od Karel Řehák | 22. 6. 2022 | Dovolená 2022 - Slovensko
Po poslední snídani v Tatrankách jdeme ještě na malou prochajdu po okolí hotelu, ale hlavně chceme vidět, jak odjíždí zubačka do údolí. A byl to pěknej padák. Pak se vyhříváme na terase, a potom jdeme tak nějak nenásilně balit. Máme totiž čas, apartmán můžeme opustit až ve dvě. My ale počítáme, že vypadneme už ve dvanáct, protože do Bojnice je to přes dvě hodiny a chceme dát někde pauzu. A opravdu jsme se časově tak pěkně trefili, jen nás při odjezdu nechce závora pustit domů. jedeme a jedeme, a jako přestávkové místo vybíráme obec Špania Dolina. Prý hornické městečko, baráčky po hornících, kteří tu tu kutali měď a staré šachty. Po příjezdu zjišťujeme, že do muzea je se potřeba objednat, šachty jsou od dvěstě výškových metrů nad vesnicí výš, a hornický orloj nefunguje. A víc tu není. Vlastně je. Hostinec, kde mají vynikající vývar s knedlíčkama. Nasedáme a pokračujeme dál. Venku horko jako vepř, v autě paráda! Další zastávkou je Banská Bystrica, kde se narodila babička Zdena. Parkujeme u Stříbrného náměstí a chvilku nám trvá, než najdeme centrum. Tam brzdíme v kavárně, kde si dáváme vafle. Ale to nebyly obyčejné vafle, to byly začarované vafle 🙂 🙂 🙂 . No, hlavně jsem je poměřil s mojí botou o velikosti 42, a byly ještě o pět centimetrů větší. Vafle! Ani jeden jsme jí nesnědli. No, a to bylo tak všechno, co se tam dalo vidět. Jdeme do auta a pokračujeme do Bojnice. Tam, sem, přijíždíme v půl šestý. Apartmán je skromnější, ale penzion je luxusární. Jdeme udělat seznamovací procházku, a padáme do peřin. Přeci jenom to cestování ve stočtyřiceti stupních není můj šálek kávy.
od Karel Řehák | 21. 6. 2022 | Dovolená 2022 - Slovensko
Opět spím jak hroch! Ještě taková veselá příhoda ze včerejška. No veselá, stát se to Ivaně… 🙂 Když jsem vracel karty na lanovku do automatu (mají to fakt vychytané, že co jde recyklovat, to se vrací, a to tu ani nemají ty vlajky jako u nás, podporující sběr tříděného odpadu, myslím modrou a žlutou, tedy papír a plast, na žádné veřejné či statní budově), otevřel jsem si nedočkavě přihrádku na dvou eurovky. První jsem chytil, ale druhá mě lehce minula a spadla na podlahu. To by nebylo tak zlé, kdyby ta podlaha nebyla roštová. Takže milá dvou eurovka skončila v bruseli 🙁 . Dneska jsme měli plán navštívit Starý Smokovec, ale tentokrát automobilem. Je to od nás kousek, ostatně, tady je všechno kousek, takže za necelou půlhodinku jsme tam. Auto odkládáme na parkovišti a jdeme na zastávku lanovky. Tedy pozemní lanovky. Ta nás pak za sedm minut vynese o 200 metrů výškových výš na Hrebienok. Odtud jsme se vydali k Dlhému vodopádu na Studeném potoku. Tedy úplně asfaltka to nebyla, ale nakonec jsme v pořádku došli. A to dokonce po dvou… Vodopád byl opravdu úžasný, a ani lidí tam nebylo moc. Pokoukáme, pofotíme a vracíme se zpět. Cestou brzdíme na Bílikově chatě, kde se občerstvíme, a pokračujeme zpět ke stanici lanovky. Během deseti minut se vracíme dolů k parkovišti. Jedeme na hotel, kde dáváme hoďku pauzu. Po té jdeme na malou svačinku, a pokračujeme k Jezírkům Lásky, a od nich pak ke Štrbskému plesu, které ještě jednou obcházíme, aby se nám lépe vrylo do paměti. Cestou na hotel se stavujeme pro suvenýry a v sámošce. Pak pokoj a po chvilce odchod do baru na Tatranská čaj. No, a pak z pátky zase na pokoj (správně by mělo být do apartmánu), kde dopisuju deník, čteme si, a jsme spokojený. Pro větší autentičnost pobytu jsem stáhnul film Anděl na horách, který si právě teď pouštíme!
od Karel Řehák | 20. 6. 2022 | Dovolená 2022 - Slovensko
Večer jsem si nějak blbě složil polštář, tak ta noc nebyla úplně nejlepší, ale ráno jsem byl zase jako rybička. Vstáváme i před budíkem, takže na snídani kráčíme už těsně po deváté. Pak se vracíme na pokoj, a zažíváme snídani. Máme dovolenou, ne maraton. Ve třičtvrtě na jedenáct odcházíme na nádraží, a jedenáct odjíždíme (už podruhé za posledních dvacet let) odjíždíme vlakem do Starého Smokovce, kde přestupujeme, a dále pak do Tatranské Lomnice. Cesta úzkokolejkou trvala hoďku, a viděli jsme krásná panorámata. Z nádraží v Tatranské Lomnici je to k lanovce necelý kilák do mírného kopce. Než dojdeme k nástupní stanici, procházíme kolem hotelu Morava, kde se točil film Anděl na horách, a kde jsem hlavně já, co by prcek, byl pár dní na dovolené s mojí babičkou (tedy ne s babičkou Zdenou. Chceme si koupil lístky na Lomničák, ale ouha. Prý nemáme rezervaci, tak jen na Skalnaté pleso. Chápete to? Rezervaci? Copak jsme nějací indiáni??? No ale dobrá, kupujeme jízdenky a jedeme vzhůru. Počasí nádherné, mírný větříček. Jednou přestupujeme a už jsme u plesa! Lidí proti víkendu opravdu minimum. To už jsme ale viděli dole u vlaku. Jdeme obejít pleso, a cesta tedy nic moc. Ne, že by byla do kopce, ale byla poskládaná z balvanů, po kterých se opravdu blbě chodí. Cestou mi ještě Ivana domluvila focení dvou Maďarek, ale jen do pasu 🙂 . Po kolečku kolem vody se jdeme ještě podívat k observatoři, a pak se jdeme najíst. Samozřejmě, že restaurace byla přímo u lanovky, ale nepůsobila vůbec „horsky“, tak jsme si vzpomněli, že z lanovky jsme viděl Skalnatou chatu, tak že se tedy vydáme k ní. U směrovky byla informace, že prý dvě minuty. Tomu, kdo to tam napsal, bych utrhl palici i s prd… Cesta mnohem horší než ta kolem lanovky, ale o to strmější. Museli jsme se přidržovat rukama i zubama zábradlí, já v jedné ruce kameru, v druhé foťák, takže já jen zubama. No ale, stálo to za to. Moc lidí tam asi nedojde, proto ty kostry kolem cesty, takže jsem tam byli téměř sami. Vynikající polévka i pivo! Po jídle se stejnou cestou vracíme zpět. To už bylo mnohem lepší. Sjíždíme lanovkami dolů, a jdeme na nádraží. Tam máme asi třičtvrtě hodiny čas, tak si dáváme kafe a pivsona. Cesta zpět proběhla v pohodě, ale restaurace, kde jsme byli včera na večeři zavírá už v šest. Kupujeme si tedy jídlo na pokoj, a už z hotelu nevylezeme!
od Karel Řehák | 20. 6. 2022 | Dovolená 2022 - Slovensko
Po úvodní sobotní procházce a noční jízdě vlakem, vstávám až na budíka, tedy na devátou hodinu. Ivana stala jen o pár minut dříve. Jdeme do restaurace na snídani, a pak se podívat před hotel, jaké nás čeká asi počasí. No, začalo se ladit do pěkného. Tady pod kopci ukazoval teploměr krásných dvacetjedna stupňů, jasno, a slunce svítilo jako blázen. Jdeme na pokoj, a já dopisuji deník za první dva dny, a Ivana si čte. Lehce po jedenácté vyrážíme směrem do sportovního areálu, odkud vyjíždí lanovka na chatu pod Soliskom. Opět si užíváme seniorské slevy, za kterou si večer pak koupím láhev vína. Cestou tam to vypadalo jako ve Varech před kolonádou, ale na lanovku mířilo kupodivu málo lidí. Jízda nahoru na horu probíhala úplně v klidu, sedačky jakoby volně pluly vzduchem. Chvilkama větříček, ale po příjezdu do horní stanice úplný klid. Jdeme si dát oběd, a v tom potkáme medvěda. Teď už mohu napsat, že nebyl poslední. Babička Hana měla pravdu, jejich tady fakt hodně. Všechna setkání jsme ale přežili bez úhony. Po jídle se jdeme podívat po okolí, a rušíme náš plán z lanovky, že se vysápeme k prvnímu sněhu. Necháváme to mladším, a my mezi tím objevujeme v okolí opalovací lehátka, na kterých se usalašíme, a na kterých chvilkama podřimujeme či meditujeme. Potom dostáváme chuť na dobrou kávu, tak jdu hodit očko do bufíku před chatou. Jo, a fakt dělali dobrou. Donesu ji k lehátkům, kde pokračujeme v rozjímání. Před třetí se přemísťujeme k lanovce a frčíme dolů do údolí. Tam se opět občerstvujeme, protože i když není horko, slunce sálá jako děs. Pomalu pokračujeme směrem k hotelu, a cestou voláme (i s obrazem) Bobešákům, kteří si vzali na odpoledne k sobě babičku Zdenu, a která dnes slaví pětaosmdesáté narozeniny!!! Scházíme stále níž, míjíme hotel, a přes vlakové nádraží jdeme k Novému Štrbskému plesu. Toto jezero vzniklo za přispění architekta Karla Mory z bažin v roce 1905. Jezero obcházíme a ocitáme se opět u nádraží a od něj je to k hotelu pár kroků. Tady dáváme pauzičku. Někdy po sedmé jdeme do Haluškáreně na večeři. Chtěl jsem nějaké místní pivo, ale snad všude točí Prazdroj a Krušovice. Jídlo luxusní a hodně, Ivaně ho dokonce zabalili sebou domů 🙂 . A pak už klasika: klídek, čtení, víno, čokoláda…
od Karel Řehák | 19. 6. 2022 | Dovolená 2022 - Slovensko
O pol siedmej nás s raňajkami budí stevard, a do štvrť hodiny pristávame v Poprade. Odpájajú náš vagón a autá, a súpravu preťahujú k vykladacej rampe. V Prahe sme nabiehali popredu, tu preto musíme vycúvať. No, já raději zůstanu u češtiny… Ale vše proběhlo bez komplikací, jezdit autem ještě i v pokročilém věku umím 🙂 . Do navigace naťukáme Spišský hrad a vyrážíme. Automobilu chvilku trvá než si natáhne čerstvé souřadnice, takže nám pár minut ukazuje cestu z Prahy. Na hradě jsme jako druzí, a máme ještě třičtvrtě hodiny čas, než se otevře brána. Poprvé využíváme seniorskou slevu. Hrad zabírá ohromnou plochu, a je velice zachovalý. Část prostoru je uzavřená z důvodu rekonstrukce, a stojí tam jeřáby. Trochu je podezírám, jestli ho teprve nestaví. Jdeme si dát sváču a pomalu se přesouváme na parkoviště. Slunce svítí jak o život, ale teplota se drží na dvacetičtyřech stupních. Z hradu sjíždíme na Sivou bradu, kde je jednak kaple Sv. Kříže, a druhak tam vyvěrají prameny sirovodíkové vody. S vodou se dostává na povrch travestitová hornina. Tak prý ne, nejsou to travestiti, nýbrž travertinová hornina. Od kapličky přejíždíme do města Levoča, do baziliky Svatého Jakuba. Jako druhý důvod návštěvy byl oběd. Dáváme si brynzovou polévku a zcela netradičně brynzové halušky. Pocouráme po městě a pak se jdeme ještě juknout na oltář Mistra Pavla z Levoče. Místní taneční škola si pro nás na uvítanou připravila krátké vystoupení, tak ho se zájme sledujeme. V autě nastavujeme Štrbské pleso, a jedeme se ubytovat. Světe div se, hotel stojí a vypadá pořád stejně! Máme pronajatý apartmán 2 + 1 s balkonem a výhledem na Tatry. Odpočineme si, a jdeme se cournout jen tak kolem hotelu a k plesu. Počasí snad opravdu nemůže být lepší! Když dorazíme k plesu, řekli jsme si že půjdeme jakoby okolo něj, a až se nám bude chtít, tak se vrátíme. Nakonec jsme ho obešli celé! Cestou na hotel jsme se stavili na nádraží, abych omrkli odjezdy a příjezdy vlaků. Pak tedy na hotel, večeře a víno, čtení… Vzal jsem z domo klobásy, aby bylo na začátek co k večeři, a co zobat k vínu. Ukázalo se ale, že jsou to Obrnické buřty. No, a jak jsem je prohnal vakuovačkou, tak to byly na první pohled klobásy 🙂 .
