřela hlady 😥 . To se m zrovna moc nechtělo, tak jsme se rozhodli, že je tam pár dnů necháme a uvidíme, jestli je zase někam neodnese. Po několika dnech zjišťujeme, že rostou a přibývají na váze. A Ivana zjišťuje, že je ta vykastrovaná kočka normálně kojí 🙂 🙂 🙂 . Je tedy rozhodnuto, kočky si necháme!!! Jen to volám doktorovi. Ten je z toho na větvi, ale přiznává, že už se mu to jednou za ta léta praxe stalo. A to ročně kastruje kolem dvou set koček. Jednoho tygrovaného číčana si vezmou sousedi, dva si necháme. A myši, třeste se!!!
V úterý si bereme kousek dovolený a vyrážíme do Prahy. Ovšem pozor, žádný koncert, žádné divadlo, ale nýbrž na Hrad, kde je umístěna výstava pana Štýse s názvem „Země znovuzrozená“, který šedesát let fotografoval rekultivace v Podkrušnohoří. Vznikl tak světově unikátní soubor, který byl od roku 1995 již čtyřicetkrát doma i za hranicemi úspěšně vystavován. Prokazuje, že rekultivační proměny nejsou pouze kosmetickou úpravou, ale i plastickou operací krajiny. Staví před oči diváka často až neuvěřitelnou proměnu zcela konkrétních území fotografovaných ze stejného místa v dlouhém časovém odstupu desítek let. Na jedné straně jen obtížně definovatelná území „měsíčních krajin“, na straně druhé nová krajina od přírodní k nepoznání. Výstava byla pěkná, ale byly jsme tam jen my a ještě jeden dědula. Možná, kdyby se výstava umístila spíše do centra města, byla by návštěvnost větší. Navíc byl vchod zakryt lešením a ochranou sítí, takže procházející návštěvní si ho ani nevšimne. Po výstavě se ještě šplháme na Velkou jižní věž katedrály sv. Víta. Strmá cesta do výšin chrámu vede po 287 schodech, je tedy určena pro fyzicky zdatnější jedince. A to my tedy jsme! Ze shora jsou vidět všechny zásadní pražské památky, budovy a místa, například Karlův most, Petřín, Úřad vlády a v zorném poli se z ptačí perspektivy klikatí Vltava.
Potom hupkáme dolů na parkoviště, kde se rozdělujeme na dvě skupiny. Skupina A se vrhá do víru velkoměsta, a skupina B jede na letiště vyzkoušet foťák, a pak domů do dědiny.
Fotky z Prahy jsou k vidění ZDE. Přikládám ještě fotky z výstupu na Zlatník, kam jsem se vysápal s kamarády osmého května. A ty jsou TADY.
Jak jsem včera avizoval, dnes byla na programu Praha a, teď už to můžu napsat, úžasný muzikál Mýdlový princ! Vynikající obsazení, sranda po celou dobu a na konec standing ovation!!! Byl to příběh mladého muže jménem Martin Marek, rodákem z pražského Smíchova, který to v životě zatím nikam nedotáhl. Marně se pokouší už kolikátou sezónu prosadit se jako herec a zpěvák, což je sice obor, který vystudoval na konzervatoři, ale pro nějž – upřímně řečeno – nemá velké vlohy. Protože však neumí nic jiného, plácá se od konkurzu ke konkurzu, aniž by pořádně zavadil o práci. Jeho život provází pouze neúspěch, upomínky na nezaplacené složenky, soudní obsílky a exekuce. S přítelkyní Nikol právě prožívá vleklou vztahovou krizi, protože žádná rozumná dívka nechce mít za přítele nýmanda. Jeho osobní i profesní život je už takřka v troskách, takže zpráva o úmrtí otce je jen zdánlivě posledním hřebíčkem do rakve. Ne že by náš hrdina informaci o sklonu svého táty nějak zvlášť prožíval. Otec opustil rodinu, když byly malému Martinovi pouhé tři roky a on jej od té doby neviděl. Celý život cítí ke svému otci spíše hořkou nenávist (zdroj: www.mydlovy-princ.cz).
Po divadle následovala káva, a pak cesta domů. Zaparkuji v garáži a konstatuji, že se nic nestalo: neokradli nás, nezadřelo se auto, divadlo neshořelo… Prostě nuda 🙂 🙂 🙂 .
Zítra jedeme do Prahy do divadla Broadway na muzikál Mýdlový princ. Lístky VIP do lože od Petry. To by nebylo zas tak nic neobvyklého, nebýt „vtipné“ příhody z poslední návštěvy hlavního města. To jsme byli na koncertě Moniky Absolonové a cestou zpátky se nám na dálnici zadřel motor. Já jsem řídil Ivany auto, najednou se rozsvítila kontrolka od oleje. Než jsem se dostal do odstavného pruhu, rozsvítila se celá palubka, motor zaškytal, rozloučil se a zdechnul. Naštěstí u „policejního“ sloupku, kde bylo i malé parkovišťátko. Odstavujeme auto, okamžitě vyskakujeme ven, aby nás nesmetl spící řidič a mačkám čudlík na budce. Ozývá se příslušník „Pomáhat a chránit“. Tomu nahlašuju překážku na D8. Okamžitě prý posílá hlídku. Ivana v tu dobu již hovoří s asistenční službou, která pro nás posílá odtahovku. Asi hoďku trávíme ve škarpě, pak přijíždí VB a chvilku po nich odtahovka. Ta si nás naloží na záda a veze nás do Pato. Takže super výlet 🙂 . Další týden náš rodinný automechanik zajistil nový motor a v pátek už je auto opravené.
Na den přesně, 29. března 2012, jsme se vyvezli na Burdž Chalífa, mrakodrap v Dubaji ve Spojených arabských emirátech. Fotku „zlatomatu“ jsem tehdy pořídil ve 124. patře, kde je vyhlídková terasa. Budova se stavěla v letech 2004 – 2010. Po dostavení drží Burdž Chalífa kolem 15 prestižních rekordů: nejvyšší nekotvená stavba, nejvyšší obytná stavba, nejvyšší mrakodrap, nejvýše položený bazén, nejvýše položená mešita…
