Text v nadpise jsem si vypůjčil od Franty Kocourka, a skutečně je tomu tak. Tedy aspoň u nás… Za ten měsíc, co jsem psal naposledy zápisky, se toho událo až až. No posuďte sami:
20. 3. – jedeme do Prahy na Fantoma Opery, a tentokrát v originálním znění od souboru z Londýna. Představení se odehrálo v Kongresovém centru, a bylo na vysoké úrovni. Ohromný orchestr, bohatá výprava a stovka herců včetně tanečníků a artistů. Sice to máme naposlouchané z YouTube, ale občas bylo nutné kouknout na titulky, a ty byly docela nešťastně po stranách jeviště. Ještě že umím ovládat každé oko zvlášť 🙂
27. 3. – tentokrát jedeme jen do Mostu, do klubu Ponte Studia 3, kam jdeme na vystoupení Ďivadelního souboru Klouzák (to Ď je tam správně), který hrál hru Revizor. On tom jsem již psal v minulém příspěvku. Nebylo to úplně takové jako hra Ty si náš Mesiáš, ale i tak nás při odchodu bolelo břicho od smíchu…
31. 3. – naše cesta vede do Loun, do kina Svět, do kina s nejúžasnějším zvukem a sedačkami na film Moře na dvoře. V hlavní roli Ondřej Vetchý, co by úspěšný mistr houslař. Jako, bylo to hezký, ale na mě moc smutný, i když happy end se dal očekávat. Ale jo, proč ne…
4. 4. – v kalendáři jsem měl napsáno Sloní oslava, tak ti znalí ví, že to byla oslava svátku mé ženušky a dětí mamušky 🙂 . Sjeli se úplně všichni, opekli jsme buřty, něco vypili, no paráda, jako vždy, když se všichni sejdeme.
10. 4. – Most pomoci 2025,vynikající akce města Mostu. Byl to první ročník, kde byli oceněni ti nejlepší z nejlepších z řad hasičů, policistů, zdravotníků a pečovatelek. A právě mezi pečovatelkami byla i Marcela z „našeho“ pečovateláku, co se stará o máti. Celá akce byla perfektně zorganizovaná, tak snad se to ujme.
11. 4. – hned následující den odjíždíme do Prahy, samo že přes Kněževes, kam jedeme do divadla Bez zábradlí na hru Koza, aneb kdo je Silvie. V hlavních rolích Hynek Čermák a Petra Špalková, takže úspěch zaručen. Jako tedy fakt dobrý, ale musím poznamenat, že nejslušnější slovo ve hře, hojně opakované, bylo prdel. Ta další slova se už nedají úplně publikovat. A my se ze začátku divili, proč je to až šestnácti let 🙂 . Jinak zápletka byla taková, že se ženatý muž, Čermák, zamiloval do kozy. A tím bych popis té hry ukončil 🙂
12. 4. – a protože jsme spali V Maštali, bylo nám líto jet hned ráno domů, objednali jsme si vycházku s Prahou neznámou s tématem Kubismus pod Vyšehradem. Před tím jsme ještě navštívili nedaleké OC POP, protože Ivana měla plíseň na kartě, a potřebovala jí vyvětrat. No, nakonec jsem si víc věcí odnesl já 🙂 . Pak jsme se přesunuli do centra na oběd a krátkou procházku, a pak jsme vyrazili s Prahou neznámou. Jako zajímavé, ale zatím asi nejhorší průvodkyně. Ty předchozí jsem hodnotil tak jedna, jedna mínus, ale tohle byla trojka. Ale dobrý, byli jsme venku, něco jsme viděli, a bylo krásný počasí.
13. 4. – a následující den jedeme opět do Loun do kina na film Jak se nám to mohlo stát. V hlavních rolích Donutil a Polívka. Cimburk-Kolovratníkovi, početná aristokratická rodina, se při ohlášené svatbě svých dětí setkávají s mnohem skromnější rodinou Novákových. Budoucí nevěsta a ženich při té příležitosti nabídnou svým rodičům testy DNA, které odhalí jejich skutečný původ. Výsledky jsou naprosto nečekané a zapříčiní efekt bomby. Tak tohle bylo opravdu super!
Tak, X let jsme kolem něj jezdili na chatu, X let bydlíme pár kilometrů od něj, a teprve dnes jsme na něj vylezli (tento výlet do Číčova se uskutečnil dne 10. 3. 2025)! Řeč je samozřejmě o vrchu Číčov, správně tedy Čičov, který leží u obce Hořenec. Ta je od Pato vzdálená dvanáct kilometrů, takže vlastně za komínem. Poprvé v tomto roce jsme vytáhli hole, a k nim jsme přibrali dron. Zaparkovali jsme v obci, kterou jsme pak téměř celou museli obejít, abychom se dostali na přístupovou cestu ke kopci. Sic to bylo docela prudce do kopce, ale zase to nebylo daleko. Svítilo sluníčko, ale bylo docela zamženo. Nahoře na hoře jsme vypustili dron, trochu jsme se pokoukali, a pak se vydali zpět. Parádní výlet!
A pár informací o kopci z wiki: Čičov je přírodní rezervace v okrese Louny na stejnojmenném kopci (někdy též Číčov či Hořenecký Špičák; německy Spitzberg) o výšce 476 m n. m. u osady Hořenec, nad křižovatkou silnic č. I/15 a II/257. Výměra přírodní rezervace je 7,2 ha. Ochrana byla vyhlášena 23. května 1951. Jedná se o holou čedičovou kupu se stepními společenstvy a o naleziště aragonitu s mezinárodním významem. Nápadně špičatý, strmý, bezlesý kopec (kóta 477 m), někdy též nazývaný špičák, se nachází na severozápadním okraji Hořence mezi obcemi Kozly a Hořenec v CHKO České středohoří. Přírodovědecká hodnota území spočívá především v existenci dokonale vyvinuté stepní vegetace – tzv. koniklecová step. Hojně se zde vyskytuje koniklec luční český, který tvoří souvislý porost na jižním svahu a vyskytuje se roztroušeně téměř po celém chráněném území. Z dalších bylin zde roste například kozinec dánský, hlaváček jarní, divizna fialová, různé teplomilné trávy, kavyl Ivanův, kavyl vláskovitý, hlaváč žlutavý, sesel fenyklový, pryšec chvojka, rozrazil rozprostřený, rozrazil klasnatý, mateřídouška časná pravá, hvozdík kartouzek a mochna písečná.
Uplynulo skoro dva a půl měsíce, a já jsem ještě nenapsal ani čárku. Nevím jestli je to výmluva, ale na obci děláme kanaldu, čistilo se jezero, dělalo se výběrko na obecní fotovoltaiku a na digitální úřední desku, a začíná se připravovat projekt na komunikace, a když jsem přišel domů, tak jsem sebou vždycky fláknul na gauč, a nechtěl jsem počítač ani vidět.
První akce, která nás čekala v tomto roce (11. ledna), byl koncert na počest osmdesátky hudebního skladatele Zdeňka Bartáka v O2 Universum. Koncert měl spád, dobrou moderátorku, a božský účinkující. Moc jsme si to užili, a všem, kteří akci zorganizovali velký palec nahoru.
Další akce, která ale nebyla naplánovaná, bylo zboření sloupku na plotě do ulice :-). Po X letech, kdy se tu otáčela, se to podařilo dceři souseda. Ale jo, stane se, a když nemáme psa, tak nám to bylo jedno. Každopádně sloupek je již na svém místě.
No, a co nás čekalo dál? Sekačka! Už loni i předloni jsem si říkal, že trávit tolik času trávit na traktoru mě už moc nebaví, a za ta léta, co tu bydlíme si myslím, že těch koleček po zahradě jsem nakroužil tisíce. Takže změna. Loni jsem robotické sekačky okukoval při práci ve Frantovkách. Jezdily v městských zahradách i v parcích. Takže jsme oba studovali, úplně nezávisle na sobě, a jeden nevěděl o druhém 🙂 . No, a jednou večer na to došla řeč, a bylo rozhodnuto. Oba jsme došli k modelu Navimow H3000E – VisionFence. TahlerRobotická sekačka je vhodná pro travní plochy o rozloze až 3000 m2. Sekačka využívá virtuální hranici, čímž zcela eliminuje potřebu složitého pokládání obvodových drátů. Model H3000E využívá k určování polohy GPS signál a dostupnou 4G síť. A že bychom těch drátů kolem zahrady stovky metrů. S touhle sekačkou se obejde zahrada, ona si zapíše souřadnice hranice, pak se s ní obejdou takzvaná zakázaná místa (bazén, stromy), která se nebudou sekat. No, a kdyby někdo nechal na zahradě kolečko, kýbl, nebo bych tam usnul, tak má chytré vidění, a překážku objede. Má i chytrý systém sekání, tzn. že se nemotá po zahradě jako většina domácích vysavačů a starších robotických sekaček, ale trávník stříhá jako fotbalové hřiště, další sekání pak jede kolmo na původní sekání, a další pak diagonálně. Koupili jsme jí i garáž 🙂 . Už se těším, až jí vypustíme na zahradu.
A následovala kultura. V půli února vyrážíme do divadla Palace vedle Václaváku. Hra se jmenovala Africká královna, a hráli jen dva herci. Hynek Čermák (Kvůli němu jsme ty lístky kupoval) a Linda Rybová. „Africká královna“ nebyla žena, ale stará loď. Popis děje jsem si půjčil ze stránek divadla: „Těžko by se hledal nesourodější pár než jsou oni dva. On, ostřílený lodník, který už prožil na své lodi Africká královna kdeco, a jediné, po čem touží je v klidu a v závětří užívat života. Ona v závětří prožila celý svůj dosavadní život. Spořádaná dcera ze slušné farářské rodiny netouží po ničem jiném než po dobrodružství a odvážných činech, samozřejmě v rámci spořádané středostavovské morálky. Tito dva se souhrou náhod ocitnou spolu na jedné lodi, a to doslova, navíc v obklíčení nepřítele. Nezáviděníhodná situace, překážejí si, lezou si na nervy, mají naprosto rozdílný názor na pití alkoholu, zpěv náboženských písní, na to, jak se postavit německé hrozbě, i na to, co je nebo není vlasteneckou povinností,. Přesto spolu nakonec dokáží projet nebezpečnými peřejemi, přežít nepřátelskou palbu, zrádné mělčiny, ztroskotání i útoky komárů a původní vzájemnou nevraživost proměnit ve velikou lásku. Humorný i dramatický příběh o tom, k čemu dokáže chytrá žena přinutit zamilovaného muže, odehrávající se v Africe uprostřed první světové války, baví čtenáře i diváky už řadu let, a přesto neztrácí nic ze své působivosti.“ V prvních deseti minutách, se Čermák svléknul donaha, a to jako úplně, čímž se perfektně uvolnila atmosféra v divadle. Ano, bránice dostala pořádně zabrat. Tak jako vždy, když jsme v Praze, spíme V Maštali. Ale tentokrát ráno vyrážíme opravdu hodně brzo, takže bez snídaně, protože Ivana potřebovala být brzo v práci, a já u primátora. Tak to bylo pondělí.
Hned ve čtvrtek jdeme za kulturou do Mostu, do Ponte Studio 3 na hru Zkurvení havlisti, kde v hlavní roli exceloval Miroslav Hanuš. A opět bránice na pokraji roztrhnutí. A opět si půjčím popis ze stránek divadla: „Komedie o třech mužích, kteří rozumí všemu. Představte si, jak se Hubert, Bořek a Vladan scházejí v sauně, aby nejen prohřáli tělo, ale také probrali vše, co hýbe dnešním světem: od politiky až po chemické procesy v listech rostlin. V jejich společnosti se nebudete nudit! S každým zvyšujícím se stupněm v sauně stoupá i jejich zápal a angažovanost. Nechte se vtáhnout do světa, kde se humor mísí s hlubšími úvahami o směřování našeho světa.“ Do studia se vrátíme na konci března, kdy „ĎAS Klouzák Postoloprty uvede slavnou satirickou komedii N. V. Gogola. Jedna z nejhranějších her všech dob, v originálním nastudování neubrala nic na aktuálnosti, spíše naopak. V každé společnosti se vždycky najdou skrytí namyšlení úplatkáři i ustrašení pochlebovači a mnohdy až teprve nevinný omyl odhalí skutečné charaktery a vztahy. Gogolův Revizor je zrcadlem nás samotných, zrcadlem, které se neposmívá, ale nutí ke smíchu, jako vytříbená anekdota, která uhodí hřebíček na hlavičku.“ Jen upřesním, že ĎAS znamená Ďivadelní soubor Klouzák (to Ď je tam správně), což je amatérské divadlo, jehož principálem je náš kamarád Martin Holeček. Rozhodně doporučujeme!
A teď to přijde! Někdy na podzim mi oční lékař diagnostikoval začínající šedý zákal na pravém oku. Je pravda, že jsem na něj viděl o něco hůř než na levé, ale myslel jsem, že to je mladistvým věkem. No ale prd. Po pár týdnech jsem sebral odvahu, a napsal do kliniky Lexum. Za dva dny si mi ozvali, byla to středa, a prej přijeďte hned v pátek. Néééééééé,to nééééé. Já a oči, o tom by se dal napsat román. Jsou prostě nedotknutelný, a já jsem posera. Tak jsem první návštěvu posunul na čtrnáctého ledna. Sebral jsem odvahu a vyrazil. Klinika je to obrovská, ale organizace špičková! Během dvou hodin jsem absolvoval osm nebo devět vyšetření, a nakonec jsem zaparkoval u paní doktorky, které mi vše vysvětlila, a hlavně potvrdila začínající zákal. Bylo několik možností. Počkat až se to zhorší, nebo to udělat co nejdříve. Sebral jsem odvahu, a řekl co nejdříve. Samozřejmě dle možností kliniky. A pak říkala, že mě to určitě bude čekat i na oku levém. Takže zase výběr: buď to udělat hned, a nebo až se to projeví. Sebral jsem tedy odvahu, a řekl, že co nejdříve. Hned z ní vypadnul termín: pravé 28. února, levé 7. března! Nejdříve to bylo daleko, ale pak se to rychle přiblížilo. Protože na první operaci jsem šel brzo ráno, tak jsem zajistil ubytování pár metrů u kliniky, kam jsme přijeli dne předem odpoledne. Šli jsme na kávu a večeři do blízkého obchodního centra, prostě hezký večer. Večer jsem si zobnul Neurol, ráno na snídani a tradá na sál. Nejdříve nám, co jsme byli objednaní, rozkapávali oči, no a pak se šlo na věc. Přišel pan doktor, představil se, řekl mi, jak bude postupovat, a sestra mě odvedla na sál, a uložila na polohovací lůžko. Operace začala tím, že se doktor ptal, co znamená název naší obce. Když jsem mu to vysvětloval, povídá :“teď jsem vám proříznul otvor velký dva milimetry…“. Když jsem skončil, pokračoval dál: „teď vám do oka zasunu trubičku, a vysaju vám čočku“. Chvilku jí luxoval, necítil jsem vůbec nic. A pokračoval: „teď ten prostor vypláchnu, a pak vám tam v trubičce vsunu novou čočku“. Tak to udělal a povídá: „teď tu čočku vysunu, ona se roztáhne, a já jí tam umístím, a správně nasměruji“. Udělal, zhasla světla a hotovo. Celé to trvalo šest, sedm minut. Oko mi zalepili, odvedli do šatny, a pak zpět na recepci, kde už na mě čekal Sloník. Jo, jsem hrdina!!!! Když jsme přijeli domů, koukal jsem, kdo mě to vlastně operoval. No, a byl to ten nejlepší z nejlepších na klinice Lexum. Byl to pan doktor Pavel Němec, lékařský ředitel sítě očních klinik Lexum a primář v jedné osobě! Tejden jsem si pak kapal kapky, a užíval si úplně nového pohledu na svět! No, a pak mě čekalo levé oko. Také jsme jeli o den dříve, ale tentokrát do Maštale. Večer jsme si dali večeři s Kubou a Michalem, pak opět Neurol, a ráno PIDem na Budějovickou, kde je klinika. Když nás zase rozkapávali, zaslechl jsem, že i dnes operuje MUDr. Němec. Říkal jsem si, líná huba, holé neštěstí, tak se ptám sestry, jestli by mě mohl zase operovat pan primář. Říkala, že to mají už rozdělené, operuje se na třech sálech najednou, a že se to nedá měnit. No ok. Takže nevím, jestli to byla náhoda, nebo jestli to nějak „poladila“, ale každopádně mě opět operoval pan primář! Takže kapu do obou očí, a koukám, jak koukám 🙂 .
Tak a je to!
Je pátek, my vyrážíme směr Praha. Nikoliv však do Maštale, nýbrž na „teplickou“ D8, Prahu jen tak lízneme, a pokračujeme dál na Pardubice. Tam je totiž cíl naší cesty. A důvod? Setkání s kamarádkou ma koncert 4 Tenorů! Cesta krásně uběhla, až těsně před Pardubicemi byla trochu tlačenice. Do Pardubic přijíždíme z nějaké jiné strany a přes čtvrť připomínající naše Velebudice. Ale náš TomTom nás bezpečně přivádí až před hotel U Anděla, který leží v samém centru Pardubic, tedy pár metrů od Pernštýnského náměstí. Dobře to ta má ženuška vybrala… Bydlíme v nově zrekonstruované části hotelu, takže paráda. Chvilku si dáváme oddych, a pak vyrážíme na obhlídku centra, tedy na již zmiňované Pernštýnské náměstí. To je pěkně vyzdobené, a dost připomíná Staromák s tím, že je tu tak desetina lidí. Dáváme svařáček a další pochutiny, pečený kaštany byly tedy pěkně hnusný, a máme vánoční náladu. Že by po tom svařáku? 🙂 Pak jdeme kolem hotelu na hradby místního zámku, kde je výstava vánočního osvětlení. Moc pěkný, ale drahý jako vepř, a zima jako prase. Cestou zpět jdeme kolem stromu, na kterém rostou pávy. Fakt, asi dvacet jich tam bylo. Jde se znovu juknout na náměstí, a pak zalézáme na večeři do indické restaurace. Měli jsme štěstí, ještě jsme chytli místo. Deset minut po našem příchodu bylo plno. Jídlo super, a domů co by kamenem dohodil!
V sobotu po snídani vyrážíme k naší kamarádce Jitce, která bydlí kousek od náměstí. Pokecáme, poklábosíme, a jdeme do prostoru tak zvaných automatických mlýnů. Dříve se tam mlela mouka, dnes je to kulturní centrum. A pěkné! Tam také obědváme u stánku „dorohliku.cz“. Já to znal, Ivana ještě ne. Místo aby vám cpali do rohlíku párek nebo klobásu, tak vám tam šoupnou, pravda ten rohlík je větší než klasický, kuře na paprice, španělského ptáka, divočáka se šípkovou, nebo třeba kuře kung pao. Neuvěřitelné, ale božské! A pak už se jdeme kouknout na nedaleký zámek a na vánoční prohlídku. Jako moc hezký, ale ten zámek nemá žádný pohádkový název. Prostě zámek Pardubice. A přitom by mu třeba slušelo „Zámek pánů Pernštýna“, nebo tak něco… Pak následuje výměna garderoby, natočit vlasy, namalovat oči, a vyrážíme do Enteria areny na Vánoční koncert 4 Tenorů. Chvilku bloudíme po hale, ale nakonec trefujeme správné místo ve čtvrté… No, celou dobu jsem Ivanu ujišťoval, že sedíme ve čtvrté řadě, protože Ivana nemá ráda, když na ní mistr mluví z jeviště, no ale asi jsem si to spletl s jinými lístky, a nakonec jsme přistáli v řadě první, přímo před Marošem 🙂 🙂 🙂 . Ale byl hodnej, jen zamával a udělal pár posunků 🙂 . Po vynikajícím koncertu se zcela nečekaně vracíme opět na náměstí, a zapadáme do vietnamské restaurace, protože sem během koncertu dostal strašnou chuť na sushi. A trefili jsme se dobře. Takhle jsem si na sushi už dlouho nepochutnal! No a pak do hotelu a spát…
Po poslední snídani si jdeme prohlédnout blízký kostel Jana Křtitele, náměstí za světla, bereme kufry a frčíme domů. No domů, přeci jenom do Maštale, kde máme schůzku s „kluke z Prahe“, jak říká Bobeš. Po příjezdu do penzionu obsluha nevěřícně kouká do rezervačního systému, a pak se přijde zeptat nevěřícně zeptat, jestli tam fakt nespíme 🙂 . Pokecáme s kluke, dobře se najíme, a teď už opravdu frčíme domů. Hezký víkend to byl!
Konečně se dostávám ke psaní. My jsme vůbec nelenili, ale přiznám se, nebyla chuť psát. Takže: první akce co jsme v nedávné době absolvovali, byla cesta kolem Mosteckého jezera. Bylo krásně, a nám se nechtělo nikam cestovat autem, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Počasí bylo luxusní, i když o Krušné hory se opíraly mraky. Zaparkujeme u jezera, a na posilněnou si dáváme prdelník. Byl tam přistavený přívěs, kde se prodávala jen trdla. Jo, a byl dobrej. Vyrážíme na cestu, nejdříve kolem pláže, pak opouštíme civilizaci, a dá se říct, že téměř sami obcházíme jezero. Klobouk dolů před „městem“ a šachtou za péči, kterou jezeru věnují, aby měli mostečáci i my cizinci, perfektní turistický zážitek. Kolem jezera jsou informační cedule buď o místní zvířeně, nebo o vzniku jezera. Opravdu moc pěkné, a každému doporučuji! Když jsme dorazili zpět na pláž, mračna se přehoupla přes hory, a zatáhlo se. Nakonec z toho nic nebylo, my se vracíme domů krásně vyvětraný.
Když jsme byli na Žofíně na Marošovi, měli jsme nějaké VIP vstupenky, a mimo jiné jsme k nim dostali poukaz na pobyt v Levandulovém údolí. Pořád se nám to nehodilo, a hlavně jsme neměli žádnou akci, s kterou by se to dalo spojit, až se narodil benefiční koncert k nedožitým 85. narozeninám Josefa Laufera v divadle Broadway. Takže paráda, v úterý 22. října 2024 si bereme dovču, a vyrážíme na levanduli. Areál levandulového údolí leží mezi poli s levandulí. Nejdříve dostáváme zklidňující čaj, a pak si nás paní odvání do jednoho z domečků, kde nám nejdříve namasíruje obličej levandulovým olejem, přitom nám povídá, jak se správně uvolnit. Měl jsem co dělat, abych při tom neusnul, protože jsem byl uvolněnej až, až… Po hoďce si pro nás přišla, Ivana ještě něco nakupuje a míříme směr Kněževes na oběd a ubytovat se. Následuje klid na lůžku, a pak přesun do centra, a koncert. Koncert zahájil Lichťa, a musím uznat, že mluvil dost dobře. A pak to frčelo. Jo, dali si na tom záležet, a my odjíždíme velice spokojeni. Cestou zastávka v mekáči, a pak Maštal. No, a ráno do práce ☹.
Další výlet do Prahy (Martin říká, že tam máme už trvalák, a když jedeme do Pato, bereme si dovolenou, ale je to samozřejmě pomluva 😊) byl prvního listopadu, a tentokrát míříme do divadla Hybernia. Samozřejmě, že před tím se ubytováváme V Maštali, dyk by to bez nás museli zavřít 😊, pak jedeme do města. Vůbec to cestování po Praze těm Pražákům nezávidím. Představení bylo něco mezi hrou, baletem, kinem, a hlavně laserovou show. Prvních deset jsem si říkal „to jsem ale vybral hovadinu“, ale pak nastal zlom, a byl to tedy masakr. Těžko se to popisuje, musí se to vědět. Po skončení přichází uvaděčka, a povídá „vy máte VIP lístky, takže půjdete se mnou na prohlídku divadla, a na jeho střešní terasu“. No to jsou věci, jak já to dělám 😊. Takže jdeme, a divadlo prolézáme doslova od sklepa po terasu. No, a pak Maštal. Druhý den máme dovolenou.
Je tedy druhý den. Ráno u snídaně pokecáme se šéfem penzionu, a pak vyrážíme do blízké obce Roztoky u Prahy, kde je Multimediální archeologická expozice Archevita - Stopami věků. Tedy, tady mi spadla brada. Kdo by měl zájem vidět něco neskutečného, tak ať kline SEM. Je to obzvlášť vhodné pro děti všech věků… Po prohlídce se jdeme ještě juknout do zámku, a pak jdeme na procházku podél řeky. Následuje oběd a frčíme. Ještě se sem musíme někdy vrátit, protože jsou tu krásné židovské meziválečné vily.
Tak, a je tu poslední dluh. A sice návštěva divadla Palace u Václaváku, kam jsme se vydali na představení Listopad. V Hlavních rolích Michal Dlouhý a Jiří Hána. Před divadlem samozřejmě Maštal. S velkou časovou rezervou vyrážíme do města. Nakonec jsme to na Václavák jeli hodinu a půl. Parkování bylo zajištěné, do divadla je to dvěstě, třista metrů. Dáváme občerstvení, rezervujeme si stůl na přestávku, a jdeme se usadit. Opona letí nahoru, a když je tak ve dvou třetinách, Ivana vyprskne smíchy. Já o chvilku později. Na jevišti byl Dlouhý a Hána, ovšem ten v pozici a roli, jako v seriálu Kosmo. Kdo nezná, jeho chyba! No, a pak jsme se tlemili do přestávky, a po přestávce do konce představení. Rozhodně doporučuji toto představení navštívit. Hned na místě jsme si koupili lístky na hru s Hynkem Čermákem 😊. No a vracíme se do Maštale.
A já mám splněno! Další akce, která nás do konce roku čeká, je Vánoční koncert 4 Tenorů v Pardubicích, kde máme kamarádku, takže spojíme příjemné s užitečným.
