Ani po dovolený jsme ani trošku nezaháleli. První akce byla oslava Sváťových sedmdesátin v Čestlicích, a zároveň loučení s dosavadním bydlením. Lidí velká spousta, pamatoval jsem si jich pár, Ivana na to byla lépe. Hodně luxusní byl catering, který pro ně zajišťovala již několikrát vyzkoušená firma. Spali jsme v blízkém motorestu, který se taky velice povedl. Po snídani jsme jeli odvést babičku na dopitnou, a my jsme pokračovali ku Praze. Na jednu hodinu jsme měli domluvenou prohlídku O2 Arény, ale protože byl ještě čas, zajeli jsme se podívat do přístavu v Holešovicích, kde se točilo několik nám dobře známých filmů. Co nás opravdu překvapilo, bylo ticho! Protože přístav lemují „paneláky“, nikde ani živáčka, a i lidi na hausbótech drželi bobra mlčení. Po procházce a kávě se přesouváme k O2 Aréně, kde se poblíž naobědváme, a pak stojíme u vchodu arény a čekáme na průvodce. Prohlídka byla bombastická. Co mě snad mrzelo bylo to, že jsme neviděli strojovnu ventilace a výroby ledu. Ale zase víme, že tam mají po celé aréně rozvody s pivem. Také jsme byli v soukromých prostorách tehdejšího šéfa Sazky Hušáka. No, kdo neuvidí, neuvěří. Po prohlídce skáčeme do auta a jedeme přes Kněževes domů.
Po malé oslavě výročí svatby nás čekalo speciální setkání se 4 Tenory na Cindě. V životě jsem to slovo neslyšel, ale dnes už víme, že je to označení pro Císařskou louku, která leží na bezejmenném ostrově. Tam jsou kempy, tenisové a golfové hřiště a spousta vyžití volný čas. Akce probíhala v uzavřeném prostoru s velmi omezeným počtem lidí. A bylo to super! Až teda na to vedro jako prase. Nejdříve byla „tiskovka“, kde chlapci odpovídali na dotazy z publika, pak nezávazný pokec, a pak krátký koncert. Všechno bylo úplně bombově zajištěné! Jídlo, pití, a chlapce jsme obdivovali, jak se s každým kdo chtěl fotili, podepisovali… Po skončení jdeme na MHD, protože jsme i s HMD sem přijeli. Je to fakt pecka, vůbec netuším, proč si ti Pražáci na ní furt stěžují. Z Kněževsi až na Cindu necelou hodinu, a s jedním přestupem!!! Paráda. Doma, V Maštali, si dáváme večeři a pivko, a pak jdeme sebou plácnout na pokoj. Perfektní akce!!
Někdy brzo na jaře jsem koupil lístky na prohlídku zámku v Děčíně. Ale nebyla to obyčejná prohlídka, byla to prohlídka s Poldou. Tedy s Davidem Matáskem. A ten byl opravdu perfektní. Prováděl přesně podle mých představ: letopočty vám říkat nebudu, stejně je ve vedlejší místnosti už nebudete vědět, a podobně 🙂 🙂 🙂 . Venku slušně pršelo, tak jsme si v zámecké kavárně dali kafe a zákusek, a protože se nám ještě nechtělo domů, vydali jsme se hledat „Medovou chaloupku“, kterou nám „děti“ nadělili k vánocům. Našli jsme jí, a jo, už se tam těšíme!!!
No, a dnes jsme si udělali polední výlet na jezero Milada, které nás také hodně překvapilo, a ještě se tam určitě vrátíme!
Zrovna tak, jak byl můj děda členem Společnosti přátel žehu, tak i já jsem už nějaký rok členem Společnosti přátel pražského metra. A tak se ke mě dostala pozvánka na prohlídku budované trasy metra „D“ ještě dříve, než byla oficiálně zveřejněna. A protože nás takové věci zajímají, volba byla jasná! Objednávám vstupenky a vyrážíme. A samozřejmě spíme v Kněževsi, to bychom nemohli Jirkovi udělat, že by jsme se pak hned vraceli domů. Necháváme tedy u Maštale auto, hážeme si věci na pokoj, a s MHD vyrážíme do centra. Nejdříve se jdeme podívat na povrchovou část exkurze, která probíhá v rámci staveniště PAD2, které se nachází v těsné blízkosti nákupního centra Arkády Pankrác. No, pro někoho asi zajímavé, my se ale těšíme dolů do dolů, na prohlídku ražených stanic Olbrachtova a Pankrác D a přilehlých traťových tunelů. Jako jo, víme, že to je velká stavba, ale že by až takhle??? V podzemí jsme skoro dvě hodiny, a pořád s otevřenou hubou, viz fotky! Pak tedy vylezeme ven, zatlačíme bulvy, zavřeme ústa, a vyrážíme zpět do Kněževsi. Tam jsme podrobeni výslechu, protože jsem jim poslal pár fotek, dáme večeři, nějaký to pivo a padáme chrnět. V neděli pak jedeme k Pražákům do Zličína na sváču, kde jsou i Míšovo rodiče. V autě máme od Bobešáka kus botanický pro kluky. No a pak už frčíme domů.
Víkend před námi, co s ním uděláme? Nikam daleko se nám jet nechtělo, bylo potřeba pracovat na zahradě, ale furt smrdět doma by znamenalo, že si neodpočineme. Padnul tedy návrh vyrazit na zámek Poláky, který leží kousek od Nechranic. Předchůdcem poláckého zámku byla renesanční tvrz postavená v první polovině 16. století příslušníky mašťovské větve pánů z Kolovrat. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1546, kdy ji od Kolovratů koupil Jan Žďárský ze Žďáru. Jeho syn v roce 1552 prodal celý statek Felixovi Hasištejnskému z Lobkovic a na Líčkově, po němž jej zdědila jeho sestra Barbora. V roce 1557 ves s tvrzí přešla na Václava Lobkovice na Duchcově a ten ji roku 1560 prodal Bohuslavu Felixi Hasištejnskému z Lobkovic, který ji přenechal k užívání své druhé manželce Anně z Fictumu a Egerberku. Podle jeho testamentu připadly pak Poláky jeho nejstaršímu synovi Janu Valdemarovi Hasištejnskému z Lobkovic. Nový majitel Miloš Dempír zahájil postupnou rekonstrukci zámeckého areálu v roce 2020. Postupně byly vyklizeny plochy nádvoří, zahrady a horní části parku od náletových porostů, hromad odpadů a suti. Byla obnovena bývalá vila správce velkostatku. Na vlastní zámecké budově byly obnoveny krovy i střechy, zajištěna statika, repasována nebo doplněna okna a obnovena polovina interiérů. Prostory prvního patra byly zařízeny podle dobových popisů jako ukázka života na bývalém venkovském šlechtickém sídle v době první republiky. Nový prohlídkový okruh byl otevřen veřejnosti v roce 2024. V létě roku 2025 se předpokládá zpřístupnění přízemních prostor s výstavou replik královských korunovačních klenotů.
Text v nadpise jsem si vypůjčil od Franty Kocourka, a skutečně je tomu tak. Tedy aspoň u nás… Za ten měsíc, co jsem psal naposledy zápisky, se toho událo až až. No posuďte sami:
20. 3. – jedeme do Prahy na Fantoma Opery, a tentokrát v originálním znění od souboru z Londýna. Představení se odehrálo v Kongresovém centru, a bylo na vysoké úrovni. Ohromný orchestr, bohatá výprava a stovka herců včetně tanečníků a artistů. Sice to máme naposlouchané z YouTube, ale občas bylo nutné kouknout na titulky, a ty byly docela nešťastně po stranách jeviště. Ještě že umím ovládat každé oko zvlášť 🙂
27. 3. – tentokrát jedeme jen do Mostu, do klubu Ponte Studia 3, kam jdeme na vystoupení Ďivadelního souboru Klouzák (to Ď je tam správně), který hrál hru Revizor. On tom jsem již psal v minulém příspěvku. Nebylo to úplně takové jako hra Ty si náš Mesiáš, ale i tak nás při odchodu bolelo břicho od smíchu…
31. 3. – naše cesta vede do Loun, do kina Svět, do kina s nejúžasnějším zvukem a sedačkami na film Moře na dvoře. V hlavní roli Ondřej Vetchý, co by úspěšný mistr houslař. Jako, bylo to hezký, ale na mě moc smutný, i když happy end se dal očekávat. Ale jo, proč ne…
4. 4. – v kalendáři jsem měl napsáno Sloní oslava, tak ti znalí ví, že to byla oslava svátku mé ženušky a dětí mamušky 🙂 . Sjeli se úplně všichni, opekli jsme buřty, něco vypili, no paráda, jako vždy, když se všichni sejdeme.
10. 4. – Most pomoci 2025,vynikající akce města Mostu. Byl to první ročník, kde byli oceněni ti nejlepší z nejlepších z řad hasičů, policistů, zdravotníků a pečovatelek. A právě mezi pečovatelkami byla i Marcela z „našeho“ pečovateláku, co se stará o máti. Celá akce byla perfektně zorganizovaná, tak snad se to ujme.
11. 4. – hned následující den odjíždíme do Prahy, samo že přes Kněževes, kam jedeme do divadla Bez zábradlí na hru Koza, aneb kdo je Silvie. V hlavních rolích Hynek Čermák a Petra Špalková, takže úspěch zaručen. Jako tedy fakt dobrý, ale musím poznamenat, že nejslušnější slovo ve hře, hojně opakované, bylo prdel. Ta další slova se už nedají úplně publikovat. A my se ze začátku divili, proč je to až šestnácti let 🙂 . Jinak zápletka byla taková, že se ženatý muž, Čermák, zamiloval do kozy. A tím bych popis té hry ukončil 🙂
12. 4. – a protože jsme spali V Maštali, bylo nám líto jet hned ráno domů, objednali jsme si vycházku s Prahou neznámou s tématem Kubismus pod Vyšehradem. Před tím jsme ještě navštívili nedaleké OC POP, protože Ivana měla plíseň na kartě, a potřebovala jí vyvětrat. No, nakonec jsem si víc věcí odnesl já 🙂 . Pak jsme se přesunuli do centra na oběd a krátkou procházku, a pak jsme vyrazili s Prahou neznámou. Jako zajímavé, ale zatím asi nejhorší průvodkyně. Ty předchozí jsem hodnotil tak jedna, jedna mínus, ale tohle byla trojka. Ale dobrý, byli jsme venku, něco jsme viděli, a bylo krásný počasí.
13. 4. – a následující den jedeme opět do Loun do kina na film Jak se nám to mohlo stát. V hlavních rolích Donutil a Polívka. Cimburk-Kolovratníkovi, početná aristokratická rodina, se při ohlášené svatbě svých dětí setkávají s mnohem skromnější rodinou Novákových. Budoucí nevěsta a ženich při té příležitosti nabídnou svým rodičům testy DNA, které odhalí jejich skutečný původ. Výsledky jsou naprosto nečekané a zapříčiní efekt bomby. Tak tohle bylo opravdu super!
Tak, X let jsme kolem něj jezdili na chatu, X let bydlíme pár kilometrů od něj, a teprve dnes jsme na něj vylezli (tento výlet do Číčova se uskutečnil dne 10. 3. 2025)! Řeč je samozřejmě o vrchu Číčov, správně tedy Čičov, který leží u obce Hořenec. Ta je od Pato vzdálená dvanáct kilometrů, takže vlastně za komínem. Poprvé v tomto roce jsme vytáhli hole, a k nim jsme přibrali dron. Zaparkovali jsme v obci, kterou jsme pak téměř celou museli obejít, abychom se dostali na přístupovou cestu ke kopci. Sic to bylo docela prudce do kopce, ale zase to nebylo daleko. Svítilo sluníčko, ale bylo docela zamženo. Nahoře na hoře jsme vypustili dron, trochu jsme se pokoukali, a pak se vydali zpět. Parádní výlet!
A pár informací o kopci z wiki: Čičov je přírodní rezervace v okrese Louny na stejnojmenném kopci (někdy též Číčov či Hořenecký Špičák; německy Spitzberg) o výšce 476 m n. m. u osady Hořenec, nad křižovatkou silnic č. I/15 a II/257. Výměra přírodní rezervace je 7,2 ha. Ochrana byla vyhlášena 23. května 1951. Jedná se o holou čedičovou kupu se stepními společenstvy a o naleziště aragonitu s mezinárodním významem. Nápadně špičatý, strmý, bezlesý kopec (kóta 477 m), někdy též nazývaný špičák, se nachází na severozápadním okraji Hořence mezi obcemi Kozly a Hořenec v CHKO České středohoří. Přírodovědecká hodnota území spočívá především v existenci dokonale vyvinuté stepní vegetace – tzv. koniklecová step. Hojně se zde vyskytuje koniklec luční český, který tvoří souvislý porost na jižním svahu a vyskytuje se roztroušeně téměř po celém chráněném území. Z dalších bylin zde roste například kozinec dánský, hlaváček jarní, divizna fialová, různé teplomilné trávy, kavyl Ivanův, kavyl vláskovitý, hlaváč žlutavý, sesel fenyklový, pryšec chvojka, rozrazil rozprostřený, rozrazil klasnatý, mateřídouška časná pravá, hvozdík kartouzek a mochna písečná.
Uplynulo skoro dva a půl měsíce, a já jsem ještě nenapsal ani čárku. Nevím jestli je to výmluva, ale na obci děláme kanaldu, čistilo se jezero, dělalo se výběrko na obecní fotovoltaiku a na digitální úřední desku, a začíná se připravovat projekt na komunikace, a když jsem přišel domů, tak jsem sebou vždycky fláknul na gauč, a nechtěl jsem počítač ani vidět.
První akce, která nás čekala v tomto roce (11. ledna), byl koncert na počest osmdesátky hudebního skladatele Zdeňka Bartáka v O2 Universum. Koncert měl spád, dobrou moderátorku, a božský účinkující. Moc jsme si to užili, a všem, kteří akci zorganizovali velký palec nahoru.
Další akce, která ale nebyla naplánovaná, bylo zboření sloupku na plotě do ulice :-). Po X letech, kdy se tu otáčela, se to podařilo dceři souseda. Ale jo, stane se, a když nemáme psa, tak nám to bylo jedno. Každopádně sloupek je již na svém místě.
No, a co nás čekalo dál? Sekačka! Už loni i předloni jsem si říkal, že trávit tolik času trávit na traktoru mě už moc nebaví, a za ta léta, co tu bydlíme si myslím, že těch koleček po zahradě jsem nakroužil tisíce. Takže změna. Loni jsem robotické sekačky okukoval při práci ve Frantovkách. Jezdily v městských zahradách i v parcích. Takže jsme oba studovali, úplně nezávisle na sobě, a jeden nevěděl o druhém 🙂 . No, a jednou večer na to došla řeč, a bylo rozhodnuto. Oba jsme došli k modelu Navimow H3000E – VisionFence. TahlerRobotická sekačka je vhodná pro travní plochy o rozloze až 3000 m2. Sekačka využívá virtuální hranici, čímž zcela eliminuje potřebu složitého pokládání obvodových drátů. Model H3000E využívá k určování polohy GPS signál a dostupnou 4G síť. A že bychom těch drátů kolem zahrady stovky metrů. S touhle sekačkou se obejde zahrada, ona si zapíše souřadnice hranice, pak se s ní obejdou takzvaná zakázaná místa (bazén, stromy), která se nebudou sekat. No, a kdyby někdo nechal na zahradě kolečko, kýbl, nebo bych tam usnul, tak má chytré vidění, a překážku objede. Má i chytrý systém sekání, tzn. že se nemotá po zahradě jako většina domácích vysavačů a starších robotických sekaček, ale trávník stříhá jako fotbalové hřiště, další sekání pak jede kolmo na původní sekání, a další pak diagonálně. Koupili jsme jí i garáž 🙂 . Už se těším, až jí vypustíme na zahradu.
A následovala kultura. V půli února vyrážíme do divadla Palace vedle Václaváku. Hra se jmenovala Africká královna, a hráli jen dva herci. Hynek Čermák (Kvůli němu jsme ty lístky kupoval) a Linda Rybová. „Africká královna“ nebyla žena, ale stará loď. Popis děje jsem si půjčil ze stránek divadla: „Těžko by se hledal nesourodější pár než jsou oni dva. On, ostřílený lodník, který už prožil na své lodi Africká královna kdeco, a jediné, po čem touží je v klidu a v závětří užívat života. Ona v závětří prožila celý svůj dosavadní život. Spořádaná dcera ze slušné farářské rodiny netouží po ničem jiném než po dobrodružství a odvážných činech, samozřejmě v rámci spořádané středostavovské morálky. Tito dva se souhrou náhod ocitnou spolu na jedné lodi, a to doslova, navíc v obklíčení nepřítele. Nezáviděníhodná situace, překážejí si, lezou si na nervy, mají naprosto rozdílný názor na pití alkoholu, zpěv náboženských písní, na to, jak se postavit německé hrozbě, i na to, co je nebo není vlasteneckou povinností,. Přesto spolu nakonec dokáží projet nebezpečnými peřejemi, přežít nepřátelskou palbu, zrádné mělčiny, ztroskotání i útoky komárů a původní vzájemnou nevraživost proměnit ve velikou lásku. Humorný i dramatický příběh o tom, k čemu dokáže chytrá žena přinutit zamilovaného muže, odehrávající se v Africe uprostřed první světové války, baví čtenáře i diváky už řadu let, a přesto neztrácí nic ze své působivosti.“ V prvních deseti minutách, se Čermák svléknul donaha, a to jako úplně, čímž se perfektně uvolnila atmosféra v divadle. Ano, bránice dostala pořádně zabrat. Tak jako vždy, když jsme v Praze, spíme V Maštali. Ale tentokrát ráno vyrážíme opravdu hodně brzo, takže bez snídaně, protože Ivana potřebovala být brzo v práci, a já u primátora. Tak to bylo pondělí.
Hned ve čtvrtek jdeme za kulturou do Mostu, do Ponte Studio 3 na hru Zkurvení havlisti, kde v hlavní roli exceloval Miroslav Hanuš. A opět bránice na pokraji roztrhnutí. A opět si půjčím popis ze stránek divadla: „Komedie o třech mužích, kteří rozumí všemu. Představte si, jak se Hubert, Bořek a Vladan scházejí v sauně, aby nejen prohřáli tělo, ale také probrali vše, co hýbe dnešním světem: od politiky až po chemické procesy v listech rostlin. V jejich společnosti se nebudete nudit! S každým zvyšujícím se stupněm v sauně stoupá i jejich zápal a angažovanost. Nechte se vtáhnout do světa, kde se humor mísí s hlubšími úvahami o směřování našeho světa.“ Do studia se vrátíme na konci března, kdy „ĎAS Klouzák Postoloprty uvede slavnou satirickou komedii N. V. Gogola. Jedna z nejhranějších her všech dob, v originálním nastudování neubrala nic na aktuálnosti, spíše naopak. V každé společnosti se vždycky najdou skrytí namyšlení úplatkáři i ustrašení pochlebovači a mnohdy až teprve nevinný omyl odhalí skutečné charaktery a vztahy. Gogolův Revizor je zrcadlem nás samotných, zrcadlem, které se neposmívá, ale nutí ke smíchu, jako vytříbená anekdota, která uhodí hřebíček na hlavičku.“ Jen upřesním, že ĎAS znamená Ďivadelní soubor Klouzák (to Ď je tam správně), což je amatérské divadlo, jehož principálem je náš kamarád Martin Holeček. Rozhodně doporučujeme!
A teď to přijde! Někdy na podzim mi oční lékař diagnostikoval začínající šedý zákal na pravém oku. Je pravda, že jsem na něj viděl o něco hůř než na levé, ale myslel jsem, že to je mladistvým věkem. No ale prd. Po pár týdnech jsem sebral odvahu, a napsal do kliniky Lexum. Za dva dny si mi ozvali, byla to středa, a prej přijeďte hned v pátek. Néééééééé,to nééééé. Já a oči, o tom by se dal napsat román. Jsou prostě nedotknutelný, a já jsem posera. Tak jsem první návštěvu posunul na čtrnáctého ledna. Sebral jsem odvahu a vyrazil. Klinika je to obrovská, ale organizace špičková! Během dvou hodin jsem absolvoval osm nebo devět vyšetření, a nakonec jsem zaparkoval u paní doktorky, které mi vše vysvětlila, a hlavně potvrdila začínající zákal. Bylo několik možností. Počkat až se to zhorší, nebo to udělat co nejdříve. Sebral jsem odvahu, a řekl co nejdříve. Samozřejmě dle možností kliniky. A pak říkala, že mě to určitě bude čekat i na oku levém. Takže zase výběr: buď to udělat hned, a nebo až se to projeví. Sebral jsem tedy odvahu, a řekl, že co nejdříve. Hned z ní vypadnul termín: pravé 28. února, levé 7. března! Nejdříve to bylo daleko, ale pak se to rychle přiblížilo. Protože na první operaci jsem šel brzo ráno, tak jsem zajistil ubytování pár metrů u kliniky, kam jsme přijeli dne předem odpoledne. Šli jsme na kávu a večeři do blízkého obchodního centra, prostě hezký večer. Večer jsem si zobnul Neurol, ráno na snídani a tradá na sál. Nejdříve nám, co jsme byli objednaní, rozkapávali oči, no a pak se šlo na věc. Přišel pan doktor, představil se, řekl mi, jak bude postupovat, a sestra mě odvedla na sál, a uložila na polohovací lůžko. Operace začala tím, že se doktor ptal, co znamená název naší obce. Když jsem mu to vysvětloval, povídá :“teď jsem vám proříznul otvor velký dva milimetry…“. Když jsem skončil, pokračoval dál: „teď vám do oka zasunu trubičku, a vysaju vám čočku“. Chvilku jí luxoval, necítil jsem vůbec nic. A pokračoval: „teď ten prostor vypláchnu, a pak vám tam v trubičce vsunu novou čočku“. Tak to udělal a povídá: „teď tu čočku vysunu, ona se roztáhne, a já jí tam umístím, a správně nasměruji“. Udělal, zhasla světla a hotovo. Celé to trvalo šest, sedm minut. Oko mi zalepili, odvedli do šatny, a pak zpět na recepci, kde už na mě čekal Sloník. Jo, jsem hrdina!!!! Když jsme přijeli domů, koukal jsem, kdo mě to vlastně operoval. No, a byl to ten nejlepší z nejlepších na klinice Lexum. Byl to pan doktor Pavel Němec, lékařský ředitel sítě očních klinik Lexum a primář v jedné osobě! Tejden jsem si pak kapal kapky, a užíval si úplně nového pohledu na svět! No, a pak mě čekalo levé oko. Také jsme jeli o den dříve, ale tentokrát do Maštale. Večer jsme si dali večeři s Kubou a Michalem, pak opět Neurol, a ráno PIDem na Budějovickou, kde je klinika. Když nás zase rozkapávali, zaslechl jsem, že i dnes operuje MUDr. Němec. Říkal jsem si, líná huba, holé neštěstí, tak se ptám sestry, jestli by mě mohl zase operovat pan primář. Říkala, že to mají už rozdělené, operuje se na třech sálech najednou, a že se to nedá měnit. No ok. Takže nevím, jestli to byla náhoda, nebo jestli to nějak „poladila“, ale každopádně mě opět operoval pan primář! Takže kapu do obou očí, a koukám, jak koukám 🙂 .
Tak a je to!
