Tento víkend jsme se rozhodli věnovat nejen cestování, ale též práci doma a na zahradě. Nejdříve ale musím pochválit Ivanu, která mi v pátek upekla vynikajícně-luxusní rybízový koláč!!! Já jsem si ho sice v týdnu objednal u vedle bydlící, ale zbyly na mě jen zbytky. No, tak třeba příště 😀. V sobotu tedy nejdříve dokončujeme přestavbu pod střechou, která spočívala v rozebrání historických skříněk a jejich snesení dolů, kde se dokončila demontáž, a zbylé dřevo se naložilo na vlek. Následoval psací stůl, který vůbec netuším, jak se do prvního patra dostal. Ten jsme museli rozebrat nahoře, a dolů snášet již rozebrané části. Docela slušný výkon! Pak to celé odvážím na sběrný dvůr. Potom se trochu zlidšťujeme, abychom mohli mezi lidi, a vyrážíme do Chyše. Ne do tábora, ale na zámek. Jdeme si koupit vstupenky, a před samotnou prohlídkou se jdeme najíst do blízkého Zámeckého pivovaru. Bylo tedy narváno, ale obsluha úplně super. A jídlo také. Pomalu se vracíme na zámek a vyrážíme na prohlídku. Průvodkyně ok, informací tak akorát, a letopočtů poskrovnu. Ty části, ve kterých se provádí byli hezky opravené. Po skončení se jdeme projít do parku a vyvětrat dron. Pak se vracíme do pivovaru na kávu, a míříme domů. No domů. To by si ovšem Ivana nesměla všimnout prodejny a výrobny vitrážového skla. Když jsme kolem prodejny projeli, Ivana vykřikla "tam musím jít", a já brzdil. Zpátky k obchodu jsme docouvali, a i já musím uznat, že mi spadla brada. Opravdu šikovné české ruce dokáží hodně!!! Ivana zajistila, že výrobci neumřou hlady několik let. Po příjezdu domů jsem doštukoval na půdě kus zdi, která byla léta prasklá, ale stál tam ten stůl. Do mojí pracovny jsme nainstalovali nový stůl, na kterém již sedí laserová gravírovačka, kterou dostala Ivana k narozeninám. K večeři jsme opekly kuřecí prsa a zeleninu, a pak jsme zalezli.
Neděle byla ve znamení práce na zahradě, čištění bazénu, a malování po štukování, takže dopoledne uteklo jako voda. Protože jsme nechtěli čumákovat doma, obdivuji ty, co vydrží celý den čučet na televizi, vyrážíme alespoň na odpoledne na výlet poblíž Mostu. A sice do Velebudic, kde na území Velebudické výsypky, těsně před bývalými obcemi Židovice a Kamenná voda, leží Hipodrom Most. Na vrátnici jsme si nasadili ohlávky a vydali se na cestu kolem závodiště. Procházka hezká, akorát mě pořád vrtalo hlavou, proč se ten obrovský prostor nevyužívá i mimo dostihy. No ale, doběhli jsme na prvních místech, a dostali jsme mrkev a seno. Následovala cesta domů. Cestou se stavujeme v pečovateláku. Doma tedy natřu tu zeď, a jdeme grilovat špízy. A pak už následuje sledování Manifestu. Ale tentokrát jen jeden díl.
Edit: Pondělní dopoledne jsem věnoval práci na kompjůtru, kdy jsem dopisoval článek o kanalizaci a náš prodloužený víkend. Co se týče toho článku na obecní web, autorů bylo víc. Já, AI a Ivana. Nakonec jsme to dali dohromady, a večer článek vyrazí do světa. Těsně před obědem se nám zjevila kočka Mikina, která ráno skočila do neobývané části půdy. Dalo by se říci do technické místnosti, ale to by se na to muselo, asi už při projektování, myslet. Takhle je tam hromada místa, které nejde bohužel využít. Jen Ivana začala chystat oběd, a cinkalo nádobí, kočka se přiřítila s bryndákem i s příborem. O obědě následoval spánek, a pak výprava k Mysliveckému rybníku, který jsme včera objevili za hipodromem. Tentokrát jsme šli přes golfové hřiště a přes obrovské plochy luk, až jsme dorazili k rybníku. Je docela velký a nikde nikdo. Počasí přálo, pěkná procházka to byla. Později odpoledne přijíždějí Bobešáci a jejich tlupa hafanů. No, a to by bylo dnes asi tak všechno. Teď dáme večeři, a pak aspoň jeden díl Manifestu. Spíš ale dva...
V sobotu vedro jako 🐷, ale co dělat doma??? Ivana tedy bleskurychle nachází cíl výpravy, která nás v tom horku nezabije, a přitom by to mohl být hezký zážitek. Vyrážíme tedy na zříceninu hradu Hasištejn, který leží kousek za komínem. Vlastně za Chomutovem. Parádní je, že parkoviště je přímo u hradu, že je tam občerstvení, a že tam nikdo není 😀😀😀. Nejdříve tedy parkujeme, potom jdeme na kafe, a potom jdeme s tím kafetem na prohlídku. Hrad se v několika místech opravuje, ale na věž se může a do obrovského, dvoupatrového sklepa také. Celé to prohlédneme, na závěr vypustíme dron, a pokračujeme na druhý cíl výpravy. Ten se nachází v obci Křimov, kde je železniční muzeum. No, spíš takové mini muzeum, ale aspoň tam nejsou zase lidi 🤣. Pak už se pomalu stáčíme domů, ale zaútočil na nás hlad. A tak stavíme u první hospody, na kterou narazíme. Jmenuje se U Macka! Tak to je jasný, že tam musíme 😀.
A je tu neděle. Jestli bylo včera strašně, je dnes strašně na druhou! Jedeme opět do Prahy, tentokrát na Císařskou louku, kde pro uzavřenou společnost vystupují 4 Tenoři. Akce začíná v jedenáct, a končí po páté. Vzhledem tomu peklu co je venku vyrážíme tak, abych tam byli po jedné hodině, kdy začíná beseda, kterou následuje koncert. Auto necháváme opět ve Zličíně. Úplně náhodou musela Ivana do nákupního centra, čehož jsem využil k občerstvení. Ovšem dneska žádné hadříky, ale příruční kufr cestovatelský. Cesta ok, ale ten závěr od tramvaje na ostrov, byl tedy hodně náročný. Takže po příchodu jdu rovnou pro pivo a limču, a teprve pak na besedu. Tam jsem málem zašlápnul Petru, která se tam také krčila ve stínu. Pivo, které jsem lil do sebe, přes kůži zase plynule vytékalo ven. Zábava dobrá, koncert také, ale to vedro strašné. A proto, tak jako téměř všichni, po koncertě balíme, a ploužíme se na tramvaj a metro. Vyzvedáváme auto, ve kterém by se dala úspěšně péct pizza, a frčíme domů. Cestou ještě koupujeme u pumpy pití, protože z té coly kterou mám naskladněnou v autě, se stal svařák. A pak rovnou domů, a zalejvat!!!
Po šichtě skáčeme do automobilu, a z cela nečekaně uháníme do Maštale. Kdo to tady čte pravidelně tak jistě ví, že to není jen tak, ale že zcela jistě jedeme za nějakou tou kulturou. A má samozřejmě pravdu. V Maštali se jenom ubytujeme, Ivana si dává v restauraci palačičinku a kafe, já Plzínku a polévku. Tak opět zapřaháme automobil, a přesouváme se na parkoviště do Zličína, a dál pokračujeme MHDéčkem. Zadarmo 😀. Jedeme do Divadla bez zábradlí na představení Soukromé životy, kde v hlavní roli exceluje Jiří Hána. Shrnout, prý se tomu říká anotace, by se to dalo asi takto: "Amanda se rozvedla s Elyotem. Elyot se oženil se Sibylou. Amanda si vzala Viktora. Líbánky tráví u moře ve Francii. Bohužel všichni ve stejném hotelu. Faux pas, které zaručeně nechcete zažít, ale chcete se mu v divadle zasmát. V nesmrtelné komedii, která má jiskru, od jednoho z nejzábavnějších, nejelegantnějších a nejvšestrannějších mužů své doby.". A opravdu jsme se pěkně od srdce zasmáli!!! A pozor, v tomhle divadle mají úplně perfektně vyřešené občerstvení, což zážitek z představení hodně umocňuje. Po skončení se vracíme přes Zličín do Maštale. Původně jsem chtěl skočit ještě na jedno, ale nakonec jsme zatočili rovnou na pokoj. Ráno po snídani žádná zdržovačka, a frčíme rovnou domů. Tedy přes OC Šestka, kde si Ivana potřebovala něco nutně vyřídit 😂😂😂.
Byl to ten krásný den, kdy mi byl udělen Zlatý kříž 1. stupně za 160 odběrů krve a plazmy. Této mety jsem dosáhl někdy v roce 2025, ale protože se metály udělují jednou za rok, došlo na mě až letos. Teď, když příspěvek konečně píšu, mám těch odběrů už 185. Tak doufám, že jsem pomohl zachránit pár lidských životů. Udělování Zlatých křížů probíhalo v Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí ve velkém stylu. Palác opravdu honosný, ocenění nám předával samotný šéf Červeného kříže. Bylo nás stosedmdesát kusů, a docela pěkně jim to odsejpalo. Aby předávání mělo i nějakou kulturní vložku, vystoupil párkrát s klavírem moderátor, zpěvák, herec a hudebník Petr Vondráček. Ten za své vystoupení sklidil několikrát potlesk. Největší potlesk ovšem sklidil kolega, který se předávání křížů bohužel nedožil 👍. Po skončení jsme si dali v předsálí rautík, a vyrazili na střechu paláce, podívat se na Malou stranu z vršku, a na Hrad. Sic ze spodu, ale bez překážek. Pak jsme si chtěli dát někde v zahrádce kafčo, ale byl značný přetlak turistů, a málo zahrádek. A tak padlo rozhodnutí, že si kávu dáme v klidu V Maštali. MHDéčkem se tedy přesouváme do Kněževsi, shodíme společenský oblek, vezmeme si to, v čem nás tam znají a jdeme na vytouženou kávu. A ač do Maštele jezdíme určitě patnáct let, vycházíme na procházku místy, kde jsme ještě nebyli. Tedy na malou procházku. Jenže jsme měli hole, a tak se z malé procházky stala procházka dvou a půl hodinová. Po návratu si jdeme chvilku odpočinout, vysprchovat, a šup na večeři. Pak následuje spánek, ráno snídaně, a vypravujeme se do centra Prahy. Máme totiž již předem určený program. Nejdříve procházka kolen Anežského kláštera a okolí, a pak následuje dvouhodinová plavba lodí, kterou jsem dostal od mé plazmové doktorky Kačenky k narozeninám. My jsme si voucher na loď ještě trochu vytunili, takže jsme měli i jídlo a pitivo. Když projížďka končila, začalo poprchávat. Když jsme vyrazili autem domů, začalo lejt. A to vydrželo až do Pato!
Neděle - Osud tomu chtěl, že nám vítr přinesl lístky na koncert Muzikály Josefa Vojtka tak trochu rockově do Pardubic. Někdo by si mohl říct "takovou dálku", ale... Za prvé jsme tu byli za dvě hoďky a kousek, včetně oběda, a za druhé tu máme kamarádku, takže spojíme příjemné s užitečným. Nejdříve se ubytujeme ve věži, a pak vyrazíme původně na kafe. Jenže jsme u Zelené brány našli Čokoládovnu, opravdu se ta kavárnička tak jmenuje, a ta měla tak úžasnou zahrádku mimo lidi, že jsme se tam hned upíchli. Ivana si dává ledovou kávu, já ledovou čokoládu s vanilkovou zmrzlinou. A na obou sklenicích je bohatá nadílka šlehačky. A k tomu patří zákusek, já punčák a Ivana sachr. Opět s kopicí šlehačku. Pak se na na stole objevil aperol 😀 . Jo, a nějaká matonka. Když to všechno sníme, aby jsem si pamatoval, co jsem všechno měl, dělal jsem si značky na triko 🙄, vyrazíme na procházku k mlýnům a k Odkolkově pekárně, a dále pak k řece Chrudimce, a podle ní až ke zdymadlu a malé vodní elektrárně na Labi. Pak se stáčíme zpět do centra. Procházíme kolem místního hradu, kam jenom nakukujeme, protože tam probíhá oslava dětského dne. Okoukneme místní pávy, a pokračujeme dál na náměstí, kde máme sraz s Jitkou, s naší kamarádkou, se kterou se známe skoro třicet let. Ještě jsem ani nenapsal, že už doma slunce pálilo jako 🐷. Tak tady to bylo stejné. Schováváme se tedy do jedné předzahrádky, na trochu toho piva, a posléze polévky a jídla. A povídáme, a povídáme, a povídáme. A najednou je osm, a mě pořád pronásleduje jet lag, tak se vracíme zpátky do věže. Myslím, že jsem ani nevystoupal všechny schody, a usnul jsem...
Pondělí - dnešní den začínáme bohatou snídaní, pak chvilkou soustředění na pokoji před dopoledním programem. Ještě před snídaní píšu ve věži deníček, aby toho pak nebylo hodně najednou. Musel jsem zatáhnout všechny rolety, protože jsem přes slunce neviděl na noťas. Dopolední program je jasný. Vyrážíme do Lázní Bohdaneč. Ne, že bychom tam jeli odpočívat, ale bereme si hole, a chceme tam udělat takový okruh, který vede z části po lázních, a z části v přírodě. Určitě se jmenuje Gočárovo okruh. Tady je totiž všechno Gočárovo. Okruh pěkný, ale pořád se tak nějak motáme kolem civilizace. Pořád jsou slyšet auta a různé zvuky průmyslu. Až asi poslední třetina vedla okolo klidné zahrádkářské kolonie. Vedro tedy strašný, ale cesta pohodová. Okruhem se tedy po asi dvou a půl hodinách vracíme k bývalé radnici, kde v přízemí sídlí hospůdka. A jak jsme později zjistili, hodně dobrá hospůdka. Dáme tedy oběd, a pak se vracíme zpátky do penzionu skrýt se před sluncem. Nevím jak se to stalo, ale usnul jsem jako špalek. Když se proberu, vycházíme na odpolední okruh směrem ke katastru, a pak dál za chovné rybníky na konci Pardubic. Cestou se stavujeme na kávu, a doplňujeme tekutiny. Okruh zakončujeme u Automatických mlýnů. Mimochodem, kousek od nich je pekárna Odkolek. V tu dobu se ozývá Jitka, jestli se před koncertem nestavíme ještě na kafe. Stavíme! A tak rychle na penzion, sprcha, vzít vajíčka, která jsme jí přivezli, a vyrážíme. Má to výhodu v tom, že Jitka bydlí asi třista metrů od "kulturáku" IDEON, kde se koncert koná. Takže pokafujeme, pokecáme, a jdeme za kulturou. Po skončení jsme museli smeknout pomyslný klobouček, protože Pepa nezklamal, a předvedl suprovej výkon. A spolu s ním sboristky, i celá kapela Charlieho Blažka! Odcházeli jsme nadmíru spokojeni. Cestou na penzion se stavujeme na Perštýnském náměstí na takovou lehkou večeři a pivo. No, a pak už za tmy odcházíme chrupat. Dívám se na hodinky, a dnes jsme nachodili 23.079 kroků. To se to bude spát...
Úterý - začínáme opět bohatou snídaní, pak chvilka válení na pokoji, a pak vyrážíme na Kunětickou horu, kde kromě kopce stojí i hrad. Podle Jitčiny rady míjíme první parkoviště u hospody, a pokračujeme kousek dál, kde je to správné parkoviště. Pak jdeme asi půl hoďky ku hradu. Kupujeme lístky, jasně že serniórský, kde šetříme každý čtyřicet kaček 😀, a dozvídáme se, že není průvodce, jupíííííííí, jen na začátku bude krátká přednáška o historii hradu. A ta byla zajímavá. Pak tedy rozchod po hradě. Začínáme ve sklepení, a končíme ve věži. Uznale kýváme na to, jak z evropských peněz hrad krásně zrekonstruovali. V bufíčku si po skončení prohlídky dáváme ledovou kávu, nějaké pitiště, a párek v rohlíku. Následuje cesta dolů na parkoviště. Cestou pozorujeme v oboře jeleny. A pak už zadávám do navigace "Vraňany", a jedeme si pro ty nejlepší jahody na světě. Pravda, dát za dvoukilovej košík skoro litr není úplně normální. Ale co, stejně něco rozdáme babočkám, a zbytek sežereme 😀. Původně jsme chtěli koupit meruňku, strom, ale tady nic nemají. A tak popojíždíme do Spomyšle, a tam pro změnu mají, ale kus za dva litry. Tak ne, tudy cesta nevede. Ale domů vede, a tak odjíždíme. A po půl hodině přistáváme doma u vrátek. Káva, a pak se jdu mrknout na vrata od garáže, která se zasekávají. Ne příčinu jsem nepřišel, tak jdu hupnout do bazénu. Tam zase zjišťuji, že filtrace nemá žádný tlak 😒. No, ještě, že přišel Martin. Otevřeme pivko, Ivana nám přináší panáčky, a starosti všedních dnů jsou zapomenuty. Ještě, kdyby ty mrchy slepice neutíkaly z výběhu. Jenže, to že utíkají, je v celku normální, ale ony se i vrací, a my nemůžeme přijít na to kudy 😀. Tak, a to je konec našeho výletu za perníkem, Jitkou, a Pepou. Chtěl jsem napsat, že to byl krásný víkend, ale on žádný nebyl. Ale stejně to bylo krásné...
Jo, je to tak, uběhlo čtvrt roku a žádný příspěvek! Ale bylo to tím, že těch akcí bylo fakt hodně, a pracoval jsem na jiném projektu na radnici. Tak jdeme na to: 15. ledna se vydáváme na Šeberov. Nikoliv na nuda pláž, ale do místního kostela, kde vystupuje Marian a Tereza Mátlová. Písničky z muzikálů a super komorní atmosféra. Z cela nečekaně sedíme v první řadě, ale s velkým odstupem od jeviště. Asi tři metry 🙂 . Jako byla to fakt pecka, až na to, že jsme se tam z Maštale vypravili automobilem. Bylo namrznuto, a mlha, že by ani Rákosníček k rybníčku netrefil. Aj Maroš říkal, že cesta z Uhříněvsi za hov... prostě byla špatná. Zpátky už aspoň vidíme na začátek auta. Za čtrnáct dní, přesně 31. ledna vyrážíme do Divadla bez zábradlí na kus Berlín, Berlín. No, kdyby ni někdo řekl, že je to o bourání Berlínské zdi, tak na to nejdu. Ale byla to strašná zadel, a určitě doporučuji. A hlavně super obsazení: Nikol Kouklová, Karel Heřmánek ml., Jiří Hána, Veronika Svojtková, Martin Kubačák... Hned pár dnů na to, 2. února vyrážíme do Dlabačova na komedii Na vánoce budu gay. Byla to komedie o nelehkém životě zadaných heterosexuálních mužů plná groteskních scén, které vyústí ve velmi překvapivý a nečekaný závěr. Jak získat prosperující řetězec pizzerií a zajistit si skvělou budoucnost!? Stačí tak málo - stát se na Vánoce gayem… Aby získali 16 milionů dolarů od bohatého strýčka, musí předstírat, že jsou gayové. A obsazení opět luxusní: Martin Zounar, Martina Randová, Filip Blažek, Michaela Dittrichová, Zdeněk Maryška. Pak se za kulturou vydáváme až koncem února, a sice do divadla v Postoloprtech. Náš kamarád má amatérské divadlo, a tentokrát byla na programu komedie Severočeští buchaři. Kdo zná komedii Do naha, ví, o co se jedná. Kdo ne, doporučuji. My už jsme kdysi Buchary viděli, takže teď to byli vlastně Buchaři po cca dvaceti letech. Tentokrát jsme nespali V Maštali, i když mě Ivana strašně přemlouvala. No, a zase byla mlha jako vepř! 3. března nás čekala opět Praha, ale tentokrát ne Maštal, ale spíme v GRAND HOTELU PRAGUE TOWERS, protože Slondo jde na vystoupení Mireille Mathieu, které je naproti v Kongresovém centru. Obojí byl dárek k narozkám. Jo, tak moc jí máme rádi! V půli března jedeme na koncert do Loun. Tentokrát to jsou 4 Tenoři. A už jsme je viděli x-krát, a pořád jsou hodně moc dobrý! A Protože Marián je ukecanej, o naší návštěvě koncertu ví druhý den na plazmě, u řezníka v Obrnicích i na katastru v Lounech 🙂 . Sedmnáctého března se opět vydáváme do Prahy. Kde spíme je jasné. Tentokrát jsme zvolili kombinovanou dopravu. Z Kněževsi do Zličína jedeme autem, ze Zličína na Smíchovské nádraží jedeme metrem, a do sídliště Háje pak autobusem. Tam jdeme do kulturního střediska Galaxie, hned vedle u Otíkovy lávky, na představení Dejvického divadla Fifty, s podtitulem "Nerealizované trojky, zrušené grupáče". Hrají tady, protože jejich domácí scéna se rekonstruuje. Obsazení opět luxusní: Ivan Trojan, Václav Neužil, Martin Myšička, Tomáš Jeřábek,Anna Prášilová Fialová, Elizaveta Maximová, Klára Melíšková... No a děj: "Každý ví, jak dopadlo druhé kolo prezidentské volby v Čechách v lednu 2018. V téhle hře jsem se dozvěděli, jaký masakr napáchal výsledek voleb v životě Davida Prebingera, architekta na volné noze, neúspěšného organizátora švédských trojek, čerstvě rozvedeného neúnavného glosátora doby a smolaře s dobrým srdcem."
Takže za nás to byl velice úspěšný a kulturní čtvrtrok!
