Středa – 8. den

Středa – 8. den

Po snídani vyjíždíme do Dubňan, kde je muzeum hornictví a sklářství. Cestou se ještě stavujeme na bývalé šachtě na lignit, ale po šachtě už tam není ani památky! Muzeum je docela zajímavé, jsme tam sami, a tak se nám celou prohlídku věnuje pracovnice muzea. Když zjistí, že máme zájem o hornictví, domluví nám prohlídku muzea v Hovoranech, které ještě není otevřené, ale je tam prý hodný pán, který nás provede. Než se však vypravíme do Hovoran, naše kola směřují do Milotic, kde je zámek. Tam stíháme právě začínající prohlídku. Když procházíme jednotlivé místnosti, zdá se nám, že už jsme tady byli, nebo že jsme je aspoň někde už viděli. Naší domněnku potvrzuje další z návštěvnic. Je to jasné, žádný zámek, ale nýbrž hrad Kostka, jehož posledním vlastníkem byl Frank Kostka z Kostky! Ano, točili ze zde interiéry a částečně exteriéry filmu Poslední aristokratka. I ten památný lustr jsme viděli! Po Kostce se přesouváme do Hovoran, kde na nás čeká předseda Muzejního spolku, který nás jako první návštěvníky provedl po dosud uzavřeném muzeu. Ivana se bála, aby tam nebyly jen hrábě a cepy, jak už to ve vesnických muzeích bývá, ale tohle bylo opravdu jiné a hodně zajímavé. Přesouváme se na jídlo a odpočinek do sklepa.
Odpoledne vyrážíme do obce Poddvorov. Nejdříve jdeme k rozhledně, na kterou se šplhám pouze já, a Ivana hlídá myšáky dole na úpatí. Rozhledna je pouze z roštů, takže je vidět opravdu všude. A jak teď zjišťuji, je vysoká třicet metrů. Z rozhledny se přesouváme ku mlýnu, kde už jsme asi loni také byli, ale je to moc hezké místo, a protože tu nemají cigoše, tak i hezky udržované. Už když jsme jeli do Poddvorova, zahlédl jsem u silnice takovou kytku, která hodně připomínala konopí. Cestou zpět tedy jedu pomalu, a kus kytky Ivana urve z okénka. Využíváme moderní techniku a zjišťujeme, že se jedná o indické konopí, které má na listech a samičích květenství vrstvu pryskyřice obsahující kanabinoidy (zejména THC, CBD, CBC) a pěstuje se a využívá hlavně jako droga marihuana. Což nám pak ve sklípku potvrdil i mladej Tesařík. Když jsem se ho ptal, kde se to tu vzalo, tak se to tady prej asi nějak vysemenilo 🙂 . Chtěl jsem si půjčit kombajn, a jet něco sklidit, ale Ivana byla zásadně proti. Zůstali jsme tedy ve sklepě, a nakoupili si domů raději nějaké víno…

Úterý – 7. den

Úterý – 7. den

Prší krásně, nebe změnilo se v konev plnou vláhy, všechny trable vedra pozbývají váhy, každá kapka je jak jedno slůvko básně. A teplota zůstala na čísle devatenáct. A nám to nevadí, protože máme naplánovanou exkurzi do Sonnentoru. Kdo nezná, určitě doporučuji navštívit “továrnu” na výrobu čajů a koření. A vše samozřejmě v bio kvalitě! A jasně, že jsme museli navštívit exkurzi, přestože jsme tu už byli pipindesátkrát. Mají udělaný nový okruh, kde se prochází nad výrobní halou. Zaměstnanci musí z toho být určitě nadšený, ale pro nás turisty to je super! Samozřejmě, že jsme též museli navštívit i podnikovou prodejnu. Když jsme odcházeli, začali ještěrkami navážet nové zboží, a zrovna tak do naší banky přijel kamión se zlatými cihlami. Stále lilo, a my se vraceli ku sklípku, se zastávkou v rajčatárně, a v hospodě na oběd. Pak klasická hodinka odpočinku. Následovala cesta do Velkých Bílovic za Františkem. Pokecáme, ochutnáme, nakoupíme, a jdeme na malou procházku po Bílovicích. Pak lezeme do auta, koukám, že příště budeme muset jet na Moravu nějakým aspoň třínápravovým vozem. Stavujeme se u Mádlů na kávě a štrůdlu, a pozor, nekupujeme žádné víno. Vracíme se do Mutěnic, a první zastávka je ve sklípku Bílý kopec, kde tedy kupujeme nějaké vínečko. Následně se přesouváme k Tesaříkům, kde však není paní Tesaříková, ale potencionální nevěsta od mladšího syna. Myslel jsem, že to na chuť vína nebude mít žádný vliv, ale přeci jenom bylo takové nějaké lepší 🙂 . Přesouváme se do našeho sklepu na večeři a možná i telku. Už neprší…

Pondělí – 6. den

Pondělí – 6. den

Ráno bereme hole, sedáme do auta a vyrážíme do obce Zaječí, jestli tam někdo zaječí. Neječel, ale cestou na rozhlednu Maják, jsme si připadali v první linii na frontě. Procházeli jsme totiž mezi vinicemi, a na každé straně cesty byla umístěna zvuková děla, která plašila špačky. U nás jsou sice také, ale teď zjišťujeme, že to co je doma, je jen slabý odvar proti té kanonádě v Zaječí. Cesta nahoru byla příjemná, nebylo žádné vedro a bylo pod mrakem. Z vršku rozhledny byl luxusní výhled na Novomlýnské nádrže, a vlevo pak na obec Pavlov, a vpravo na vinařství U kapličky. Když jsme se dosyta vykoukali, přesouváme se právě do již zmiňovaného vinařství U kapličky. To je ovšem velkoryse pojaté. Mají zde téměř stopadesát pokojů a apartmánů, bazény, wellness, vinárny a restaurace. Tedy nic pro nás! Dáváme si tady ale oběd a kousek vína. Jídlo, obsluha i víno bylo luxusní! Pak již vyrážíme na blízkou rozhlednu Dalibor. Ta je nově postavená nad vinařstvím, a je z ní stejně perfektní rozhled, jako z té předchozí rozhledny. Protože už jsou skoro dvě, obracíme koně směrem domů. Cestou se stavujeme na kraji Mutěnic v rajčatové farmě, abychom zjistili, jestli si můžeme v pátek při odjezdu nějaká rajčata koupit. No, a když už jsme tam byli, tak jsme si koupili borůvky, jogurty, paštiku… A pak tedy následuje ležink. Po odpočinku se vyrážíme podívat, které sklípky nají otevřeno. Ale nejdeme přímo do ráje sklepů, ale děláme okruh kolem vesnice, abychom splnili limit deset tisíc kroků. To se nám zatím daří každý den! A již parkujeme ve sklípku Bílý kopec, kde mají tolik druhů vín, že si musím objednat po dvou skleničkách. Tam poseďáme asi hoďku a jdeme k Vincúrům na můj oblíbený Pinot Blanc, tedy rulandu bílou, která má v sobě chuť vanilky. Prostě bomba! Seděli jsme před sklepem, nikde žádný tůristi, takže klídek. Jak bylo ale pod mrakem, začalo se rychle ochlazovat. Tak jsme se před osmou rozloučili, a hupky dupky k nám do sklepa. Večer potom chvilka telky, čtení a chrupec. Slušně lilo, a byla pěkná bouřka…

Neděle – 5. den

Neděle – 5. den

Ráno klasika, pak psaní deníku, a následuje cesta na Staroslovanské hradiště v Mikulčicích. My jsme tu už byli v loni, ale bylo vedro jako prase. Letos je to mnohem lepší, letos to vydá za prasata dvě! Tentokrát ani Ivana nevyběhla na místní rozhlednu, tak jsem se tam smažil sám. Procházka po areálu byla výborná, ale horkem náročná. Vracíme se do Mutěnic na oběd. Ono to takhle vypadá, že se flákáme, ale to to vedro je úmorný. Po zabijáckém obědě jedeme domů, a pauza. Po čtvrté se vydáváme s lyžemi opět na rozhlednu. Nejdeme tentokrát po nejkratší cestě, ale hezky obcházíme východní část obce. Tak jasně, jen tak to není. Ta nejkratší cesta vede totiž kolmo na vrstevnice, a když už máme přiznanej den důchod, tak se přeci nestrhneme. U rozhledny, jak už jsem psal minule, funguje stánek s občerstvením, takže dorazíme a občerstvujeme se. Je tam úžasně!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Cestu dolů volíme takovou, po které jsme ještě nešli. Opět se jde mezi vinohrady, a pozor, nikdo tudy nechodí! Ve vsi se stavuje ve sklípku u Tesaříků, kde jsme navázali kontakt již loni. Matka dvou bratrů vinařů umí dobře vyprávět, a zrovna dneska tam byl super klid, protože lufťáci už odjeli, a mohla se nám věnovat. Šli jsme tam na jednu sklenku, ale znáte Ivanu: “když ti chutná miláčku, dej si další. Já tě pak domů odnesu”. No prostě zlato! No, pak ale již jdeme rovnou domů, zejtra je také den, a já alespoň se sklenkou na stole stihl napsat deníček za dnešní den!

Sobota – 4. den

Sobota – 4. den

První probuzení na Moravě! Ráno, v půl sedmé bylo krásných dvacet dva stupňů, ale v devět již dvacet devět. Předpověď na mobilu tedy hlásí, že leje jako prase, ale venku je takové dusno, že i špačkové chodí pěšky. No, předpověď byla o něco napřed. Bouřka, kroupy, a průtrž přišla o půl hodiny později. Posouváme tedy odchod na první vycházku, a zatím píši deník… Konečně vycházíme. Čtyřicet let jsem se smál letním lyžařům, a dnes jsme nasadili hůlky i my. No, a nebylo to úplně blbé. Do kopce se dá o ně dobře opírat, a když vás bude chtít někdo přepadnout, tak mu s ní hravě vypíchnete oko. Naše první pěší výprava nemohla vést samozřejmě jinam, než na Vyšickou rozhlednu, která je tady na kopcích za námi. Přestože před pár minutama byla bouřka a lilo jako z konve, venku je dusno a horko. Jak stoupáme, pociťujeme řídnutí kyslíku. Na rozhledně jsme asi za třičtvrtě hoďky, a čeká tam na nás milé překvapení v podobě stánku s vínem a s občerstvením. No však už je dvanáct, a já neměl ještě ani skleničku! Pak scházíme do vesnice, jdeme k nám do sklepa, bereme si auto a jedeme dolů do vsi na oběd. Měli tam takovou tu klasiku z našeho mládí, a sice kuřecí plátek s broskví a s plátkem sýra. Tak to jsme prostě museli! Vracíme se zpět na búdu na rychlý odpočinek, protože už od čtyřech máme v Habánských sklepech zamluvenou “speciální ” prohlídku. Ještě před prohlídkou si dáváme kávičku, během níž nám slečna přináší první vzorek vína. Při pohledu na slečnu už tuším, v čem bude prohlídka speciální. Ale ne, nešla bikinách a ani bez, jen nás vzala do provozu, kam mi jsme ale chodili s technologem, když ona byla ještě v kočárku 🙂 . Ale prohlídka dobrá. Když jsme vylezli ze sklepů, čekalo na nás malé občerstvení, a k autu jsme už měl připojený vlek s nakoupeným vínem. Budeme muset asi požádat Bobešáka, aby v pátek přijel s autem na kytky s chlaďákem. Po příjezdu jsme dali chvilku odpočinek, a pak hurá do víru sklípků. Plán byl jasný: najít první sklípek a tam si dát sklenku, pak další, a další… V prvním sklepě nám paní nabídla ochutnávku s exkurzí po vesnici. No tak jo. Bohužel jejich víno bylo sladké, i když nám tvrdila, že je odchovaná na vínu suchém. To jejich začínalo někde na třinácti gramech, možná i víc. Pak jdeme tedy po vesnici, a paní vypráví o historii vína a Mutěnic. O vlastním vinařství ani ťuk. Tak jsem nasadil mód interview, a začal jsem jí klást otázky ohledně jejich vinohradu, zpracování vína… Je pravda, že na každou otázku odpověděla, ale tak maximálně třemi slovy. Pomalu jsem nabýval podezření, že jsou to ti “novodobí” vinaři, co vlastní sklepy, a vína jen překupují. Ale což, jsme na dovolený. Na závěr nás vzala do sklepa jejího švagra, kde měli víno s velkým V, a kde jsme začínali s cukernatostí pod jeden gram. Palec nahoru! Ochutnali jsme ale i víno, které mělo cukru pětadvacet a chutnalo po lesních jahodách. A musím uznat, že bylo hodně dobré! Pak už se vracíme potemnělou vesnicí domů. Cestou slyšíme hudbu z Goodbye summer party, která se odehrává v centru obce. Doma nás už čeká jen večeře a hupky, dupky do postýlky. Samozřejmě, že vedle postele mám kromě brejlí i dvojku na dobrou noc!