Říkala Ivana: pojedeme v neděli na „Aby bylo jasno“. Říkal jsem si jupí, občas na ten pořad od Jany Bobošíkové koukám, ale nevěděl jsem, že jsou u natáčení lidi. No ale, všechno špatně. Co špatně, úplně jinak. To „Aby bylo jasno“ bylo správně, ale nebyl to pořad Jany Bobošíkové, nýbrž představení v divadle Palace na Václaváku. Takže opět Praha. A protože už moje milovaná manželka a manažerka rodinného života dobře ví, že když jedeme do Prahy, tak nechci jet na „otočku“, vyrážíme již v sobotu před obědem. Ten si dáváme až v čp. 184 na Staré silnici v Kněževsi. Ano, je to naše přechodné bydliště penzion V Maštali. Šéf nás vítá mezi dveřmi, dáváme oběd a jdeme sebou plácnout do „našeho“ pokoje číslo 14. Pak se s Ivanou musíme rozloučit. Ona jede provětrat karty do POPu, a já pokračuju na letiště Václava Ruzyně Havla. Jdu fotit na plochu, a samozřejmě při průchodu rámem troubím jako jelen v říji. Ne, že bych měl sebou něco zakázaného, ale byl jsem náhodou vybrán na test na výbušniny. No, a nic… Focení ok, počasí také. U Maštale se potkáváme kolem půl šesté, a jdeme před večeří ještě na procházku. Pak chvilka odpočinku na pokoji a v půl osmé kráčíme na véču. A na pivo. Furt jim říkám, nejsem pivař, ale ta plzeň co tam točí je prostě luxusní. Zvlášť když nám jí točí „Kuba“, ambasador pivovaru Plzeň a vítěz několika soutěží v péči o pivo. Původně jsme si chtěli dát po véče ještě panáka, ale zjistili jsme, že už se do nás nic nevejde. Takže pokoj, a pád do postele. Dal jsem si sluchátka, ale asi po pěti minutách je sundávám a usínám jako poleno! Přestože ráno před probuzením odjeli hosté z osmi pokojů, neslyšeli jsme ani živáčka. Dáváme snídani, pak pokecáme se šéfem a míříme na Václavák. Ivana tam totiž našla garáže, které jsou ani ne pět minut od divadla Palace. To mě velice překvapilo po všech stránkách. Z titulního obrázku je zřejmé, kdo hrál. A musím uznat, že takhle jsem se nezasmál už hodně dlouho. Po skončení jdeme na malý obídek, pro auto, a směřujeme na Zličín ke klukům. Ti mají zrovna návštěvu od sousedů. Ale je příjemná, a chce si hrát. Po kávě vyrážíme do pečovateláku za babičkou, pak na hřbitov podívat se na nový pomník (Ivana, já už ho viděl), a pak k Bobešákovi a dvoum hafanům. Potom už následuje cesta domů, kočky už čekají s příborem. Vybalíme, já jdou grilovat, manažerka zalévat. Pak večeře, po večeři já dopisuju deník, Ivana se seberealizuje. A mám to, je za pět minut třičtvrtě na deset.
Tento týden se opravdu vyvedl. V pondělí (3. 6.) vyrážíme na Žofín na koncert s názvem Králové muzikálu. Ivana radostí skákala, že sedíme opět v první řadě přímo proti mikrofonům. Ona totiž strašně zbožňuje, když Marian oznamuje publiku, že jsme dorazili na koncert 🙂 . Ale tentokrát jí šetřil, a s Michaelou Gemrotovou předvedli úplně luxusní koncert. Nezapomněli snad na žádný muzikál! Jako host vystoupil Václav NOID Bárta, ale ten mi tam nějak moc nesedl. Každopádně koncert to byl perfektní a hodně dobře nazvučený. Jo, měli jsme VIPko, takže po koncertu následovalo setkání s hvězdami a raut. Na setkání s hvězdami VIPko fakt nepotřebujeme, ale chtěl jsem vyzkoušet ten VIP raut. No, „jídlo“ se servírovalo v zátkách od piva, a když jsem obsluhu požádal, ať nám ten podnos nechá na stole, tak odvětil, že musí zbýt na všechny. No, každopádně s příchodem s novou várkou jídla nejdříve zakotvil u nás, a pak teprve pokračoval na sál 🙂 . Pak dorazil Maroš s Petrou, která byla celá vytočená, protože Marošovo táta měl problém s páteří, a Maroš se lehce zasekl, takže ho musela odvážet domů ona. Zajímavé na tom bylo, že do auta lezla po žebříku 🙂 . Po opuštění Žofína jsme šli prochajdou na metro, a pak Boltem do našeho přechodného bydliště v Kněževsi. No, a ráno rychlá snídaně, a k soustruhu. Ivana na katastr, a já tentokrát jako hodnotitel Vesnice roku do Rané…
A protože se nám v Praze hodně líbí, vyrážíme tam i v pátek (7. 6.) po šichtě znovu do Hlavního města. Tentokrát do divadla Broadway na muzikál Trója. Sic tam nehrál mistr, protože mám oči z kašparovy krávy. Ale i tak to bylo super, neb Tomáš Trapl je záruka kvality. Po skončení tentokrát nemíříme do Maštale, ale rovnou do Pato, protože Ivana jde v sobotu trénovat na slet čarodějnic. Ne, tak prej ne! Prej je to slet sokolů. Cesta domů ok. Původně jsem myslel, že skočím ještě do nálevny, ale lenost mě přemohla.
Jednou nám dala známá takovej slušnej tip na výlet. Jenže, několik týdnů bylo hnusně, a tak to vyšlo až dnes. Náš cíl se jmenoval Vaňovský vodopád. Nechtělo se nám hned ze začátku šlapat do kopce, a tak jsme na šli od lesa. Vlastně od Podlešína, kde jsme nechali auto, vytáhli hole, a vydali se po mírně se svažující cestě podél potoka směrem k vodopádu. Už po pár desítkách metrů zjišťujeme, že jsme s výpravou měli ještě několik dní posečkat. Půda byla po těch deštích pěkně rozmáčená, a tak jsme po cestě spíše bruslili, než šli. Nejdříve směřujeme k Čertovu vodopádu. K němu bravurně sjíždíme v botaskách cesta necesta. Vodopád byl pěkný, ale nedalo se k němu dostat blíž. Od vodopádu jsme pokračovali k bývalému Čertovu mlýnu. Jo, ten jsme našli, respektive jeho zříceninu. Ale bylo nám divné, jak jsem dopravovali materiál ke mletí. Zbytky mlýna totiž ležely v hlubokém údolí… Po krátkém odpočinku pokračujeme nad Vaňov, kde se napojujeme na zelenou značku, a po vrstevnici jdeme směrem k vodopádu. Cestou musíme překonávat asi pět stromů, které se válení přes cestu. Ale nakonec dorážíme k vodopádu. Je dvanáct metrů vysoký, ale na to, že tři neděle pršelo, moc vody nemá. Alo jo, hezký… Dáváme asi čtvrt hoďky pauzu, a pak vyrážíme zpět. Cesta zpět už není taková dobrodružná, ale o to víc byla do kopce. Výpravu hodnotíme jako velmi úspěšnou…
Je pátek, dneska nezapínám soustruh, a ani Ivana nestojí u kovadliny. Máme totiž dovču, a chytáme se na první dovolenou v NDR. Ráno nejdříve balím, pak ještě jedu do pečovateláku, a po návratu domů házíme batožinu do automobilu, nastavujeme navigaci na Königstein, a vyrážíme. Na místě jsme zhruba za hoďku. Vítá nás majitel „bungalovu“, a my přenášíme věci z auta do baráku. Po otevření dveří jsem si vzpomněl na prohlídku hradních sklepních lednic. Otevíráme okna i dveře, vyháníme tučňáky, a zjišťujeme, že topení nejde zapnout. No nic, zahřejeme se alkoholem. Ještě než vyrazíme na kopec s názvem Lilienstein, chci připravit noťas na večerní sledování Doktora Martina. Noťas se k wifi sice připojí, ale ta nemá signál do internetu. Ivana přivolá majitele, ten s wifi provede několik kouzelných triků, načež konstatuje, že nefunguje, a odejde. Tak ano, nejsme v Itálii, kde by na 400% procent bytný řekl „Uno momento di signora e signore…“ a za půl hoďky by přitáhl novou wifi či jiné spojení. Ale což, mám neomezená data, připojíme se večer na přes mobil. To jsme ještě netušili, že tam není signál 🙂 🙂 🙂 . Autem sjíždíme k Labi, kde necháváme stát automobil, a jdeme se najít. Mysleli jsme si, že si dáme nějakou krajovou specialitku, tak jako na každé dovolené, ale ouha. Specialitky tu měli, ale povětšině italské. A to zrovna probíhají oslavy chřestu! Nakonec jíme u nějakých Asiatů. Pak jdeme na přívoz a jedeme na druhou stranu. Až na vrchol výše zmiňovaného kopce je to dva a kousek kilometru, takže paráda. Akorát nám nějak nedošlo, že vrchol leží o 300 metrů výš, než je hladina Labe. No ale, dali jsme to!!! Z vršku byl úplně perfektní rozhled na širé okolí, perfektně udělané stezky a pozor, bylo tam luxusní občerstvení. To u nás obyčejně na takových místech nebývá. Nejdříve jdeme na západní stranu kopce, kde je udělaná perfektní vyhlídka, a pak se přes pomník přesouváme na stranu východní. Paráda. Potom scházíme dolů. Je to mnohem náročnější, a o slovo se začínají hlásit nohy. Ale jde to. Dole jdeme na statek na kávu. Mezi stoly se procházejí dva kohouti velikosti menší krůty, a jedna pipka. Kafe ok, jdeme na přívoz, a autem přejíždíme do Edeky, koupit si něco do zobáčku na večer. Po návratu se jdeme vyvalit na lavičku s vínem a nějakým zobáním. Pak Ivana připravuje večeři, a já připravuji noťas na Dr. Martina. Zjišťuji, že tu není GSM signál. A tak si zavzpomínáme na začátky mobilů, a hledáme místo, kde je aspoň jedna čárka. Ok, máme ho, a můžeme se dívat. A pak už do pelechu a dobrou.
Sobota – ráno zjišťujeme, že nás v noci někdo obul do potápěčských bot, a že nám nejdou zvedat nohy. Určitě mul být v podlaze nějaký magnet nebo co. Po snídani se jdeme cournout do města. Na domech nalézáme cedulky, kam až sahala voda při povodních. Poslední byla v roce 2013, a musel to být masakr. Spodní část města vlastně neexistovala. Pak sedáme do auta a proti proudu jedeme do města Bad Schandau. Tam u nádraží odkládáme auto, a přívozem se dostáváme na druhou stranu řeky. Procházkou pak jdeme do míst, kde se nachází historický výtah z roku 1904, kterým se dostáváme na vrchol hory. Dneska s nohama hodně opatrně! A protože je kousek od zdviže občerstvení, jdeme si dát nejdříve lehký oběd, a pak se jdeme projít po kopci. Navštěvujeme dvě vyhlídky, a pomalu se vracíme zpět k výtahu. Sjedeme dolů, a opět procházkou se vracíme k přívozu. Je vedro jako vepř! Přejedeme přes řeku, bereme auto a jedeme do pevnosti Königsten. Parkujeme na krytém parkovišti v podhradí. Pod horu, prý stolovou, se dostáváme vláčkem, a nahoru na horu vyjíždíme opět zdviží. To celé jako omluvu nohám za ten včerejšek. Na tom kopci je ještě větší vedro než dole u řeky! Ale opět tu mají, a zaslouží si za to pochvalu, několik občerstvovacích stánků či hospod! Po hraně pevnosti se dá obejít celý kopec, a ty výhledy jsou opravdu perfektní. Vypil jsem jim tam studnu, a k tomu ještě nějakou limču. Dolů na parkoviště jdeme již pěšky, a jít z toho kopce byl pekelnej nápor na kolena… Autem opět sjíždíme do Edeky a kupujeme si něco k snídani. A pak opět domů, do údolí, pod strom. Večer koukáme na Poldu, a pak už zasloužený spánek.
Neděle – tak ty potápěčský boty máme pořád! Snídaně a balíme se. Bytný nejsou doma, takže odjíždíme bez rozloučení směr Pirna. Tam se procházíme po historickém centru, lehce obědváme v restauraci Babička, a pak již směřujeme domů. Nejdříve však za babičkou Zdenou do pěčovateláku. Sláva nazdar výletu, bylo to super a už jsme tu!
Dneska jsme vstávali tak brzo, že jsme z toho byli překvapený nejen my, ale hlavně i obsluha v restauraci, kam jsme dorazili ve čtvrt na osm. Po jídle dobalujeme, a před osmou už jsme v hale hotelu, kde čekáme na taxík. Ten přijíždí přesně v osm, a asi po dvaceti minutách nás vysazuje na letišti. Tam si dáváme malou sváču, a za chvilku startujeme na ostrov Tchaj-wan, do města Tchaj-pej, kde máme mezipřistání. Tentokrát docela dlouhé, téměř devět hodin. Nejdříve se jdeme natáhnout asi na dvě hodiny do odpočinkové místnosti, a když na nás přešel hlad, na jednoho z nás i strašná chuť na víno, přesunuli jsme se do salónku. A i tam to během jídla i pití rychle uteklo. Pohodlná křesla, podložky pod nohy, paráda. No, a pak se už stěhujeme do letadla. Let trval čtrnáct hodin a deset minut. Ale už máme za sebou i delší přesun, skoro dvacet dva hodin mezi Londýnem a Melbourne. Mě se podařilo prospat skoro sedm hodin. V Praze je přesně o dvacet pět stupňů méně, než bylo v Da Nangu. Necháme se převést na Go Parking, a pak už rovnou domů.
Jo, bylo to super, a stálo to za to! A fotky, tentokrát jen z cesty jsou TADY.
