Vstávat a cvičit! Krásně vyhajaný vstáváme na snídani, ke které jsme měli sladké šneky. Myslím jako pečivo, ne šneky jako šneky. A trošilinku prošuta. Ráno byly trochu mraky, ale než jsme se vyhrabali ven, už zase svítil slunec. Dnešním cílem je prolézt uličky a kostely kolem centra, vyšplhat se na zříceninu hradu, a poznat život po setmění. Nejdříve nás boty vedou na náměstí Piazza Vecchia, v jehož blízkosti leží několik kaplí, muzeum a věž. Nejdříve tedy vylézáme výtahem na zvonici Campanone ( https://mapy.cz/s/dupedanuge ), z které je perfektní výhled na historické centrum. Nad námi je zavěšen obrovský zvon, a vedle dva menší. Když jsem dořekl větu „jestli to spustí, bude sranda“, tak to spustilo. Bylo akorát půl jedenácté. Ivana se nalepila na zeď, a zavřela oči i uši. Rachot to byl opravdu pekelnej! Ze zvonice jdeme pak do muzea, které je po rekonstrukci, a je v něm spousta audiovizuálních „atrakcí“. Úplně nejlepší však byl „film“ o vzniku Bergama. Po prohlídce si jdeme sednout na náměstí do zahrádky na kafčo a trochu toho vína. V centru náměstí zatím probíhá aukce děvčat, nebo defilé nejúspěšnějších žákyň města, nebo něco úplně jiného. Prostě chodila tam děvčata dokola, a lidé jim tleskali. Po kávě se jdeme podívat do katedrály Duomo di Bergamo, která je úplně nádherně vyzdobena. A pak následují katedrály Cappella Colleoni, Basilica di Santa Maria Maggiore, všechny kolem náměstí Piazza Duomo. A protože se přiblížil čas oběda, kupujeme si pizzu a nějaké další věci a jdeme se domů nadlábnout, a trošku natáhnout. Odpoledne pokračujeme objevováním uliček kolem centra a návštěvou chrámů. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ten, který byl přímo naproti našemu bytu, tedy kostel Chiesa di Sant’Agata nel Carmine. Pak jsme se se zmrzlinou v ruce dostali na hradby starého města a ke kostelu Duomo of Salò. Pak jsme pokračovali uličkama dál až na náměstí Lavatoio ( https://mapy.cz/s/fapazarome ), které je upravené jako odpočinková zóna, samozřejmě s restaurační zahrádkou, kde jsme si museli dát kávu a víno. Po odpočinku jsme se vydali na zříceninu hradu Rocca ( https://mapy.cz/s/hukogapafu ), ze které jsou úžasné výhledy na všechny strany, včetně výhledu na Alpy, a je tam umístěn památník osvobození Bergama za I. světové války. A pak šlapeme domů na véču. Italská klasika: prošuto a sýr! Večer jdeme ještě na chvilku ven, podívat se, jak to žije po tmě. Většina restaurací má otevřeno do dvou nebo do třech, ale v naší uličce byl už kolem dvanácté absolutní klid. Vracíme se domů a koukáme na telku…
Ráno při příchodu na snídani rovnou hlásím, že nechci ani vajíčka, ani toust, že jsem se včera přežral. Obsluha však hlásí „pozdě, já vás zahlédl, jak jdete, tak jsem to dal hned do výroby“. Tousta srabácky zabalíme do ubrousku a nenápadně ho proneseme ven, ve vajíčkách se jen porejpu. Sotva se dovalím na pokoj, bereme kufříky, a jedeme na Goučko. Přestupujeme do dodávky a frčíme na letiště. Prší, hnus. Protože máme jen kufříky na palubu, jdeme k odbavení. Přikládáme palubní lístky, a prd. Jednou, dvakrát, třikrát… Jdeme tedy k odbavovací přepážce, která je na druhém konci haly, buchta nám to zkontroluje, načte palubní vstupenky ruční skenerem, vše ok. Vracíme se k odbavení, a opět nic. Přivolávám pikolíka, ať nám s tím pomůže. Zkoušíme postupovat podle jeho rad, a pořád nic. Nakonec vstupenky načte ručně, a postupujeme dál k rámům. Tady mi slečna sdělí, že můj deodorant má velikost 200 mililitrů, a povoleno je 150. Nabízím se, že kousek upiju, čemuž se zasmála, ale sprej vyhodila. A Ivaně pískaj boty. Po průchodu jdeme ke gejtu. Cestou se stavíme na kafe. Otevřel se nástup, a naše palubní vstupenky zázrakem fungují. Protože letíme Ryanairem, který nepoužívá nástupní mosty, sedáme do autobusu a jedeme k letadlu. Nástup, poučení a letíme. Mraky, mraky, mraky. Někde nad Západním Německem jako by se v místnosti náhle rozednělo. Konečně slunce! Pod námi sice mraky, ale to slunce je boží!!! A slečny začaly rozvážet jídlo. Tady bych se trochu zastavil. Protože jsme letěli hladoletem, objednal jsem už při koupi letenek malé občerstvení pro každého. Tedy pití, zapečenou bagetu a pringles. A pak, když jsem se válel v posteli s covidem, tak jsem přiobjednal ještě nějaký víno a vodku. Slečny k nám přijeli s vozíkem, a čekal jsem nějaké významné pohledy, že nám to vezou. Ale nic, už chtěli odjet, tak jí říkám, že máme objednané jídlo a pití, a ona že to mají naložené, ale že se jim to nenačetlo do systému, komu to mají dát. Naštěstí jedna z cabin crew byla Češka. Říkala, že mají naloženy bagety, nealko pití, pringles, víno i vodku, ale že to je na celý letadlo, a neví, co z toho je naše. Tak jí říkám, že všechno. Nejdříve nevěřila, ale pak to navozila, a nakonec se mi podařilo otevřít v mobilu offline letenku, kde bylo všechno zaznamenáno. Uff, co by člověk neudělal pro jídlo… A to už jsme nad Itálií, mraky se rozestoupily, a pod námi se objevily zelené louky, baráčky, no prostě paráda. Začínáme klesat, kolečko nad Bergamem a jsme na zemi! Vylézáme z letadla, absolutně modrá obloha bez mráčků, teplota 25 stupňů, a my rifle a bundy. Na mobilu už mám zprávu, že řidič bude čekat u východu číslo tři s cedulí. Od naší poslední návštěvy se letiště poněkud rozrostlo. Jsme u východu a během chvilky přichází chlapík s cedulí. Nasedáme do auta a jedeme k bytu. Bydlíme v samotném centru historického jádra Bergama – Citta Alta ( https://mapy.cz/s/kutonebeco ), které je zapsané v UNESCO. Vystoupíme, a v mžiku je tu paní, od které si pronajímáme byt. Domy jsou z venku docela ošuntělé, ale říkáme si, že je asi těžké opravovat fasádu pod dohledem památkářů a UNESCO. Bydlíme ve druhém patře. Paní otevírá byt, a my padáme na hubu! Kompletně zrekonstruovaný byt o velikosti 1 : 1, plochu každé místnosti odhadujeme podle dlažby na pět krát pět metrů, plus socilálka a chodba. Okna máme do pravé italské uličky, široké na jedno auto a jednoho člověka bokem. Na levé straně je kostel Chiesa di Sant’Agata nel Carmine. Chvilku si odpočineme, a vyrážíme na první seznamovací procházku po ulici Via Bartolomeo Colleoni, která prochází celým městem, a spojuje obě stanice lanovky. A samozřejmě už v kraťasech a v tričku! Jedna lanovka jezdí do dolního města, druhá pokračuje do horního části Bergama. Pomalu se procházíme směrem k lanovce vedoucí do horního města, a cestou obdivujeme desítky obchůdků a restauraček. Všude vládne Italský klid… Nastupujeme a jedeme vzhůru. Kolem nás se otevírají nádherné pohledy do dalekého okolí, a hlavně na historické jádro Bergama. Nahoře se jen tak trochu courneme, důkladnější prohlídku si necháme na jiný den. Z pátky do lanovky, a jdeme ulicí tentokrát ke stanici druhé lanovky. Pak se vracíme k bytu, a na náměstí Piazza Luigi Angelini si dáváme v Pasticcerii Donizzetti vínko a aperol ( https://mapy.cz/s/fozojenede ). No, a pak už se pomalu vracíme na byt. Cestou kupujeme k večeři pizzu a víno, k snídani sladké pečivo.
Dnešní den, je vlastně den nula naší podzimní dovolené. Dopoledne ještě jedu na kliniku do centra Prahy na rázovou vlnu a laser. Tak jako vždy, když jedu na zákrok, jedu po D8. Jenže tentokrát jsem si cestu opravdu vychutnal. Na kraj Prahy jsem jel padesát minut, a do centra k Národnímu divadlu, kde parkuji, jsem jel celou hodinu!!!!!!!!!! Prostě děs a bída. Po zákroku se pomalu, a opravdu pomalu, přesouvám do penzionu V Maštali, kde budeme dneska nocovat. Já se hlavně těším na oběd. Než jsem se tam doplácal udeřila třetí. Ale je to ok, mají ještě hotovky, tak si dávám velice luxusní gulášek se šesti. Snědl jsem ale sotva pět kousků, protože ty knedlíci byly velký jako cédéčko. Potom se sunu na pokoj, s Ivanou mám sraz až v šest u Mekáče.
Večer nabírám u Meka Ivanu, je mimořádně hnusně, a jedeme se podívat za klukama do obce Zličín. Pokecáme, popijeme, a před osmou se vracíme do základního tábora. Nemůžu se rozhodnout, jestli si dám večeři nebo ne. Ty jejich porce… Nakonec si dávám plněnou kuřecí kapsu. Co na tom může být velkýho. No, když ten talíř přivezli na dvoukoláku, musel jsem uznat, že jsem to odhadl špatně. Nakonec jsem to zbouchal, ale bylo to o život. Skoro jsem si myslel, že si už nedám víno, ale prvotní pochybnosti jsem brzo zdolal.
O proti všem tradicím vyrážíme na výlet ve čtvrtek. Nejdříve frčíme na Zličín zabudovat obložky. Jak už jsem psal v předchozím příspěvku, nejdřív musíme zvětšit montážní otvor, protože zedník byl osel. Ale pak to frčelo. Obložky včetně vyrovnání a zafoukání pěny tam máme za půl hodinky. A pak hop do auta a tradá do Hájovny U Dubu v Karlštejně. Cesta tam je záležitostí pětadvaceti minut. Vcházíme na pokoj, kde je z ručníků vymodelované velké srdce a na stolku šampíčko se skleničkami. To vše zajistila má milovaná manželka jako „dooslavu“ čtyřicetiletého výročí. Na pokoji se nezdržíme dlouho, protože máme ukrutnej hlad. Jdeme tedy na pozdní oběd, pak trochu spánku jako vždy po obědě. No, a pak už zase na večeři a z ní rovnou na Karlštejn, na stý koncert 4 Tenorů. Chlapci jako vždy luxusní, Bílá taky dobrá, ale dala jen jednu písničku. Po koncertě se vracíme za absolutní tmy domů. Všude ticho, jen hejkal se občas ozve. Doma čtení a šampusík.
V noci to ticho pokračovalo, že jsme málem zaspali snídani. Takže šup na ní, a pak zase zpátky na hrad, protože máme objednanou prohlídku hradních kaplí. Máme docela zajímavou průvodkyni, která si ráno buď šlehla, nebo je lehce střelená. Důležité ovšem je, že uměla dobře vyprávět. Na konci prohlídky se dostáváme i do kaple, kde bývávaly uloženy korunovační klenoty, a se kterou jsme historicky spjati. Celkově bych prohlídku hodnotil třemi slovy: bomba, pecka, paráda!
Následoval oběd, a pak samozřejmě polední klid. Vyrážíme na okružní jízdu po okolí (nemůžu moc chodit, tak se vozíme, ale už brzo mi tu nohu opraví laserem). Ale i tak jsme se hezky prošli. Po návratu na hájovnu, si dáváme kávu, a Ivana chtěla nechat palačinku od snídani. No, když to paní přinesla, vůbec jsem jí nezáviděl, a za hodinu byla večeře… Po jídle se vyvalíme na terasu, čteme si, pijeme si, pohodička!
Jo, mají tu taky dvě černý kočky jako my, ale oni mají větší, a kočku a kocoura. A ta kočka, když byla malá, sežrala otrávenou myš, a bylo jí strašně špatně, a od té doby myši nejí. Ale chytá. A tak tedy přišla s myšákem v tlamě, položila ho na terasu, zamňoukala, přišel kocour, slušně poděkoval, a myšáka sežral…
Další den ráno odjíždíme hned po snídani dorazit ty obložky. Po byla otázka deseti minut, ale pak jsme tam přes hodinu skejsli u eletriky. No přiznávám, že jsem myšlenkové pochody zedníka a rádoby elektrikáře nepochopil, takže se tam budeme muset ještě jednou stavit. A pak už přes Šestku rovnou domů…
Je sobotka ráno, a my vyrážíme přes babičku Zdenu na výlet do Prahy. První zastávka je na Zličíně u K + M. Jdeme si vyzvednout klíče, abychom mohli následně zabudovat obložky. Důvěřuj, ale prověřuj. Přesně proto jsem si vzal sebou metr, abych zjistil, jak velký otvor tam zedník na ty obložky nechal. no, na osmdesátky dveře nechal díru o šířce 80 cm, což je o deset čísel méně, než je potřeba. Takže příště ještě přibalíme pilu.
Ze Zličína se přesouváme ke chrámu sv. Mikuláše, respektive ke zvonici, která je hned těsně vedle chrámu. Vylézáme na zvonici, která dříve mimo zvonění sloužila i jako pozorovatelna agentů STB. A opravdu, výhled měli ti hošani perfektní! Praha jako na dlani, sluníčko svítí. Svítí až moc, takže z nás během chvilky leje, až se musíme jet najíst do Pampaládia. A po jídle přichází na řadu to, kvůli čemu jsme přijeli. A sice exkurze do depa metra na Kačerově, a následná jízda „historickou“ Sovětskou soupravou do stanice Holešovice
Depo je ohromné, a stojí v něm spousty souprav, skoro to vypadá, že v tunelech teď žádný vlak není. Dozvídáme se spousty informací jak o vlacích, tak o depu, tunelech, nástupištích, ale i o různých spojovacích tunelech, které jsou využívány pro technické jízdy, či dopravu materiálu mezi trasami metra. A pak přicházíme k historické soupravě. Stejně jako za totáče má jen tři vagony (v současnosti má souprava pět vagonů, a všechny jsou poháněné). Cestou do Holešovic jsou hlášeny názvy stanic jako za totáče, takže projíždíme stanicemi Budovatelů, Družby, Kosmonautů a samozřejmě Gottwaldova. Po návratu do depa si mohli zájemci, já samozřejmě taky, vlézt do pilotní kabiny a vyfotit se tam.
Jak říkala Ivana, bylo to super, ale potřeba trochu provětrat kartu. Takže mě pozvala na kafe do POPu v Tuchoměřicích….
