od Karel Řehák | 5. 10. 2024 | Ze života
Fotky najdete TADY
5. října 2024
Dnešní výprava nás zavede do obce Hlinná, která leží kousek od Litoměřic. Objevil jsem jí před dvěma lety, kdy jsem jako hodnotitel krajského kola Vesnice roku, objížděl obce, které se do soutěže přihlásili. A právě tahle vesnice mi padla do oka z několika důvodů: super starosta, dělají snad ještě víc akcí než u nás, spousty spolků, Středohoř, diskgolf, a také pršutérie! A protože jsem chtěl tu vesnici ukázat i Ivaně, objednal jsem přes Booking ubytování místním penzionu, který patří, jaká to náhoda, majitelům oné věhlasné pršutérie. O té ale až později. Ještě, než dorazíme do Hlinné, stavujeme se v Litoměřicích v katedrále sv. Štěpána, u které je i přístupná zvonice. Ano, zvonice byla sice přístupná, ale katedrála ne. A to mají v zádveří plakát, aby jim lidé přispěli na obnovu. Samozřejmě bychom rádi přispěli, ale na co, když objekt je pro „obyčejný“ lid nepřístupný. Z věže je pěkný výhled na město i do širého okolí. Projdeme se ještě přilehlými uličkami, a přesouváme se do centra města. Tak si prohlédneme náměstí a zakotvíme v malebné cukrárně v podloubí. Dáme kávu a zákusek, zjišťujeme, že mají přístupné i podzemí, ale to zas někdy jindy. Pak už míříme do kopců do Hlinné. V ubytování nás vítá paní majitelová, která nám jde hned ukázat, kde budeme bydlet. Velikost a zařízení apartmánu nám vyráží dech! Jen se ubytujeme, a vyrážíme s holemi na procházku. První cesta vede k soše Středohoře, což je smyšlená postava, a ochránce všech obyvatel Středohoří. Socha je opravdu perfektní, a je od ní krásný výhled přes celé Středohoří. A protože máme štěstí, kousek od sochy se hraje diskgolf, tak se jdeme podívat. Od Středohoře se jdeme podívat k místnímu rybníčku, který obec před třemi lety zrevitalizovala. A od něj pak na diskgolfové hřiště, které slouží místním občanům pro zábavu, a profíkům na trénink. Hřiště procházíme tak, jak ho procházejí hráči při hraní, a je to opravdu zajímavá procházka, při které nacházíme stádo bedel. Ale netrháme je, fikneme je až zítra před odjezdem. Pak už se vracíme do penzionu. Cestou ale přibružďujeme v místní hospodě na gulášovku a pár pivsonů. Přeci jenom do ochutnávky pršutů, kterou jsme si zařídili, a exkurze do pršutérie je ještě daleko. Parkujeme tedy v penzionu, Ivana si čte knížku, já veltlínské zelené. Udeřila devatenáctá hodina, a my se přesouváme do vinárny, kde na nás čeká welcome drink a malé občerstvení. Nejdřív si od majitele firmy pana Chovanečka vyslechneme něco z historie firmy, pak ze současnosti, a potem se oblékáme do hygienických obleků a jdeme na exkurzi. Zde v Hlinné, se výrobky nevyrábí, ty se dělají dole v Litoměřicích, tady se „pouze“ suší a douzují. Procházíme různými komorami, kde se udí či suší snad všechno, na co si člověk vzpomene. Zjišťuji, že dostávám hlad! Po skončení se vracíme do vinárny, a začíná degustace. No, lepší je si prohlédnout fotky. Ke každému výrobku, se dozvídáme, jak se vyrábí, jeho historii, a další podrobnosti. A k tomu se nalévá víno. Z původně hodinové akce, se stala skoro tříhodinová debata nad jídlem, ale i o cestování, neboť i majitelé rádi cestují a objevují jako my. Po skončení oficiální ochutnávky dostáváme ještě půlmetrové prkno s výrobky, které jsme dnes ochutnali. Omlouvám se, že tohle už se do mě fakt nevejde, a to žehlící prkno si bereme do apartmánu, a já ho pak zdlábnu k snídani.
6. října 2024
Po snídani si jedeme natrhat bedly, které jsme si nechali jednak u Středohoře, a jednak na hřišti, a přesouváme se do obce Kamýk, kde se jdeme podívat na zříceninu stejnojmenného hradu, který je na skále nad obcí. Je dost zdevastovaný, ale opět je z něj super výhled! Pak sjedeme do Litoměřic, jdeme se podívat na obnovu pivovaru, kterou dělá město Litoměřice právě s firmou Pršutérie pana Chovanečka. Kromě malého pivovaru a restaurace, se do objektu přesune celá výroba pršutérie, která je nyní v několika objektech po městě a v Hlinné. Návštěvu města zakončujeme opět v cukrárně. Cestou domů nakupujeme v Želkovicích nějakou zeleninu, a doma se pak dáváme do zavařování hub, které jsem našel na Facebooku 😊. To je konec super víkendu!
od Karel Řehák | 16. 6. 2024 | Ze života
Říkala Ivana: pojedeme v neděli na „Aby bylo jasno“. Říkal jsem si jupí, občas na ten pořad od Jany Bobošíkové koukám, ale nevěděl jsem, že jsou u natáčení lidi. No ale, všechno špatně. Co špatně, úplně jinak. To „Aby bylo jasno“ bylo správně, ale nebyl to pořad Jany Bobošíkové, nýbrž představení v divadle Palace na Václaváku. Takže opět Praha. A protože už moje milovaná manželka a manažerka rodinného života dobře ví, že když jedeme do Prahy, tak nechci jet na „otočku“, vyrážíme již v sobotu před obědem. Ten si dáváme až v čp. 184 na Staré silnici v Kněževsi. Ano, je to naše přechodné bydliště penzion V Maštali. Šéf nás vítá mezi dveřmi, dáváme oběd a jdeme sebou plácnout do „našeho“ pokoje číslo 14. Pak se s Ivanou musíme rozloučit. Ona jede provětrat karty do POPu, a já pokračuju na letiště Václava Ruzyně Havla. Jdu fotit na plochu, a samozřejmě při průchodu rámem troubím jako jelen v říji. Ne, že bych měl sebou něco zakázaného, ale byl jsem náhodou vybrán na test na výbušniny. No, a nic… Focení ok, počasí také. U Maštale se potkáváme kolem půl šesté, a jdeme před večeří ještě na procházku. Pak chvilka odpočinku na pokoji a v půl osmé kráčíme na véču. A na pivo. Furt jim říkám, nejsem pivař, ale ta plzeň co tam točí je prostě luxusní. Zvlášť když nám jí točí „Kuba“, ambasador pivovaru Plzeň a vítěz několika soutěží v péči o pivo. Původně jsme si chtěli dát po véče ještě panáka, ale zjistili jsme, že už se do nás nic nevejde. Takže pokoj, a pád do postele. Dal jsem si sluchátka, ale asi po pěti minutách je sundávám a usínám jako poleno! Přestože ráno před probuzením odjeli hosté z osmi pokojů, neslyšeli jsme ani živáčka. Dáváme snídani, pak pokecáme se šéfem a míříme na Václavák. Ivana tam totiž našla garáže, které jsou ani ne pět minut od divadla Palace. To mě velice překvapilo po všech stránkách. Z titulního obrázku je zřejmé, kdo hrál. A musím uznat, že takhle jsem se nezasmál už hodně dlouho. Po skončení jdeme na malý obídek, pro auto, a směřujeme na Zličín ke klukům. Ti mají zrovna návštěvu od sousedů. Ale je příjemná, a chce si hrát. Po kávě vyrážíme do pečovateláku za babičkou, pak na hřbitov podívat se na nový pomník (Ivana, já už ho viděl), a pak k Bobešákovi a dvoum hafanům. Potom už následuje cesta domů, kočky už čekají s příborem. Vybalíme, já jdou grilovat, manažerka zalévat. Pak večeře, po večeři já dopisuju deník, Ivana se seberealizuje. A mám to, je za pět minut třičtvrtě na deset.
od Karel Řehák | 7. 6. 2024 | Ze života
Tento týden se opravdu vyvedl. V pondělí (3. 6.) vyrážíme na Žofín na koncert s názvem Králové muzikálu. Ivana radostí skákala, že sedíme opět v první řadě přímo proti mikrofonům. Ona totiž strašně zbožňuje, když Marian oznamuje publiku, že jsme dorazili na koncert 🙂 . Ale tentokrát jí šetřil, a s Michaelou Gemrotovou předvedli úplně luxusní koncert. Nezapomněli snad na žádný muzikál! Jako host vystoupil Václav NOID Bárta, ale ten mi tam nějak moc nesedl. Každopádně koncert to byl perfektní a hodně dobře nazvučený. Jo, měli jsme VIPko, takže po koncertu následovalo setkání s hvězdami a raut. Na setkání s hvězdami VIPko fakt nepotřebujeme, ale chtěl jsem vyzkoušet ten VIP raut. No, „jídlo“ se servírovalo v zátkách od piva, a když jsem obsluhu požádal, ať nám ten podnos nechá na stole, tak odvětil, že musí zbýt na všechny. No, každopádně s příchodem s novou várkou jídla nejdříve zakotvil u nás, a pak teprve pokračoval na sál 🙂 . Pak dorazil Maroš s Petrou, která byla celá vytočená, protože Marošovo táta měl problém s páteří, a Maroš se lehce zasekl, takže ho musela odvážet domů ona. Zajímavé na tom bylo, že do auta lezla po žebříku 🙂 . Po opuštění Žofína jsme šli prochajdou na metro, a pak Boltem do našeho přechodného bydliště v Kněževsi. No, a ráno rychlá snídaně, a k soustruhu. Ivana na katastr, a já tentokrát jako hodnotitel Vesnice roku do Rané…
A protože se nám v Praze hodně líbí, vyrážíme tam i v pátek (7. 6.) po šichtě znovu do Hlavního města. Tentokrát do divadla Broadway na muzikál Trója. Sic tam nehrál mistr, protože mám oči z kašparovy krávy. Ale i tak to bylo super, neb Tomáš Trapl je záruka kvality. Po skončení tentokrát nemíříme do Maštale, ale rovnou do Pato, protože Ivana jde v sobotu trénovat na slet čarodějnic. Ne, tak prej ne! Prej je to slet sokolů. Cesta domů ok. Původně jsem myslel, že skočím ještě do nálevny, ale lenost mě přemohla.
od Karel Řehák | 30. 12. 2023 | Ze života
Je konec rocku, a jak tak na to koukám, poslední zápis jsem udělal po návratu z dětského víkendu v Přívlacích. Ne, že by se za toho čtvrt roku nic neudálo, ale nějak nebyla na psaní blogu nálada.
Na dovolené se nám zalíbilo chození s hůlkami, a tak jsme je zakoupili i Ivaně, do té doby je měla půjčené od panímámy, a začali jsme pravidelně o sobotách vyrážet na procházky, většinou v nedalekém okolí.
No, ale ani kulturu jsme nezanedbávali: začátkem října jsme vyrazili na Marošovo padesátiny do O2 Universum arény. Byli jsme domluvený, že mu tam někde necháme dárek. Ten dárek byla dvoulitrová láhev medu na hlasivky od nejlepších medařů. No, jenže když jsme dorazili ke vstupu, platila tam stejná pravidla, jako při vstupu do letadla. A jelikož med klasifikovali jako tekutinu, poslali nás s tím do háje. Neštěstí tam fungovala něco jako úschovna, takže jsme si meda vyzvedli po koncertě, který byl hodně parádní. No nic, s Marianem jsme se domluvili, že mu ho předáme na dvoustém koncertě 4 Tenorů, který byl v kasinu v Mariánských lázních v polovině října. My jsme tam měli zapůjčený byt v rekonstruovaném domě naproti kolonádě. Rovněž byt prošel velmi rozsáhlou rekonstrukcí. První den sice trochu pršelo, ale v sobotu a v neděli bylo počasí na jedničku. Uvaděči na koncertě byli normální, a s medem nás pustili do sálu. Pak stačil jeden telefon a Maroš vyběhl ještě v civilu ven, kde jsme mu konečně předali láhev s medem, za což se nám při vystoupení odměnil 😊. Koncert jako vždy luxusární!
Na můj svátek jsme se vydali opět do Prahy, do divadla Hybernia na muzikál Mefisto. Měl v něm původně hrát Pepa Kabát, ale bohužel. Ale i tak to bylo pěkný! Spíme samozřejmě v našem přechodném bydlišti. Druhý den se vracíme z Kněževsi opět do Prahy, kde máme domluvenou procházku po Domovních znamení. Mňo, a taky dobrý.
A pozor, za čtrnáct dní jedeme opět do Prahy, tentokrát do hotelu a restaurace Imperial. Byl to zpět koupený dárek, který jsme pořídili Bobešům, ale ti se nedokázali shodnout na termínu. Auto jsme nechali na parkovišti na Zličíně za 150 kaček na dva dny, a do města jsme jeli krtkem za třicet korun. Za pětadvacet minut jsme byli před hotelem Imperial. Celým jménem tedy Art Deco Imperial. Následovala pauzička, vana, a pak odchod na večeři. Úžasné prostředí, úžasná obsluha, úžasné jídlo! I víno. V noci bylo na pokoj dost slyšet projíždějící tramvaje, ale jinak dobrý. Po snídani jedeme na Zličín pro automobil, a jedeme do OC Šestka. Ivana provětrat kartu, já jen tak na čumendu.
Poslední akce, kterou jsme zmákli v tomto roce, byl koncert 4 Tenorů v Lucerně. Auto opět čekalo na Zličíně. Mě osobně trochu zklamal sál, ve kterém se koncert odehrával. Přišel mi takový „ošoupaný“. Koncert byl samozřejmě perfektní, tak jako vždycky. Cesta do Kněževsi byla strašně rychlá, takže jdeme ještě na piváka a limču.
No, a jsou tu Vánoce, které proběhli sice v klidu, ovšem mamča už to moc nedávala. Přeci jenom jsme jí vytrhli ze zaběhnutého koloritu v pečovateláku.
Tak tedy, hodně štěstí v novem roce!
od Karel Řehák | 26. 2. 2023 | Ze života
Ve středu 22. února oba utíkáme z práce, snad nás nikdo neviděl, a opět směřujeme do Prahy. Tedy nejdříve samozřejmě do Kněževsi, kde se ubytováváme V Maštali. Jdeme na kávičku, a obsluha se ani neptá, a rovnou přináší klíč od pokoje. Tam pak na chvilku zalezeme, ale už před šestou skáčeme do smokingu a jedeme do čentra. Auto strkáme do garáží v Pampaládiu, a my frčíme do posledního patra na rychlou večeři. A pak se konečně přesouváme do divadla Broadway, kde se od sedmé odehraje koncert k 21. výročí založení divadla. Koncert zahajuje krátkým projevem Olda Lichtenberg, a pak už frčela jedna písnička za druhou. Obsazení tak akorát: Hůlka, Vojtko, Řehořová, Nývltová, Gemrotová, Bartošová, Kopečný… Tak jako, písničky v celku dobrý, až na skladby z muzikálu Okno mé lásky, které zpívaly noname hvězdičky. Pevně věřím, že chlapci z Olympicu tohle provedení ve vlastním zájmu neslyšeli! A pravda, produkce mohla na programu a scéně taky více zapracovat. Žádné kostýmy, žádné fotografie z muzikálů na LED obrazovkách, jen občasné uvádění názvů skladeb a muzikálů… Což o to, my to máme v malíčku, ale spousta lidí okolo nás tápala. Ale jo, šlo to. Po skončení se vracíme do Maštale na dvě pivka, a pak na pokoj do hajan.
Další den máme volno, takže snídáme až v devět, pak se jdeme podívat na lítadla, a potom se pomalu přesunujeme do Holešovic, kde má Ivana nějaké jednání v budově Visionary, kde měl kdysi kancl i Kuba. Po skončení přemýšlíme, kam se půjdeme nadlábnout. Nakonec se rozhoduje pro pizzerii v Proseku, v prostřední budově kancelářského komplexu, který si zahrál v seriálu Specialisté. A neudělali jsme chybu! Cestou domů se ještě stavujeme na farmě ve Vraňanech, kde otevřeli nový obchod a kavárnu. Ale pak už jedeme rovnou domů.
od Karel Řehák | 26. 2. 2023 | Ze života
Je pátek, 17. února a my po práci vyrážíme směrem ku Praze. No, my vlastně jedeme do Vietnamu, ale postupně. Vyzvedávám Ivanu v práci, a nejdříve směřujeme do POP Airport outletu, kousek od parkoviště GoParking. Tam si dáváme kávu a zákusek. A abychom nepřijeli do Maštale příliš brzo, bere si Ivana hodinu a půl oddychového času, a vyráží s kartami na obhlídku obchodů. Já se jdu podívat na historická auta, aby mi to trochu uteklo. Po skoro dvou hodinách nakupování vyzvedávám Ivanu v doprovodu dvou černochů, co jí nesou tašky, a jdeme do auta a přejíždíme do penzionu. Tam si dávám na uvítanou dva malý Kozlíky, obsluha se ani neptá, a rovnou nám přináší klíč od pokoje. Tam se jdeme zabydlet, a odpočinout po nákupech. Po sedmé scházíme do restaurace na večeři a na Kozlíky. Taková plněná kapsa… Pak se odvalíme na pokoj, kde následuje čtení, víno, čokoláda a spánek.
A je tu sobota. Ráno máme docela na kvap, a tak rychlá snídaně, a přesun do Pražské čtvrti Písnice. Tam leží Vietnamská tržnice SAPA, celým jménem TTTM SAPA, a Vietnamsky pak Trung Tâm Thương Mại Sapa. Tam máme schůzku s jedním z průvodců z organizace SAPA Trip, který nám bude dělat následující tři hodiny průvodce tržnicí. Je to kluk do pětadvaceti let, studuje vejšku a je v aktivních zálohách vojenského letiště ve Kbelích. Nejdříve nám prozradí historii areálu, kde se dříve nacházely Masokombinát Libuš a Drůbežářské závody Libuš. Masokombinát zanikl roku 1999 poté, co byl modernizován a obchodní skupina Satrapa, pod vlivem Františka Chvalovského, jej poté převzala a zkrachovala.
Bezprostředně po krachu obou potravinářských závodů se jejich areály dostaly do vlastnictví vietnamské firmy. Na ploše cca 35 hektarů zde podniká přes 7 tisíc osob, převážně Vietnamců. Krom běžného sortimentu vietnamských trhovců, jako je oblečení, domácí potřeby nebo potraviny, se zde nachází i řada restaurací a nabízejí i služby určené též českým Vietnamcům, například pojištění, transfery peněz do Vietnamu, letenky, právní a poradenský servis, svatební salón, fotosalon, specializované knihkupectví… Funguje zde vietnamská školka s celodenním provozem. Vietnamské děti, které již umí výborně česky, se zde doučují základy vietnamštiny; v jazykovém centru se vietnamští dospělí i děti doučují češtinu. Sídlí zde také redakce několika vietnamských periodik či nahrávací studio. Vlastníkem areálu a provozovatelem tržnice je společnost SAPARIA a. s., a v jejích statutárních orgánech byli a jsou výhradně lidé s vietnamskými jmény.
S Jackem, jak se nám náš průvodce představil, postupně procházíme celým areálem, a to jak malými krámky, tak i halama, kde se dříve proháněla kuřata. Na konci areálu se nachází budhistický chrám. Míjíme neskutečné množství občerstvení a restaurací. Do jedné z nich pak jdeme na opravdový nefalšovaný Vietnamský oběd o šesti chodech. Jack nám vysvětluje, kdo u stolu obsluhuje, v jakém pořadí se jí naservírovaná jídla, a také, kdo platí. Po obědě znovu vyrážíme mezi uličky, kde je občerstvení, ale tentokrát jdeme na vietnamskou kávu a zákusek. Na závěr si kupujeme čaje, a jdeme se ještě podívat do místního „Makra“ (TAMDA Foods). Celé prohlídka se nakonec protáhla na čtyři hodiny, ale uteklo to jako voda.
Po skončení se vracíme směrem k Maštali, ale cestou ještě brzdíme v OC Šestka, kde si po dvaceti letech kupujeme nové nádobí. Pak si mohu jít odpočinout do auta, zatím co Ivana musí ještě oběhnout všechny obchody s hadrama, co jsou v baráku.
No a pak už rovnou do Maštale, odpočinek na pokoji s knížkou a Moravským vínem. Dneska si dávám grilovanou panenku zabalenou do anglické slaniny. Večer se díváme na Poldu.
V neděli vstáváme o chlup později než v sobotu, čeká nás totiž prohlídka Lobkowiczkého paláce. Po snídani vyrážíme ku Hradu. Pěkně leje a na parkovišti po nás nechtějí ani kačku za parkování. Procházíme přes bezpečnostní rámy, a kupodivu nehoukám, i když jsem měl pásek a peněženku. Ve skupině nás bylo asi patnáct, a průvodkyně zdá se, že věděla, o čem mluví. Bohužel u sedmého obrazu už jsem byl úplně mimoň, a to jsme jich měli před sebou ještě stodvacetšest. Za sebe jsem si myslel, že to bude spíš prohlídka architektury, ale ty dvě hodiny jsme nakonec zvládli. Přestalo pršet a my se přesouváme na parkoviště pro auto. Dále míříme za kluky na Zličín, kde máme sraz se zbytkem rodiny z Koňského (Vepřového) vrchu. Hoši servírují sushi, hodně sushi, které bylo úplně luxusní. Asi dvě hoďky klábosíme, a potom pomalu vyrážíme k domovu…
A fotky z Hanoje a Hradu jsou TADY.
5. stránka z celkem 51« První«...34567...102030...»Poslední »
