Konečně se počasí umoudřilo a já mohl zalézt do pracovny pod střechou, abych doplnil zápisky na blogu a dodělal fotky z dovolené a z výletů. Takže první várka fotografií je z Martinského Mlýna, a z cest po okolí. Z fotek je dobře vidět zelené trávníky a spousta rybníků. No, a my tu máme krásnou step.
Takže fotky si můžete prohlédnout TADY.
Možná, že to na první dojem nedává smysl, ale skutečně je to tak. Opravdu jsme byli v elektrárně v Ledvicích, a opravdu tam mají rozhlednu. Prosklená rozhledna se nachází na jedné ze dvou betonových věží elektrárny. Ty mají podpůrnou funkci pro 140 metrů vysokou kotelnu. Kolem celé rozhledny je postaven roštový „chodník“, takže se dá rozhledna obejít kolem dokola. A když se trefí na dobrou průvodkyni, třeba jako my, dá se dozvědět spousty zajímavých informací, aniž by to musela číst z papíru. Na tu další průvodkyni jsme pak narazili dole v kinosále. Ta musela i větu „vítám vás v kinosále našeho infocentra“ číst z papíru 😡 . Takže postupně. Autem dorážíme na parkoviště před elektrárnou, dostáváme krátké školení, helmu, azbestové rukavice a malý dýchací přístroj, kdyby bylo nejhůř. Ještě mělo být kino, ale protože výprava před námi měla ještě volná místa, dali jsme kino až po rozhledně. S průvodkyní jdeme k věži, ve které je ukrytý kotel a na jehož vršku je rozhledna. Průvodkyně se ještě jednou ptá, jestli si to nechce někdo rozmyslet. Dva odcházejí. Vstupujeme tedy do kotelny a podle kotle stoupáme téměř po tmě po otevřeném schodišti vzhůru. Asi od dvaceti metrů začíná i přes azbestové rukavice pálit zábradlí. Na chvilku se uchylujeme do chladící místnosti o rozměrech cca dva krát dva metry, kam se nás vešlo patnáct, a kde se můžeme napít a setřít z obličeje rozpálený popel, který je téměř všude. Pokračujeme dál. Nikdo nemluví, ale za to každý funí. Zhruba ve sto metrech je další odpočívárna, tentokrát již bez vody. Zbývá nám čtyřicet metrů. Všichni jsme na pokraji sil, jen průvodkyně je v pohodě, protože má celoobličejovou masku a na sobě chlazený overal. Konečně vidíme nad hlavami světýlko, osvětlující cedulku s nápisem EXIT. Konečně!!! První bere za kliku, a zavřeno………………
Tak takhle by nějak vypadala reportáž na TV Nova. Ve skutečnosti to proběhlo asi takhle: průvodkyně nás odvedla k věži, tam jsme nastoupili do výtahu a vyjeli jsme do 28. patra. Pak následovalo pár schodů a byli jsme na rozhledně. Super výhled, super výklad. A pak již cesta dolů do 3D kina, kde nám promítali film o vzniku uhlí. I když byl zaměřen spíše pro děti, byl hezky udělaný.
A fotky jsou TADY.
Dnešní den nás čekala dobrodružná výprava do podzemí na Božím Daru. Na cestu se vydáváme dříve, a jedeme se ještě podívat na rozhlednu Klínovec. Celý areál, mimo rozhledny, je v dost strašném stavu. No ale, výhled je odtud pěkný, a v nedalekém hotelu zase dobře vaří 🙂 . Přesouváme se pár kilometrů k tzv. obslužnému domečku na Zlatém kopci, kde nás průvodce vybaví pláštěnkami, gumáky a i rukavice dostaneme. A samozřejmostí je helma se světlem. A před námi je štola Johannes, která byla zpřístupněna veřejnosti v roce 2013.
Zlatý Kopec se nachází nedaleko známého horského střediska, nejvýše položeného města ve střední Evropě, Božího Daru. Již od dvacátých let 16. století se zde dobývaly rudy cínu, železa, mědi a později i zinku. Celé návrší Kaff s nesčetným množstvím povrchových dobývek, odvalů, zabořených šachet a štol si zachovalo autentický charakter historické montánní krajiny. I proto bylo toto území prohlášeno, v rámci krajinné památkové zóny, za chráněnou kulturní památku České republiky a tvoří významnou součást společné česko-německé nominace „Hornické kulturní krajiny Erzgebirge / Krušnohoří“ k zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO.
Největším dolem revíru Zlatý Kopec – Kaff byl důl Johannes, který byl v provozu bez výraznějších přestávek od 16. století do 70. let 19. století. Ještě ve 20. letech a znovu v 50. – 60. letech 20. století zde byl prováděn hornický průzkum. Jde o mimořádně zachovalý komplex historických důlních děl, ve kterém staří horníci vyrazili podzemní komory obrovských rozměrů, jaké lze i jinde ve světě vidět jen málokde. V tomto směru je důl Johannes naprosto výjimečný. I tyto unikátní komory, z nichž největší má půdorysné rozměry 60 x 20 m, při výšce 10 až 12 m, si nyní může prohlédnout každý, kdo se vydá do podzemí dolu Johannes, jejž město Boží Dar za pomoci dotace z programu Cíl 3 Evropské unie zpřístupnilo pro veřejnost.
A protože máme speciální trasu, čeká nás, a skutečně čekalo, velké dobrodružství. Voda, zima, bláto, žebříky, plazivky. Voda měla tři stupně, teplota ve štole pak dosahovala sedmi stupňů. A bláto snad všude. A ty žebříky: slizký, studený, nakřivo… Šlo nás devět a myslím si, že jsme si to náležitě užili 🙂 🙂 🙂 . Na závěr prohlídky nás čekalo 45 metrů po žebříkách šachtou za sluncem. A byl to fakt nářez, a při výlezu jsem pochopil, proč průvodce říkal, že to není pro prostorově výraznější návštěvníky.
A fotky jsou TADY.
Tak máme před sebou poslední snídani Páně a po ní jdeme balit. Naposled se projdeme po mlýně, rozloučíme se, a opouštíme ráj na zemi. Ale vůbec se mi tam odtud nechtělo… Ještě než opustíme tento kraj, jedeme se podívat k Honzovi Hossingrovi do Kájova u Českého Krumlova. Pokecáme, dáme kávičku a buchtu a pokračujeme dál. Chtěli jsme se stavit ještě v grafitovém dole, ale skupina na prohlídku ve dvanáct byla plná, a hodinu se nám čekat nechtělo. Rozhodli jsme se tedy, že vyrazíme na Kleť. Přijíždíme do obce Krásetín, kde necháváme na parkovišti auto a odkud vede lanovka na rozhlednu. Cesta nahoru byla docela dlouhá, trvala skoro 20 minut, takže se vyšplháme na rozhlednu, dáme česnečku a zase frčíme dvacet minut dolů. Vlezeme do pěkně vyhřátého auta a jedeme pro babičku do Záhoří. Cesta děsná, na hodinu cesty připadlo půl hodiny čekání v zácpě. Pak už ale nakládáme babičku a tradá směr Most. Tentokrát cesta ubíhala, nikde žádný problém. Vysazujeme babičku v Mostě a honem domů. Tam už na nás čeká babička s vyplazeným jazykem a Dixina nám přinesla řízky. Nebo tak nějak 🙂 .
Snídaně a frčíme směrem Třeboň. Parkujeme u rybníka Svět a jdeme se podívat na Schwarzenberskou hrobku. Procházka pěkná, ale plný boty písku. Hrobka ještě hezčí, ale vedro jak vepř a nikde žádná lavička. Jdeme se kouknout kousek do města, ale stavíme hned na kraji u pivovaru, kde se pořádají exkurze. No, nebylo to špatný, ale už jsme viděli lepší… Pak jdeme do centra a šplháme na radniční věž. Se shora zjišťujeme, že tu mají moc pěkné náměstí i okolní domy. Když se vrátíme na zem, jdeme naproti do restaurace na polívku. Zatím co jíme, pěkně sprchne. Že by se ochladilo, to ale ne. Jdeme ještě očíhnout zámek a pak už do auta a pokračujeme do Budějovic za Danem. Protože nám Dan poslal přes messenger polohu v souřadnicích, přistáváme přímo u jejich zahrady, kterou mají asi třista metrů od baráku. Zahrádka má kouzelné rozměry. Je vidět na druhou stranu 🙂 . Mají jí nádherně upravenou, a mají tam pěknýho hafáka, a dobře udělané zázemí. Dan samozřejmě nezklamal a zapálil gril a vytáhl naložené maso. Grilujeme, kecáme, grilujeme, kecáme, popíjíme. Kolem osmé se loučíme a uháníme na mlejn. Tam ještě asi hoďku sedíme s ostatními osadníky, a pak jdeme chrundit!