od Karel Řehák | 8. 5. 2013 | Ze života
Byl první máj, byl lásky čas, Marošův zval ku lásce hlas. A tak my, já a Ivana a pár dalších obyvatel naší vesničky, vyrážíme na koncert pro zamilované. Ivana jako vždy, když jedeme do Prahy, vyráží o půl dne dřív, aby u Kuby trochu poklidila. Já se pak za ní vydávám s Alíškem a Evou. Neřídím!!! To ještě netuším, co bude následovat:-) Tak jako vždy parkujeme vPaladiu, ale tentokrát se neženeme hned do restaurace, ale jdeme nejdříve do Obecního domu, podívat se na Lendlovu výstavu obrazů od Alfonse Muchy, ale hlavně na jeho Daviscupový pohár. Nádherný je to oboje, ale kam ty obrazy doma věší, je mi záhadou. Po prohlídce se k nám připojuje Ivana z úklidové čety a jdeme do indické restaurace, kde se úžasně nadlábneme. Pak už nezbývá než se přesunout do divadla Broadway, kde se krátce pozdravíme s Petrou a jdeme si sednout. To je divný, zase první řada uprostřed. Ivana se už těší na oční kontakt. Myslíme si, že se koncert povedl a že se Marián tentokrát hodně odvázal. Dost tomu také pomohla kapela Hamleti, se kterou si střihnul třeba Elány. Po skončení se naločujeme kAldovi do auta a frčíme k domovu. No frčíme. Alíček na dálnici nastavil tempomat na 133, mimo dálnici na 93 kilometrů. Takže babička Hana, která se zúčastnila koncertu s kamarádkama z domova důchodců, byla doma stejně jako my, a to je ještě rozvezla po Mostě.
A já jsem se do Prahy dostal ještě jednou. Vlastně ne úplně do Prahy, ale na letiště Ruzyně, kde jsem se zúčastnil super exkurze. Nejzajímavější na ní byla návštěva hangáru F, kde se opravují velká letadla 🙂
od Karel Řehák | 10. 4. 2013 | Ze života
Byl to ten slavný den, kdy nám byl doručen Pozvánka na oslavu 40. narozenin Mariana Vojtka. Úplně přesně se to nerýmuje, ale odpovídá to skutečnosti. A protože Ivana nemůže jet do Prahy, aniž by uklidila u Kuby, jela do Prahy hned po práci a já jsem jí následoval Mercedesem třídy A odpoledne. Vzal jsem si na sebe novou obuv, ale již cestou do auta se mi zdálo, že levá bota je o něco menší. No nic, však se rozšlápne. Před Prahou jsem už nohu skoro necítil, strašně to dřelo. Na prvních semaforech před Prahou zkoumám na podrážce velikost bot. Obě mají číslo čtyřicet dva. Jedu dál a cestou přemýšlím, jak budu prodavačce vysvětlovat, že mám boty o stejné velikosti, ale jedna je menší. No nic, dojedu do Paladia, a tam si je pak v klidu prohlédnu. Jenže Paladiem jsem profrčel a už procházím Prašnou bránou směrem k Rudolfinu, kde máme s Ivanou sraz u Honzy na parníku. Původně jsem si chtěl dát na Staromáku nějakou dobrůtku, ale řezavá bolest v levé noze mě hnala dál kupředu. No hnala, belhal jsem se jak válečnej invalida a do toho ještě vichr a zima jak v ruským filmu. Konečně parník! Vpadám dovnitř na židli a opatrně si sundávám botu. Ukrutná bolest. Koukám do boty, a hle, něco na mě kouká. Byla to vystýlka z tvrdého papíru, která drží v obchodě tvar boty, a kterou jsem nějak přehlédl a nevyndal jí.
Po nějaké době přichází Ivana, dáváme si s Bobem kávičku. Pak Honza vyhodil do Vltavy zbytky z kuchyně, na které se slétlo hejno racků snad i ze Severního moře. Potom se oblékáme, venku stále fučí, a jdeme na oslavu.
Ta se konala v prostorách hotelu Rott. Tedy v restauraci, vinárně i ve sklepení, kde bylo spousty strašně dobrýho jídla!!! U vchodu nás vítala kamarádka Petra, která nás umístila do prostoru. Hostů bylo něco kolem čtyřicítky, novinářů kolem stočtyřicítky! No, ale kdyby novinářů:-) Zastoupen tu byl hlavně bulvár, tedy: Blesk, Super, VIP zprávy, Mojecelebrity a další. Korunu tomu dali dva reportéři, kteří dohromady měli 8%. Tak ti byli opravdu na pěst. Hlavně stáli hned u vedlejšího stolku, asi 20 cm od nás. No nic, bereme dar pro oslavence a snažíme se k němu proplout přes fotografy. Po nějaké době jsme u něj, ale musíme počkat, než dokončí rozhovor pro jeden z výše jmenovaných deníků. Konečně! Předáváme dar včetně voucheru na parník na akci íšterňáků v květnu. A klidíme se stranou, protože za námi se utvořila fronta dalších gratulantů. Nalévám si dvojku (druhou, třetí, čtvrtou:-)) dobrého červeného, Ivana jen džus, a jdeme pozorovat cvrkot a hemžení kolem Maroše. No a kdo tam vlastně kromě nás, Petry a Maroše byl? Tak například muzikálový král a majitel divadla Broadway Oldřich Lichtenberg, Petr Kolář, Václav Noid Bárta, Linda Finková, Tereza Mátlová, Michal David, Libuška Vojtková, Martina Jandová, skladatel a producent a otec Petry Zdeněk Barták, Monika Absolonová (Bob po nás chtěl, abychom jí za něj málem požádali o ruku, že jako věno má Lincolna, králíka a morče). A pak pozor, překvapení večera, o kterém nevěděl ani Maroš. Kde se vzal, tu se vzal, s knihou svých obrazů přichází božský Kája!!! A oslavenec byl pěkně naměkko! Jak později prohlásil, byl to jeho největší dárek.
Postupem času novináři odpadají, půlka jich jde domů, čtvrtka se ožrala, čtvrtka se rozptýlila do prostoru. Jen ti dva buzeranti se furt předvádějí. Na panáka pak k nám přichází úplně zničená Petra, organizátorka akce, a chvilku po ní i Maroš. Když zjistí, že i Petra do sebe klopí whisky, je z toho lehce vedle sebe, protože ho má odvézt domů. Nakonec se o její skleničku rozdělíme. Maroš ještě seznamuje Ivanu s Martinou Jandovou, ale nevím, co si povídaly, protože tam byl docela hukot 🙂
Kolem jedenácté se loučíme a jdeme do Paladia pro auto. Domů řídí Ivana a řídí dobře. Vidím, že se takových akcí musíme zúčastňovat častěji, aby jí řízení v noci přešlo více do krve!
A ještě pár odkazů do bulváru:
Blesk
Prásk
ISIFA
BUZNA TV – PRíSK NOVA
Blesk – video
od Karel Řehák | 13. 3. 2013 | Ze života
Začátek roku byl na akce a různé pařby a žranice velice pestrý. V lednu se zúčastňujeme přímého přenosu duelu prezidentských kandidátů. Oba aktéři, Miloš Zeman i Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu, vévoda Krumlovský, hrabě ze Sulzu a landkrabě Klettgavský, jsou po celou dobu vysílání v pohodě. O to víc měl trému moderátor akce, Vašík Moravec. Ale nakonec to zmáknul na jedničku. Pro nás to byla zajímavá zkušenost: spousty techniky, různých pomocníků a pomocnic, ochranky.
První únorový den se vypravujeme opět do Prahy, tentokrát do Hudebního divadla Karlín na Mam’zelle Nitouche. V jedné z hlavních rolí Marian Vojtko. Jenže 🙂 V sále se setmělo, rozsvítila se světla na oponu a před ní vystoupil dirigent a pravil: Vážení, pan Marian Vojtko má hlas v prdeli, tak na něj buďte hodní. No, on ho neměl v prdeli, on ho neměl vůbec :-(. V první půlce se snažil něco zazpívat, pak toho raději nechal a jen hrál pantomimu. Kdo ale nezklamal, byl Tomáš Trapl. Hrál sice až v druhé půlce a pidi roli, ale on z ní dokázal udělat roli téměř hlavní. O kvalitě zpěvu ani nemluvím 🙂
Hned další den máme zabijačku. Časně z rána se scházíme u Válečků a začínáme krájet, loupat, řezat, smažit, vařit, tak jak si řezník řekne. Kolem poledního přichází na řadu ovárek. A pak až do večera nebyl prázdný stůl. Když to tak shrnu: ovar, polívka, jitrnice, jelítka, tlačenka světlá i tmavá, škvarky a sádlo. A domů ještě syrové maso a spousty výrobků.
Večer jdeme ještě ke Křížku, kde slaví Pepa Kopřiva narozeniny. Ale tam jsem dlouho nevydržel a šel si lehnout. Ivanu jsem pověřil, aby mne zastupovala v tanci i v panácích. Jak jsem pak slyšel, zhostila se svého úkolu na jedničku.
První pátek v měsíci padl na Sobotků. Setkání proběhlo podle pravidla: co nejvíc toho sníst a vypít. A to se, myslím, zdařilo.
Den D padl na 11. února. Tímto dnem začala rekonstrukce koupelny a záchodu. Protože jsme nechali vybourat i obvodové zdivo, stavěla se vlastně znovu od začátku. Zrušili jsme vanu (stejně kapra kupujeme chlazeného) a okno, kterým jsme stejně nevětrali. Zato jsme nechali zabudovat dvoj-umyvadlo, inteligentní větrák, sprchu s termoventily, zrcadlovou skříňku a hudbu. Chlapácky je také vyřešeno místo, kde se skrývá kotel sousedky. Po čtrnácti dnech stavebních prací se dala koupelna používat a dalších čtrnáct dní se dolačovalo. A podrobná fotoreportáž je TADY.
A je tu půlka února a s ní opět výlet do Prahy, do divadla Bez zábradlí na komedii Sunny Boys s vynikajícím Karel Heřmánkem v hlavní roli. Komedie o dvou stárnoucích klaunech. Super, pecka! Odehrát celé představení v rozdrbaném županu a děravých ponožkách, a při tom nezavřít pusu, to chce opravdu machra. A Heřmánek machr je! Po dlouhé době jsem si zase pořádně provětral bránici.
Po skončení uháníme k domovu. No k domovu, k Válečkům, kde je opět zabijačka. Tentokráte ale pojídáme krávu. Hodně dobrou krávu.
A je tu začátek plesové sezóny. Tedy naší plesové sezóny. Nejdříve nás čeká ples rybářů. Jenže, celej den uklízíme po zednících, večer přišla chumelenice, a nám se nějak na ten ples přestalo chtít jít. Ani jsme se nemuseli dlouho přesvědčovat a ples rušíme. Však nás čeká zítra další.
A je tu ples divadelní. Až na příliš hlučnou hudbu dobrý. Nekouří se, žádné fronty u baru, kvalitní kapela. Kolem půlnoci na mě přichází spánkový deficit, takže dopíjíme víno a jedeme tágem domů. Sprška, panáček na dobrou noc a hají.
Stejně tak, jako se po alkoholických akcích pořádají dopitné, my pořádáme dožerné. Dojídáme a udíme naložené maso ze zabijačky. Jo a ještě k tomu pijeme nějaký ten alkohol.
Konec února je tady a nás čekají dvě divadla v jednom týdnu. Naštěstí to je v Mostě, takže nás pak nečeká žádná dlouhá cesta domů. První kousek je komedie Kačenko pusu. Hezký, opravdu jsem se zasmál. Po divadle musím ještě do hospody, páč je úterý, a když je úterý, tak se prostě do hospody musí, i kdyby čert na koze jezdil. Už osm let!
Další divadelní kousek se jmenuje Přelet nad kukaččím hnízdem. Příběh ze sanatoria. První půl jsem bohužel prospal. Nedařilo se mi udržet otevřená víka. Ale o přestávce jsem se probral a druhou půlku jsem dokoukal. I tento divadelní kousek se vyvedl.
A už tu máme první březnový pátek. Tentokrát ho pořádá Babuša, a tak jako vždy, nezklamala! Tentokrát překvapila doma pečenýma houskami. Jediné, co kazilo tak hezký večer, byla strašná kosa v obýváku. Ale aspoň se lépe panákovalo.
A první krátký březnový týden zakončujeme svačinkou u Válečků. Tentokrát se podává vařený jazyk a řízky jako kolo od trakaře.
Ještě tu máme MDŽ. Svátek žen slavíme na obecním plese. Hraje již vyzkoušená kapela Mini Band a o zábavu se tentokrát postaral náš kamarád Dan Kopál, který akci moderoval a v přestávkách připravoval různé soutěže.
Mňo, myslím, že jsem ten začátek roku popsal dost podrobně, i když pozdě.
Ale teď už budu psát zase pravidelně. Slibuji :-).
od Karel Řehák | 23. 1. 2013 | Dovolená 2013 - Františkovy Lázně
V pátek dopoledne jsme navozili babičce dříví, nechali jsme proběhnout ušáka po obýváku a před polednem jsme emigrovali na Západ:-)na prodloužený víkend do Františkových Lázní. Penzion Heda jsme našli rychle, ale zatím na nás nebyli připravení, tak jsme šli okouknout ty slavné lázně. V centru téměř ani noha, jen pár německých noh se procházelo v parku. Po výborné držťkovce jsme se už konečně ubytovali a zdřímli si po obědě. Odpoledne jsme šli prozkoumat lázně podrobněji a už jsme našli i sochu Františka, celou ohlazenou od miminkachtivých pacientek. Tak jsem si taky šáhla, kdyby to náhodou platilo i pro vnoučata, ale mám obavu, že se nám spíš rozmnoží králíci 😎 . Nabrali jsme si studijní materiál v informačním centru František a zjistili jsme, že tam mají spoustu jedlých suvenýrů. Pak jsme si dali na kolonádě vídeňskou kávu se šlehačkovým dortem, prostě typický lázeňáci a vrátili jsme se do penzionu, abychom se domluvili s domácím. Zabrali jsme si rychle vstupenky do Aquafora a vyrazili jsme do bazénu. Teda to byl fakt nejhezčí akvapark, co jsme viděli krásný bazén s teplou vodou, jeskyně s bubláním, různé trysky (Kája by to stejně napsal když trysky zabraly, tak se mi prsa klepala jako puding :-)), venkovní vířivka (venku bylo asi -8 stupňů, ale chvíli jsme vydrželi). Po vysportování jsme mazali doplnit kalorie do příjemné hospody hotelu Bohemia a po opečeném hermelínu s brusinkami jsme se dorazili tatarákem. Při odchodu jsme si hned zamluvili vepřové koleno na další večer, abychom náhodou v těch lázních nezhubli 😎 .
V sobotu po neočekávaně bohaté snídani jsme vyjeli autem do přírodní rezervace Soos, kde jsme si dosyta užili samoty. Nikde žádný turista, jenom my jediní v rozsáhlém rašeliništi s vývěrama kysličníku uhličitého a minerální vody, bylo to úžasné. Mnohem lepší než v létě pochodovat ve štrúdlu Němců po úzkém chodníku:-) Nazpátek jsme stihli v infocentru nakoupit různé druhy suvenýrů pro děti a babičky. V poledne jsme se vrátili domů a absolvovali jsme postupně oba masáž zad, načež jsme taky postupně oba usnuli. Odpoledne jsme se vypravili na prohlídku Chebu, kde nás překvapilo krásné veliké historické náměstí s dominantou skupiny 11 původních kupeckých domů, nazývaných Špalíček (konečně už vím, co to je). Opět jsme obrali paní v informačním centru o nějaké mapky, abychom pak stejně šli po vlastní trase. Navštívili jsme kostel sv:-)Mikuláše, kde nám nějaký dobrovolník za dobrovolný bakšiš udělal takovou malou přednášku. V roce 1945 byly při náletu zničeny špičky kostelních věží a celou dobu byly jen provizorně zakryty. Až v roce 2008 se sehnalo dostatečné množství peněz od různých dárců a na kostelní věže byly z výšky nasazeny nové špičaté střechy podle původního tvaru. Pokračovali jsme k Ohři a pak k hradu. Ovšem hrad už byl zavřený, tak jsme se vrátili na náměstí, do Špalíčku, do kavárny. A opět vídeňská káva a lívance s brusinkami a se šlehačkou:-)vždyť jsme v lázních. Po návratu domů a po odpočinku jsme vyrazili ven ulovit nějaké noční fotky, ale potmě snad byla ještě větší zima než ve dne. Naštěstí Káju vábila vidina toho vepřového kolena, tak jsme se venku už moc nezdržovali a směřovali jsme na večeři. Před kolínkem jsme si na rozjezd dali každý polívku prdelačku a pak ještě napůl jitrničku. Ovšem koleno bylo obrovské a k tomu ještě knedlíky a zelí. Kája skoro plakal, když už to nemohl dojíst, tak asi ze soucitu mu servírka na závěr přinesla jako dárek malou becherovku. Pak už jsme se jenom dovalili na postel a koukali na televizi.
V neděli jsme si ještě doprohlédli zbývající část lázní na druhé straně silnice a Labutí jezírko, v zimě ovšem spíše Kachní. Pak jsme žlutou procházkovou trasou vyrazili na rozhlednu a na konci jsme zjistili, že
- rozhledna je asi 300 m od našeho penzionu
- rozhledna je mezi dvěma hotely, takže není nic vidět
- rozhledna je maličká jako pro děti, takže i kdyby tam hotely nebyly, tak by stejně nebylo nic vidět
Alespoň u hotelů byla ohrada se stádem daňků, kteří žrali šlupky od mrkví, a taky 2 pštrosové a nespočitatelné množství ozdobných barevných bažantů. Rozhodně to bylo zajímavější než rozhledna.
Přiblížilo se poledne a my jsme vyjeli zase směr východ (nebo kam?, prostě zpátky)a chtěli jsme se podívat ještě na hrad Loket. V celým Lokti však chcíp pes, takže jsme vzali zavděk hospodou Švejk a tam jsme se výborně nadlábli. Domů jsme dorazili akorát na svačinu a neděli jsme završili návštěvou u Žáků a jejich čerstvým uzeným.
Výlet hodnotím jako úspěšný, ačkoliv byla zima jako v Rusku. I slečna masérka říkala, že mám studené hýždě. To neviděla, že jsem byla studená celá a celé tři dny 😎 .
No, nenapsal bych to líp!!! 😛 Jo, a fotky jsou TADY!
od Karel Řehák | 6. 1. 2013 | Fotogalerie, Ze života
A je tu konečník roku. Tak asi jako všude jinde se i u nás doma uklízí, i když mi není moc jasné proč, když se Ježíšek narodil ve chlévě, a tam byl nějakej bordel. No ale, jak se zdá, Ivana to musela nějak odflinknout, protože se stavil i u nás, a protože se cítil jako doma, něco nám tu pod stromem nechal 🙂
Ještě před Štědrým dnem se vypravujeme do Prahy (po kolikáté letos už asi nikdo nespočítá) na koncert. Na koncert Mariana Vojtka. Když byl u nás, tak jsme mu slíbili, že se na něj přijedeme podívat. Jak je to možné, že máme lístky v první řadě uprostřed, se už asi nikdy nedozvíme 🙂 . Zpíval tak jako vždy hodně dobře, první dvě písničky trochu tréma, ale ta pak spadla a on v jednom kuse zpíval dvě a čtvrt hodiny bez přestávky. Klobouk dolů!
Před koncertem jsme ještě stihli zaparkovat auto na Flóře, pak se jet ubytovat do Clarionu (tentokrát se slečna Karin hodně vytáhla, když nám zajistila apartmán s výhledem na Hradčany). Po zabydlení se jdeme za Bobem na parník, dát si svařáček a cukroví. Pak následovala lehká večeře a honem do divadla Broadway.
Po koncertě se jdeme juknout na Staromák. Dávám si opět svařáček a klobásku. Mají to tam hezký, ale nemaj ani kousek sněhu. (I: Povedlo se mi vylít půl svařáku na kabát 🙂 ). Cestou na hotel si kupujeme něco na zub (nejdůležitější byla čokoláda pro Ivanu). Z hotelového okna se pak kocháme krásným výhledem na osvětlené Hradčany:-)
Ráno si jedeme pro auto na Flóru, následuje krátká údržba Kubovo bytu a znovu návštěva parníku. Tam si dáváme kafčo a následně frčíme Láčovi pro jedny dvířka do Sykory. Ukázalo se, že ne jedny, ale šestery, a ne dvířka, ale dveře jak do chlíva. Nakonec se nám to všechno podařilo narvat do medvěda a uháníme k domovu.
Pak následovalo docela divokých čtrnáct dnů a jsou tady Vánoce. V sobotu před dnem dárkůbrání jdeme ještě na Rybovku do Docela velkého divadla v Litvínově. No, ono by bylo asi mnohem výstižnější, kdyby se jmenovalo Zaplať pán Bůh, že ještě nespadlo. Inu, těžká doba:-)
Zpíval již z Patokryjí známý soubor Vox Melodica II. Před Rybovkou sbor zazpíval asi pět kratších skladeb, to bylo moc hezké. Ale samotná ryba trvala čtyřicet minut, a to už mě tedy nebavilo.
A pak přišel Ježíšek! Tak jako v minulých letech, kupa jídla a ještě víc dárků. Buď jsme všichni byli fakt tak hodný, nebo má ten stařeček tolik peněz 🙂
Mezi Vánocema a Silvestrem se šlo jen dvakrát do práce, takže super. Silvestra trávíme tak jako loni na ulici, mezi dvěma, dřevem naplněnýma, sudama. Jídla dost, pití mnohem víc, jen lidí bylo o něco méně než loni. Na samotnou půlnoc běžíme domů popřát Odině a hlídat babičku před dělobuchama. Nebo to bylo obráceně??? Kolem půl jedné jdu přednést zdravici do hospody, a pak zpátky k sudům, kde už na mě čekala moje milovaná manželka Ivanka.
A zazvonil zvonec a roku 2012 byl konec!
Jo a fotky jsou TADY.
Byl první máj, byl lásky čas, Marošův zval ku lásce hlas. A tak my, já a Ivana a pár dalších obyvatel naší vesničky, vyrážíme na koncert pro zamilované. Ivana jako vždy, když jedeme do Prahy, vyráží o půl dne dřív, aby u Kuby trochu poklidila. Já se pak za ní vydávám s Alíškem a Evou. Neřídím!!! To ještě netuším, co bude následovat:-) Tak jako vždy parkujeme vPaladiu, ale tentokrát se neženeme hned do restaurace, ale jdeme nejdříve do Obecního domu, podívat se na Lendlovu výstavu obrazů od Alfonse Muchy, ale hlavně na jeho Daviscupový pohár. Nádherný je to oboje, ale kam ty obrazy doma věší, je mi záhadou. Po prohlídce se k nám připojuje Ivana z úklidové čety a jdeme do indické restaurace, kde se úžasně nadlábneme. Pak už nezbývá než se přesunout do divadla Broadway, kde se krátce pozdravíme s Petrou a jdeme si sednout. To je divný, zase první řada uprostřed. Ivana se už těší na oční kontakt. Myslíme si, že se koncert povedl a že se Marián tentokrát hodně odvázal. Dost tomu také pomohla kapela Hamleti, se kterou si střihnul třeba Elány. Po skončení se naločujeme kAldovi do auta a frčíme k domovu. No frčíme. Alíček na dálnici nastavil tempomat na 133, mimo dálnici na 93 kilometrů. Takže babička Hana, která se zúčastnila koncertu s kamarádkama z domova důchodců, byla doma stejně jako my, a to je ještě rozvezla po Mostě.
